Willy Kufalt

Ač jsem otevřený různorodým formám a filmovým zážitkům, existuje pár trendů novodobé tvorby, s nimiž často bojuji: rozklepaná kamera, zpomalovací efekty (které se tu ale naštěstí objevily minimálně a jsou překvapivě vtipně využité, takže OK) a brutálně rychlý sled střihů... a těmi brutálními střihy z vteřiny na vteřinu ze záběru na záběr, i celých delších sekvencí s takto zběsilým podáním se to tu hemžilo. V 9. minutě během pěkné scény, kdy se Simon Pegg vtipně vloudí do hotelu s květináčem k staré recepční, jsem se domníval, že zmíněný styl byl jen záležitostí delšího prologu, abych brzy pochopil, že mě až na chvilková zklidnění naopak čeká po celý film! Asi jsem měl dřív předvídat, co mě v doporučeném filmu s přílišnou rychlostí i v názvu může čekat, z některých akčních scén kombinujících rozklepanou kameru se zběsilými střihy se mi místy nedělalo dobře. A přesto celý zážitek po skončení hodnotím pozitivněji, než jsem čekal, protože těch dějových střípků a hereckých výkonů, které mě v tom defilé neustálých střihů i bavily, nebylo zrovna málo a to navzdory tomu, že mi pár vtipů či otravný projev šéfa (Jim Broadbent) nesedly. Druhá polovina mě pak od divokého střetu mladého poldy se záhadným vrahem dostávala napětím, absurdním vývojem děje, mysteriózním odhalením na zámku, ve více scénách až horrorovou atmosférou... Ke konci jsem za divoké půlnoci už jen zíral, nakolik tvůrci již tak brutální styl dokážou v závěrečné sérii akčních scén ještě teprve gradovat. Svým způsobem TO BYLO NĚCO!, celé to parodicky zpracované podobenství střetu mladého muže zákona s kompletně prohnilou vesnickou komunitou, tajně provádějící čistky podobné totalitnímu režimu, takže se mi nakonec dost líbilo. Byť vzhledem k formě si nedokážu představit, že bych si tuto komedii pustil znovu a dlouho jsme se ní prokousával dost btížně na to, abych hodnotil výš. [70%]

Kdyby Michel Blanc obsadil do hlavní dvojrole někoho jiného než zrovna Michela Blanca, nejspíš by se mi i jeho komedie líbila. První minutu jsem doufal, že se můj vztah k tomuto výtečníkovi již zmírnil, jenže naopak záhy jsem si po čase potvrdil, proč se mi Blanc protiví, že mi nepřijde zábavný a hlavně na mě působí tak odpudivě slizce, že bych ho plně snesl snad jen jako nechutného záporáka, nímž ale tu opět není... a aby toho nebylo málo, tak Blanc víckrát ve své vlastní režii snímá svůj slizký obličej v plných detailech a aby toho nebylo ještě méně, řádí tu Michelové Blancové (někdy i najednou v jednom záběru) rovnou dva... to je mi nadělení, ale nějak jsem to přežil. :o) Zápletka o dvojnících z mediálního prostředí není na rok vzniku zdaleka originální, ale pár nápadů včetně experimentálního prvku s mluvícími hlavami postav před kamerou jako v dokumentu se mi líbilo, pár „divných“ scén má svou atmosféru (noční návštěva přelidněného baráku za deště nebo přehlídka dvojníků postav a slavných osobností v čekárně s několika Hitlery na konci – tam mě až mrazilo...) a Carole Bouquet hýří neodolatelným šarmem krásky se svůdným pohledem i nebývalým vtipem. Po většinu času jsem sice zvažoval nižší hodnocení, jenže posledních 10 minut, které plně ovládl svou pozdní přítomností a humorem Philippe Noiret, mi hodně zlepšilo náladu, i s krátkou návštěvou kavárny, jíž zdobily podobizny Bourvila a Jeana Poireta (i přestože to vyvrcholení na mě zpětně působí ve stylu "nevíme, co se zápletkou dál, příliš jsme se zamotali, tak pozveme slavného barda do rozsáhlejšího camea, to dojem pozvedne, na některé již nebohé mistry si aspoň vzpomeneme malým odkazem a spříznění diváci nám odpustí")... ale tak za slabé 3*, no. [55%]

Válečná porážka, která díky jednomu zisku a odvaze k průbojnosti může znamenat vítězství... S postavou egyptského prezidenta Gamála Násira a jeho asi nejzásadnějším aktem znárodnění Suezského průplavu jsem se seznámil až orientačně před filmem. Snímek nás zavádí často do interiérů politických místností, tedy celou situaci včetně mezinárodního konfliktu vnímáme zejména přes rozsáhlé politické dialogy (s občasným nahlédnutím do dění v Násirově rodině nebo proložením krátkých dokumentárních sestřihů). Ale když se mi navzdory černobílému vizuálu se zvláště temným svícením povedlo dostat se do jádra dění, film si udržel můj plný zájem až do konce a většinou mě fascinovalo sledovat detailně a rozsáhle rozehraná politická jednání v zákulisí. Dlouhý závěrečný Násirův projev je tím emocionálním procítěním místy celkem dojemný, očekával bych u politika s tak průbojnými činy „velkolepější“ až lehce bouřlivý tón. :o) Ahmed Zaki v hlavní roli opět přizpůsobil své reálné postavě změněný hlasový projev, během veřejného proslovu dokonce odlišný postoj – je zajímavé si po zhlédnutí pustit pro srovnání kousek z nějakého reálného Násirova projevu na YT. (Hodnocení mezi 4* a 5*, aktuálně nevím proč, jako většího favorita ze dvou politických životopisných filmů s A. Zakim vnímám novějšího Ayama El-Sadata, možná pro zachycení rozsáhlejšího časového období.) [85%]

Téměř celých 106 minut jsem nebyl schopen naladit se na stejnou vlnu s tímto filipínským „skvostem“, který kdovíproč posbíral na domácí půdě hromadu ocenění a byl i zrestaurován do nádherných barev. Do zde uvedených žánrů komedie a muzikálu film patří, ale zároveň je to takový ten absurdní crazy muzikál typu Rocky Horror Picture Show nebo Katakurike no kófuku, který od jisté chvíle začne brutálně přeskakovat z jednoho žánru do dalšího a v spleti šílených nápadů se tu rozvíjí „děj“, v němž se co chvíli může stát naprosto cokoliv – přičemž čím to trvá déle, tím víc se film stává v tomhle směru šíleným, což je vidět asi úplně nejvíc v závěru, kdy po dvou zcela odlišných dějových vyústění z ničeho nic nastává dvojitá svatba. Evidentně mohlo jít v některých směrech o parodii, ale stylově si mě nezískala, ten film mi dlouhodobě připadal jako nezáživná nuda, která se posléze proměňovala v polotrapný chaos s infantilním humorem a později v hodně neukočírovaný chaos. V nejedné scéně dokonce styl humoru a akce v přítomností černochů připomene americké blaxploitation filmy 70. let, zatímco jindy si vezme na mušku i japonské samurajské boje. A já u toho trpěl podobně jako u dvou výše zmíněných šíleností nebo i většiny blaxploitationů, s nimiž jsem měl tu čest. Snad jen muzikálové číslo sester (jeptišek) v akci v poslední třetině se mi dost líbilo a ještě mě pobavil častěji využitý nápad s bílou „animací“ žárovky, která do obrazu krátce probleskne nad hlavou postavy, které najednou cosi docvakne. [30%]

„Co se v jazzu naučíš, v stáru jako když najdeš.“  Tahle absurdně rozverná parodická hříčka pro mě snad neztratila nic ze svého kouzla od doby, kdy jsem se u něj bavil jako puberťák. Tenkrát mě sice zklamalo, že mnohé hudební hvězdy se zde doslova jen mihnou, ale po letech se zase mnohem víc bavím mj. nad zdařilými metafilmovými vtípky, které přináší vypravěč–nápovědník Milan Lasica. Máme zde originální koncept komedie s průběžně vznikajícím scénářem k romantickému filmu, který si sám střílí ze sebe včetně různých klišé zápletek, sentimentu, přehnaných zvratů i překombinovanosti, zároveň z každého kouta tu probíhá nabitá palba vtipných narážek na vše možné, dotažených uprostřed nespočetného množství gagů ab absurdum (např. i zparodování legendy o odklánění se diváků před jedoucím vlakem – tentokrát však plovoucí lodí na plátně :D )... parodují se tu lidová řčení, kterým se stejně jako dalším slovním hříčkám dostává vizuálně doslovnímu provedení, obrací se klasické vyprávění příběhu v divadle, literatuře a filmu za pomoci skvělé průvodní trojice Vyskočil–Svojtka–Augusta, to vše v kulisách známých pražských míst. Do děje je různě zapojena i soudobá československá kulturní scéna, v pojetí opravdu jak z nějaké silvestrovské estrády, přičemž řada známých osobností si vystřihne sebeparodické cameo (major Jirsák vyhlašující celostátní pátrání po ztraceném harmoniu rulezz :D ). Nedotčen ze strany tvůrců nezůstal ani nejdřív z desky plně puštěnej Felix Slováček, který o něco později se svým instrumentálním sólem osvěží film jedinou poklidnější, poetickou chvilkou. Podobně jako u Podskalského Trháku (1980) mám pocit filmu, který na jedné straně z humoru a stylu tehdejších estrád dost vychází, ale na druhé straně je současně i hravě paroduje. Vydařila se i ústřední Hapkova melodie, Švankmajerův animovaný souboj budíka s kouskem masa během titulků či závěrečné live vystoupení Laďky Kozderkové na pozadí svatby vskutku bizarní (a jedem! ♫ :)). Zmíněný Trhák však u mě zůstává o třídu výš, nejen proto, že mě tu Luděk Sobota občas se svou věčně opakovanou jedinou polohou už lehce otravoval. [80%]

Náročně vstřebávám silné, až tísnivě drásavé emoce, když si po skončení třídím dojmy z dramatu Alana Parkera. Již první scéna mě dostala, jak trefně naznačuje napětí a odcizení vyhaslého manželsví, kdy kamera nám dává možnost sledovat nevyrovnaně zoufalé pocity otce, zatímco zvuk nabízí uvolněné dění mezi matkou a čtyřmi dcerami z jiné místnosti, plné odlišných starostí před účastí na večerní akci. Plný kontrastů je zpočátku i upadající vztah George a Faith, kteří jinak (zdánlivě spokojeně) působí na veřejnosti nebo před dětmi – a jinak, když se ocitají sami v domácnosti... ale jen do chvíle, než se situace přes rozvod a opětovná shlédání nevyhrotí ještě víc. Diane Keatonová je tu svým civilně charakterním výkonem naprosto odzbrojující, jak spontánně působí její veškeré barvité emoce a projev, jednou náhle zoufalá, jindy nacházející chvilkovou spokojenost v zůstavajících jistotách a nadějích... a Albert Finney jí svým přesně vystiženým častým neklidem, otrávením a na povrch vyplouvající agresí výborně doplňuje. Opětovně nemastně fádní Weller naštěstí nemá tolik prostoru, aby mi zkazil zážitek z filmu v režii Parkera, který opět zručně zvládá i skupinu dětských herců. Způsobem vyhrocení rodinné situace, silně realisticky ztvárněnými emocemi a stylem s mnoha statickými záběry to občas připomíná až Hanekeho filmy, ani Parker se neštítí až cynicky nepříjemného zvratu v okamžiku poslední naděje, ač oproti svému rakouskému kolegovi mu vůbec není cizí podobně tíživý příběh proložit i humorem, kdy jedna z hádek (po pohřbu v restauraci) působí v rámci závratné vztahové katarze až komediálně, s parodickým zpěvem klavíristky v pozadí... a také ani podobný film nezapomíná Parker osvěžit řádkou poetických záběrů, které až melancholickým způsobem vytváří zvláštně podmanivou podzimní náladu. [90%]

Je to fascinující film, který mi za reprízu po čase určitě stál a v němž si na chvíli s velkým Teslou také zakonspirujeme o tom, že lze zachytávat signály Marťanů z vesmíru, ba že nám mimozemšťané možná už léta posílají vzkazy, které jen dříve nikdo nezachycoval. :o) Stejně poutavý naštěstí zůstává i seriózní vhled do těžkého prosazování převratných vynálezů své doby v souvislosti s osvětlením, které jsou divákovy přiblíženy v rozsáhlejších dialozích, s předváděním experimentů či nákresy; zároveň podání fyzikálních témat mi připadalo vstřícně srozumitelné i pro běžného laika. Zajímavé jsou i některé využité filmové postupy ozvláštňující tradiční vyprávění, např. v podobě Teslových vzpomínek na dětství během přírodních (zá)blesků. I samotný dokumentární vstup před úvodními titulky se k zvolenému stylu filmu hodil, akorát jsem u něj (a spíše v tom negativním či alespoň nechtěně komickém smyslu) nevycházel z údivu, jak je zde Tesla zbošťován coby „pozemská inkarnace Archanděla Michaela“, představen coby vzor pro New Age hnutí a do toho se objevují záběry z nějakého patetického New Age divadla a padají divná moudra o původním životě většiny lidí na jiných planetách. Ale možná tím nás tvůrci zostra připravili na střet s ústřední myšlenkou životopisného filmu o slavném vynálezci, co v den svých rozmluv s ještě slavnějším Edisonem kopal z nouze coby dělník kanál... a sice poznání, že na plné pochopení vědeckých géniů Teslova kalibru a významu jejich objevů a inovací společnost není často v době jejich života plně připravena. A možná, že na to není připravena doposud. [85%]

Řádně ujetý bizár, tedy, co jiného jsem asi mohl čekat, že... když už jsem se rozhodl pustit si klasiku z produkce Tromy. Místy to doprovází typicky osmdesátkový look i sound :o), jaký se mi protivil také u slavného Terminátora, ale Toxický mstitel má výhodu v tom, že se nebere vážně, dokáže přepnout u bizarní a nechutné akce ještě víc k záměrně přepísklé parodii, jakou by se v opačném případě snadno záhy stal nechtěně. No, moje srdcovka to nebude, ale našlo se dost scén, u nichž jsem se různě pobavil nebo aspoň přikovaně zíral. Romantiku mezi (slepou) kráskou a zvířetem nepovažuji k zahození, zběsilá automobilová jízda s konfliktem uvnitř auta nabídla skvělé grády. Komická nadsázka mi docela sedla v neakčních scénách vyšetřování a organizace následné akce v místnosti evokující školní třídu. V řádce otrlých a nechutných gagů je Toxický mstitel celkem nápaditý. Svět filmu, kde se nikdo včetně hromadně přítomné policie nezbouří proti násilnému usmrcení jednoho příslušníka, je docela zvláštní, ale nakonec to bylo jediné možné poklidné řešení problému, když ke konci nabral Melvin skoro až rysy fantaskního Golema. Navrch ve filmu, v němž tvůrci brzy potenciálně šokují diváka skvěle zvládnutou scénou, v níž sledujeme hodně zvrácenou noční zábavu party mládeže, která se baví soutěží se záměrným zrazením dítěte autem a film tím krátce nabere silný kritický potenciál, aby se pak k tomuto incidentu absolutně (!, až na jednu drobnou upomínku) nevrátil, jakoby se tím z celého početného města nikdo nezabýval, tyhle „pitomosti“ asi řešit cenu nemá. Větší ukočírovanost chaotičtějšího výsledku by přitom výsledku pomohla, protože efektní nápady v různých směrech filmu neschází, ale... kompaktnost asi nebyla cílem tvůrců, že ne. [55%]

Troškovou vesnickou komedii jsem viděl opakovaně po mnoha letech a jsem až překvapen, jak na mě z větší části skvěle funguje, byť mě dneska bavily věci, kterým jsem jako dítě příliš nerozuměl, zatímco některé scény s babičkou, jež mě v dětství rozesmívala nejvíc, mi teď přišly jako nepříjemné psycho. To některé scény mezi klukem a matkou Škopkovou též, ale podobné prožitky k životě u vesnických lidí s podobnou povahou asi holt patří. Nemám režiséra filmu příliš v úctě, ale tady jsem až zíral, jak byl Troška v mládí v celkem slušné formě, jak jeho inspirace v italských komediích nevyšla zdaleka nazmar, jak dokáže od první chvíle (již od animace krávy parodující lví logo MGM) pravidelně zásobovat film nejrůznějšími druhy větších i drobných vtipů (že jsou mezi nimi později už minimálně dva fekální vtipy, které mi dojem trošku shodily, je už věc další...), také promyšlenými vedlejšími postavami, poutavým vývojem situací (např. v nezapomenutelné zápletce vylepšovací techniky dojení), kdy některé vtipy typu nastupování/vystupování z vlaku či každé ráno zpívající učitelky dle počasí zde úspěšně rozvádí napříč celým filmem, nabídne i minutku pro seriózní hudební vložku s osobitým zpěvem písně v podání Jiřiny Jiráskové atd. Hodně jsem si užil figurku starého záhadného Zvoníčka (Jiří Kostka) a také vesnického „kovboje“ – předsedu JZD v podání Miroslava Zounara. S ohledem na pár trapnějších vtipů sice nejsem nadšen bezvýhradně, ale po menším váhání se přikláním k 4 hvězdičkám: i pro zdařilé zakomponování malé mysteriózní zápletky se strašidelným mlýnem (a jeho znalcem Zvoníčkem, samože :D ) a také pro závěr, nechávající hlavní postavě možnost pro realizaci svobodného rozhodnutí. Čekal bych, že se mladý pan brigádník vrátí do vesnice, která ho potřebuje, konečně ho uznala za svého, když se mu podařilo úspěšně přesvědčit místní o funkční zlepšovací metodě... a ono ne, on si pacholek jeden prostě uteče a hodí další možné plnění svého poslání za hlavu! Na socialistický film této éry celkem nevídané... Skvělá Vágnerova hudba v čele s nepoužitou písní Karla Černocha pěkným bonusem. ♫ [75%]

Tušil jsem, že nebudu pro Barbie cílovkou, nicméně její hype dlouhodobě útočil ze všech stran natolik, až jsem neodolal své zvědavosti. Najde se kromě nepochybně dokonalé vizuální a technické stránky něco, co bych vyloženě pochválil? Určitě prostřední část filmu, v níž se Barbie a Ken ocitají v reálném světě, zažívají nečekanou konfrontaci s jinou společností, což přináší dostatek vtipu i kousek napětí, rozbíhá se zábavná pátrací a posléze honící akce ze strany vedení Matellu.... kdežto Ferrellův šéf mi připadal v obklopení svých vysokých podřízených jako zdařilá humorná postavička – tedy aspoň do chvíle, než později neprojde křečovitě sehranou proměnou... ač to ani není procházení proměnou, jako rovnou totální obrat charakteru a postoje ve chvíli opětovného navracení postavy do děje. Margot Robbie je hezká, občas i zábavná, ale mimo zmíněnou část v reálném světě + ještě s pár navazujícími scénami po návratě do Barbie světa (což tvoří sotva třetinu uprostřed filmu) mi velká část této Barbie připadala buď jako přeplácaný videoklip s tou nejotravnější esencí vlezlé současné „teen pop music“ (první třetina) nebo jako povrchní angažovaná agitka ve víru současných trendů, podána až s přílišnou doslovností (velká část poslední třetiny) a zbytečným patosem k závěru. Přitom ten film měl a v jistých sekvencích a scénách také úspěšně načrtl a ukázal slušný potenciál, ale celek na mě působí zase jako ten klasický, nanejvýš průměrný současný US maistreamový film, v němž sice lze najít pár nápadů v rovině vizuálu, vybraných scén i poměrně originálního fikčního světa, které dojem občas pozvednou a ve svou chvíli upoutají, ale propracovanost obsahu i zpracování mi připadají až příliš slabé, rozplzlé, v některých momentech až kýčovité... dojem a zážitek mám asi na stejné úrovni, jako rok před tím u jiné muzikálové fantasy komedie Spirited (2022). Myslím, že aktuální zdejší průměr hodnocení (61%) daleko víc odráží hodnotu tohoto filmu směrem do budoucnosti, než celý ten šílený loňský hype. [50%]