Uzavřený pavilón

Nejdrsnější televizní inscenace kterou jsem kdy viděl. Krásná Zlata Adamovská, která tehdy šla z role do role ale málo kdy dokázala hrát jinak než jak ji můžeme vidět i v tomto snímku, přesto to nijak nevadí, protože příběh který se okolo ní odvíjí a do něhož je postupně také zapletena je neskutečně mrazivý. To podtrhuje jednoduchá ale účinná syntezátorová hudba Jozefa Revalla, ne nepodobná ze Svobodových filmů Papillio nebo Prokletí domu Hajnů. Tohle bych pouštěl těm tzv. CHCIMÍRŮM kteří se okolí pořád snaží přesvědčit o tom, že tu žijeme v nějakém novém totalitním režimu...! Ještě jedna perlička, Jaromír Hanzlík si tehdy kolem roku 1990 opravdu "přišel na své" s postavami politických vězňů z padesátých let. Nejprve mu je ve snímku Jen o rodinných záležitostech prováděno rektální vyšetření prstem, v Uzavřeném pavilónu je zase krmen hadičkou zasunutou do nosohltanu. Těžké chvíle špičkového herce. (14.11.2023)

Ať někdo natočí pořádný remake...! Skvělý příběh, ale podprůměrné televizní zpracování (dokonce se ani příliš nesnažili účes herců přizpůsobit 50. letům a delší vlasy u mužů v mnohých záběrech vytrhávají diváka z děje; hodně jde znát natáčení v atelieru). Jediné, co je dotažené do dokonalosti jsou kreace Němce a Haničince, projev Hanzlíka je spíš jen "dostačující". (10.07.2018)

Hodně hustý drama v atmosféře blázince, kde jsem měl tu čest pobývat. Nicméně v r. 1985 už to byl ústav příjemný.  Těžko říct, zda se takový příběh mohl fakt stát a to v r. 1957, kde Nikita už na zabíjení lidí tak netrval. Nicméně ke sledování si kupte flašku vodky z Alberta ve slevě. Zpracování je velmi velmi dobré až realistické. Franta Němec si zase jako v majoru Zemanovi zahrál estébáka. (12.03.2024)

"Může simulovat? Těžko říct...." Prostředí psychiatrické kliniky může být samo o sobě dosti depresivní. V kombinaci s metodami, které zde předvádí příslušníci StB, to už málem bylo k nekoukání. A závěr mě doslova uzemnil. Postavě Jaromíra Hanzlíka má člověk tendenci postupem času čím dál tím víc fandit, při tom vyústění už ale vážně neví, co si má vlastně myslet. Výborně svou roli slizkého estébáka sehrál František Němec. Musím říct, že i já bych ty jeho křivácké metody asi neprohlédl. Natož chudák mladá, životem ještě neotřískaná psychiatrička. Zlata Adamovská v té do jisté míry naivní poloze působila víc jak přirozeně. Dívat na na ten její závěrečný pohled  do prázdna, však bylo hodné smutné pokoukáníčko. Uff.... (25.05.2023)

V tomto případě byl Dietl skutečně nekompromisní, je škoda, že tento směr jeho tvorby nezískal příležitost se dále rozvinout. Scénář se již po srpnu 1968 realizace nedočkal a ani autor, ani režisér Jan Matějovský se nedožili okamžiku, kdy mu televizní dramaturgie mohla dát zelenou. Anna Procházková zvolila velmi sugestivní styl, který sází na psychopatologickou atmosféru, nicméně zdůrazňovaná vyšinutost je značně návodná a tak trochu podceňuje sílu dostatečně vygradovaného scénáře. Jan Matějovský, pro kterého byl původně určen, platil za televizního režisérea s osobitým stylem - na první pohled matematicky chladným, ale přesto ne umrtveným. Jeho uchopení by jistě směřovalo k rafinovaně prosakující mrazivosti, jak tomu bylo u jeho vrcholných televizních filmů Pasiáns a Podezření. Přesto inscenace zůstává velmi znepokojivým obrazem do nejmenších detailů propracovaného nátlaku tajné policie, do něhož je z rozhodnutí vyšších míst lapena mladá lékařka psychatrické léčebny. Aniž by sama nesla nějakou vinu či skutečně vzdorný postoj v podezřelém případu odsouzence na smrt, který předstírá psychickou poruchu, její život a jistoty se bortí jako domek z karet. Dietl opět velmi dobře rozehrál nejednoznačné vztahy v uzavřeném prostředí, nerezignoval u některých charakterů na jemu vlastní humanistickou kresbu, ale ta se ukazuje jako bezmocná vůči neúnavné mocenské mašinérii. Zlata Adamovská se naprosto přesvědčivě zhostila role zdravotnice, která se postupně seznamuje s poměry v psychiatrii 50. let, nevědomě vbíhá do pastí, postupně si uvědomuje záludnost jí svěřené terapie, vzpírá se deziluzi. Její závěrečný křik je okamžikem naprosté bezmoci a zdrcujícím završením vývoje její postavy, která určitě patří k těm nejpůsobivějším, které kdy Dietl vytvořil. Uzavřený pavilón zůstává inscenací, která rozhodně přesahuje svůj účel v době vzniku i jistou senzačnost námětu. Určitě by si zasloužila opětovné uvedení, neboť vyznívá o dost životněji než některé současné kinematografické návraty do tohoto období (viz Ve stínu). (24.07.2015)