HonzaBez

"Lásku dneska nikdo neocení…" Lásku ano, ale ne manipulativní jednání člověka, který si myslí, že "mí rád znamená poslouchat". Vlasta Fabiánová tu roli "tetinky" hraje neskutečně sugestivně. Jsou chvíle, kdy je Vám dotyčné líto, a kdy si říkáte, že někdo, kdo se s takovou péčí věnuje druhým, nemůže být zlý. Přesto Vám brzo dojde, jak škodlivé důsledky má ta její dusivá  "láska", na její bezprostřední okolí. Docela si pak člověk oddychl, že to pochopil i malý Míša. Malý Ondřej Kepka tu svou první hereckou roli zvládl výtečně. A těžko říct,  zda to bylo i proto, že jeho filmová maminka byla i jeho skutečnou maminkou.

"Kam nemůže čert, tam nastrčí přítele...".  Hodně smutná (byť výborně obsazená) inscenace o lidském pokrytectví. Ve světě, který "není stavěný na opravdové přátelství" a v němž "existují jen společenské styky", by se mi žilo ouzko. Naštěstí mám ale kolem sebe pár lidí, jako je v této inscenaci pohodář Honza (věčně usměvavý Vladimír Menšík). Nechtěl bych se totiž na všechny kolem sebe jen usmívat  a hrát před druhými divadlo...

"Může simulovat? Těžko říct...." Prostředí psychiatrické kliniky může být samo o sobě dosti depresivní. V kombinaci s metodami, které zde předvádí příslušníci StB, to už málem bylo k nekoukání. A závěr mě doslova uzemnil. Postavě Jaromíra Hanzlíka má člověk tendenci postupem času čím dál tím víc fandit, při tom vyústění už ale vážně neví, co si má vlastně myslet. Výborně svou roli slizkého estébáka sehrál František Němec. Musím říct, že i já bych ty jeho křivácké metody asi neprohlédl. Natož chudák mladá, životem ještě neotřískaná psychiatrička. Zlata Adamovská v té do jisté míry naivní poloze působila víc jak přirozeně. Dívat na na ten její závěrečný pohled  do prázdna, však bylo hodné smutné pokoukáníčko. Uff....

"Je to hrozné když trpí nevinný člověk. Když trpí za vinu jiného." Emil Zola byl bezesporu statečný člověk. Jeho angažmá v Dreyfusové aféře je hodno velkého obdivu a to bez ohledu na to, nakolik jeho motivace se takto veřejně angažovat mohla být, jak ukazuje tato slovenská televizní inscenace, daná i snahou "vykoupit" se ze svého vlastního pochybení. Ono nahlédnutí pod pokličku osobního/rodinného Zolova života v jakémsi manželském pětiúhelníku představuje vskutku zajímavou psychologickou sondu. Z dnešního pohledu těžko pochopitelným paradoxem  přitom je, že Zolovy obě ženy v určitý okamžik apelují na dotyčného, aby byl velkorysí především vůči jejich sokyni v lásce. Nakolik toto odpovídá reálnému  Zolovu příběhu neumím úplně posoudit. Ono následné propojení Zolova mučivého psychického  stavu, k němuž jej dovádí jeho složitá rodinná situace, se spisovatelovým jednání během zmiňovaného Dreyfusovy aféry, je každopádně velmi zdařilé.

Dám si do třetice o tomto víkendu film týkající se Franze Kafky, říkal jsem si dnes při výběru tohoto filmu. Mé dojmy po jeho vzhlédnutí jsou však poněkud rozporuplné. Na jednu stranu nelze opomenout skvěle ponurou atmosféru Prahy na počátku 20. století, přičemž za to může nejen (po většinou) černobílý vizuál, ale i některé výborné kamerové záběry (např. záběr ze spodu na Hradčany/Pražský hrad). Za určitý problém filmu však považuji fakt, že film se na začátku tváří jako realistické drama s Franzem Kafkou coby hlavním aktérem děje, ale ve skutečnosti je to spíše jakási mysteriózní krimi a posléze dokonce i science-fiction.  S reáliemi Prahy z počátků první republiky to přitom nemá zhola nic společného. Tedy  s výjimkou obrazu T.G: Masaryka visícího na zdi úřadu. A s reálným Kafkou pak vedle jeho skutečné úřednické práce v pojišťovně už jen pár drobnosti (např. krev na jeho kapesníku po dávivém kašlání nebo zmínka spisovatele před přáteli o jeho úvaze napsat knihu s tématem proměny člověka ve hmyz). A samozřejmě se zde pak ještě můžeme setkat s určitým motivickým odkazem na jeho román Zámek (a možná částečně i Proces). Co mi taky trochu vadilo, byl hudební podmaz v podobě cimbálové hudby, kdy jsem si říkal, že si autoři filmu asi spletli Prahu s Budapeští.  Ve výsledku ale  už jen za tu ponurou atmosféru i vcelku napínavý děj dávám tři hvězdičky

"Svět je bláznivý a postrádá smysl.." Vyznat se v onom bizardním/kafkovském případu obviněného úředníka Josefa K. je poměrně složité. Skoro tak složité, jako je pro samotného Josefa složité najít cestu z labyrintu chodeb soudní budovy, v níž jeho soud probíhá. I samotný film Orsena Wellese mi místy přišel jako takový labyrint, v něž se musí člověk chvíli rozkoukávat, než se v něm může začít dobře orientovat. Hodně na mě každopádně zapůsobila vizuální stránka filmu (ať už šlo o hru světel nebo nápaditou výpravu/architekturu). Trošku bych měl ale asi výhradu k hudební stránce filmu. Ač mám onen hudební motiv od Bacha velmi rád, zde bych spíše ocenil něco trošku smutnějšího. Něco co by podpořilo přeci jen asi tísnivější atmosféru filmu. Z herců se mi  asi nejvíce líbila Rony Schneider v roli advokátovy sekretářky. Jinak ony scény u advokáta (zejména ta posední) patří v celém tom příběhu/filmu mezi to nejabsurdnější, na co zde člověk může natrefit. Snad jen následná scéna, kdy Josef K. spěchá po točitém schodišti za portrétistou soudů, aby s ním pak mluvit v jeho půdním ateliéru, kde tu jejich rozpravu sledují před dřevěné mřížové dveře snad desítky ženských očí, toto vše předčí. Za mě asi nejpůsobivěji natočená scéna. K samotnému konci snad jen poznámka, že původní Kafkův konec (poprava Josefa K. za použití nože) by mi přišel asi tísnivější než filmový konec s použitím dynamitu.

"Nezáleží na nádobí, ale na člověku..." Vcelku milá pohádka, kde prim hrají tři kouzelné/strašidelné tetičky (ve skvělém obsazení N. Divíškové, Z. Bydžovské a N. Konvalinkové) a kde se zejména Miroslav Vladyka v roli  skřeta Vodoucha skoro furt válí v blátě (nezávidím mu tedy natáčení :D). Velmi se mi líbila i Táňa Vilhelmová/Dyková v  roli divoženky Rosnatky, která tedy s výjimkou úvodní scény byla vážně roztomilá.

"Hopsa hejsa kolem dveří, hejsa hejsa u kamen. Ten kdo věří, ať sem běží, kdo nevěří, ať jde věn..." Libuše Havelková s Ladislavem Peškem jsou kouzelní starouškové, i když se hašteří. Vcelku roztomilý je i mladičký Kaiser jako čert Kleofášek. A když se k tomu přidá pár veselých písniček, je zaděláno na příjemný pohádkový zážitek. I když jde vlastně jen o takovou jednohubku.

Před shlédnutím této televizní inscenace bych neřekl, že Franz Kafka mohl být takový podivín, byť s přihlédnutím k jeho zásadní tvorbě (např. Proměna či Proces), která obsahově poněkud zvláště až absurdní určitě je, mě to možná ani tak nepřekvapuje.  Určitou zvláštností zde jsou jakési snové obrazy, kdy Kafka ve své hlavě tvoří právě některá z uvedených děl. Stejně tak bych vyzdvihl režijní postup, jaký Zdeněk Potužil v určité části filmu využívá k tomu, aby reprodukoval vzájemnou korespondenci obou hlavních aktérů. Kafka a Feliz jsou v obraze pospolu, jako by byli na jednom místě, ač je ve skutečnosti od sebe děli stovky kilometrů. Kafkovi tento způsob vztahu na dálku evidentně velmi vyhovoval, pro Feliz to ale bylo k nežití. Sledovat ono vzájemné milostné potýkání dvou takto odlišných osob, mi přišlo velmi zajímavé, ač tedy ve finále se Feliz vůbec nedivím, že pro to Kafkovo podivínství nakonec už nedokázala mít pochopení. Láska snese určitě hodně, ale co je moc, to je fakt moc...

Asi i věřím tomu, že takové poměry v hereckém prostředí, jaké popisuje tato televizní inscenace, vskutku existovaly a možná i dále existují. Všude samé klevety, osobní rivalita a závist. Pro stárnoucího Vendelína Budila,  tak není vůbec jednoduché se vrátit do prostředí, ve kterém byl léta ředitelem. Petr Haničinec v roli divadelní legendy Vendelína Budila hraje tu postavu velmi uvěřitelně. Mě ale přišla škoda, že se toho o tomto legendárním plzeňském herci 19 století dozvídáme z inscenace tak málo. Těch několik málo retrospektiv, které zde jsou , je podle mě na bližší vylíčení života této osobnosti naprosto nedostatečných. Něco málo se dozvíme o jeho manželství, které nebylo bez mráčků, je naznačen jeho jistý poměr s jinou živou z divadelního prostředí,. Ale o tom, jaký byl Budil herec a jaké to byl, kdy v Plzni řídil svou hereckou společnost, se toho dozvídáme jen hodně málo