HonzaBez

„Myslí si, že nic nevíme…nic nevědí“ Sám úplně nevím, zda ty 4 hvězdičky nejsou trošku nadsazené, protože celá ta hlavní zápletka této jinak vcelku vtipné prvorepublikové komedie je hodně nepravděpodobná... Jedna dvojnásobná vdova, jejímž oba zemřelí manželé nakonec jeden po druhém "vstanou z mrtvých"... což nakonec napomůže tomu, aby Ančí nemusela zůstat "švindl manželkou" na věky věků. Přesto mám minimálně 2 důvody, proč jsem ty 4 hvězdičky (po přihmouření obou oček) nakonec dal. Jednak mě svými hereckými kreacemi bavila dvojice Nedošínská, Pištěk v poměrně typických rolích stárnoucích rodičů ("s tvým srdcem na tak dlouhou cestu nemůžeš....a bez srdce cestovat, to taky nejde..."). V jejich podání jde opravdu o pěknou konverzačku. Druhým důvodem je Věra Ferbasová, která s tou svou roztomilou hubatostí ("nedám se už líbat na cizí účet a pod cizí firmou") a svými neodolatelnými "kukadly" je vážně kouzelná.

"Láska je nad všechna kouzla" Tak toto v pohádkách platí asi vždy, ale já jako člověk, co nemá rád horory, mohu jen stěží kouzlo tohoto filmu zcela ocenit. I když je po vizuální stránce (skoro) stejně dokonalý jako jiné Zemanovi filmy. Ale temné to bylo na mě opravdu hodně... A přitom mi tam na druhou stranu chyběla tak silná hudba jako v též strašidelné pohádce O Maryšce a vlčím hrádku dokázal vykouzlit Luboš Fišer.

"Zpívám své zpívání, nejvroucněji jak vím, o první setkání s úplňkem a sním. Zpívám své zpívání dobráčkům a dál o šťastném setkání, s tím kdo klid mi vzal...." Nevím jestli je to jen díky této písni Heleny Vondráčkové či všeobecně mě povědomé hudbě mého oblíbence Karla Svobody, ale měl jsem pocit, jako bych tuhle pohádku už určitě musel někdy vidět. Každopádně kromě té výrazné (ale určitě ne kýčovité, jak tu někdy píše) Svobodovy hudby, kterou jsem opravdu prožíval každým coulem, jsem si tohle "vyprávění, co se nevešlo do oslavných kronik" užíval i díky umění mistra animace Karla Zemana stejně jako třeba díky Františku Filipovskému, který pro sebe typickým způsobem namluvil postavy hodného i zlého skřítka.

"Nikdy ti to nepovím..." To já rád povím o téhle chutné pohádkové "jednohubce" všem svým známým, co mají děti. Je to sice maličko strašidelné, přičemž onu strašidelnou atmosféru skvěle dotváří potemnělá Fišerova hudba, ale opravdu jen maličko... Jinak to jako ve všech českých pohádkách musí nakonec dopadnout dobře, a tak je prostor i pro Fišerovu typicky romanticko-poetickou hudbu se zvonkohrou či vokály.

Film beze slov zato napěchovaný skvělou Fišerovou hudbou, která je krásně kontrastní (jako třeba v Morgianě - ty temné motivy mi přišly dokonce trošku povědomé). Hodně umělecké dílko, které asi řadu lidí odradí již svou koncepcí. Nejde jen o to, že jde o němý film ale i o ten nelineální styl vyprávění, který vyžaduje extrémní divákovu pozornost, aby mu něco neuteklo. Kdo ale bude mít tu trpělivost, nebude jistě zklamán. Jana Brejchová je jako vždy kouzelná, Vlasta Chramostová v jednom momentu v trošku netradiční poloze svůdkyně a Jan Kačer coby typicky tajemný a zároveň neodolatelný don Juan. A do toho umění paní režisérky Sadkové, která v tomto televizním dílku vykouzlila vskutku řadu krásně poetických záběrů. Takže celkově pastva pro oči a díky Fišerovi i pro uši. A možná i dobrý podmět a inspirace k tomu přečíst si Arbesův originál (knihu Poslední dnové lidstva).

"Halo jsme na konci..." Pro někoho, jako třeba pro opilce (bravurní Martin Růžek) pohybujícího se, jak alespoň on sám říká, "na čáře mezi dobrem a zlem", zde svět skutečně jaksi "končí". Pro jiné ale (snad) teprve "začíná"... Studentka Olinka (moc zajímavá Eva Očenášová) si ovšem ten začátek představovala asi trošku jiný, než jaký ji nabízí egoistický lékárník Karel (Vladimír Ráž) . "A potom? Co bude potom?" Takhle roztomile se ve filmu ptá malá Hanička, diváka tohoto filmu však tato otázka napadá též. Rok s rokem se tak sešel, osudy několika lidí jednoho domu na konečné tramvaje se za tu dobu zajímavě vyvinuly, život ale běží dál... Co asi bude "potom"?

"Kde jsou meze ďábelského Hornotova talentu?" Neznám asi film, kde by v hlavní roli nebyli tak úplně herci jako spíše skladatelé klasické hudby (Chopen, Bach, Mozart, Beethoven, Debussy či Gershwin) resp. jejich geniální klavírní hudba. Samotné toto televizní dílko je určitě originální, přičemž tři herečtí bardi (Brodský, Jirásková a Hrušínský) zde i na malém prostoru rozehrávají vskutku zajímavý herecký "koncert".

"Život není to co chceme, ale to co máme".... Leporelo několika příběhů ze života, z nichž některé jsou až trošku přitažené za vlasy. Asi nejméně logicky mi přišel příběh mladíka, který nejdříve vybere celou hotovost, koupí za ni své přítelkyni (asi) zásnubní prstýnek a když ji ho má předat při romantické večeři, udělá nakonec něco úplně jiného. Jako proč? To mě hlava nebere. Přesto mě film místy pobavil i dojmul zároveň (mj. díky Květě Fialové v její poslední roli). A zaujal i hudbou Jana Maxiana.

"Čert může být kdokoliv..." I autoři této pohádky spáchali vůči tomuto žánru řadu nepravostí. Ať už to bylo nepřirozené pitvoření ze strany Tány Vilhelmové, neumělé herectví hlavních protagonistů či podivný úkrok stranou do žánru muzikálu s písněmi třetí cenové skupiny. Přesto do samotného pekla alias "odpad" bych si je za toto "dílko" hnát nedovolil, už jen kvůli závěrečnému povedenému extempore lucifera v podání Bolka Polévky či standardně nadprůměrnému výkonu Jiřiny Bohdalové. A hlavně tohle "výsadní" místo mají u mě asi na věky věků "předplacené" autoři pohádky Slíbená princezna. A že by rozdíl mezi těmito dvěma pohádkami měl být pouhé 3 procentní body se mi tedy vůbec nelíbí... Ale co s tím nadělám (kromě udělení 3 hvězdiček s přimhouřenými očima). Spravedlivost asi vítězí jen v pohádkách :D

Vizuální pastva pro oči "made in" František Vláčil (viz třeba záběr na padající květiny na vodní hladinu), i dech beroucí Liškova hudba.... A přesto to za mě na plný počet hvězdiček tentokrát nestačí. Hlavně díky takovému nemastnému neslanému závěru. Přiznám se, že jsem čekal pesimističtější vyústění. Něco ve smyslu Čarodějek ze Salemu. Takových lidí, kteří si v dějinách lidstva mysleli, že "máme tak čisté svědomí, že nám nikdo nemůže nic udělat" a ono to nedopadlo, totiž jistě není málo. Postava jezuitského mnicha pro mě přitom byla ukázkově vykresleným příkladem rafinovanosti zla. A Macháček se této role zhostil opravdu výborně. Jen ten venkovský lid byl jaksi na svou dobu až moc "uvědomělý"...