Nezvestný

Tohle byl můj nejdéle odkládaný film, který si mezi sebou předávají disky mých počítačů při průběžné obměně jednou za nějakých těch 8 let. Směrem k teorii rozvíjené ve filmu naivními předchůdci dnešních sluníčkářů ("Máš dva domy. Stát ti jeden vezme a dá ho tomu, kdo nemá žádný.") je ovšem otázka, zdali ten občasný upgrade umožněný prohnilým kapitalismem není přílišná marnivost. A to říkám jako člověk levicově orientovaný, leč realista. Tím, co jsem napsal, pochopitelně ani náhodou nevyznávám lásku Pinochetovu režimu, natož onomu "ne vždycky se převrat takhle dobře podaří. Tady se podařil", načež se krátce nato prochází divák spolu s hlavními postavami márnicemi plnými mrtvol. Vrážení peněz a zbraní lidem, které chci někam dosadit, není žádný nový sport, ten probíhá stále a stále je to aktuální. Když jsem zmínil postavy, tak samozřejmě Lemmon hraje první třídu, ostatní víceméně přihrávají. "Dejte mi mého syna, živého nebo mrtvého, v jakémkoli stavu, podepíšu vám co budete chtít, budu mlčet, jen mi vraťte syna." Přitom to není sentimentální, ale psychologicky velmi věrohodná změna pohledu jednoho muže pod tíhou okolností. Hezká je ta věta o obraně způsobu života, kterou na začátku říká Lemmonův Horman, na konci pak americký diplomat. Sissy Spacek je pohledná, ale její postava mi občas lezla na nervy. Povětšinou je ovšem v Lemmonově stínu. Musím též zmínit sugestivitu mnoha scén, v márnicích, na ulicích, kde se prohánějí zcela nekontrolovaní vojáci, v dusnu kanceláří a tváří v tvář výslechům a kontrolám. V takové situaci nikdo nemá hrdě hlavu vztyčenou, všichni mají přiškrcený hlas a doufají, že nejsou na řadě. Na závěr ještě zmíním absurdní scénu s montováním odposlechu. "Ale ten telefon funguje. - Teď bude fungovat líp. - Jak to můžou dělat tak otevřeně?" (03.03.2017)

Je to ojedinělý případ, bežný případ, nebo se to může stát každému z nás? A v jaké podobě? Nepřístojného cizince, jeho otce, manželky, přítele? A v jaké době? Při převratu, revoluci, nebo v běžném životě? Costa-Gavras nás tlačí do toho nejobecnějšío pojetí! Má pravdu? A jakou pravdu? Pravdu dané situace, pravdu dané doby, nebo zcela obecnou pravdu? (01.05.2018)

S politikou je to tak, že nikdy nevíte, kdo a proč stojí za různými převraty, majdany a revolucemi, a jestli se priority během pár týdnů nezmění a nebude zas vše jinak. S filmy o politice je to tak, že záleží na smýšlení tvůrce, každopádně velmi často vznikne film nikoliv nestranný, ale černobílý. Buď ze všeho obviňuje americkou vládu, nebo naopak patrioticky představuje hrdinné americké „osvoboditele“. Čest výjimkám, ale na žádnou si teď z hlavy nevzpomenu. Costa Gavas je levičák, ostatně je to Řek, takže platí první varianta. Neříkám, že to tak nebylo a často není, ale ony ty revoluce někdy neřídí jen vlády, často v tom jedou právě byznysmeni (což je varianta, kterou tento film nepřipouští, ačkoliv otec je vlivný americký podnikatel a má mnohé konexe), kteří na nějakém tom převratu chtějí vydělat. Protože i postavy jsou představeny jen šablonovitě (mladík je vzorný a milující manžel, který sice jezdí na výlety s fešnou fotografkou a občas s ní musí přespat na jednom pokoji, ale nikdy spolu nic neměli; jeho manželka je věrná a milující; oba mají levicové smýšlení a i když na tom nic nevydělají - z čeho teda žijí? - vydávají levicové noviny; otec je typický nevěřící Američan, který prostě musí uvěřit - i když je jako věřící... ačkoliv Křesťanské vědy mi moc o víře nepřijdou...), zkrátka postavy jsou jen šablonky a těžko jim věřit a těžko pak věřit i samotnému filmu s jistě velmi silným tématem. Jack Lemmon hraje velmi dobře, Sissy Spacek jako herečku rád moc nemám, ale tady je docela snesitelná, ale holt nemají až moc co hrát, protože všechno je podáno poměrně povrchně, včetně vztahů. Mno, a když točíte takhle vážné téma o převratu v jihoamerické zemi, přijde mi poněkud kontraproduktivní cpát sem okatý product placement. (17.07.2021)

Já vím. Po Z a État de siège jsem mohl něco takového čekat, ale myslel jsem, že americká produkce Costa - Gavrase trochu zklidní... Nezklidnila a tak dál plive žluč a síru na liberály a jim podobnou chamraď. Yvese Montanda nahradil Jack Lemmon. Jeho politicky neuvědomělý otec, jenž odmítá všechny ty přehnané politické teorie své snachy, ale nakonec přece jen prohlédne a uvědomí si zkaženost zahraniční politiky své vlasti je naivně napsanou postavou. Bravurně zahranou, ale otravnou, jako všichni ostatní. Příliš nepřekvapí - u Gavrase jinak velmi dobrý - střih. Přechod mezi flashbacky je totiž až otravný - protože není. Přecházíme v jedné časové rovině hned do druhé a naopak. Ale co je největší podraz na diváka je samotný průběh pátrání. Aby se jevil napínavější je nám hned ze začátku zamlčen hlavní důkaz. Odhalit jej totiž, tak každému rozumnějšímu člověku dojde, jak se věci mají... Na druhou stranu musím vyzdvihnout velice přesvědčivě ztvárněné prostředí Chile během vojenského převratu. Právě scény odehrávající se na vylidněných ulicích, na národním stadionu, využívaného jako internační tábor pro politické oponenty a zejména v márnici se stovkami zastřelených jsou skutečně silné a vypoví více než řečnění a obviňování všech pravičáckých sil. Raději doporučuji sehnat - sice ještě levičáčtější, ale o to lépe natočené - filmy, o kterých jsem se zmínil na začátku. No ano, Vangelis válí... (04.10.2008)

Od režiséra jsem předtím viděl jenom Z a v mnoha ohledech je mu Nezvěstný podobný, a to i co do kvality (přestože druhý jmenovaný se mi líbil o něco více). Zase je tu někdo, kdo se pídí po pravdě (v tomto případě zároveň i někoho hledá) a znovu musí překonávat překážky a házení klacků pod nohy. Navíc se tu rozvíjí dosud nepříliš dobrý vztah mezi otcem pohřešovaného a jeho snachou (oba dobře herecky obsazeni) který film pěkně oživuje a drsné vyústění stejně jako „co se dělo potom“ jsem nečekal, takže i přes naprosto debilní scénu na stadionu (která neopomněla divákovi důrazně připomenout, že jde o americký film) dávám silné 4* (a jistě tomu napomohla i výborně zvolená Vangelisova hudba). (11.05.2013)