kareen

Dá se vcelku pochopit, proč se Jamie Dornan i přes své nesporné herecké kvality, chopil role v Padesáti odstínech, celosvětově (jakkoliv neblaze) profláklý bestseller není zas tak špatným odrazovým můstkem k pořádnému nastartování kariéry. Co ho ovšem vedlo k přijetí hlavní role k tomuto nenápadnému snímku, je pro mě nepochopitelnou záhadou. Zatím co zmíněné odstíny při veškeré své pokleslosti disponují určitým guilty pleasure efektem, tohle je prostě jenom ubíjejícím způsobem přitroublé. Posuďte sami: Fešný mladý finanční žralok bez skurpulí, pod vidinou výhodného obchodu, nabídne bohatému šejkovi, jenž je nadšeným chovatelem závodních holubů, že pro něj získá vysněný, nedosažitelný exemplář tohoto druhu ptactva. V přestrojení za středoškolského učitele se následně vydá do Flander, kde žije charakterní majitel tohoto vzácného holuba. Ještě téhož dne se zamiluje do jeho vnučky a ačkoliv ve svém plánu uspěje, láska a výčitky svědomí ho nakonec přivedou na správnou cestu a přimějí ho litovat svého podlého jednání. Za spoilery se tentokrát omlouvat nebudu, protože si nedovedu představit nikoho, koho by to dokázalo ještě překvapit (ačkoliv, četla jsem, že stále existuje pár civilizací nedotčených domorodých kmenů). Není to vtipné, není to zajímavé, je to plné neuvěřitelných klišé...Jamie by se měl konečně vzpamatovat a začít si vybírat filmy s větším citem, bylo by ho chlapce škoda.

Tak nějak jsem podvědomě očekávala temnou atmosférickou detektivku a v tomhle směru jsem trochu zklamaná. El Transpantio je víc, než cokoliv jiného spíše drsnou dramatickou výpovědí o mexickém bezpráví a krutostech, prováděné na bezbranných ženách, o nezájmu zkorumpované policie i politiků a celkové frustraci, plynoucí z této bezútěšné situace. Ve městě Juarez těsně sousedícím s USA možná řádí sériový vrah, ale je jen malým zrnkem písku v soukolí hromadného násilí a sexuálně motivovaných vražd. Brutalita s jakou jsou nešťastné dívky zamordovány a poté necitelně odhozeny z auta, zasáhne o to víc, že je film inspirován skutečnými událostmi.

Tak trochu "jiná" romantická komedie, která je díky bizarním snovým sekvencím, mile pošahaným figurkám, ujetému humoru a kýčovitému prostředí konce osmdesátých let, výborná v maličkostech, ale v celkovém provedení jí to ujíždí trochu do nudy. Mimochodem, ten anděl vypadal jako Boy George zkříženej s depešákem.

Knihu jsem odhodila v polovině druhé kapitoly, protože ta kombinace nejprovařenějšího klišé a podprůměrného psaní byla nad moje síly, ale film mě už zdaleka tak neodpuzuje. Jasně - dialogy, všechny vedlejší postavy i některé situace jsou přímo ukázkově pitomé a když se Christian začal svěřovat se svým těžkým dětstvím, přepadl mě nefalšovaný záchvat smíchu. Šokující či kontroverzní to není ani za mák a ta nepatrná troška mírného BDSM je jen záminkou k těžké romantice, která by lehce vplula do dokonalých fantasií průměrné čtrnáctky. Snad jen ten konec je krapet realističtější i když takový useknutý, ale počítám, že to je kvůli případnému pokračování. Jasným kladem je pro mě Jamie Dornan. To, že je skvělým hercem, vím už z The Fall a i tady je jeho charisma schopno utáhnout i takto černobílou postavu. Jeho Christian je roztomilý kočičák, na druhou stranu mu zas toho dominantního alfa samce, šéfujícího obrovské megakorporaci tak úplně nevěřím. Je spíš mírně sebejistý, ale chápu, že vedle hezké Anastasii, proti které vypadá i popelka jako emancipovaná feministka a která se hlavně zpočátku při jejich schůzkách třásla trémou jak ratlík, dominantně působit může. Zato od okamžiku, kdy spolu prožili první sex, mi připadalo, že každou chvílí už už vyprskne smíchy a hned mi byla holka sympatičtější. :) A vzhledem k tomu, že mě erotické scény bavily, situace kolem projednávání vzájemné smlouvy mi přišly bez ironie vtipné a kupodivu jsem se skoro vůbec nenudila, tak nebudu machrovat a pod trojku nepůjdu. Na jednorázovou oddechovku to nebylo špatný.

Nechci být nespravedlivá - formálně a pocitově by to bylo za pět hvězd, tu bluesovou kytaru bych vydržela poslouchat celé dny a už dlouho jsem neviděla tak nádherně intimní scénu, jako Travisovo a Janeino setkání za zrcadlem. Jenže mě prostě velká, osudová melodramata příliš neoslovují, třebaže jsou spíše artově utlumeného rázu. Promiň emm.

Sice se sem Britům jako obvykle povedlo protlačit i nějaké to psychologické drama, které tu zastupuje především dysfunkční rodina mladičké Hannah a v malé míře i dobrosrdečný, nepříliš ambiciózní detektiv Fairholm (samotný ústřední příběh starého Toma nepočítám, ten už má až příliš romantizující zabarvení), ale jinak je primárním cílem této třídílné minisérie strašit. A nutno dodat, že se jí to daří celkem zdatně, k čemuž jí silně dopomáhá patřičně znepokojivá hudba, kamera, která jinak atraktivním přírodním scenériím dodává ten správný ponurý ráz a také všudypřítomná tísnivá atmosféra. Remember me je zkrátka a dobře regulérní horor, ve kterém se najde pár efektních lekaček, ale ještě lépe funguje ve scénách, kde se toho zdánlivě zas tolik neděje a kdy jemné šimrání v zádech může vyvolat třeba jen kapající kohoutek (vodní motiv je tu celkově velmi důležitý) nebo jednoduchý popěvek. A stejně jako v podobných hororových počinech platí, že nejlepší to je, dokud se neví kdo a proč, s postupným odhalováním už přeci jen ta intenzita strašidelnosti klesá, i když nevymizí úplně. Závěr je potom tak nepravděpodobný a nereálný, jak se dá u nadpřirozené, mysteriózní záležitosti očekávat, ale svůj účel plní vcelku dobře. Prostě taková normální, milá duchařina...víc od toho nečekejte.

Jsem divná, když to jediné, co se mi na tom skutečně líbilo, byly ty flashbacky s hlavním psychopatem?

Zombie apokalypsa po kubánsku, aneb disidenti útočí! Jako komedie to na mě fungovalo tak půl na půl, některé vtípky byly super, jiné méně, ale když vezmu v potaz autentické prostředí špinavé Havany, samotné zombíky (mraky zombíků), vůbec ne špatnou akci a pár skutečně zajímavých nápadů, musím uznat, že jsem se opravdu výborně bavila. A tu skupinku flákačů a zkrachovalých existencí jsem si taky docela oblíbila. Za mě dobrý.

Čím víc sleduji Hitchcockovy filmy, tím je mi stále jasnější jedna věc. Snad jen s výjimkou Normana Batese, jsou jeho zločinci cynické, egoistické osobnosti, více méně zbavené výčitek svědomí, páchající své zločiny tu z nudy, k vlastnímu prospěchu nebo prostě jen testující hranice své vlastní inteligence. A téměř vždy se jedná o chytré, charismatické osobnosti. Kámen úrazu je, že jen málokdy jim Hichcock přihraje důstojného kladného protivníka. I přes to, že mi byla rodina Charleyho sestry sympatická, jejich naivita byla chvílemi až do nebe volají. Stejně jako naivita Charlie, která teprve až v tváří v tvář pravé povaze svého strýčka prohlédne a ztrácí tak všechny své iluze. Nejvíc mě ale mrzí ten happy end, skončit to opačně, hned by měl film větší výpovědní sílu.

Jelikož jsem šla do The Voices bez toho, že bych si přečetla obsah či komentáře, protáčela jsem zhruba prvních patnáct minut oči s tím, že se jedná o další z řady nemastných neslaných amerických komedií. Což se naštěstí vzápětí změnilo a můj zájem se začal stupňovat v přímé úměře s tím, jak často stačil Jerry zaplňovat svou ledničku. Bezduchý výraz Ryana Reynoldce v romantické komedii? Grrr! Bezduchý výraz téhož, v černohumorném, mluvícími hlavami obklopeném, úletu? Sama bych nevěřila, že to jednou napíšu, ale zdá se, že alespoň jednou našel chlapec své uplatnění a taky mu docela sluší růžová. Když k tomu připočtu moji velkou slabost pro rejpavé, cynické kocoury, tak se dá říct, že jsem si to nakonec docela dobře užila.