Willy Kufalt

Dobré je, dobré je, že už není pána... Před pár lety jsem tenhle film míval hodně rád, byl mi blízký prostředím filozofické fakulty, okouzlil mě působivým spojením smutného příběhu s kontrastně veselou folklórní hudbou a hodně zaujal i exkursem do zcela odlišné doby s drsně radikální ideologií, během níž (nejen) věkově stejní lidé prožívali trpké situace (často s absurdně hořkou příchutí), jaké si většina naší, dnešní generace většinou neumí představit. Četl jsem mezi tím i rovněž skvělou Kunderovu předlohu, ale vzhledem k podobně mnohavrstvému a umělecky osobitému výsledku v případě filmu nemám s touto adaptací žádný problém. Včera jsem se konečně podíval na Jirešův debut Křik a záhy se po něm přidal i reprízu Žertu – působí na mě pořád stejně silně. V obou těchto filmech obdivuji umění pana režiséra, který do filmu trvajícího kolem necelých 80ti minut dokáže vtěsnat tolik zajímavých myšlenek, podnětů, témat, propojit je a hutně na malém prostoru rozehrát. Nechal jsem se pohltit pestrou mozaiku volně navazujících příhod a okamžiků, které se hlavnímu hrdinovi při návštěvě rodního města vybavují nebo je zrovna prožívá. Každá scéna ukrývá v sobě jistou výpověď, třeba i to zdánlivě obyčejné folklórní vystoupení před osudovou bitvou, přerušené moderní hudbou z tranzistoráků, nebo předchozí setkání s Ludvíkovou novou milenkou... obojí v kontrastu s potížemi 50. let ve škole či na vojenské službě ukazuje tu nastupující, pochopitelně zcela jinou mladou generaci, která si prošla jiným, mnohem pohodlnějším životem a tudíž vyznává jiné hodnoty a postoje. Osobitý zážitek podtrhly opět skvělé herecké výkony, nápaditá černobílá kamera či prolínání emocionálně kontrastních scén. Asi nejradši mám tu s nostalgickým folklórním dýchánkem ve sklípku a pak představování malby jednoho z vojáků s choulostivě vyobrazenou marxistickou teorií. :o) [95%]

Točí vlastně pokaždé to samé, o všedních i nevšedních milostních vztazích a sexuálních zážitcích, o drobné i větší kriminalitě, nebo často rovnou o obojím dohromady. Přesto skoro pokaždé dokáže nejen více či méně provokovat, ale i čímsi originálně zaujmout, pohltit a různým způsobem zapůsobit. Na jeho filmy se nechodí do kina, ale jakoby až do snů... takovou, mnohdy tajemnou atmosféru a styl, v němž najednou dění překročí běžný časoprostor, mají. Ještě pár let před tím si vystačil s malými surrealistickými hrátkami v absurdních dialozích či neotřelém pohybu postav několika prostory najednou během líčení situace (na což dojde samozřejmě i tady, to se nemusíte bát, že ne :)), ale tentokrát si dovolil ve své vizi přímo celou Francii postupně proměňovat na jakousi Afriku, Indii a Arábii zároveň (k tomu i se stylově vybranou hudbou). * ...a o kom že je to řeč? Jasně, že Bertrand Blier! Musím říct, že přestože mi zhruba v každém druhém filmu předloží nějakou tu scénu, kterou bych raději nespatřil (na což došlo samozřejmě i tady, ale po 13ti Blierových filmech už mě to tak nešokuje a snáším to obvykle již s nadhledem), Blierovu tvorbu nadále objevuji hodně rád a těším se z těch neobvyklých zážitků. V tomto případě mě vedle zmíněné snové atmosféry a nezvyklého multikulturního prostředí zaujalo i pár hodně silných motivů, zejména pokud jde o zmatený svět a trápení mladé dcery ve vztahu k doslova šíleným rodičům, z nichž lehce narušená matka ani na chvíli nedokáže vnímat její již dospělý věk a otce (který je tu přítomný už jen jako pravidelný host z onoho světa) od závislosti na alkoholu neodradila ani vlastní smrt. :o Zajímavé setkání v souvislosti s touto postavou bylo i s legendárním hercem Mastroiannim v poněkud nezvykle zatrpklé poloze a své kouzlo měly určitě i zábavné epizodky ztvárněné Mariellem a Brasseurem. [75%]

Nejsem vyloženě fanouškem nové vlny v tomhle experimentálním pojetí, ale tohle byl jeden z těch zajímavých kousků. Jeden všední den dvou mladých lidí náhle oddělených od sebe, prožívajících vlastní starosti, i jednu společnou. Přestože jsem v prvních minutách nabyl obavy, že Jirešův debut asi projde celý trochu mimo mě, postupně se mi začal Křik stále více dostávat pod kůži... nejdříve krásnými kamerovými záběry, jindy hudbou a pak zejména vzpomínkovými retrospektivami, které velmi originálním způsobem dotvořily krátkou, vlastně taky úplně všední historii páru milenců (nyní novomanželů) od seznámení přes svatbu až po den s narozením dítěte. V těle u porodu bolest a vzlyk, v duši hřejivé vzpomínky na pěkné chvíle a na konci radost. Křik jako počátek nového zrození... Jireš si velmi pěkně hraje s poetickou i dokumentární kamerou či nevšedním spojením obrazu a zvuku, vloudí do svého leporela někdy i hravé filmařské nápady (třeba i s oživlou fotografií v albu), jaké bych v čistě seriózním artovém filmu ani nečekal. Už tady ve svém debutu ukázal svůj silný režisérský a umělecký potenciál a dokázal mě svým experimentem zaujmout po celou dobu. I díky té jedinečné uvolněné atmosféře, která z toho filmu o mladých lidech dýchá, i díky spoustě zajímavých témat (od všedních starostí černošského studenta v Praze až po třeba diktování projevu k promítání politického filmu z kapitalistické Itálie) a uvěřitelné autenticity rozehraných na malém prostoru. Vzpomněl jsem si tu i na Helgeho film z následujícího roku První den mého syna, který by šlo tak trochu brát jako tematické pokračování (a který se mi osobně líbil o něco víc). [75%]

Hmm, s Jarmuschovou tvorbou to asi budu mít rozporuplné. Zatímco jeho předchozí příspěvek na poli žánru Přežijí jen milenci mě nadchl a nebál bych se ho označit za jeden z TOP horrorových filmů posledních 10ti let, co jsem viděl, tentokrát stvořil jenom čistý průměr. Průměr, který sice v rámci žánru opět ozvláštnil svým pomalým nezávislým stylem, ale vzhledem k obsahu, který není ničím jiným, než tuctovým zombie horrorem a ničím moc nevybočuje (maximálně tak WTF zvraty typu kosmická loď), mu to tentokrát za mě ne vždycky fungovalo. Jako ano, máme tady TY ZOMBIE, ale než pořádně zaútočí na celé město, musíme přečkat dobrou polovinu filmu, která mimo jeden dokola hraný country song často ani nemá čím upoutat, schází jí totiž jakákoliv atmosféra, větší dramatičnost nebo humor. Bill Muray se už zřejmě definitivně rozhodl, že své dřívější úspěšné komické herectví bude nahrazovat přítomností na plátně s jedním znuděně zachmuřeným výrazem, ale s výjimkou Tildy Swinton mě tu popravdě nezaujal ani nikdo z dalších herců. S příchodem zombíků se film výrazně zlepšil, i ten Jarmuschův nezávislý styl tu vytvářel s náhlými humornými záblesky v kontrastu se samotným děním nevšední (občas i podmanivou) atmosféru a vytáhl to ve druhé polovině na průměr, ale... Zatímco ve výše zmíněném snímku se podařilo Jarmuschovi překvapit netradičně uchopeným příběhem upírů, v rámci zombie subžánru je to dějově vesměs další z tuctových variací s lačnými monstry jdoucí po lidském masu. Kdo chce vidět nějakou tu zombii jinak, musí se holt aktuálně uspokojit s filmy starými 80 let. [50%]

Málem ledově studená kriminálka je zasazená do prostředí s minimální výpravou, všudypřítomnou pochmurnou náladou, s dlouhými scénami snímanými často i staticky, nicméně z toho zvláštně odtažitého komorního stylu stejně dýchá velmi silná atmosféra. O napětí a působivost, plynoucí i z „barového“ soundtracku, tu rozhodně nouze není, tolik chladu, šera, temnoty, současně pocitové melancholie, žádné pomrkávání po humoru, zcela žádná nadsázka. Apríl, měsíc smrti (jak by asi šlo ten název volně přeložit) je příběhem osamělého detektiva a jeho stupňující se souboje vůči hlavnímu podezřelému v případu surové vraždy. Kriminalistickou linku brzy začíná nahrazovat silný důraz na psychologii hlavní postavy Freda, v jehož vnitřním i pracovním světě se kloubí dohromady vysoký stupeň odhodlanosti a zásadovosti společně s narůstající únavou životem, což v průběhu neustálého fanatického boje za odsouzení pachatele ústí až do zkratového jednání s radikální pomstou. Marielle v hlavní roli si střihl parádní, sugestivní výkon... bravó, Jean-Pierre!! Tohle byl další skvělý zářez ve filmografii tohoto herce staré francouzské školy, který pro mě svou přítomností v hlavní roli začíná představovat podobnou sázku na jistotu jako Gabin či Ventura. Navíc stejně jako zmíněným mistrům, Mariellovi zde s pokročilým věkem nesmírně svědčí i ty dlouhé mlčenlivé scény, těžící z precizně úsporního herectví. Uvažoval jsem dát 4 hvězdičky, ale po nekompromisním závěru jsem se s ohledem na celkový zážitek rozhodl pro rovněž nekompromisních 5*! Pan herec i ostatní tvůrci si to zde zaslouží. [90%]

Tak jsem poprvé a doufám i naposled viděl film Neila Breena. Nevím, jestli jsem to měl opravdu zapotřebí, ale jedno vím jistě: po zhlédnutí této mega slátaniny, která nutně musí ve vás pod vlivem tvůrce způsobit brutální posun vnímání filmu i celého světa, už nikdy život nebude takový jako dřív. Stihne-li mne za toto konstatování krutý trest, doufám však, že velký vládce světa si v případě takového osamělého běžce jako já vystačí s pouhým vymazáním ze systému a nebude se pouštět do zákeřně mystického vyvolávání sebevražedných myšlenek. Jestli mi je nepřivedly přímo Fateful Findings se samotným Breenem v čele, můžu nabýt optimistického přesvědčení, že po těch 100 minutách uprostřed největšího z velkých pekel filmových mě už neporazí opravdu nic. :o) Jenom lituji dotyčného, který mě na tento film opakovanými zmínkami navedl a doporučil s tím, že to může fungovat jako úžasně geniální komedie. Inu, nefungovalo. Asi třikrát jsem se nechtěně zasmál nad tím přehršlem trapně nepovedeného provedení všech aspektů a prvních 20 minut (kde se Breen jakoby strašně snažil hrát na Lynche) občas mělo jakžtakž zajímavý pokus o atmosféru, ale jakmile došlo na sebemenší herecký projev kohokoliv ze zúčastněných, chlupy na mém těle se prudce dávaly do pohybu. Tohle je daleko horší, než i ta mnou neustále zatracovaná Záhada Blair Witch a to už je co říct. Obojí však nutí zamyslet se, kam se vkus jisté divácké skupiny posouvá, vznikají-li tak obrovské kulty kolem čistokrevně špatných amatérských filmů... a to jsem ještě neviděl v té pravé verzi (a kdoví, jestli vůbec uvidím) kult z této kategorie zřejmě největší a to Pokoj z roku 2003... [0%]

Když jsem se rozhodl zajít si do zahradního kina na projekci Gran Torina (velká filmová klasika, kterou jsem až dosud neviděl) a přečetl si pár komentářů mých oblíbených uživatelů, z nichž hned několik z nich přiznalo, jak jim ten film vzal naprosto všechna slova nebo je teprve pro vyjádření svých pozitivních dojmů velmi těžko hledají, začala se ve mě vytvářet obrovská očekávání, jaká se mi ve výsledku nenaplnila. Vlastně ani nemohu říct, co bych si přál zde kvalitněji zpracované, hodně se mi líbil Clintův výkon, zejména v druhé polovině s důrazem na vzniklý přátelský vztah mezi starcem a klukem mě příběh velmi chytl a třeba scéna u holiče (která ukazuje, že i vulgarismy naplněný dialog se dá sehrát s citem, gustem i vtipem!) je nezapomenutelná. Celkově mě ale Gran Torino neohromilo a nedostávalo po celou dobu až tak, abych sáhl po plném počtu a místy se na můj vkus až prvoplánově podbízelo divákovi. Svým způsobem rozumím, že divákům navyklým sledovat úplně jiný typ filmů naplněných spoustou akce a triků může přinést jedno takové nevšední setkání s působivým, byť vcelku všedním nezávislým dramatem až takový zážitek, že ho vynesou do dvacítky nejlépe hodnocených filmů ČSFD. Já zůstanu u toho, že jde o skvěle natočené a sehrané nezávislé komorní drama s vděčným zvoleným tématem, ale spíše jedno z mnoha. I v rámci americké tvorby podobného ražení bych si za sebe vzpomněl na silnější zážitky, i Clint Eastwood na mě minimálně svým Honkytonk Manem už v minulosti zapůsobil o něco víc. Ale za vidění to stálo a určitě nelituji. [75%]

V této starší černobílé tvorbě Dina Risiho není ještě ani stopy po oné zvláštně mysteriózní atmosféře, která se mi na většině jeho pozdějších filmů (např. Přízrak lásky), co jsem zatím od něj viděl, tolik líbila. První minuty mě také naladily na cosi jiného, mnohem dramatičtějšího, než co se z Těžkého života vyklubalo, až mě proměna napínavého válečného filmu na místy vlažnější romantický příběh nejdřív zklamala, ale nakonec jsem zažil příjemné překvapení z filmu, o kterém jsem předem skoro nic netušil a který mě i přes nějaké to potenciálně slabší místo postupně hodně chytil a bavil až do konce. S nenucenou humornou nadsázkou nám Risi odvyprávěl příběh všedního života i nevšedních trampot jednoho člověka poznamenaného v každou chvíli malými i velkými okamžiky světa okolo, podbarvil ho navrch skvělou dobovou muzikou a Alberto Sordi v nejlepší formě přispěl tradičně skvělým výkonem, spolehlivě excelující v charakterní i komické rovině. Ve výsledku je to navíc zajímavé i jako trochu skromnější předchůdce všech Forrestů Gumpů, Doživotních rent, Spolužáků a dalších filmů s hrdiny, kteří proplouvají řádkou politických, rodinných i osobních událostí napříč několika dekádami 20. století. [80%]

Dva mladí sympaťáci si během neplánované projížďky autem užívají chvíle ve víru bezstarostného života. Gassman a Trintignant hrají naprosto skvěle a s obrovským charismatem dva povahově zcela rozdílné muže, uvolněná šedesátková atmosféra má zde ve spojení s prosluněnou Itálií oněch časů i navzdory černobílému vizuálu podmanivé kouzlo, takže film si může dovolit plynout v té jednoduché historce bez větších zvratů a s důrazem na atmosféru, aniž by nudil. Pocitově jsem mnohem blíž měl k plachému Robertovi, s nímž jsem se brzy stotožnil a Bruna bral hlavně jako zábavného průvodce touhle vyjížďkou, s posledními minuty jsem však začínal tušit cosi tragického... Po většinu času pohodový film s nejednou hezkou chvilkou přenášel i na mě to kouzlo bezstarostného okamžiku a příležitost s hrdiny si ho na dálku vychutnat, než přijde neodvratný závěr. Přidávám se do řady k těm, které Sváteční vyjížďka bavila víc, než hippisácká Bezstarostní jízda, jejíž tvůrci tady inspiraci ve vybraných motivech i vyústění nezapřou. [85%]

Pouze ti, kteří berou na lehkou váhu to, co lidé berou vážně, mohou brát vážně to, co lidé berou na lehkou váhu." *** V žánru politické satiry je Jean-Pierre Mocky vyloženě jako doma a tahle Noc v Národním zhromáždění je přesně ten typ filmu, jaké si z jeho tvorby užívám obvykle nejvíc a u kterých slintám radostí. Spousta svérázně stylizovaných postav, spousta absurdního humoru, vtipné dialogy a vyústění se satirickým přesahem, jedinečná atmosféra s nádechem grotesky... jako už jsem viděl různé podivnosti, ale něco tak absurdního, jako byl sjezd bylinožravých naturistů v akci, tohle totálně odrovnalo i mě. :D Oproti tomu vyvrcholení s velkým zasedáním v politickém parlamentu mě nepřekvapilo, protože Mocky ho dříve využil již 2x (kdo ví, o jaké filmy jde, může hádat v poště :o)), ačkoliv i do třetice se mu znovu podařilo tohle prostředí k závěru originálně využít (už jen ten kontrast chaotické skutečnosti s nepříliš povedenou akcí a dokonalé imaginace v mysli revolučního zřizovatele). Stejně tak se režisérovi podařilo opět naplnit satirickou komedii neotřelými nápady, které vesměs jednoduchý groteskní děj ještě hravěji osvěžily, třeba kostymní výlet v duchu barokového období, kdy posléze u vyřizování si politických účtů dojde ještě i na souboje s mečem! :o) Nechybí ani Mockyho (i můj) oblíbený herec Jean Poiret, který pro mě obvykle představuje záruku komického výkonu na úrovni. Michela Blanca naopak často nemohu vystát, ale tady musím uznat, že jeho výkon byl též hodně povedený, rozjel to velmi slušně zábavně, navíc s tou parukou a bizarním plnovousem málem tady ani nebyl k poznání. Mocky jako režisér je prostě velký kadet a originál, jehož stylový rukopis nemá obdoby a navzdory nižším rozpočtům svých filmů si umí často krásně vyhrát i se stylizací prostředí, kostýmů či vše dotvářející hudbou. Škoda jen, že někdy se v záplavě svých nápadů nevyhne i několika trapnostem, které jakoby náhle vypadly z jiného filmu, pohybují se už malinko za hranou a v poslední třetině si je minimálně ve dvou scénách neodpustil. Nebýt toho, asi bych dal i plný počet, protože až na pár detailů a těch pár drobných záchvěvů trapnosti jsem se bavil skvěle. Tak pana režiséra podruhé za sebou odměním velmi příznivou čtyřkou. [85%]