HonzaBez

Dá se přežít dva roky faktické samoty na odlehlém místě jen ve společnosti krysy? A dá se přežít téměř hodinu a půl trvající Jasného snímek, v němž se toho (z logiky příběhu) moc nenamluví a kde po většinu času vlastně jen sledujete, co s psychikou člověka můžu udělat fatální osamělost? Krysu lze odstřelit, toho kdo Vás dostal na práh šílenství lze zapíchnout. Ale co si počít s tímto psycho snímkem? Na to teď moc nedokážu odpovědět. Jako v něčem je to určitě fascinující (kontrast postupujícího šílenství člověka v poetických kulisách  majáku a přilehlého ostrova), ale jinak je to studené jak psí čumák (a troufám si tvrdit, že i studenější než vody tamějšího moře či oceánu :D). Postrádal jsem emoce, které by mi to, co se odehrávalo v nitru dotyčného nějak blíž přiblížily. Bez toho mi to přišlo trošku jako taková "artem navoněná" nuda.

Po opětovném shlédnutí musím navýšit hodnocení na slabší čtyři hvězdy. Hlavně za krásné lokace (viz třeba exteriéry zámku Lysice) a hudbu Čechomoru. Příjemné je i obsazení některých rolí (vedle Vojty Dyka, Davida Švehlíka či Adama Krause mě moc bavil Karel Heřmánek v roli strážce pokladu). Jinak ale chápu, proč se mě na první zhlédnutí ta pohádka zas tolik nelíbila. Budař a Liška ve své typicky "marné" komediální poloze fakt není můj šálek kávy...

"Pusťte Barabáše, pusťte Barabáše!" Tento apokryfní příběh o muži, který o velikonocích dostal svobodu místo Ježíše, mi přišel až moc zdlouhavý. Všechny ty peripetie, kterými zde musel Barabáš projít (pobyt v syrných dolech, gladiátorský výcvik a zápasy v aréně) se podle mě daly natočit trošku záživněji. Připomínku mám hlavně k vyústění filmu, které mi přišlo poněkud nelogické. Barabáš se tu po celou dobu tvrdošíjně vzpírá víře v toho, kvůli němuž sám dostal druhou šanci k životu, a zápasí zde dlouhý boj se svým skepticismem, aby se nakonec ve jménu své konečně nalezené víry podílel na požáru Říma. Že by ani v okamžik svého myšlenkového přerodu v sobě nedokázal zapřít svoji zločinnou přirozenost? Možná, přesto jsem očekával jiný konec. Jinak jde o vcelku pěkně výpravný historický film, který minimálně v jistých pasážích v sobě nezapře styl vyprávění, jaké nabízí filmy o Spartakovi či Ben Hurovi.

"Jesus Christ Superstar, vážně jsi tím, koho vzývají...." Tento kultovní muzikál s řadou super songů mám rád, ale srovnávat tuhle filmovou verzi s těmi na jevišti, co jsem mohl za ta léta vidět, se dá dost těžko. Na jednu stranu je v téhle filmové verzi fajn prostředí, ve kterém se to celé odehrává (viz záběry na pustou krajinu či antické ruiny - vůbec mi nevadilo ani to lešení dotvářející prostory chrámu), ale na druhou stranu nechápu všechny ty modernistické prvky (proč se v jedné scéně najednou musí objevit tanky a proč musí vojáci vedle obligátních kopí nosit i samopaly?). Taky mi neseděl černošský Jidáš a "teplej" Herodes. Nevím, zda v Americe onen kult extrémní korektnosti přišel tam brzo (na začátku 70 let), ale v tomto mi to přišlo, jako by to vzniklo teprve nedávno.

Jaký je Jean Marais coby Pilát Pontský? Za mě docela nevýrazný. Stejně jako celý tento film. Z hlediska výpravy je to takový typický historicko výpravný film z 50.-60. let, z hlediska scénáře je to dost neukotvené. Vlastně jen ta úvodní a závěrečná scéna, kdy stojí Pilát před soudem císaře Caliguly, tomu dává aspoň nějaký základní koncept. Ale jinak scénář odbíhá tu k postavě Barabáše tu zas k postavě Jidáše. Naopak Ježíš, kde by člověk naopak očekával nějakou bližší interakci, se tu vizuálně vlastně jen mihne a povětšinou jen slyšíte jeho hlas (nebo je dotyčný zabírán zezadu). Pak bych měl ještě připomínku k tomu, jak tvůrci filmu naložili s postavou Pilátovy ženy Klaudie. Její smrt v troskách Pilátova paláce po zemětřesení (v důsledku ukřižování Ježíše) mi přišla hodně spekulativní, zvláště když vezmu v potaz, že dle tradice některých křesťanských církví se dotyčná stala křesťanskou a pravoslavná církev ji dokonce uctívá jako svatou. Ve filmu zazní pár dobrých myšlenek, ale na víc než na tři hvězdy to za mě nestačí.

"A hle, já jsem s vámi po všecky dny až do skonání tohoto věku. “ Závěrečná Ježíšova slova z Matoušova evangelia jsou i závěrečnými slovy tohoto velmi autenticky působícího snímku (ač tedy točeného někde v Toskánsku). Přemýšlím, zda je to tím černobílým vizuálem, nebo tím, že tu prakticky nezazní jiná slova než ta, co jsou přímo zapsána  v předloze tohoto filmu (tedy v Matoušově evangeliu). Protože jsou ve filmu i pasáže bez mluveného slova, důležitou roli zde má hudba. Nejen ta použitá od autorů klasické hudby (určitě Bach a  Mozart, dle titulků dále Prokofjev a Webern), ale zvláště ta původní, jejímž autorem je Luis Bacalov. Styl připomínající gospel či spirituál mě určitě zaujal a onu kombinace této hudby s klasikou považuji za velmi zdařilou.

Pozor spoiler! „To zvládnete, musíte mi věřit, to zvládnete. Musíme získat zpět naši Zemi. Musíme. Všechno se zdá být beznadějně zničené. Musíme se znovu narodit. Musíme získat zpět naši Zemi.“ Tak kvůli tomu závěrečnému poselství, jsem ochotný dát téhle švédské bizarnosti aspoň jakžtakž kloudné hodnocení. Pokud to celé mělo být podobenství na téma, jak se jako lidstvo šíleně chováme k naší přírodě a planetě jako celku, a jaké to může mít pekelné důsledky, pak asi OK. Zvláště v kombinaci s krásným záběry na přírodní scenérie. Ale jinak je to vrcholně absurdní. Počínaje vůbec tou ideou továrníka vyrábět z vajec plast, z něhož se vyrábí škrabátko na zadek. Jako WTF, říkal jsem si…. Ale tím ten výčet absurdit nekončí. Celá ta část, kdy továrníkův syn stráví extrémně dlouhý čas (včetně zimy) „v symbióze“ s přírodou na hladině jezera, nemá samozřejmě s realitou vůbec nic společného. Absurdní je zvláště scéna na zamrzlém jezeře, kdy se těsně kolem hlavy dotyčného prohání děti hrající hokej. A abychom těch bizarností neměli málo, dočkáme se ve filmu i incestu, čemuž jsem vůbec nerozuměl na rozdíl od přechozího pokusu syna továrníka zabít svého otce). Jak říkám bizarnost vedle bizarnosti.. Přesto díky Willy Kufalt za tip. Aspoň už vím, co za absurditu dokáže vytvořit švédská kinematografie…

Anna Geislerová a Ondřej Vetchý jsou (opět) prima pár. Celé je to tedy trochu kýč, ale v "pohádce pro dospělé" se to myslím snese. A třeba některé záběry na starou Prahu, fakt stojí za to.  O uvěřitelnosti příběhu (včetně některých politických reálií) bych měl též značně pochybnosti, ale v tomto žánru se dá asi ledacos odpustit

"Můj obraz, vraťte mi můj obraz.". Asi jde spíše o jakýsi životopisný apokryf než realistický životopisný film, přesto jde o velmi zdařilou záležitost. Hlavně díky Borisi Rösnerovi který zde se svou typickou živočišností a výrazně expresivním projevem vykresluje jak mladého tak i na smrt nemocného Brandla. Mladý malíř bojuje proti "zaběhnutému řádu doby", ten starý své mladické nerozvážnosti lituje. Kromě Rösnera zaujme i Josef Kemr v roli úlisného židovského lichváře.   

"Na tohle já nemám nervy, budu čekat na chodbě" Tak nějak přesně tohle jsem si říkal skoro po dvě třetiny tohoto dílu. Jako jestli si někdo myslel, že vcelku prima retro výprava (a hlavně super starý auťáky) a občasné přepnutí do černobílého vizuálu zmůže všechno, tak se hodně mýlil. Z ukázek jsem si říkal, že by to možná mohlo být něco ve stylu  seriálu  Vyprávěj, Ale "ty voe", kdo tomu jako dělal dramaturga, to bych teda fakt rád věděl. Za mě hlavně zbytečně moc vulgarit (viz třeba hodně hnusná hláška „Bohužel, venku nemrzne, jinak bych ti nachcal klouzačku.“, coby reakce na dotaz ženy hlavní postavy, zda vedle kytky dostane k svátku ještě něco)  Dost pochybuji, že se tehdy takto mluvilo. Ještě že to maličko vylepšil ten konec s návštěvou Standy v Bartolomějské (u StB). Tak tomu asi ještě dám šanci, ale nevím, nevím...