Willy Kufalt

Nemůžu říct, že by mi ten film sedl po celou dobu, ale určitě měl své klady. Jakkoliv mě ta nevšední poetika na hraně bláznovství (místy hravého, jindy i psychopatického) a spolu s ní i hlavní postava se mi do cca 20ti minut omrzela, přestala bavit nebo začala býti otravnou, bylo vidět, že tvůrci se alespoň snaží o nekonvenční trpkou komedii, a že i to vyprávění mají celkem promyšlené. Dařilo se jim dost i po výtvarní stránce a byť mě ten film od chvíle narození dítěte začal občas svojí bizarností lézt na nervy, ocenil jsem, že se začala odhalovat i do té doby záhadná minulost kolem nevšední hlavní hrdinky. Dokonce jsem tu vnímal i několik náběhů k zajímavým myšlenkám – zejména pokud jde o ukázku neschopnosti komunikovat s člověkem vedle sebe jinak, než písemně (což jsem spočátku navzdory retro stylizaci s psacím strojem vnímal jako varovné poselství v době, kdy písemná komunikace přes internet nejednou začíná převažovat nad tou ústní i tam, kde by nemusela) nebo cestu přes nejrůznější překážky k alespoň částečnému úspěchu a štěstí. Dal bych možná i ty 3 hvězdičky, byť slabší, neboť mě mimo již zmíněného upoutalo i více drobných nápadů (např. listování fotoalbem). Jenže pak přišel závěr s jednou pointou (objektivně smutnou, pro postavy však paradoxně radostnou), která sama o sobě by nemusela být špatná, kdyby z ní pramenilo rozumné poselství, jenže je zde podána tak imbecilním způsobem, že shazuje i ten myšlenkový potenciál. Nechci spoilerovat, ale přestože nejsem rodič dítěte, s tím, co film v závěru sděluje a hlavně JAK to sděluje, se nedokážu v žádném případě stotožnit. [50%]

Stejnojmennou skladbu George Brassense s nezapomenutelným sólem na kytaru jsem znal už déle a trochu mě zklamalo, že ve filmu nezazněla. Byť určitě i zbylé motivy z Brassensova pera se ve filmu poslouchaly hezky a dotvářely atmosféru ve víru snění po vzdáleném dobrodružství. Mám rád jedoucí vlaky a hlavně lodě a mám rád filmy pro děti a mládež, takže mi tento zapadlý černobílý kousek hodně imponoval. Líbil se mi nejen krásně vykreslený vztah mezi klukem a jeho strýcem, ale oceňuji i docela překvapivé vedení příběhu, které ač se ubírá tradiční cestou vykročení obou k společnému velkému cílu (zkonstruování lodě), naráží postupně na překážky, které nevedou zrovna k vytouženému happyendu. Dá se říct, že příběh se ubírá i poměrně realistickým směrem, jeho vyznění v závěru však navzdory jednomu smutnému vyústění není rozhodně pesimistické a velmi pěkně ho zakončily poslední, silně poetické záběry s vyřčeným poselstvím o putování spojeném s rozvíjením fantazie. Vůbec, ač jsem film sehnal ve výrazně slabší kvalitě (a vypadá to, že asi dosud nebyl ani jednou restaurován), i v té dokázalo vyznít snímání některých scén – a velmi se mi tu líbila řada záběrů na vlaky, přičemž jedním z prvních záběrů ve filmu je nová replika příchodu vlaku podle bratří Lumièrů. Kdyby si Jean Gabin v roli strýce se srdcem dobrodruha v několika scénách odpustil jeho tehdy typický morousovitý projev (kdy jsem měl dojem, že se zase dívám spíše na pána domu z Heroinu) a dopřál by své postavě po celou dobu samostatný život, mohl bych mít téměř dokonalý dojem. Ono hezké je to i tak, ostatně i pan Gabin některými svéráznými hláškami zde umí potěšit, ale myslím, že strýc Victor by si vzhledem ke své povaze a charakteru zasloužil v rámci ztvárnění více života a méně morouse. [75%]

Božemůj... Já nepochybuji, že Allan Edwall je výborný herec v komediálních i vážných rolích a po Limpanovi ani, že obě polohy umí skloubit dohromady. Ani samotný film nevnímám jako špatný nebo v něčem nepovedený. Můj problém spočíval v tom, že jsem se dlouho nedokázal naladit na stejnou vlnu s filmem, s hercem, jeho postavou i celkovou atmosférou, která v sobě netradičně kloubila drsné téma notorického alkoholismu spolu s vyloženě jemným, něžným humorem. Sledovat trampoty malátného alkoholika, ztraceného uprostřed vlastních depresí i bezvýchodiskových situací ve městě či před přísně zavřenou bránou léčebny, mě přivádělo spíše k mrákotám, než k smíchu, a víc než půlku filmu mi postava Limpana byla nesympatická. Do doby, než se naplno (tedy jen dočasně) ze svých potíží nedostal a neodhalil i druhou tvář dobrosrdečného člověka, s jehož povahou i hned celková nálada filmu na hraně drobné grotesknosti šla mnohem více dohromady. Od chvíle čtení pohádky dětem jsem se konečně dostal Limpanovi (filmu i postavě) plně pod kůži a druhou polovinu jsem si nejen díky krásné melancholické hudbě a Edwallovu výkonu užil. Je mi trochu líto, že se tak nedělo od počátku, ale myslím si, že napodruhé budu mít celkový zážitek lepší, když už budu vědět, do čeho jdu. Nicméně nebudu předbíhat, dokud se tomu tak nestane, a zatím uděluji jen silné 3 hvězdičky. [70%]

Hmm, takže nejdříve brzy na začátku jedna šokující sekvence drsného znásilnění a ve druhé polovině hned dvě nevšední vášnivé sexuální scény s tragickým vyústěním... a díky tomu je to asi vyhledávané a na nizozemský film 70. let to má na ČSFD netradičně celkem slušný počet komentářů. Nicméně musím souhlasit s ostatními, že mimo těch pár kontroverzních scén jde o naprosto průměrnou a občas i nudnou kriminálku své doby, která tím zbytkem už nemá čím zaujmout. Snad jen námětem mladistvých gangů a bigbítovou hudbou. Kdybych nevěděl, kdo za filmem stojí, tipoval bych spíše nějakého řadového tvůrce italského gialla... ale Fons Rademakers? Ten, co natočil Maxe Havelaara nebo Als twee druppels water?? Od toho bych očekával víc a tohle je jednoznačně to nejslabší, co jsem od tohoto režiséra zatím viděl. Pár solidně působivých scén se najde a jiné alespoň dýchají atmosférou raných 70-tek, ale ani ta stylizace se dle mého názoru ne vždy povedla. Např. scénu, kde se banda výrostků vloupá do cizího bytu boháčů a tam zdemolují celý jeden pokoj, doprovází až nepochopitelně veselá hudba – což asi má ukázat to dění čistě z pohledu mládeže, která se u toho baví, ale žádný úderný dojem to nevyvolá. Výjimečně mě u Rademakerse nezaujal ani herecký výkon v hlavní roli. K Bryanovi Marshallovi a jeho policejnímu inspektorovi jsem si po celý čas velmi těžko hledal cestu a ani si ji nenašel, neměl pro mě ani špetku charismatu a působil na mě strašně nemastně, neslastně. Došlo mi, že hlavním pilířem Marshallova herectví budou nejspíš co nejšíř rozkročené nohy a zejména zcela nehybné dlouhé pohledy, které hází při výsleších na pachatele, což je asi pro něj jediný způsob, jak přikovat diváka i vyslýchaného. Řekl bych, že volbou herce i některými scénami to podělal už režisér a v jiných aspektech to pak navíc stihlo i zestárnout. [50%]

Chcete-li vidět hutné realistické drama, jež se nepodbízí, zároveň však v správném rozpoložení dokáže hodně pohltit i vyvolat emoce, původní íránská tvorba Abbase Kiarostamiho může být dobrou volbou. Film nazvaný Zpráva představuje několik dnů obyčejného muže ve městě, jehož život není zrovna hodný závidění. Naplňuje ho otravná rutina ve jménu často otravné práce řadového policajta kolem případů nejdrobnějších incidentů a ještě otravnějších trampot s dítětem a náladovou manželkou, s níž vzájemný vztah po pár letech soužití zcela vyhasl a upadl do nedorozumění plného hádek. Konfrontace s různými postavami kolem, ať už v kanceláři na policejní stanici, na ulici, nebo i v jediné vtipné scéně v hospodě, přináší v rámci celkové výpovědě filmu v druhé vrstvě rovněž pohltivý realistický obraz dění v íránském městě 70. let. Svým způsobem mi nevadily ani ty dlouhé (někdy i statické) záběry, protože většina z nich tu má jistou atmosféru – za jeden z vrcholů bych určitě označil až deprimující chaos s kolotočem poháněných aut ve městě. Nebo dlouhá bezeslovná scéna z kasína s bezradně zablouděným Firuzkuiem do spárů hazardu na mě taky zapůsobila. Jen to občas byl na mě v kombinaci s téměř dvouhodinovou délkou docela vyčerpávějící prožitek. Potěšilo mě, že zdánlivě bezvýchodiskový děj ke konci ještě víc vygradoval k hodně silným i napínavým okamžikům. Kiarostami opět pracuje v hlavní roli s nehercem, ale stejně jako v Detailu měl štěstí a zvolil si protagonistu, který dokáže být v potřebných situacích sympatický i důvěryhodný zároveň a kterého je, stejně jako celý film, většinou též zajímavé sledovat. Celkově je tohle jiné, než pozdější Kiarostamiho „kokerské“ filmy, ale opět úderné, mistrovsky provedené a stojí za zhlédnutí! [85%]

„Člověk dokáže překonat každou překážku, zdolat každého nepřítele, jen jedno ne... Nemůže porazit sám sebe.“ Vícero myšlenek z díla Johna Steinbecka, které zde zazní, je rozhodně podnětných a silných, samotné téma a příběh zajímavé, ani v rámci levicového vyznění se naštěstí netlačí na pílu. Viděl jsem v průběhu let celkem dost filmů (včetně nechvalně proslulé Anny proletářky), které vyprávěly o různých dělnických stávkách z konce 19. nebo prvních dekád 20. století, ale snad žádný z nich mi nepřipadal tak nudně a mizerně natočený, jako tenhle v rukou Jamese Franca. Narozdíl od většiny spolukomentujících Franca vůbec nepovažuji za špatného režiséra, některé jeho filmy, byť rovněž zde kontroverzně hodnocené, se mi hodně líbily (např. Boží stvoření či As I Lay Dying), ale teď mě už podruhé za sebou hodně zklamal. Mám pocit, jakoby se v druhé půlce nedávno uplynulé dekády režisérsky zcela vyčerpal, občas se mu tady podaří slušný kamerový záběr, ale samotný příběh plyne naprosto bez emocí a nemá žádnou silnější atmosféru. Herecké výkony mě nepřesvědčily (co vlastně pohledává teenagerská hvězdička Selena Gomez v historickém dramatu?) a tuctově syntetická hudba už naplno zabíjela veškeré pokusy o to, abych byl pocitově vtažen do příslušné historické epochy. Na slabé 2 hvězdičky to vytahuje hlavně více nadčasových myšlenek, které v dialozích zazní, což není zrovna Francovou zásluhou, ale jelikož jsem Steinbeckův román nečetl a seznámil se s ním zatím skrze tento film, mohu je brát určitě jako přínos. [35%]

Tak buď jsem z jiné dimenze já, nebo valná řádka zdejších diváků tohoto filmu (...o tom, že jsou z jiné dimenze samotní tvůrci, nepochybuji ;o)), ale jestli TOHLE má z 346 hodnocení 86%, skoro mám chuť vzdát se dalšího komentáře. Ale když jsem to už zhlédl, nedá mi to se k Bad Black nevyjádřit. Rozhodně se najde pár kladů: pár neakčních scén nabízí autentický náhled do kultury v středoafrické Ugandě, pár akčních scén složených jen z fyzických projevů herců dokáže přikovat nebo pobavit. Osobitým přínosem může být skutečně originální prvek hlasu „jokera“, který akční film komentuje po celý čas ve stylu sportovního zápasu či videohry – a občas se mu to daří i vtipně a stylově s narážky na legendy akčního žánru. Pobavit může i pár technicky nepříliš povedených efektů či triků. Ale to už se dostávám k záporům, které tento do jisté míry originální počin doprovází ve všech směrech. Mimo akční scény mi ten film navíc připadal často neskonale nudný a mimo dlouhý prolog před titulkem s názvem filmu + akci v poslední třetině mi ani v rámci žánru nic tolik zajímavého nenabídl. Dlouhou dobu to vypadalo alespoň na 2 hvězdičky, ale když v závěru přišel velký rodinný zvrat jako z červené knihovny a ve stejnou chvíli se snažil poloamatérský akční film stát se něčím myšlenkově silným a začly zde u soudu pádat rádoby hluboká moudra, řekl bych, že ten film v rukou svého tvůrce pohřbil teprve sám sebe. Já vůbec nemám problém vysoce hodnotit i (polo)amatérskou žánrovku, pokud mě baví (třeba Příšera z Michiganského jezera za mě byla fakt skvělá), ale tohle se prostě nepovedlo a užívat si, jak je to vlastně celé špatné, mi zrovna nepřijde jako příjemný prožitek. Ale tak můžu si teď říct, že jsem viděl žánrový film ze střední Afriky, no... [25%]

Takhle čistokrevně surrealistický film jsem už dlouho neviděl! Většina filmu se odehrává v mysli hlavní postavy během vyšetření a operace pacienta s nádorem na mozku, přičemž celé dění v lebce je pojato jako velkolepá projížďka různými fabriky i zábavnými podniky, hýří krásnou výpravou převažně v duchu různých historických epoch (ale najdou se i futuristické sci-fi prvky) a také množstvím poutavých nápadů. Dost dlouhou dobu jsem byl, alespoň ve vybraných pasážích (a bylo jich dost), fascinován a připraven dát silné 4 hvězdičky. Ta výtvarní stránka je nádherná, námět originální a pozoruhodně rozpracovaný. Zoltán Latinovits asi nikdy nebyl hercem mého srdce, ale nemám problém uznat, že jeho výkon v té zvláštní roli byl povedený. Problém je v tom, že po hodině se moje nadšení naplno vyčerpalo a poté jsem pak už začal netrpělive čekat na konec. S tím vidím se vynáří problém i v tom, že celý děj nijak pořádně nevyvrcholil a nenabídl v rámci tak dlouhé osobité podíváné žádnou myšlenku. Asi na tenhle film tak skoro nezapomenu, ale k větší spokojenosti a vyššímu hodnocení z mé strany to chtělo v této podobě buď zkrátit na stopáž kolem hodiny, nebo přijít v rámci poslední třetiny a vyvrcholení s něčím doopravdy uzemňujícím. Silné 3*: [70%]

„Když je klobouk malý na hlavu, chyba není vždycky ve hlavě.“ :o) Moje první setkání s bulharským režisérem Dimitarem Petrovem, specializovaným na tvorbu pro děti a mládež, nedopadlo zrovna oslnivě. Mimo Kachyňův snímek Ať žije republika (který ale rozhodně nepředstavuje typický dětský film) jsem sice asi nikdy neviděl film pro děti a mládež natočený na širokouhlý(!) černobílý formát, ale popravdě jsem zde této volbě ani nerozuměl. Netuším, jestli Bulhaři počátkem 70. let neměli k dispozici barevený film nebo alespoň materiál v jiném formátu, nebo šlo o umělecký záměr, ale až na pár scén tu Petrov spolu s kameramanem potenciál širokouhlé černobílé kamery vůbec nevyužívají a vzhledem k stylu snímání i celého filmu působil na mě spíše rušivě a nepatřičně. Takže forma mě neoslovila, ale ani obsah pro mě neposunul Malé ježky do nadprůměru. Ze tří povídek se mi asi nejvíc líbila ta poslední, o pátrání po odhozeném a ztraceném fotbalovém míči, ale ani o té nemůžu říct, že by na mě po celý čas nějak více působila. Za mě průměrný dětský film své doby, srovnatelný s tím slabším, co v rámci tohoto žánru vznikalo i u nás v Československu. Ale tak aspoň to má pěknou hudbu a celkově příjemnou atmosféru. [60%]

Ačkoliv se přidávám k těm, kteří první polovinu z ryze hotelového prostředí považují za zdařilejší, než tu druhou akčnější, musím říct, že jsem se u této situační a konverzační komedie na pozadí dobrodružných událostí stejně hodně nasmál po celou dobu až do konce. Asi by to nebyl Lautner, kdyby se uspokojil s jedním stylem a žánrem napříč celým filmem, i když já bych se nezlobil... ale za zlé mu to nemám, neboť umí nejen natočit i dobrou akci, ale i decentně jí neustále obohacovat humorem. Hodně mu samozřejmě vedle herců pomáhají svěží dialogy z pera proslulého Francise Vebera. Exotické prostředí arabské krajiny a zejména pouště přineslo do francouzské komedie příjemné ozvláštnění a rovněž netradiční spojení Michela Constantina s Jeanem-Pierrem Mariellem do ústřední komediální dvojice se ukázalo býti povedeným tahem. Pánové ukazují, že spolehlivě odtáhnou snad jakýkoliv žánr, skvěle se doplňují, narozdíl od svých postav se nesnaží si v žádném směru vzájemně konkurovat a já si je tady oba nesmírně užil, stejně jako celý film. [85%]