Willy Kufalt

"Kdo si hraje s ohněm, ten se spálí..." Jméno režiséra Costa-Gavrase se už pro mne dříve stalo takřka synonymem zdařilého politického thrilleru, ale stejně mne ten levicově orientovaný tvůrce z Řecka nepřestává překvapovat sílou a působivostí vypávěných příběhů dle skutečných událostí. Nečekal jsem, že film na pozadí vojenského převratu kdesi v Chille by ve mne mohl vyvolat stejně vyčerpávějící emocionální katarzi, jakou způsobil ve mne jiný režisérův film, týkající se československých poválečných dějin (a ani se nestalo), ale jinak tento americký film považuji za stejně vynikající jako pro mne osobně zásadní Doznání (1970). Opět výborným způsobem stupňující se tíseň a napětí umocňují na první pohled nenápadné tvůrčí nápady, např. když do dvou vzájemně propojených linek (veřejné politické záležitosti a z nich vyplývající konkrétní lidské osudy i v privátní sféře) ještě zasahuje ještě "třetí rozměr" – příroda (SPOILER: náhlé zemetřesení). I snad začínáte brzy tušit, jak asi příběh skončí, posléze se vám to potvrdí, ale stejně s obrovským vypětím sledujete, jak se další situace a konání postav vyvinou, hltáte každý jeden dialog... až do samotného konce. Vychvalovat popři všem ještě výkon Jacka Lemmona (který klidně může konkurovat režisérovu dvornímu herci Yvesu Montandovi z předchozí dekády) a Vangelisovu hudbu by pomalu mohlo znamenat nošení dříví do lesa... 90%

Z uloupeného kufru vypadla useknutá hlava, v posteli se množí králici, během vraždy po ulici lítá parta naháčů, ve scénách zasazených do kina jsme svědky absolutního protržení hranice mezi divákem a dějem na plátně.... to jako Christian de Chalonge má být nějaký francouzský Lynch? :D No dle tohoto absurdně pojatého filmu to tak vypadá. Ale jinak moc nevím, co si mám o tomhle zpracování myslet. Před tím, než jsem si film pustil, přečetl jsem si skutečný příběh dr. Petiota (viz. komentář od Volodimira2). Ten je dle mého názoru dostatečně hutný a mrazivý na to, aby tradiční filmové zpracování bez podobných experimentů mohlo nabídnout silný a strhující zážitek a de Chalonge si klidně své "lynchovské" hrátky mohl ponechat do filmu, který by se nesnažil vyprávět kriminální případ dle skutečných událostí. Nebýt toho, že předem znám obsah, asi bych se v ději dost ztrácel, celé to sází víc v první řadě nikoliv na děj, ale atmosféru a ta daleko víc než hrůzou zavání podivně kakofonickými výjevy a hořkou absurdností (což pak podtrhuje i závěrečný odcitovaný výrok doktora Petiota o kufrech). Byť týdenníky z kina a závěrečný komentář spolu se všemi výjevy nakonec souvislý příběh dohromady dávají a zpracování nelze upřít originalitu, čekal jsem silnější prožitek. Snad jen za mého oblíbeného Michela Serraulta, který mne stále nepřestává překvapovat (někdy příjemně, jindy i trochu nemile :)) svým velice pestrým repertoárem rolí a hereckým rejstříkem a opět podal pozoruhodný výkon v odlišné poloze, si dovolím mírně nadhodnotit. 60%

Škatulka nejlepšího filmu všech dob, která už dvě desítky let zdobí Vykoupení z věznice Shawshank nejen na této databázi, mne popravdě dlouho spíše odrazovala, než motivovala k zhlédnutí. Je skvělé, že si Darabontův film našel cestu k tolika divákům i poté, co se v době premiéry ocitl na pokraji zájmu. Sice se nedokážu úplně stotožnit s onou škatulkou nejlepšího filmu, podle mého názoru jde pouze o jeden z mnoha velmi dobrých filmů a nedokázal jsem se ani rozplývat nad údajnou genialitou každé minuty, ale jsem rád, že i u mne na slavný Shawshank konečně došlo a i po týdnu od zhlédnutí mi z něj zůstala hezká řádka scén v paměti. Během sledování přišly i chvíle (zejména v první hodince), kdy jsem se stihl i nudit, ale naštěstí nikdy to netrvalo příliš dlouho, vždycky přišel moment nebo zvrat, který mne opět spolehlivě pohltil, vždy mne zaujala některá z právě přítomných postav (nejvíc z celého filmu asi osud vězeňského knihovníka Brookse) a tvůrci mi nakonec v rozsáhlé délce snímku měli stále co nabídnout. Nesporné kvality vnímám v dobře rozpracovaném příběhu s myšlenkou, v kvalitním scénáři, režii a nezapomenutelných hereckých výkonech. Mohu-li si dovolit něco Shawshanku vytknout, v první řadě bych určitě zmínil vypravěče, kterého bylo směrem k závěru využito možná až zbytečně příliš... za sebou jdoucí scény, kdy Morgan Freeman putuje krajinou, různými místami až do dvou cílů, jsou natočeny úchvatně, patří k těm nezapomenutelným a vyvolávají jistě silné emoce. Zcela tiše beze slov, kdy by si divák vnitřní pocity postavy Reda i hlubší smysl těchto scén pouze domyslel, mohlo by to být ještě působivější... I tak se mé obavy, že se film překlopí v prvoplánovou ždímačku divákových citů, naštěstí spíše nevyplnily. 75%

"Nelze milovat podruhé, co jsme už milovat přestali." Obávám se, že ve vztahu továrnika Françoise a jeho ženy přezdívané Bébé kousek toho milování či lásky nebyl ani poprvé během svatby, ani v momentu, kdy novomanžel nesl svou čerstvou nevěstu na rukou přes práh. Zkrátka opravdu hodně chladný vztah... Asi není velké množstvo francouzských dramat této doby, které si může dopřát našinec vidět v kvalitě nejlepší a s českými titulky k tomu, Pravda o Bébé Dongeové (ač zřejmě ne dlouhou dobu) k nim již patří a byla by škoda nevyužít toho. Georges Simenon opět dokázal, že maigretovské detektivky nejsou jedinou devizí tvorby slavného belgického spisovatele, že lidské psychice dobře rozumí a umí to přetavit do svého uměleckého díla – knižní předlohu sice neznám, ale i film se snažil zacházet v rámci analyzy ústředního vztahu až do velkých detailů, přičemž zmiňovaný chlad ještě více podtrhl celou řadou temných vizuálních kompozic. Darrieuxová a Gabin odvádějí svůj herecký standard, i když jejich první partnerství na filmovém plátnu nenese zdaleka v sobě ten šarm a charisma, jak tomu bylo o mnoho let později ve Svatém roku, i v této rovině zavládla spíše temnota. Jsem rád, že jsem se dodíval do konce, ale celkově mne to i přes hutné vyvrcholení dvakrát nadchnout nedokázalo, přílišný chlad jsem často pociťoval nejen v sehraném vztahu, ale i z celého filmu a celá ta manželská historie byla podána na můj vkus až příliš rozvláčně. Konec se pak částečně rovnal vysvobození. 55%

Spíše by mne zajímalo, kam se poděla tvůrčí invence, výrazní charismatičtí herci a hlavně humor pro soudobé francouzské komedie typický... V návaznosti na svůj předchozí koment (Naděje a sláva, 1987) mohu pokračovat, že nejen válka očima dítěte, ale i druhá světová jako tematické pozadí pro situační komedii bývá pro tvůrce oblíbeným námětem daleko víc, než se na první pohled zdá. Hodně jsem se bavil u Velkého flámu, který ve svižném tempu po všech stránkách skvěle frčí od začátku do konce, případně i u černobílého Nikdo nic neví či komornějšího Napříč Paříží. Ale Sedmou rotu vnímám jako velice slabý odvar, který u mne příliš nezafungoval, připadal po většinu času jen málo zábavný a neměl v sobě ani trochu napětí. Hlavní hrdinové se hodinu a půl courají lesem od ničeho k ničemu, aby mne chvíli alespoň trochu potěšili u projížďky s postarším vesničanem na dřevěném vozíku, opravdu pobavili ve vtipné scéně s koupaním v jezírku, jindy zase naštvali svými nestoudnými hody na hřbitově. Největším přínosem pro mne zůstalo seznámení se s dalším režisérem a scenáristou v jedné osobě... ač byl-li Robert Lamoureux skutečně takovým průkopníkem francouzského kabaretu a komedie na jevišti v oblasti herecké i režijní, jak se píše v jeho zdejší biografii, o to víc mi k němu nesedí tenhle dost mizerný filmový produkt, kterému navíc ještě v hlavní roli vévodí úplně nemožný Jean Lefebvre (pro mne snesitelný většinou tak v epizodních rolích). 40%

Druhá světová válka dětskýma očima, jak postupně zjišťuju, není zrovna až tolik ojedinělým námětem, jak se mi zdálo kdysi v době mého zhlédnutí Vlaku do stanice Nebe. Ale zatímco u zmíněného Kachyňova filmu pro mne nadále zůstává ojedinělé minimálně poetické zpracování, Boormanovu britskému snímku přeci jenom poněkud chybí osobitější uchopení, které by ho daleko víc vysunulo mezi nezapomenutelné filmy. Naděje a slávaje natočena spíše tradičním způsobem, základní dějová linie autorského filmu inspirovaného Boormanovými osobními vzpomínkami se rozpadá do více méně volného sledu epizod. Spočátku jsem déle pronikal do světa hlavního malého hrdiny Billa, ale ve výsledku mi nakonec nabídl pěkný zážitek a nezapomenutelné se pak pro mne staly alespoň vybrané momenty (zejména ty s tatínkem, když ho naučí malý podfuk při loptové hře, což má ke konci filmu pěknou pointu, nebo s německou marmeládou u stolu...). Díky vcelku příjemnému pocitu (i navzdory válečným tragediím na pozadí) a dobrému scénáři s pěknými hláškami jsem si zejména v druhé polovině film začal velice užívat... no a hlavně vybombardovali školu, takže budou prázdniny!! :o) 75%

Od jednoho zdejšího kolegy a pamětníka jsem se nedávno dověděl, že Falešná ruka zákona se v době vzniku těšila velkému úspěchu i v bývalém Československu, protože Brité si v ní dělali velkou srandu z policajtů, což u nás bylo prakticky nemožné. Film slavil ale v úspěch ve mnoha dalších krajinách, do kterých se rozprodal, a já se vůbec nedivím, protože už samotná zápletka s falešnými policajtami (a to hned ve dvou vzájemně konkurenčních ganzích) je velice originální a posloužila zde k vytvoření svižné komedie. Dnes už se řadí do kategorie (polo)zapomenutých filmů, ale osobně jsem se u ní bavil mnohem víc, než třeba u prvního Růžového Pantera ze stejného roku. Anglický originál mi nabídl nejen opět (tedy chronologicky spíše poprvé) Sellersův originální francouzský akcent, ale i hodně náročnou angličtinu plnou slangu či argotu a dalšího mne nesrozumitelného výraziva, takže jsem nakonec zvolil kompletní projekci v českém dabingu z roku 2008 a k mému překvapení velmi zdařilému, nejen pokud jde o nápadité dialogy, ale i hlasový výkon Jiřího Dvořáka, který výborně zvládl základní rysy Sellersova projevu. Mohl jsem být tedy na hodinku a půl svědkem dodnes funkční zábavy na čele s tak mile galantním podvodníčkem...! :) Škoda mírné zmatenosti během vyvrcholení plného bláznivých honiček a jiných akcí. 80%

,,Slavný syn a slavný otec se setkali díky televizi. Není to rodinný svátek?" Jůj, mám tyhle stařičké komedie pro pamětníky velice rád a na této jsem si opravdu pochutnal. Všechno zlato světa není sice film, kterým by se René Clair jako režisér více proslavil a zapsal do dějin (přiznám se, jeho stěžejní tvorbu z 20./30. let přesně v tomto duchu příliš neznám), ale kráčí si ve svém stylu hezky a do děje zapojuje i svět médií včetně čerstvě rozjetého TV vysílání. ,,Přátelé, omluvte prosím tuto závadu, která není na vašem přijímači." ;o) Trocha vtipně využitých dobových mediálních trendů včetně bulváru, trocha nenásilného budovatelství kolem projektu nového sídliště či vytvoření městečka plného blaha, všechno využito nakonec pro silně satirické vyústění děje... ale především spousta srandy s mladičkým Philippem Noiretem a jeho stejně skvělými kolegy v dobře napsané a sehrané situační komedii o velkém střetu mladých revolučních podnikatelů se dvěma obyvately vyznávajícími své dávné tradice v duchu venkova... a také s Bourvilem, který si zde střihl hned tři role – jednoho otce a dva syny (resp. dokonce čtyři role, počítáme-li ještě dědečka na podobizně na zdi). Ale hlavně pramen je u cesty a pít z něho může každý! :-) :-) Zážitkem navíc byla určitě i možnost slyšet původní český dabing ze 60. let. 80%

Na první pohled jde podle všeho o průměrný film a těch 57% by tomu snad odpovídalo. Dobrá, pokusím se zůstat u toho, že Terč je čistě průměrný film. Zápletka vytváří prostor pro několik akčních scén, nutno uznat, že jsou velice profesionálně odehrány a natočeny, tvoří funkční prvek v ději, nezůstávají však jedinou devizí. Příběh, během něhož cestujeme z amerického Texasu přes Paříž do Hamburku a nakonec Berlína (na obou stranách tehdejší železné opony) v sobě nejen zachytává atmosféru dobu studené války, ale přináší v postavě hlavního hrdiny působivý dramatický portrét bývalého agenta, na jehož osud zvenku po letech doléhají stíny minulosti. Arthur Penn předkládá ve filmu na první pohled "béčkovém" více vrstev pro náročnějšího diváka. Napínavý děj s akčně špionážním charakterem také výborně dotváří napříč celým dějem táhnoucí se rodinná linka o opětovném hlédání si vztahu mezi dospělým synem a otcem, která dodává oběma hlavním postavám zajímavý rozměr navíc. Gene Hackmana podobná témata ve filmu vždycky přitahovaly (viz. Nikdy jsem nezpíval svému otci 1970 nebo Misunderstood 1984) a díky tomuto aspektu Pennovu nabídku na akční film, jehož scénář ho původně tolik neoslovil, Hackman nakonec přijal a svým výkonem dle mého názoru film pozvedl minimálně o jednu další úroveň výš. To se bohužel příliš nedá říct o většině hercích ve vedlejších rolích, s jejichž výkony se film ve výsledku skutečně blíží spíše k průměru, než k čemukoliv výjimečnému. Nicméně jako vděčný divák... přál bych si, kdyby všechny "průměrné" filmy byly takhle skvěle propracované a měly k tomu alespoň jednoho skvělého herce v hlavní roli. 70%

Střecha a plynovod, pod schodištěm prasklá díra, sklep v pavučinách... skladiště dřeva a stará napůl zničená zeď. Obklopena maximálně nepoetickým prostředí,. prožívá jedenáctiletá Jitka, aniž to možná tuší, své první milostní vzplanutí. Velmi se mi líbilo zlyrizované vyprávění s Jitčinymi pravidelnými dobrodružnými cestičkami po zapadlých místech a křehkou romancí rodící v prostorách nemocniční zahrady, se silně empatickou pomocí směrem k mladému muži na invalidním vozíčku. S využitím různých variací na Beethovenovu "Elišku", které dodal skladatel Jan Novák, vznikla pod taktovkou Karla Kachyni obdivuhodná a pohromadě držící filmová báseň o překonávání různých překážek (ty symbolizuje vysoká zeď). O tom, že překonat reálnou zeď je někdy mnohem snadnější, než pocit zklamání. Některými motivy a zvláště v jedné konkrétní scéně, kdy Jitka háže přes zeď do zahrady mladíkovi na vozíčku jablko (které poprvé nechytí), mi připomněla Kachyňův neskorší film Už zase skáču přes kaluže. A ten se v mém osobním žebříčku přeci jen nachází daleko výš, ač jsem byl s Kachyňovým černobílým dílkem určitě též spokojen. 85%