Willy Kufalt

Mám takový nešťastný pocit, že se Mocky stával s věkem čím dál větším cynikem, pokud to ještě vůbec šlo. Zase jednou své postavy nešetří zákeřným vyústěním osudů nebo alespoň dělá vše proto, aby nám přestali být v průběhu děje sympatičtí i ti, u kterých jsem spočátku jako divák sympatie nacházel. Naštěstí panu režisérovi neschází ironický nadhled, kterým obdařil i hlavní zápornou postavou přímo ním samotným ztvárněnou, díky téměř neustálé nadsázce a hravým dialogům Vidange funguje i v rovině humoru a funguje v tom na Mockyho pozdní film překvapivě i smysluplný souvislý děj. Mě osobně tahle svérázná jízda napříč několika žánry (politická satira, romance, soudní drama, krimi thriller), které se tu během příběhu sebevědomé soudkyně a ostříleného hráče svůdních i manipulativních her z podsvětí průběžně propojují a doplňují, většinou dost sedla a připadala povedená. Těší mě, že jsem po některých slabších filmech z dílny toho undergroundového provokatéra z Francie viděl zase jednou i něco, co za to stálo. „Ve dne cynismus a v noci dobré svědomí. Doporučuji! Je to bez zápachu, bez barvy a odolné proti vodě.“ :o) [75%]

11. září 2001 mi bylo něco málo přes 4 roky, coby dítě jsem ty události nevnímal a začal jsem o nich slýchat až mnohem později ve škole (a poprvé ještě ani moc neporozuměl, o co přesně šlo). Až postupně se mi v průběhu let u dalších zmínek a článků dotvořil obraz toho, co se tenkrát událo a na tomto snímku s 11 krátkými (cca 11timinutovými) filmy od 11 různých režisérů z 11 zemí světa musím ocenit i seřazení jednotlivých příspěvků tak, aby se v nich ony události funkčně a srozumitelně postupně odkryly i pro neznalého diváka. V první íránské povídce se setkáváme s prostředím základní školy a učitelky, která se ptá svých žáků, zda slyšely, co se stalo, v druhé povídce uvidíme mj. dokumentární záběry v televizi, další nabízí i různé reakce v mediálním a uměleckém světě či exkurs do souběžně probíhajících teroristických útoků ve stejnou dobu v jiné krajině (strhující příspěvek s reportérkou v izraelských ulicích, který natočil Amos Gitai)... Nejvíc na mě zapůsobil francouzský příspěvek: Claude Lelouch v malém silném dramatu hluchoněmé ženy znovu ukazuje, jak ty velké dějinné události mohou být pro obyčejného člověka (který právě prožívá zcela jiné události svého života a vlastní dramata) úplně nepodstatné. Silným zážitkem byly i krátké filmy z USA (Sean Penn a jeden den starého muže v podání herecké legendy Ernesta Borgnina) a západoafrické krajiny Burkina Faso (Idrissa Ouedraogo a velmi pěkný příběh s dětskými hrdiny okořeněný humorem). Šahínův příspěvek z Egypta mě zaujal neotřelou fantasy zápletkou i přítomnosti samotného režiséra v roli sebe sama na plátně, Danis Tanović oslovil poutavou vizuální poezií a závěrečné podobenství Š. Imamury s člověkem převtěleného do hada bylo tak děsivě bizarní a současně i působivé, že na něj i přes ty hořké pocity asi jen tak nezapomenu. Povídky od režisérek z Iránu (Makmalbafová) a Indie (Nairová) ve mě zanechaly méně výrazný dojem, byť ta íránská zase tvoří v rámci celku velmi pěkný úvod. Z dokumentárně laděných příspěvků určitě beru Kena Loache, který vytvořil místy hodně zajímavou koláž s postavou zpívajícího emigranta v Londýně, ale pak zbývá poslední příspěvek, který jsem nezmínil, jehož autorem je mexický režisér Iñárritu - a ten skončil v mých očích jako naprostý odpad. Vážně zlatý Godard, který ty své střihové experimenty obvykle alespoň naplňuje obrazem a občas v nich má zajímavé segmenty, zatímco tohle... Iñárritu tady nabídl 11 minut tmy se zvukovými ruchy, občasným vizuálním zábleskem do té tmy a občasným výkřikem do těch ruchů a vážně nepobírám, co tím chtěl autor sdělit. Naštěstí jde jen o jednu jedenáctinu z jinak velmi povedeného celku, který navzdory Iñárrituovi mohu ohodnotit 4 hvězdičkami. [75%]                                   // SAMOSTATNÉ HODNOCENÍ JEDNOTLIVÝCH PŘÍSPĚVKŮ z mé strany: Samira Makhmalbafová 3*, Claude Lelouch 5*, Júsuf Šahín 4*, Danis Tanović 4*, Idrissa Ouedraogo 4*, Ken Loach 4*, Alejandro González Iñárritu odpad!, Amos Gitai 4*, Mira Nairová 3*, Sean Penn 5*, Šóhei Imamura 4*.

Asi se nestává často, abych u filmu trvajícího výrazně přes 2 hodiny ani v chvíli nereptal nad dlouhou stopáží. S ročním odstupem jsem se podíval znovu na film, který na mě zapůsobil, ale zároveň jsem k němu nezanechal žádný komentář a dodatečně přidávám i zbývající pátou hvězdičku. Vzpoura je při tom filmem, ve kterém se navzdory zdánlivě akčnímu námětu často více mluví a vyjednává, než koná přímo v akci, ale samotná atmosféra spolu s rozehranou zápletkou v daném prostředí mi i tak nejednou přinášela strhující zážitek a místy až dokumentárně zachycované dění je zároveň naplněno myšlenkově silnými podněty. Na jedném pólu událostí politická rozmluva několika lidí, rozhodujících o následném průběhu akce z dálky za pohodlným stolem, na druhém vojáci v čele s kapinátem tváří v tvář nebezpečí života, věznitelům i rukojmím v ohrožení. Projevená statečnost armády v doprovodu ideálů vedoucího kapitána a zároveň v konfrontaci s jinými ideály povstalých domorodců naráží na machinace vysoké politiky a výsledkem je ještě před nezastavitelnou brutální akcí napínavý střet hodnot a postojů... Politický thriller zasazený z valné části do exotické džungle mě od začátku pohltil, i bez prvoplánového podbízení se směrem k divákovi na mě dokázal pravidelně (už od úvodní cesty letadlem) působit jistou emoční tíhou a plně zaujmout jak v té politické rovině, tak v rovině spíše osobního příběhu hlavní postavy kapitána Legorjuse. Už jenom to nasnímání akčních scén v realisticky dlouhých záběrech přináší v posledních 20ti minutách samostatný zážitek, ale naštěstí ten film zdaleka nestojí jen na vyvrcholení. Mathieu Kassovitz je vážně borec, když takový snímek vedle znamenité režie zvládne plně odtáhnout i v hlavní roli před kamerou. Tenhle zatím poslední snímek mám spolu s Povoláním vrah z Kassovitzovy osobité (a tady často nedoceněné) tvorby asi nejradši. [90%]

S Mathieuem Kassovitzem určitě nesdílím oblibu v rapu, která se do jeho raných filmů tak výrazně přetavuje, navíc oproti Nenávisti (kde to mělo určitě význam v rámci exkursu do komunity, které se film věnuje) mě tady rapová hudba na konci už docela otravovala. Ale jinak se mi tenhle jeho debut dost líbil a navzdory zdejšímu hodnocení jsem si zde užil vcelku příjemný nezávislý film ze života tří na první pohled zcela odlišných mladých lidí (včetně různé barvi pleti), které pojí jeden vztah. Dva zamilovaní mládenci se ucházejí se stejně vroucí touhou v sobě o posléze těhotnou dospívající dívku, která podobně stejnou měrou miluje oba... jak to asi může skončit...? Já byl na konci (když pominu ten rap :D ) s rozehraným vyústěním spokojený, nechal jsem se napínat, nakonec i překvapit a abych spoileroval jen velmi opatrně, dá se říct, že v závěru si film zachoval stejně hravou náladu, jaká ho většinou (až na pár vážnějších scén, zdůraznějících více tu sociální tematiku v pozadí) provázela. Dost mi to sedlo svým nenuceným stylem i tou obyčejnou každodenní atmosférou běžného života v městě, a samozřejmě sympatickou humornou nadsázkou, zvláště pan režisér v jedné z ústředních rolí byl (nejen během pravidelných trampot se svým kolem) super. [75%]

Gudaulin to ve svém komentáři skvěle vystihl: Film má dle mínění kritiků „reflektovat realitu všedního života a řešit reálné problémy, ne nabízet únik do světa iluzí. Naproti tomu diváci vždycky odpovídali, že všední reality mají plné zuby a do kin přicházejí snít a bavit se.“ Mám takový pocit, že Woodymu Allenovi se tady podařilo (ač to může znít nemožně) natočit snímek, který obě tyto protikladné možnosti filmového umění kloubí dohromady. Hlavní hrdinka, pocházející z oné reality všedního života, chodí pro únik z něj sledovat svůj oblíbený film do kina a v rámci toho úniku náhle zažije ještě větší dobrodružství, než čekala a celý příběh představuje takovou pomyslnou cestu z reality do onoho úniku a nakonec i navrácení zpátky. Divák má možnost zažít ten únik s ní, ale zároveň se ještě před závěrečnými titulky nevyhne ani onomu návratu. Nejdřív jsem si během první poloviny filmu říkal, že originální nápad s vystoupením filmové postavy z plátna do reality určitě šlo rozvinout do množství dalších situací a nápadů, natočit to se svižnějším tempem, pohrát si s jeho komickým potenciálem víc, až mi postupně došlo, že to ale přeci v rámci osobitého přístupu k námětu nebylo Woodyho cílem! Také musím uznat, že v rámci těch pár motivů, do nichž svůj nápad Allen rozehrál, to rozehrál velmi pěkně, originálně a alespoň pro mě poutavě. Purpurová růže z Káhiry není ztřeštěná crazy komedie, jak by možná někdo dle námětu očekával, ale nese klasický Allenův styl tohoto období a navzdory fantasy prvku plyne jako konverzační hra s romantickou zápletkou. Kdyby v realitě někdy došlo k oživení fiktivních postav z filmu nebo literatury, s kouskem nadsázky se dá říct, že tento film by měl k takové realitě určitě mnohem blíž, než třeba Těžký život dobrodruha nebo Falešná hra s králíkem Rogerem (...určitě nic proti těmto filmům :o)). Jiní autoři by dopřáli zatoulanci na výletě užít si to cestou v každém druhém podniku po cestě a velké množství nástrah, Tom se cítí v nové situaci mimo plátno ztracen, jen náhodou přijme pozvání do bordelu, aby záhy poznal, že to není prostředí pro něj a mimo chvíle se svou partnerkou je nucen zažívat i znudění. Mír a civilizační pokrok překonaly dřívější problémy zakázaných lásek, ale zdejší hranice mezi dvěma takhle rozdílnými světy jasně naznačují, že nečekaný okouzlující románek může trvat jen dočasně. Autor dopřává své hrdince osud dlouho podobný červené knihovně, než se vzhledem k nevyhnutnému návratu do tradičních kolejí takto očekávaný happyend v poslední chvíli hroutí. Přesto lze říci, že ten krátkodobý výlet určitě stál za to... Nejen precizní výtvarní stylizací vzdává Allen krásný hold černobílým veselohrám pro pamětníky, postavy z plátna (zvláště ženské) promlouvají k tomuto světu značně teatrálně, v kontrastě k civilně ztvárněné realitě. Jako komedie to není příležitost k uchechtání, ale úsměv na rtech mě tu často provázel, ten film umí zahřát, okouzlit. Mia Farrow je (podobně jako celý film) ve své obyčejnosti opět úžasná, její výraz v závěrečné scéně v kině na mě obzvlášť zapůsobil. Allenovi se zkrátka povedlo vtisknout retro filmu s poctou jeho oblíbeným klasickým veselohrám nový rozměr a já jsem za tohle zastavení rád, dneska mi Woody po delší době tedy hodně sedl! [90%]

Kouzelné. Hmm, skoro by se to mohlo jmenovat Zázrakem uzdravená. :-)) Nestává se mi často, aby mě tolik od začátku do konce bavil vyloženě ženský film, věnovaný v první řadě publiku něžného pohlaví, a za sebe ani nemůžu zhodnotit, nakolik skutečně Allen rozumí ženské psychice včetně její nejtajemnějších zákoutí, jak to popisuje oficiální distributor. Ale já věřím, že ano, a při dobrém filmu mi stačí vnímat, že Woody určitě rozumí minimálně tomu, jak vypadá dobrý scénář, jak vést příběh, postavy a jednotlivé motivy tak, aby upoutaly, napínaly, bavily a že má šťastnou ruku na obsazení hlavních rolí. Mia Farrow je zde krásně milým stvořením, prožívající v duší své hrdinky zamilovanost i otrávení z denní rutiny a napůl pohaslého manželství, okouzlení střídající se ze zklamáním a neustálým váháním... až do překvapivého konce, který mi připadal trochu náhle odbitý, ale zároveň i přes to drobné zklamání mě tím vyústěním dokázal potěšit a svým pojetím (s komentářem pavlačových drben v pozadí) připadal i dost vtipný. Woody Allen jako autorský režisér má ve své tvorbě pestrou řádkou různých specialitek a jednou z nich jsou rozhodně i komorní vztahové komedie s výrazným fantastickým prvkem, před Alice to byla Purpurová růže z Káhiry, později Půlnoc v Paříži... aneb ze všedního a pomalu fádně vypadajícího života poznáváme náhle prostřednictvím jednoduchého kouzla úplně jinou dimenzu tohoto světa kolem, aniž bychom ho opustili. Což platí nejen pro hlavní postavu, ale prakticky i pro diváka během sledování těchto Allenových filmů, pokud je naladěn na stejnou vlnu. Velmi se mi líbila i umělecká stránka, pokud jde o sehrání fantaskních flashbacků nebo některé výtvarně stylizované záběry, třeba dialog s loučením nasnímaný se sileuty obou postav před obrazem s palmou a mořem. [80%]

Dvě věci moc nepobírám, proč je zde tento film vedený jako komedie (dokonce výhradně jako komedie), když jde o čistokrevní drama (maximálně s několika odlehčenými momenty, které spíše jen dokřeslují počáteční uvolněnou atmosférou, než že by byly vyloženě komické) a proč měli samotní Francouzi potřebu o necelých 40 let točit remake, když je originál tak skvělý a svým provedením působí pořád svěže. Malé velké drama, spočátku nenápadně plyne v bezkonfliktní náladě dovolené dvou kamarádů a jejich dcer uprostřed parného léta v Saint Tropez a za celou dobu rozehraje prakticky jen tu jednu vztahovou historku v kruhu převažně tří (někdy čtyř) postav. Přestože zápletka je lehce pikantní, film se vůbec nesnaží diváka šokovat, zůstává nadále tím malým dramatem až do posledních minut. V té jednoduchosti a všednosti spočívá jeho kouzlo a když na ty drobné zvraty přijde, dokáže uprostřed toho letního oparu zamrazit a náladu obrátit jako kýbl studené vody. Jean-Pierre Marielle (Les Galettes de Pont-Aven) byl v 70. letech v těchto postavách obyčejných mužů svedených vztahovými nesnázemi jako doma a snad vždy excelentní, naopak takhle civilního Victore Lanouxe jsem snad ještě nikdy neviděl. Oba pánové se svých rolí zhostili obdivuhodně a od Claude Berriho jako režiséra jsem dosud neviděl ani jeden trochu špatný film, tak snad to ani tímhle konstatováním nezakřiknu. [85%]

Možná je ta moje představa zatím zkřeslena výběrem filmů, které jsem viděl, ale zatím mi to vychází, že André Hunebelle byl lepším producentem a „velkým učitelem“, než režisérem. Zatímco Hunebellovy populární žánrové filmy v čele s fantomasovskou trilogií mě dvakrát nedokázaly oslovit a připadaly jako časem značně přežité, dobrodružné filmy v samostatné režii jeho „žáků“ (pomocných režisérů) natočené pod Hunebellovou produkční hlavičkou: Dusno v Karibiku Jacquese Besnarda i tyhle Diamanty Jean-Pierra Desagnata, byly pro mě naopak zážitkem, kdy jsem zůstal pohlcen od začátku do konce. Dusný thriller zasazený do zapadlého města s pouští, skálnatým údolím, řekou a lomem oplývá pohltivou atmosférou, vane osobitou poetikou s jemným nádechem westernu, nezalekne se ani pár nečekaně brutálních momentů (které často nejsou nějak explicitněji nasnímané, což jen kvituji, ale v té atmosféře s náhlými tvrdými reakcemi postav na mě i tak dost brutálně zapůsobily) a akční scény včetně strhující automobilové honičky jsou odvedené velice uvěřitelným způsobem. Věčný tvrďák Michel Constantin, zajímavý (v oné době) mladý zjev ze Španělska Julián Mateos a krásná Senta Bergerová uprostřed drsné přírody odvedli poctivé výkony pro tuhle starou hereckou školu typické a „Františkovu“ hudbu je jako vždy radost a krása poslouchat, kdykoliv, v čemkoliv. :) Jen ten konec se mi zdál poněkud uspěchaně zpracovaný... [80%]

Pokud pominu, že z Norska jsem doposud žádný horror neviděl, vlastně se pro mě žádný přelomový zážitek nekoná. Pokud pominu mystifikační prolog a závěrečné mysteriózní vyústění, přičemž zvolený rámec je zde 11 let po nejúspěšnějším found footage filmu už jenom obehraným poloptraným klišé v podobě nejtradičnějšího úvodu a závěru zmíněného subžánru, jako moderní nízkorozpočtová žánrovka čistě oddechového rázu to za mě bylo většinou hodně fajn... a místy Lovec trolů ukazuje, jak by ostatně mohla být zábavná i ta Záhada Blair Witch, kdyby se po většinu času nebrala tolik smrtelně vážně. Velice mě bavil první lesní lov trola (včetně dlouhé přípravy a natáčení před tím), třetí lov v tajuplné jeskyni s nečekaně početnou návštěvou a veškerá komunikace a rozhovory se skutečně charismatickým lovcem trolů v klobouku. Naopak druhý lov na mostě (byť krátký) mě mezi tím trochu nudil a po prvním na mě působil čistě repetitivně, až jsem se začal obávat, aby první polovinou ten film definitivně nevyčerpal veškerý zajímavý potenciál. To se sice pak zlepšilo a v druhé polovině nakonec taky nebyla nouze o poutavé scény, ale čtvrtou akci s „nečekaným“ zvratem k závěru si už tvůrci za mě mohli fakt odpustit, protože ve chvíli, kdy vcelku fajn horrorová komedie najednou nasadila vážnou tvář a spadla do monster horroru s klasickým found footage vyústěním, v mých očích Lovec trolů jako film zbytečně trochu klesl. Překvapivě se mi to místy hodně líbilo a rád jsem díky tomuto filmu poznal kultovního norského komika Otto Jespersena, ale kvůli zmíněným výhradám a slabším místům nemohu dát víc, než silné 3 hvězdičky. [70%]

Tak je zase tady... Michael Haneke! A zase mě chce krutě zdeptat až do morku kostí a já zase mám problém, jak jeho dílko vlastně hodnotit. Už jsem si zvykl, že na Hanekeho filmy se musím dívat maximálně odpočatý a někdy je hodnotit až s uležením dojmů z viděného. I když v tomto případě zůstal Haneke na konci netypicky přívětivý vůči zúčastněným postavám a nechal výjimečně prostor i pro to, přeci jenom si mírně vydechnout. Přestože je mistr tentokrát jen autorem scénáře, zatímco režii přenechal jinému tvůrci, Hanekeho způsob budování děje a styl syrově působivého promlouvání k divákovi se stejně nezapře. Ono budí docela zvláštní dojem už jen to, když si někdo zmyslí, že si v panelákovém bytě vybuduje krásnou zahradu, kdepak ještě slepičárnu a maštal s králiky... a on si nejen zmyslí, ale v správnou chvíli veme věc do rukou, skutečně buduje a velmi profesionálním způsobem! A byla by to za jiných okolností celkem hezky svérázná snílkovská představa, kdyby od počátku nedýchala tak podivně depresivní atmosférou a kdyby jí pravidelně nedoprovázely skutečně až menší horrorové záblesky. První třetina občas působí zdlouhavě, ale postupně dostává snímek přes pomalé tempo neskutečně hutný spád, že jsem se nebyl schopen od toho odtrhnout. Tak jako v druhých Lumících od Hanekeho mi asi navždy zůstane v paměti zdrcující scéna, v níž u cesty stál velký strom nebo jak mě v Sedmém kontinentu rozložil zvrat s akváriem a rybičkami, tady určitě nezapomenu na ty špendlíky... když je Georg začal přibíjet při stavění dřevěného pódia pro zahradu, vnášelo to do mě tak šílené znepokojení, až jsem si nebyl jist, zda chci se vůbec dívat ještě i dál. Jenomže nevidět to vyústění a jenom si představovat, co všechno se dále teprve může stát, to by mě znepokojilo ještě víc. Haneke tahle drsná psychologická dramata prostě umí točit tak, že na mě zapůsobí, ať už ho budu za to nenávidět nebo oblibovat. A nejhorší na tom všem je, že ve výsledku vůbec netuším, zda Georga vnímat jako těžkou oběť technického vývoje, ekologických problémů a chování okolí, nebo spíše jako aktéra – viníka a šílence, který se během dlouhého vnitřního váhání mezi dobrem a zlem, mezi kopromisem a radikálním jednáním rozhodl jednoho dne z vlastního popudu pro tu druhou možnost. [75%]