HonzaBez

Anna Geislerová a Ondřej Vetchý jsou (opět) prima pár. Celé je to tedy trochu kýč, ale v "pohádce pro dospělé" se to myslím snese. A třeba některé záběry na starou Prahu, fakt stojí za to.  O uvěřitelnosti příběhu (včetně některých politických reálií) bych měl též značně pochybnosti, ale v tomto žánru se dá asi ledacos odpustit

"Můj obraz, vraťte mi můj obraz.". Asi jde spíše o jakýsi životopisný apokryf než realistický životopisný film, přesto jde o velmi zdařilou záležitost. Hlavně díky Borisi Rösnerovi který zde se svou typickou živočišností a výrazně expresivním projevem vykresluje jak mladého tak i na smrt nemocného Brandla. Mladý malíř bojuje proti "zaběhnutému řádu doby", ten starý své mladické nerozvážnosti lituje. Kromě Rösnera zaujme i Josef Kemr v roli úlisného židovského lichváře.   

"Na tohle já nemám nervy, budu čekat na chodbě" Tak nějak přesně tohle jsem si říkal skoro po dvě třetiny tohoto dílu. Jako jestli si někdo myslel, že vcelku prima retro výprava (a hlavně super starý auťáky) a občasné přepnutí do černobílého vizuálu zmůže všechno, tak se hodně mýlil. Z ukázek jsem si říkal, že by to možná mohlo být něco ve stylu  seriálu  Vyprávěj, Ale "ty voe", kdo tomu jako dělal dramaturga, to bych teda fakt rád věděl. Za mě hlavně zbytečně moc vulgarit (viz třeba hodně hnusná hláška „Bohužel, venku nemrzne, jinak bych ti nachcal klouzačku.“, coby reakce na dotaz ženy hlavní postavy, zda vedle kytky dostane k svátku ještě něco)  Dost pochybuji, že se tehdy takto mluvilo. Ještě že to maličko vylepšil ten konec s návštěvou Standy v Bartolomějské (u StB). Tak tomu asi ještě dám šanci, ale nevím, nevím...

Rachmaninov coby popová star? No pusťte si po sobě Adagio z Rachmaninova 2. klavírního koncertu a světový popový hit  All by Myself (česky nazpívané Karlem Gottem jako "Můj bratr Jan") uvidíte. A nebo si radši rovnou pusťte tuhle bláznivou taškařici z Rudolfina. Chvíli jsem měl pocit, že tohle je Apríl (viz třeba Rachmaninov had big Hands). Ale on za to Rachmaninov nemůže, že se (před 150 lety) narodil zrovna na Apríla (tedy alespoň podle gregoriánského kalendáře).

Rachmaninovu hudbu, hudbu plnou bolestně krásných, zpěvných a lehce zapamatovatelných melodií, miluji už léta. A jsem trošku v šoku, jak se dá odlehčit a zpřístupnit dnešnímu člověku. Ta hudba v sobě nese melancholický stesk a otisk nostalgické ruské duše. A nic na tom nemění ani tahle místy trošku až taškařice pánů Alexeje Igudesmana a  Hyung-ki Joo. Od narození Sergej Rachmaninova v březnu uplynulo 150 let a já si říkám: "Show must go on...." PS: Doporučuji (dokud to jde) spojit shlédnutí tohoto dokumentu na České televizi s celým koncertem z Rudolfina: RachmaninOFF Rhapsody.

„Zázraky se určitě dějí, bez toho by nestálo za to žít.“ Tahle televizní inscenace o významném pražském matematikovi a filozofovi Bernardu Bolzanovi, o muži bojujícím proti "nevolnictví myšlení", moc velkým zázrakem není.  Jsou tu pasáže s docela nosnými dialogy, v nichž Jiří Vala v titulní roli vcelku přesvědčivě ukazuje na to, jak nesmiřitelným bojovníkem za lepší svět Bolzáno (asi) byl. Ten jeho zápas o to, zda v duchu svého životného kréda ("být šťastný a jiné dělat šťastnými"), a tedy v zájmu štěstí svého milovaného studenta Alexandra, odvolá své myšlenky o rovnosti lidí, je podán docela zajímavě. Nedokážu se však zbavit dojmu, že ono vyznění této inscenace v sobě nezapře jakýsi letmý otisk ideologie tehdejší normalizační doby. Jinak oceňuji vcelku příjemný hudební podkres Václava Zahradníka.

Že jsou novináři (a vydavatelé novin zvlášť) schopni si kvůli získání senzačních zpráv "vrtat koleno", o tom samozřejmě žádná. Dělat si z nich trošku srandu, proč ne. Ale z mého pohledu to tentokrát bylo až moc ukecané. Možná coby ona původní divadelní konverzačka to mohlo být lepší, ale těžko říct. Pár vskutku groteskních momentů tam určitě bylo, ale stejně tak tam byla i řada hluchých míst. Jack Lemmon a Walter Matthau jsou komici k pohledání, ale tentokrát to za mě na víc než na průměrné hodnocení nestačí.

Nejsem Brňák, a tak jsem toho o postavě Jiřího Mahena zatím zas moc nevěděl. Leda, že po něm je pojmenované jedno z brněnských divadel. Tahle televizní inscenaci brněnského studia Československé televize je možná hodně komorní (zvláště pokud jde o výpravu), přesto se zde toho o Mahenovi člověk dozví víc, než jen to, že mu okolí přezdívalo "Korzár". Nakolik je pravdivá i ona základní zápletka, v níž je stárnoucí Mahen konfrontován jednak s opovážlivostí člověka vydávajícího své plagiátorské literární pokusy za umění, a především pak s limity svého vlastního umění vůči talentu jistého mladíka píšícího pod pseudonymem Jan Zvonař, neumím zcela posoudit. Ani nevím, zda měl Jiří Mahen skutečně rozepsanou hru jménem Archimedův bod. Co ale vím určitě, že se Ilju Rackovi v tomto komorním snímku podařilo nastínit danou postavu (se všemi komplikovanými projevy jeho duše) s ohromnou grácií. Co na mě pak hodně zapůsobilo, byl režijní nápad, kdy jsme z času na čas svědky jakéhosi Mahenova poetického rozjímání, které je docela zajímavě nasnímáno (viz zaostření na siluetu hlavního protagonistu v silném zatmění). Krásnou melancholickou náladu jsem z toho cítil.

"Vždyť přece hubička ta srdce sblíží, nedělá Kubíčka a neublíží…" Chápu že melodie Rudolfa Piskáčka byly ve své době asi chytlavé, ale můj "šálek kávy" tyhle lidové popěvky rozhodně moc nejsou. A že jich v téhle dvojdílné inscenaci ostravského studia Československé televize zazní fakt hodně. Kdo je jako vždy výborný, je Jaroslav Satoránský v titulní roli. Z faktografického hlediska má asi inscenace co nabídnout, ale je třeba přetrpět ty lidové popěvky. Nebo si je oblíbit, co se u mě tedy asi moc nepodařilo.

Tento slovenský televizní film o dětství hudebního génia, "osmého divu světa" jménem Wolfgang Amadeus Mozart mi přišel přeci jen trošku sterilní. Jakoby moc nebylo občas o čem hrát. Možná  tvůrci vedle příjemné hudby, která tu zní téměř neustále, až moc spoléhali na přirozenou roztomilost dětských postav. Ty některé "kousky" maličkého Mozarta, třeba jako když hraje se zavázanými oči nebo se zakrytou klaviaturou, jsou jistě hodny obdivu, ale mě se při jejich sledování spíš vybavilo, jak se o nich jeden škarohlíd vyjádřil jako o práci "cvičené opice". A tak mě asi nejvíce na celé inscenaci zaujala scéna, kdy je maličký Mozart přijat samotnou  císařovnou Marií Terezie a hupsne ji přitom v jeden okamžik spontánně do klína. Tu postavu císařovny přitom ztvárnila Jana Hlaváčová, která není zde na csfd u této slovenské inscenace vůbec uvedena. Tak třeba to někdo po tomto mém postřehu napraví.