Willy Kufalt

Robert Altman je nepochybně zajímavý režisér s velkými ambicemi napříč žánry, ale kdyby ještě žil a točil, po zhlédnutí Brewstera McClouda tu zřejmě napíšu, ať se o čistou žánrovou komedii raději příště nepokouší. Jednak ten jeho umělecký styl naplněný pomalým tempem a pečlivým dokumentováním prostoru v kombinaci s komedií dohromady nefunguje nejlépe, ale hlavně se mi potvrdilo to, co už jsem trochu cítil i v (jinak za mě skvělém) Nasvhille, kde se Altman ze začátku taky pokoušel o humor... a sice, že je to strašný suchar. Sice se zde snaží za každou cenu udělat ohromně vtipný film, ale zmůže se při tom často jen na výstřední úlety (jako s tím šíleným průvodcem) a podivné bizarnosti, které sice působí originálně, ale málokdy skutečně vtipně, nebo si naopak libuje v primitivních vtípcích, s nimiž někdy zachází až do fekálností. Když tu na začátku někoho posral z výšky pták velkým bílým hovnem, pokroutil jsem očima. To jsem ještě netušil, za jaký geniální nápad to zřejmě Altman považuje, že ho pak ještě x-krát zopakuje a vyvine z něj osobitnou zápletku na pokračování. Měl štěstí, že alespoň filmařina mu šla skvěle od ruky a rovněž v téhle bizarní slátanině se mu podařilo natočit několik výborných scén - jako úplně nejlepší bych viděl dlouhou policejní auto-moto honičku (k tomu s jedním z mála funkčních vtípků, s "tancem" aut na mostě). Na Sally Kallerman, která je zde nádherná, se taky hezky dívá, ale jako celek to šlo totálně mimo mě, nezlepšilo mi dojmy ani závěrem a po třech vesměs skvělých letošních zkušenostech s Altmanovou tvorbou (byť pokaždé s jistými výhrady) se tady pro mě konalo nikoliv zklamání, ale přímo rozčarování. [45%]

Já tyhle komedie pro pamětníky prostě baštím a tohle byl po dlouhé době (konečně!) zase jeden totál GUILTY PLEASURE zážitek tohoto typu! (zdravím Pierra :))... je to vždy podívaná plná srandy, když se místy pořád funkční humor mísí zároveň s humorem již hodně úsměvným až nechtěným. Navíc první setkání s Darrym Cowlem v hlavní roli, který mě dosud většinou zaujmul v rolích vedlejších až epizodních, jsem si nemohl neužít, a on nakonec na to se svou bodrou komikou i má, táhnout celý film. Dokonce si tu během bláznivé jízdy na kole hned 2x regulérně s orchestrem zazpívá (i když na Bourvila rovnou s dětským sborem v Normandské díře zatím nemá :-)) a to už jsem smíchy nemohl. :D První polovinu jsem se bavil tak a vnímal dobrou zábavu natolik, že bych sáhl minimálně po 4 hvězdičkách, hodně se povedla scénka s policistou Mondym a zvláště závod v cestě na statek v souboji s Rogerem Carelem, navíc tvůrci projevili kreativitu rozdělením filmu do kapitol či prokládání vtipnými malovanými poznámky. Jenže postupně se z Tříkolkáře stala (jako v každé druhé pamětnické komedii) tradiční romantická limonáda s předvídatelným dějem a ač ještě pár scén (mj. gagy s doutníkem... ty Cowl uměl snad vždycky :D ) dokonale pobavilo, zbytek mi už v poslední půlhodině připadal buď jako tuctový průměr nebo čistá fraška, která už byla v závěrečném zápasu tím čistým guilty pleasure, ale i tak jsem si film dost užil. :-) Byť ten fotbal moc nemusím. Pomýšlem jsem udělit vyšší hodnocení, ale ponechávám si rezervu, kdybych s Cowlem časem viděl něco ještě lepšího. [70%]

Tento film jsem nemohl vytěsnit z paměti už jen poté, co jsem na něj kdysi narazil a přečetl si ironický komentář troufalky. Jsem rád, že jsem nespěchal a došlo u mě na Antikrista až v době, kdy mám za sebou řadu starších kontroverzních filmů, které ve své době překračovaly různá tabu a viděl i většinu zásadních počinů Larse von Triera. Je to pocitově těžký, bizarní a šokující film, který zachází za hranici přijatelného a mezi tím plyne v záplavě tajemných symbolů, které zřejmě lze interpretovat různými způsoby. Já se nechal vést jednoduchým dějem o pohasínajícím manželství a chronicky prováděném sexu, který zde nahradil veškerý cit i smysl pro skutečné hodnoty a po jedné tragické události ještě více přivádí život a psychiku obou partnerů do záhuby. Určitě nejsem divákem, který by se vyžíval v explicitních scénách tvrdých souloží a obskurních úchylnostech, jakými je Antikrist doslova naplněn. Přesto s ohledem na ústřední téma, poselství, jaké jsem už od začátku vnímal (odsouzení sexu jako hlavního smyslu života a sexuální posedlosti) a směr, jakým von Trier celý film pro tu největší údernost vede, si úplně nedovedu představit, jak by film bez oněch scén fungoval. Určitě však mohl fungovat ještě lépe, kdyby si von Trier odpustil některé úlety v čele s mluvící zombie liškou. Celkovou atmosféru se mu, včetně gradujících horrorových záblesků, podařilo vybudovat perfektně, od cesty na odlehlé místo mě ten psycho děj naplno pohltil a nebylo už ani na chvíli cesty zpět. Rovněž musím uznat, že úvodní a závěrečná scéna jsou ukázkou filmařské a umělecké geniality. Přesto mi k 4 hvězdičkám, se kterými jsem dost koketoval, chybí propracovanější psychologie obou hlavních postav, která prakticky vůbec nezachází do minulosti a víme o obou strašně málo. Ovšem souhlas s troufalkou, ty žaludy padající na střechu se fakt povedly... i medvídek padající do sněhu. O tom žádná... :o) [70%]

Ale ano, po většinu času mě tento nevšední film s experimentálním nádechem, který mi stylem trochu evokoval Godarda a tematickým prostředím zase Truffautovu Americkou noc, hodně bavil. Příjemně kratší stopáž se tu úplně hodí, líbila se mi uvolněná civilní atmosféra povídání dvou hereček proslulých z vícera kontroverzních snímků a přestože jsem to nečekal a přistupoval k tomuto filmu zcela seriózně, nejednou jsem se zde nahlas zasmál (ať už u onoho vtipného povídání nebo nejednoho kuriózního momentu během natáčení filmu). Filmy z filmařského zákulisí mám rád a překvapivě mi bez problémů sedl i ten formát s rozdělením širokouhlého záběru na dvě obrazovky, který jsem občas ani nevnímal jako vyloženě samoúčelný, neboť ve chvílích, kdy sledujeme v jednom záběru nervózní režisérku bloudící v zákulisí před natáčením a ve druhém slídícího reportéra, který se snaží se zapnutou kamerou režisérku najít a tajně ji natočit, to rozdělení na dvě obrazovky vytváří originálním způsobem napětí. Dokonce i ta psychedelická pasáž s pokaženou technikou a epilepticky blikajícími světly má co ukázat, třeba zajímavé vyvrcholení celého procesu natáčení mezi herečkou a kameramanem. Jenomže mohla trvat tak do 5ti minut a bral bych jí v pohodě, jenomže Gaspar Noé se v tom epileptickém peklu až příliš vyžívá, zcela uměle ho natáhne na 13 minut a celý ten spektákl pak zakončí bez jakékoliv (pro mě) zajímavé myšlenky. Což mi v pomyslné cestě k 4. hvězdičce, na kterou to z mé strany hodně dlouho vypadalo, vadí a brání. Dojde zde na začátku na citovaný Dostejevského výrok a ačkoliv netuším, z jakého díla slavného ruského spisovatele přesně pocházel, mám silné podezření, že Noé ho zcela vytrhl z kontextu a pojal v souvislosti se závěrem přesně opačně. Stejně tak řada nahodile vložených citátů slavných jmen neomluví posledních pár minut, ve kterých jsem měl pocit, že přijdu o oči. Závěrečné titulky jsem už jen proklikal. [65%]

Štěpán Koníček jako skladatel sice možná nedokáže stoprocentně konkurovat Zdeňku Liškovi, ale určitě se mu v mnoha směrech dokáže hodně přibližit (i díky tomu, že se podobně jako Liška nebojí experimentovat s hudbou vytvářenou netypickými zvuky a nástrojemi) a právě hudební složka pro mě tvoří hlavní pilíř vesměs pozitivního zážitku. Asi tak, jako by byl film Ovoce stromů rajských jíme pro mě asi téměř nekoukatelný, kdyby ho po celou dobu nepodbarvovala působivá Liškova hudba, tady se s podobným úspěchem podle mě vyznamenal Koníček. Musím uznat, že objektivní pochvalu si zaslouží i výtvarní stránka, ta mě taky nejednou dokázala upoutat, tvůrci si s vizuálem, zvláště pokud jde o různé barevné filtry, docela pohráli a režii (byť místy s výraznými divadelními prvky) též nechybí nápady. Akorát v tomhle směru jsem už měl pocit, že pár prvků za těch víc než 50 let prostě stačilo i zestárnout a některé scény působí dnes již nechtěně úsměvně (nejvíc asi způsob animace deště či valící se vody). To vše Údolie večerných karaván pro mě jako celek posouvá spíše na úroveň pozoruhodné dobové kuriozitky, než jedinečného uměleckého díla. Určitě má na mém dojmu podíl i to, že nejsem příliš příznivcem pantomimy a do skrytého příběhu, občas i pohádkově laděného, se mi v tomhle avantgardním představení nepodařilo plně proniknout. Za jedno zhlédnutí to však určitě stálo a po většinu času dokázalo slušně přikovat k sledování (byť hlavně díky kombinaci obrazu s již zmíněnou hudbou). [60%]

Na tenhle film jsem narazil minulý měsíc v souvislosti s úmrtím amerického herce Philipa Bakera Halla, jehož jméno mi vůbec nic neříkalo a dost mě zlákalo se na jeho patrně životní výkon v roli prezidenta Nixona podívat. Dodatečně klobouk dolů, už déle jsem neviděl žádného herce zahrát charakterní roli podobným způsobem v takové šířce poloh, s takovým ponořením se do psychologie postavy, zahrnující k tomu do detailu vyladěnou práci s hlasem, změnou tónů, výrazem obličeje a vlastně i způsobu pohybu a stále měnícího se postoje. Naštěstí jsem měl tu správnou náladu, abych si komorní inscenaci z jedné místnosti založenou čistě na jedném herci a jeho geniálními výkonu plně vychutnal. Bohužel celkový zážitek pro mě shodil režisér, který se tu zase jakoby za každou cenu snaží udělat z náročného filmu ještě náročněji ztrávitelnou záležitost. Pokud to Altmana bavilo, dívat se každou druhou chvíli během takového hereckého koncertu na nekvalitní průmyslové záběry, mohl se vypravit do technického muzea a dívat se na spuštěné staré obrazovky i několik hodin. Mě spíše zajímalo, co předváděl P.B. Hall a čím dál častější prostřihy na sérii obrazovek se zrnitým blikajícím obrazem mě tu docela štvaly. [85%]

Tenhle film si mě moc nezískal. Nemůžu mu popřít jistou zdařilou atmosféru, kterou pomáhají dotvářet zejména cizokrajní španělské exteriéry, ani po většinu času přítomné napětí. Spočátku mi navzdory pomalejšímu tempu celkem ubíhal, zaujal mě i díky onomu road-movie prvku. V první řadě tu jde ale o psychologickou gangsterku, což by nemuselo být špatné, jenomže žádná z postav si mě nezískala a nijak hlouběji neupoutala. Nikdo z herců si mě vůbec nepodmanil (byť alespoň u Terence Stampa jsem párkrát nějaké záblesky sympatií zachytil, jenže stejně málo na to, abych se o osud jeho postavy bál) a třeba ten výstřední blonďatý gangster mi šel neustále na nervy, snad i víc, než by relativně bylo zapotřebí. S britskými nekomediálními filmy staršího data mívám někdy jeden velký problém a tím je naprostá odtažitost. U mnoha z nich cítím jakousi ledově studenou bariéru, která jakoby mi bránila nechat se plně pohltit do jádra a hlouběji proniknout do nitra postav, byť i v dobře napsaném dramatu... bohužel tohle je opět ten případ, stejně jako Vlákna nebo Podzemní pevnost. Mohli se ti lumpové vzájemně odprásknout daleko dřív a zřejmě by to se mnou i tak nepohnulo o nic víc, jen to čekání na konec a dovršení osudové cesty bych měl výrazně kratší. [55%]

Posledních pár let v rámci sledování filmů hodně rád pomyslně cestuji po mnoha zajímavých zemích a jelikož jsem zatím stále pořádně nenahlédl do portgualské kinematografie (snad jen kdysi jedním černobílým dětským filmem), o to víc mě těšila cesta po Lisabonu v režii velkého cestovatele a vypravěče s filmovou kamerou, Wima Wenderse. Jeho road movies nebo-li dramata na cestách, zasazené skoro pokaždé do jiných koutů světa, mě obvykle snadno pohltí, probouzejí silné emoce a baví mě sledovat ty všední i nevšední postavy, různá města a místa, svět a kulturu kolem nich Wendersovou optikou. Kdežto vše je opět dotvářeno skvěle zvolenou hudbou a nasnímáno i sehráno s obrovskou láskou k filmovému umění, nad jehož směřováním se ostatně tady Wenders (stejně jako např. i v starším snímku V běhu času) v druhé vrstvě opět zamýšlí....a tentokrát nás i naplno nechává odhalit, proč točí přesně takovým způsobem a s přibývajícími léty stále více nezávislým stylem. „Když jsme bylí malí, filmy nám vyprávěli spoustu příběhů. Teď jde o to, aby se ty příběhy prodali.“  ...a zatímco tady nechává točit na dávnou kameru se starou klikou jednu z výrazných postáv, o 2 roky později si Wenders (stejně jako filmař Friedrich) jeden svůj film o průkopníkovi podobným „archaickým“ způsobem i přímo natočí. Režisérův dvorní herec Rüdiger Vogler se mi zdá s mírně stárnoucím věkem stále více sympatický, hravě si umí během první části poradit s hořce komickými smolařskými příhodami na cestách autem do Lisabonu a posléze coby filmový zvukař odvádět netypickou, pozoruhodnou práci s nejen nahráváním, ale především vytvářením nejrůznějších zvuků, dokonce i v kolektivu dětí. Na základě některých komentářů jsem se trochu bál údajně velké nudy a těším se, že jsem dostal naopak originální, poutavý a svou atmosférou i příběhem velmi příjemný kousek. Asi jsem holt s panem režisérem už dávno plně naladěný na stejnou vlnu. [90%]

Kdybych byl muzikantem, tak bych byl během sledování Křižovatek asi úplně v sedmém nebi, ale ono je to úžasné dívat se a poslouchat i v případě, že jste zrovna jenom pouhým obdivovatelem těch, co s kouskem dřeva nebo železa a strun na jevišti umí vydat tak podmanivé tóny... Obě scény s vystoupením na jevišti, jak ta s písní o starém Williem, tak ještě víc strhující kytarový souboj k závěru, byly pro mě asi nejvýraznějším vyvrcholením celého filmu... aneb možnost se dočkat v rámci celkového filmového zážitku ještě samostatného zážitku navíc, z ukázky přesně toho, kolem čeho se film neustále s hlavními postavami točí. Ovšem nemohu popřít podobně jedinečnou atmosféru ani v průběhu možná trochu loudavého, ale přeci jen sympaticky podaného příběhu putování dvou odlišných lidí za různorodým cílem stejnou trasou. Kdyby takoví sympatičtí hrdinové na stezkách ve jménu poetického vandrování nesešli hned opakovaně takříkajíc z cesty, možná bych se přiklonil i k plnému hodnocení, protože po většinu času jsem byl nadšen (...a třeba časem poslední hvězdičku ještě přidám :)). Oba věkově vzájemně nesourodí herci (pro mě doposud zcela neznámí) ztvárnili hlavní role na výbornou, zvláště Joe Seneca byl fantastický, podmanivý bluesman, oddaný srdcem i duší... Na chvíli mě zaskočilo, proč zde svítí i žánr mysteriózní, ale ano – Walteru Hillovi se ten kousek mystiky v motivu smlouvy s ďáblem podařilo do filmu propašovat nejen v rámci děje, ale i lehce tajemnou atmosférou. [85%]

Zase jsem moc netušil, co přesně můžu očekávat (už jen ta uvedená kombinace Švýcarsko + muzikál ! ...byť ve výsledku je to spíše „jen“ hudební film) a prvních 15 minut jsem zase tápal, co to vlastně za podivnost sleduji. Jenomže záhy jsem se do té absurdní nálady uprostřed komorního děje-neděje o podivném exotovi a jeho upadajícím uměleckém i osobním životě naplno dostal a začal jsem si docela pošmakovat... a v posledních 15ti minutách jsem se pro změnu nechal zavést až k smutnému dramatu, doufajíc, že alespoň ta hudba mě, stejně jako hlavního hrdinu, z té mírné deprese vysvobodí. Tom Novembre je evidentně hodně slušný podivín a svéráz, nebo minimálně mu podobné postavy spolehlivě jdou od ruky, což jsem si potvrdil už ve dvou filmech J.P. Mockyho (Agent Trouble a Ville à vendre) z plus mínus stejné doby, v nichž jsem ho viděl hrát. I tady v sobě opět nese kousek grotesknosti a hodně zvláštní charisma, kterým ovšem dokáže odtáhnout veškerý svůj part a já si tady Novembrovo svérázné herectví opět vychutnal. Režisér Soutter k tomu napsal zároveň scénář a Tom N. jako hlavní herec, který ztvárnil vystupujícího umělce, spáchal k filmu zase (dost experimentální) hudbu, takže jde o značně autorskou záležitost hned ze dvou pohledů... Stylově je to dost slušný filmový underground ve všech směrech, zvláštní umělecké představení tak trochu jenom pro vybrané, ale tím zvláštním způsobem mi to v pozdní večerní hodinu a specifickém naladění sedlo téměř dokonale. [80%]