Willy Kufalt

Atmosféra i vizuál jsou zde natolik specifické, že jsem se od sledování prakticky nemohl odtrhnout ani v těch momentech, které mě po obsahové stránce v rámci celku mírně nudily. Chappaqua je jedním z filmů, u nichž jsem měl pocit, že na drogách v jeho průběhu nefrčí jen hlavní postava, ale i režisér... jak nečekané, když sám hraje přímo hlavní roli. :o) Když jsem v úvodu zjistil, o jaké téma zde půjde (předem jsem si nezjišťoval), docela jsem znejistil. Ale nakonec mě Chappaqua dokázala zajmout a svým pojetím s dostatečným odstupem a formou kombinující dokumentární a experimentální film se mi v rámci těch „road movie na drogách“ rozhodně líbila víc, než třeba nedávno viděné Strach a hnus v Las Vegas. Ten film si zachovává od začátku do konce důstojnost a funguje i jako poutavý exkurs do prostředí zapadlého amerického městečka v 60. letech. Množství scén zde dýchá přímo autentickou šedesátkovou atmosférou a vizuál, který dokáže navzdory hodně nízkému rozpočtu překvapit nezvyklými střihovými postupy a efekty včetně dlouhého prolínání někdy až čtyř nebo pěti záběrů najednou, mě zde mnohokrát fascinoval. Řekl bych, že se jedná se o autorský nezávislý snímek v té snad úplně nejčistší možné podobě, jakou jsem v hraném filmu dosud (ne)viděl. Jo, a skutečně zde hraje ústřední vedlejší roli Jean-Louis Barrault (padělající úředníček z mého oblíbeného La Grande Frousse), kterého bych v americkém undergroundovém filmu nečekal, ale pod vlivem drog je možné asi vše. :o) Barraultova přítomnost mě také těšila, byť mě jeho angličtina (či lépe řečeno frangliština) docela přiváděla k výtlemům. A jak se mi tenhle osobitý filmový zážitek rozležel v hlavě, navzdory absenci souvislejšího děje a několika méně zajímavým scénám přidávám i 4. hvězdičku. Je to hodně nevšední, zároveň hodně povedené a za zhlédnutí mi to určitě stálo. [75%]

Otakaru Vávrovi rozhodně nejsou vedle jiných žánrů cizí ani tajuplné mysteriózní příběhy okořeněné kouskem psychologického dramatu. Jestli někdo v Československu skutečně uměl natočit mysteriózní film, byl to podle mě právě Vávra. Jeho polozapomenutá Třináctá komnata (1968) mě fascinuje už pár let a po aktuálním zážitku si můžu do této kategorie přiřadit i Kouzelný dům. Silná atmosféra, podpořena expresivně ponurými záběry, i v doprovodu záblesků romantičnna, graduje do stále napínavějších okamžiků a dojde i na zajímavě ztvárněný sen s noční můrou hlavní hrdinky či pár menších strašidelných lekaček (u některých pohledů s nečekaným zjevem přes okno či do zrcadla), které na mě i navzdory stáří filmu dokázaly efektně působit a v druhé polovině mě tu stále více mrazilo. Během procitnutí v paralelním světě se samostatnou pamětí hlavní hrdinky, s nedobrovolnou cestou nejdřív tam i zpátky (včetně způsobů obou procitnutí), jsem si tu navíc dvakrát vzpomněl i na Lynchův žánrový majstrštyk Mullholland Drive (což berte taky jako plus :)). Souhlasím s názorem mchnka, že filmařsky i námětově se jedná až o překvapivě nadčasový kousek. Místy lehce patetické herectví některých zúčastněných může tvořit pro dnešního diváka maličkou pihou na kráse, ale možná o to víc vynikne výkon Adiny Mandlové, která zdařile a přesně dokázala ztvárnit hlavní postavu se ztrátou paměti. Její pohled očí, když se k tomu usměje, je zde (stejně jako ten dům, když se rozsvítí a zmizí z něj temnota) kouzelný... citově vysněný šťastný konec, byť svou atmosférou možná odlišný od většiny předchozího děje, asi k filmům této éry už holt patří... [80%]

Jaromil Jireš mě svými filmy snad pokaždé dokáže oslovit (s výjimkou šílených Talířů nad Velkym Malíkovem) a upoutat zvolenými tématy i zpracováním. Zde máme dvě hlavní postavy – mladého studenta se zálibou v rockové hudbě, který se studijně věnuje folkloru, a starého muzikanta, neznámého autora mnoha zlidovělých písní, který však sám neprojevuje velkou touhu hlásit se ke svému dílu, propagovanému jako lidovém. Souvislý děj zůstal spíše v pozadí, ale jednotlivé konfrontace obou postav s dalšími, mezi sebou i vůči různým situacím zde postupně odkryly zajímavou výpověď nejen o proměnách folkloru na Moravě v čase, ale vůbec o lidech, rozdílných postojech rozdílných generací a měnící se kultuře. Jireš nekritizuje, neodsuzuje, jenom rozehrává, co ho možná jako milovníka klasické kultury – stejně jako postavu Fanoše Mikuleckého – trochu trápí a ukazuje to poetickými obrazy... třeba i tím úplně posledním záběrem na obrovskou prázdnou dálníci (s kontrastně hlasitým zvukem k tomu), který mi připal geniální, jednak jím Jireš velmi krátce ukázal obraz reality moderní současnosti a zároveň tím vytvořil úderný kontrast k předchozí folklórní slavnosti. Jireš zde prakticky hlavně roztáhl motivy, které na malém prostoru načrtl již v Žertu, pokud jde o zobrazení upadajícího zájmu o folklor a hlavně nevkusné veřejné pohrdání ze strany mládeže na kulturních vystoupeních. Trochu mě i ke konci zklamalo, že vyvrcholením filmu (mimo ten poslední záběr) byla místo vygradovaného dramatu hlavně rozsáhlá folklórní „estráda“, ale i tak mě Operou ve vinici Jireš dost potěšil, vnesl do svého filmu uzemňující postřehy a určitě jsem si z nich dokázal hodně co vybrat a ocenit. Asi nejvíc na mě působily společné scény studenta s filmovým režisérem v podání Radovana Lukavského, jakožto vzácná setkání a povídání dvou lidí, které i přes obrovskou odlišnost na první pohled hodně pojil stejně zapálený zájem v minoritní oblasti. [75%]

Lidé jsou hyeny, co se umí snadno pohádat a začít urážet kvůli naprostým pitomostem, vzkazuje nám Polanski. Bohužel je to někdy pravda. A bohužel tohle poselství začne být divákovi jasné poměrně brzy a nic dalšího ten film v obsahové a myšlenkové rovině po celou dobu už nenabídne, než ukázku takových nekonečných hádek, urážek, řešení různých pitomostí a stále nekončící jedné nečekaně prodloužené návštěvy, takže i těch 75 minut se zdá být natažených. Samotný námět, pokud jde o řešení incidentu spolužáků mezi jejich rodiči, mě dost zajal, forma studiové inscenace může být k dobru a Jodie Foster s Kate Winslet se předvedly jako skvělé herečky, ale po skončení mám pocit, že celé dění trochu vyšumělo do prázdna a jako komedie to na mě příliš nefungovalo. Konverzační filmy se sešlostí postav byly v předchozí dekádě dost v módě, ale s výjimkou kuriózní zvracící scény (bez které bych se v tak naturalistickém ztvárnění klidně obešel) mě nenapadá nic, čím by Bůh masakru pro mě vyčníval, ani proč bych ho mohl chtít vidět znovu a přiřadím si ho za sebe k těm slabším Polanského snímkům. [65%]

No né! Taky mám teď důvod k menší oslavě. Hlásím, že úplně poprvé jsem nadšen z filmu Terryho Gilliama! Dostal ode mě už dost šancí, ovšem nikdy mi jeho styl nesedl a úpřimně jsem většinou nepobral ani případný smysl jeho podivných filmů, na můj vkus formálně přeplácaných a často jakoby ani nedržících pohromadě. Ale Král rybář... to byl úžasný a krásně zpracovaný epický příběh, s nejednou silnou a nezapomenutelnou scénou a skvělými hereckými výkony – Robin Williams se snad pro roli Parryho přímo narodil. :) A nekrátil bych z té dlouhé stopáže snad ani minutu. To jsem si spočátku ani neuměl představit, že by mě tolik chytl děj z prostředí bezdomovců a života arogantního DJe, ale stalo se a bylo na tom skutečně něco fascinujícího. Přes drobnou počáteční nechuť mě brzy ten film uvanul svou lidskostí a také kouzlem jedinečného vyprávění. Už jen ten první střet hlavních postav ve společnosti dvou komunit v zapadlém smetišti nad vodou, který vnáší poprvé do dění originální fantaskní nádech, mě dostal a začal jsem tušit, že sleduji něco hodně výjimečného. Gilliam zmírnil ze své tradiční formy a prošpikoval přímočarý tragikomický příběh svými typicky absurdními výtvarními, komickými i muzikálovými vložky jen v pečlivě zvolených chvílích a já si snad poprvé tyhle Gilliamovy atrakce všechny nesmírně užíval (včetně vrcholné pasáže s červeným netvorem, která svým pojetím zachází až do horroru). Nad plným počtem po skončení ani neváhám. [90%]

Tematicky i dějově velmi zajímavý snímek má z pohledu diváka smůlu, že nemá v sobě snad žádnou vyloženě sympatickou postavu a během některých vedlejších motivů s povolením na napětí se začíná pocitově táhnout. Alespoň fandit ve věci vyšetřování a pokusy o úniky z nástrah však magnátovi Cordellovi určitě jde a Jean-Paul Belmondo ztvárnil nezvykle rozporuplného hrdinu bez vtipu i minimem jeho typického charismatu určitě velmi zdařile. A pohltit mě Následník do světa velkých machinací v mediálním impériu postupně dokázal. Ten příběh jednoho dědictví, znamenajícího automaticky číhající nebezpečí, má čím přikovat a zpracování plné tajemně podivných střihů a náhlých vpádů do nečekaných událostí vytváří často silně neklidnou atmosféru. Atraktivně lákavé prostředí, které ukrývá zákulisí v podobě skryté mafie a postav, z nichž během profesionálního jednání nelze od pohledu vyčíst pravý charakter, se stává menší noční můrou s téměř nekončícím napětím... Philippe Labro mě tímto filmem nezklamal a zaujalo mě také, jak v některých scénách invenčně zúročil svou původní profesi novináře. Na zážitek z režisérova nasledujícího filmu Náhoda a násilí (1974), kde Labro svůj nevšední rukopis plný znepokojivých střihů a fragmentárních útržků dovedl za mě téměř k dokonalosti, se to ale u mě nechytá. [75%]

Ten hnus jsem tam vnímal dostatečně, ale strach (např. o hlavní postavy) se u mě nekonal žádný. Oba hlavní hrdinové mi byli totálně protivní a představovali přesně tu skupinu lidí, jaké se v reálném životě vyhýbám co největším obloukem. A o čem že tahle šílenost byla? Mám pocit, že o nic víc, než jeden velký a zcela samoúčelně zpracovaný drogový trip tam nešlo. Pár objevujících se dokumentárních vložek na téma hippies a protestů v 60. letech dávají vzpomenout na tehdejší mládež, která chtěla hlásat mír, lásku a duševní svobodu, ale nakonec ve víru té svobody skončila hlavně u drog, ale i případná výpověď v tomto směru je tak povrchní a onen pokus o kritičtější reflexi tak nevýrazně nahodilý, že o sebezajímavějším pohledu na problém nemůže být řeč. Musím ale uznat, že jak mě zcela neoslovil obsah, forma byla na tom lépe a první třetina filmu mě skutečně bavila originálními výtvarními nápady, na kterých si Terry Gilliam dal záležet a které krásně ladily se svižným tempem filmu. Jenže pak už mu zřejmě buď nápady ubývaly, nebo film se zasekl v tom předlouhém tripu a stával se mi stále protivnějším natolik, že i ta výtvarní stránka mě pomalu přestávala upoutávat. Moje hodnocení a dojmy mi opět potvrzují, že Terry Gilliam zkrátka až na nějakou tu čestnou výjimku není režisér pro mě a jeho tvorba se obvykle pohybuje na jiné vlně, než jsem schopen docenit. [40%]

Film z prostředí íránského hudebního undergroundu k mému překvapení utíkal velice rychle... a nevadilo by mi, ani kdyby pokračoval dále a Ghobadi ho neutnul tak náhle depresivním koncem. Polodokumentární kamera mě okamžitě vtáhla do pozoruhodného dění v cizí kultuře, byl to zážitek se dívat na zapáleně snaživé počínání mladé amatérské kapely, snící navzdory přísnému režimů plného zákazu kolem o velkém vystoupení. Ilegálně, proti vůli oficiálních orgánů natáčený autorský film s kritickým apelem a prezentací jinakosti mi zpětně  svým poselstvím, výpovědí a zároveň uměleckou osobitostí vzdáleně evokuje tu naší „trezorovou“ kinematografii 60. let. Na jedné straně mě zde nemile zaráží tíha totalitního režimu, jaká některé země dokáže v tak silné míře stíhat dodnes, na druhé musím vyseknout o to větší poklonu režisérovi i spolupracujícím tvůrcům takového filmového projektu. Pro mě doslova nevšední umělecký výlet, s působivě zachycenou prohlídkou různých koutů íránských reálií, dostatečným vykřeslením tamnějších poměrů v pozadí, a hlavně spoustou netuctové muziky různých žánrů, které zde zazní, od písně s dětským sborem, přes blues, gospel až po rock nebo rap, což dělá snímek taky velmi pozoruhodným. "Perské kočky" byly vlastně úplně odlišným filmem, než na jaké jsem byl doposud od Íránců (např. Abbase Kiarostamiho) zvyklý, ale jsou zároveň dalším důvodem, proč mám poslední dobou íránskou kinematografii tolik v oblibě. Jsem velice rád, že se mi snímek podařilo sehnat a vidět. [85%]

Škoda zvoleného plakátu, který může lákat na akční thriller, jenž se tady rozhodně nekoná. Hlavní postavou je spisovatel-kriminolog, autor eseje nazvané stejně jako film Náhoda a násilí, přičemž lze říct, že na pozadí jeho příběhu i celý film taky funguje jako velmi originální a působivá esej. V nejeden moment se mi vynářely drobné asosiace na budoucí tvorbu Hanekeho (filmy se zamýšlením se nad vlivem násilí) a Kieślowskeho (v souvislosti s motivem všudypřítomné náhody). Oběti chronického násilí se často stávají zároveň obětmi náhody, která (v našich slovanských jazycích i stavbou a zněním slova) nemá daleko od nehody (ať už úmyslné či neúmyslné) a obojí nemá daleko od nedopatření, jaká nám mohou ovlivňovat životy se stejně rizikovým dopadem. Od takového jednoho nedopatření z roku 1945, s řetězovými přesahy do současnosti, se odvíjí i celý mozaikově podaný příběh Laurenta. Vyprávění je od počátku maximálně pohltivé a odvíjí se především od obrazu včetně zajímavých střihů, precizního seřazení scén a osobitě podaných zkratek (např. obsah explicitně vynechaného rozhovoru v cele č. 8 pozornému divákovi snadno dojde díky retrospektivě z toho samého místa + díky několika sdělením před tím i poté)... I mnohé vedlejší postavy (kluk s prakem, empatický doktor, agresivní týpek z hajzlu), byť některé přítomné jen krátce, dokážou vhodit zajímavý střípek hodný k zamýšlení, ať už samostatně nebo v rámci celkové výpovědě, a vždy mají přesah k nějaké další scéně – okamžiku... Upoutaly mě i některé pravidelně opakující se výjevy (číslo 8 na několika dveřích) a celá mozaiková výstavba děje na mě působila nesmírně promyšleným dojmem, což jsem si ještě párkrát potvrdil po skončení, kdy se má mysl se znalostí celku stála vracela k nejednomu motivu i dodatečně. *** Vždy mě fascinovali režiséři, kteří než přičichli k hrané tvorbě, vykonávali dlouhodobě jinou profesi, a vypadá to, že točící novinář Philippo Labro by mohl být tvůrce přesně pro mě (viděl jsem od něj už jen Lovce hlav, ale toho mám taky za plný počet). Tohle je krásně hloubavý, byť místy nepříjemný snímek, s vybroušeným osobitým rukopisem, a Labro vám v něm za pouhých 83 minut toho řekne mnohem víc, než mnozí současní artoví režiséři za nekonečné 2 až 3 hodiny. [90%]

„Mao (Ce-tung) je poslední dobou mimo, ale vařil skvěle. Krmil celou Čínu.“ * * * Jean-Luc Godard mi svými filmy někdy docela sedne, jindy vůbec, tady to skončilo jaksi uprostřed. První půlhodinu mě snímek hodně chytl, zaujal mě už jen ten mystifikační rámec, kde samotný Godard se jako režisér ocitá v jakési léčebně(?) a nechává se přesvědčit na nový film. K mému překvapení jsem se ocitl s Godardem na jedné vlně a vychutnával si skoro všechny ty jeho podivné vtípky (někdy i se silně černým humorem – viz. scénu s uklízečkou na chodbě), kterými nevšedně obohatil jinak silně realisticky laděné záběry. U některých scén (třeba na záchodcích) jsem se smál i nahlas a je vidět, že i věčně experimentující intelektuál z francouzské nové vlny dokáže občas projevit smysl pro humor. A nejde v té humorné stránce jenom o zdánlivě prosté gagy, ale i řádku vtipných, ironických i hořkých glos, do nichž pan režisér umí s nadhledem protavit tu svou levicovou orientaci (třeba „Dnešní mládež je špína! Nevynalezli džíny, cigarety, nic! Vynalezli nezaměstnanost. No vlastně ani tu ne, pro tu nikam nemuseli.“). Jenže ve vtipném duchu tu probíhá první půlhodina a pak hlavně scéna v kavárně se samotným Godardem, poetičnost tomu dodávají pravidelné výjevy ze zkoušky (a k závěru i vystoupení) smyčcového kvartetu. Hlavní děj uprostřed tvoří romance mezi teroristem a jeho společnicí, což mě v tom odtažitě chladném podání nechytlo. Řádka dlouhých dialogů z hotelového pokoje mezi těma dvěma mi připomněla slavnou (málem snad i půlhodinovou?) pokojovou scénu z režisérova debutu U konce s dechem a bohužel v obou případech mě ty nekonečné dialogy hlavních postav skoro o ničem příliš nedokázaly upoutat, takže celkový dojem mám u Godarda zase jednou rozporuplný (a to jěště nezmiňuji tu trapnou exhibici ve sprše). Jean-Luc asi nadále pro mě zůstane spíše jen pozoruhodným, než vyloženě oblíbeným režisérem. [55%]