Willy Kufalt

Tak to byl asi první Příbéh ze záhrobí, který mi svým stylem místy těžce nesedl. Buranští dřevorubci, přehnaně vulgární mluva, nůž v ústech, řihání téměř do kamery, divoký sex plný odpudivých vzdechů i slušné krveprolití v tomhle nesympatickém zapadákově... alespoň, že vypravěčkou je tak sympatická hezká mladá žena, že? :) Přesto jsem od jisté chvíle nemohl od toho dění odvrátit zrak, velmi netradiční souboj s motivem pomsty mě napínal a závěr, který považuji za nezapomenutelný a i v rámci hororového žánru za originální, pozvedává dojem alespoň na slušné 3 hvězdičky.

Nářez. Přestože moje první setkání s Davidem Cronenbergem pár měsíců nazpátek nedopadlo vůbec dobře, zkusil jsem to s ním ještě jednou, dalším filmem, a tentokrát mě dostal. Jeho Mláďata jsou bizarním a šokujícím mysteriózním hororem, odhalujícím zákoutí nevídaného zla vrahů malého vzrůstu, současně však hodně staví na psychologii. V rámci samotné zápletky Cronenberg originálně spojil lidské tělo spolu s lidskou myslí, jako dva elementy, které (jak se ukáže) můžou být až nebezpečně propojeny proti své vůli? Po celý čas mě držela osobitá dramatická atmosféra, děj se rozvíjí pozvolna, umocňuje jistý neklid a velmi opatrně začíná přecházet za hranici přijatelného, kdy ona mysl i ono tělo se dostávají do nepříjemného bodu a musí čelit extrémnímu morálnímu dilematu. Přestože jde o hororový a fantastický žánr, samotný příběh byl dostatečně propracován a rozehrán natolik civilně a realisticky, že jsem mu během sledování vůbec neměl problém uvěřit a v okamžiku vrcholního nebezpečí a obětavého boje zůstal naplno zasažen. Jo, tady mám pocit, že jsem v rámci kombinace oněch žánrů viděl skutečně silný, působivý a také originální majstrštyk, tento film a několik scén z něj asi jen tak nevytěsním z paměti. [95%]

Tak nevím, možná jsem jen zrovna neměl na ty mé režisérské oblíbence z Francie správnou chuť, ale včera mě poměrně zklamal viděný film od Mockyho a teď zase (a mnohem víc) i Chabrol... a to má možná ještě štěstí, že neznám ten původní snímek z roku 1922 od Fritze Langa, protože asi bych tohle zprznění hodnotil ještě níž. Ono už jen záměr točit něco jako poctu ve stylu němé hororové tvorby 20. let a při tom původní expresionistickou předlohu zasadit do začátku 90. let po pádu Berlínské zdi, obohatit to metalovým klubem, drogy, podzemní diskotékou, videoklipovou kulturou + ještě posunout do sci-fi roviny ve jménu progresivní počítačové techniky, mi v jádru přijde jako slušný úlet... a ve výsledku to taky často byla jedna těžká undergroundová slátanina. Atmosféra zde celkem slušně fungovala ve scénách, které jakoby přímo vypadly z velmi osobité starosvětské detektivky a vůbec samotná ústřední dějová linka vycházející ze své předlohy měla cosi do sebe, ale některé ty šílené haluciogénní výjevy včetně psychopatů z kliniky, co se v jedné scéně rázem ocitnou na poušti, jsem často nepobíral. K tomu všemu tu máme totálně odpudivý vizuál (hmm, úplný protiklad k poetickému Koni hrdosti od stejného režiséra) a výkon Alana Batese, jehož projev v některých scénách z pracovny už ani nebyl přehráváním, ale snad záměrně špatnou deklamací. Jsem docela vykolejen, očekával jsem zážitek, dostal jsem však nefunkční podivnost, po níž budu jenom doufat, že už nic horšího mě od Chabrola v budoucnu čekat nebude. [45%]

Mainstreamový horror 80. let pro celou rodinu z dílny Stevena Spielberga... pokud jste v tomto směru fanoušky, klidně si k mému hodnocení přidejte nějakou tu hvězdičku navíc. Protiví-li se vám tenhle druh filmu, naopak uberte. Já jsem u Poltergeista tak nějak uprostřed. Uznávám kvalitní filmařské řemeslo včetně stále funkčních triků, stupňující se napětí na mě v mnoha scénách zafungovalo, líbila se mi na horrorový žánr i často netradičně příjemná atmosféra (mimo dramatickou akci). I trochu vtipu se najde a třeba ten úplný konec se záběrem na chodník před novým ubytováním, dovršený libozvučnou Goldsmithovou je natočen úžasně, přímo poeticky. Díky těmto aspektům byl celý tento spektákl pro mě určitě snesitelnější, než třeba jiný tematicky spřízněný hollywoodský hit téže doby Krotitelé duchů (1984). Plakáty s hrdiny ze Star Wars na zdech dětských pokojů sice neocením, ale nevadí mi. Na druhé straně tu máme zase ten námět paranormálních jevů s duchy měnící se v nekompromisně útočící ozrutná monstra, což je prostě něco, což můj rozum asi nedokáže pobrat a vysvětlit si smysl podobných zápletek natolik, aby to ve mě vzbudilo plný zájem o děj. Ještě pak víc, jde-li o mainstreamový US rodinný horror, kde je jediný možný konec vlastně předem jasný. Nejvíc na mě ono zlo určitě působilo ve chvílích, kdy zůstávalo neviditelným. [55%]

Filmy pro děti a mládež mám obecně v oblibě, posledních pár let možná i víc, než v době, kdy jsem věkově plně spadal do cílové skupiny, a skutečně jen nerad jim dávám nízká hodnocení, zvláště když film nepostrádá své kvality a hlavně osobitost. Nakonec určitě rozhodl i povedený závěr, který na mě dost zapůsobil a díky kterému na poslední chvíli v mých očích Pán much trochu stoupl tak, že alespoň 3 hvězdičky můžu s čistým svědomím dát. Jinak nemohu si pomoct, ani přes to atraktivní prostředí opuštěného exotického ostrova si mě to nezískalo a povětšinou naprosto míjelo. Mám zde podobný problém jako u Záhady hlavolamu (hlavně té novší filmové verze) a sice že celý děj působí jako z čistě fantaskního světa, kde existují pouze děti bez jakéhokoliv vztahu k rodičům nebo jiným dospělým (dobrá, asi jednou tu zničehonic zmíní jeden kluk, jak mu táta něco kdysi povídal o nějakém zvířeti...) a jak si tak žijí, vedou si vlastní společnost včetně válečných bojů mezi sebou. Nepůsobilo to na mě ani kousek uvěřitelně tak, abych se do onoho „fantasy“ světa pořádně dostal a nechal se pohltit děním v něm, navíc – a to byl ještě větší problém, celkový dojem zabíjela většina zoufale prkenných hereckých výkonů dětských protagonistů, které na celé neuvěřitelnosti a rozpačitosti jenom přidávaly. Je celkem sympatické, že si v tomhle filmu našli někteří komentující i různá hluboká podobenství, a ještě víc, jaké chvály se zde dočkává knižní předloha. Já zatím budu doufat, že pokud po ní někdy v budoucnu sáhnu, snad mi předá ve své případné hloubce víc, než tenhle Brookův film. [55%]

Novodobý český psychologický horor? ...a navíc povedený? Hodně příjemné překvapení. V práci s vizuálem i zvukem naprosto precizně odvedená záležitost, která postupně zatahuje diváka do značně neklidné atmosféry, ani ten mysteriózní nádech v tom nechybí. Napětí ve vztahu matky a dcery umocňuje přítomnost jedné nedávné tragedie, s níž je nesnadné se srovnat, možná i jedné další, jenž teprve visí ve vzduchu a může přijít, a dolaďuje působivé dusno ze všudypřítomného horka... pocitově až ke zbláznění... a do všeho pravidelně vstupuje děsivě záhadná Daniela Kolářová (skvělý výkon!), jejíž přímo symbolická postava a výjevy s ní odkazující na notoricky známý příběh Polednice vynášejí otázník. Jak to asi je? Jde o realitu nebo pouze přeludy? Asi by se našla místa, v nichž by ten scénář určitě šlo propracovat víc a některé situace rozvinout lépe, i co do psychologické proměny hlavní postavy Elišky, ale kupodivu to i tak coby velmi netradiční rodinné psycho drama s hororovými prvky a skličující dusnou atmosférou funguje, dokázalo na mě přenést ty patřičné pocity a nechat mě v napětí až do konce. I některé zajímavé vedlejší postavy mají sice dost malý prostor k výraznějšímu vykreslení, ale i těch pár scén s nimi (otravná poloviční sousedka na pohřbu, opravář o půlnoci budící dojem, jakoby se v něm náhle probouzela touha po něčem drsném...) dokáže pocitově zapadnout do celkové atmosféry. Oceňuji v rámci žánru tyhle kousky, které vytvářejí onen horor zcela jinak, než většinová produkce, a za mě tedy dost povedený počin, u nějž bych se určitě nezlobil, kdyby v rámci současného domácího filmu našel další, možná i ještě vytříbenější nasledovníky. [75%]

„Měl jsi pravdu, když si říkal, že klub se chýlí ke konci...“ Tak nám nekdější provokatér upadl s léty do deprese. V jistém směru jsou Nespavci od Mockyho zajímavým protikladem k režisérovým komediím ze 60. let typu Přátelé kopretiny nebo Velké prádlo, ve kterých předváděl svérázné revoluční hrdiny, bouřící se proti společenskému problému neotřelými způsoby a většinou navzdory nástráhám policie i velmi úspěšně. Tady si parta nespavců poflakující se nočním městěm založí z letargie podobný spolek se společenským poselstvím, ale vše se během pár dnů zvrtne natolik, že z něj postupně vzejde jenom tuctový gang často náhodně obkrádající a vraždící lidi a zbyde jen podivná pachuť pro diváka a deziluze pro hlavní aktéry. Loudavě plynoucí dění s minimem atmosféry rozvíří občas Mocky nějakou krvavou úchylností, ale jako horror či thriller to takhle moc nefunguje. To by možná nevadilo, už jsem si u Mockyho zvykl, že se pravidel klasických žánrů (s výjimkou těch pár klasických komedií) mnohdy neřídí, bývají u jeho filmů uváděny spíše orientačně a točí si takový svůj vlastní žánr se svou absurdní poetikou, ale co mě nejvíc zklamalo, byly často nezáživné herecké výkony. Odpustil bych Mockymu rozstřílený mozek a možná i ten rozstřílený penis, ale neodpustím mu řádku nudných scén uprostřed filmu a nepovedený výběr herců, kteří mají tu poloviční nudu na svědomí. Jediný, kdo tady za něco stál a hrál, byl Mockyho hlavní parťák Bruno Putzulu, pak ještě Rufus (byť ten se objevil asi jen ve 3 scénách). Zbytek by asi úspěšně zapadl v nějakém podprůměrném TV seriálu, ale ne ve filmu tak osobitého režiséra. Díky Putzulovi, Cosmově hudbě a několika hodně povedených scénám (ať už s absurdní nebo melancholickou náladou) za 3*, ale celkový zážitek mám tady spíše nevyrovnaný a čekal jsem víc. Nejvíc se mi líbilo prvních a pak posledních 20 minut. [55%]

Není to samozřejmě nic jiného, než úplně klasická braková hororová detektivka, ale v rámci žánru mi tenhle Jack Rozparovač připadal na řemeselně velmi dobré úrovni a splnil svůj účel napínavé zábavy se strašidelně krvavým příběhem, takže stejně jako v případě Šesti žen pro vraha, ani tady nemám problém dát hezké 4 hvězdičky. Často znepokojivá kamera se zvláštním střídáním záběrů, soustředící se schválně na detaily, a nejtemnější scény natočené se zesílující ozvěnou samoty, zcela bez hudby (která většinou zní, jen když v dané scéně se skutečně objeví orchestr), mají podíl na úžasně pohltivé atmosféře... to je přímo dokonalé navození strachu, když postava prochází nočním prostorem v městě, ozývají se jen vzdálené ruchy a vlastní kroky, všude mlha, tma a skličující, částečně neviditelné prázdno plné různých koutů, z nichž může leckdo vyskočit a útočit a vlastně vůbec není třeba pro vyvolání napětí přidávat umělou hudbu. Možná, že opravdu tvůrčí vrchol Jesúse Franca? Lesní honička je ztvárněná perfektně, ale za nejzdařileji ztvárněný děsivý moment považuji náhlou výměnu pohledů očí při náhlém střetu v kočáru. Klaus Kinski se možná neocitá před kamerou často, ale jeho precizní, při tom nebývale tlumený výkon ve ztvárnění legendárního zločince snadno utkví v paměti. Ze všech postav mě určitě nejvíc bavil poloslepý dědek se zázračným čichem, jedna z těch vedlejších figurek, které i více méně brakové dílko v daném žánru dělají zase o něco víc fascinujícím. [75%]

Lars von Trier natáčí obvykle filmy, které mě buď naprosto pohltí nebo dokonale odpudí. Jeho tvorbu jsem si postupně pro sebe začal dělit na seriózní filmy a filmové úlety, ovšem tenhle JACK... toho mám v tomto směru problém zařadit, protože ten se ocitl u mě kdesi uprostřed. Příběh zacházející za hranu normálu jak svým obsahem, tak průvodní formou v podobě filozofických dialogů se zvráceným sériovým vrahem, který povyšuje své vraždy na umělecká díla, oplývá značnou originalitou a velmi osobitou poetikou, ne vždy mi plně sedl, ale zaujmout (byť často s mírným odpuzením či minimálně výrazným znepokojením) mě po většinu času dokázal. Průvodní filozofické dialogy tu obvykle vizuálně doprovázely nápadité montáže různých animovaných výjevů, dokumentárních materiálů či úryvků z jiných filmů (někdy i čisté tmy :o)) a snad i zásluhou zdařilého českého dabingu mi osobně tyto pasáže svou atmosférou s důrazem na skvěle namluvený a nahraný dialog připomněly dobu, kdy jsem poslouchával rozhlasové hry. Ty scény mě skoro pokaždé uváděly do zvláštního transu, kdy najednou jsem i ten zvrácený obsah dokázal vnímat jinak, s jistým nadhledem. Zbytek na můj vkus až divoce balancoval na pomezí vážného dramatu přes psycho horor až po nepříjemně krutou černou komedii, ale s překlopením do fantasy k závěru jsem byl překvapivě spokojen, protože tam ještě víc vyvrcholila ta atmosféra mezi zvrácenou realitou a jakýmsi nadpozemským nadhledem, přítomna pravidelně během celého filmu v zmíněných dialozích. O to víc mě zamrzelo, když tuhle atmosféru, která mohla v divákovi po skončení ještě déle doznívat, musel von Trier doslova zabít tím, že do závěrečných titulků ironicky pustil po posledních scénách tak veselou odvazovou písničku... po filmu Dogville už je to podruhé, co se s tímto ironickým žertem u von Triera setkávám a opět u mě tímhle celkový dojem z filmu jen mírně shodil, než cokoliv jiného. Natočeno je to ovšem výborně, von Trier se mi tady ukazuje jako jeden z těch, kteří si pořád dokážou velmi originálně hrát s vizuálním i formálním vyprávěním, aniž by z toho vznikla formálně překombinovaná slátanina, jen to chtělo ještě uhladit, ubrat pár vyloženě úchylných momentů, to bych byl asi nadmíru spokojen i já... nebo to prostě chtělo vyměnit diváka a já neměl být na další von Trierův film tak zvědavý... :D [65%]

...a nezbav nás od ničeho zlého. Třetí moje setkání s tvorbou Joëla Sériy a už mi začíná na základě hlavních postav ze všech viděných filmů plně docházet, že pan režisér zřejmě trpí značnými erotickými úchylkami nebo se v nich alespoň slušně vyžívá. Každý další Sériův film znamená pro mě tak trochu menší šok, ještě jeden nebo dva kousky a pomalu začne konkurovat i Bertrandu Blierovi. :D Když jsem necelé 2 týdny zpátky napsal u Comme la lune (1977), že Séria se dokáže vyhnout obscénnostem a provokovat místo nich spíše psychologicky, tady to ovšem vzhledem na některé pedofilně založené scény včetně sexuálního násilí platí spíše tak napůl. Jenže co naplat, zase mě Sériův film nesmírně vtáhl, zase mě to bavilo a současně provokovalo s jistým přesahem tak, že mě ani chvíli nenapadlo sledování filmu vzdát. Navrch se Sériovi podařilo ve spojení s ústředním hudebním motivem i výtvarnou stránkou vytvořit k tomu nestoudně šílenému příběhu velmi pěknou poetickou atmosféru. Jak už to tady někdo jiný v komentáři výstižně zmínil, jsou to skutečně takové drsnější a temnější Sedmikrásky. Dvě nádherné mladé bytosti s bílým věnečkem kolem čela, které dle svých vlastních slov dělají vlastně samé nádherné věci... a já ještě dodám, že jsou to Sedmikrásky, které narozdíl od Chytilové úletu mají v sobě i něco jako psychologii postav a také souvislý děj, který i někam spěje... aneb kam až můžou takové provokativní dívčí rošťárny zajít, když samy neznají mezí a nikdo kolem nich nic netuší nebo je nemá šanci zastavit? Rozhodně pozoruhodné zneklidňující, k závěru i kriticky laděné dílko se stylovým dechberoucím vyústěním, které plně opodstatňuje i zařazení do horrorového žánru. [85%]