Willy Kufalt

Rád bych tento snímek více docenil, jeho originalitu, nápaditost a další kvality vnímám, ale bohužel šel po většinu času dost mimo mě. Když se tam začaly pravidelně zjevovat nechutně oplzlé příšery a monstrózní hmyzí potvory, které si tu Cronenberg neodpustil přesto, že tentokrát vlastně horror ani netočil, nejednou jsem málem pokroutil hlavou. Postupně se mi sice v souvislosti s nimi pár nápadů líbilo (jako třeba psací stroj coby součást těla jedné z metamorfoz té příšery), ale i tak nemohu říct, že by se mi pan režisér trefil do noty... a to mám různé podivnosti a absurdnosti ve filmech i rád. Jenomže atmosféra byla tady slabá na to, aby mě dokázala do všech těch kafkovsky podivných situací kolem pana spisovatele naplno vtáhnout. Humoru, který by mohl celý absurdní příběh učinit atraktivnějším, jsem postřehl pramálo. Ve výsledku jde o čistý mindfuck, v němž jsem postrádal hutnou myšlenku, nebo jí přehlédl. K žádné z postav jsem si nenašel hlubší vztah, herci mě tu také moc nezaujali (snad trochu Roy Scheider, který tu měl ale stejně roli v rozsahu dvou scén). Vcelku zvláštní zážitek, ve filmu mě na jedné straně řada scén svým pojetím upoutat dokázala, ale jako celek mě Nahý oběd přesto moc nebavil a vypadá to, že cestu k Davidu Cronenbergovi si asi nadále budu hledat obtížně. Ale možná jsem jen neměl (už dvakrát) při výběru filmu šťastnou ruku. Starší Mláďata byla skvělá a díky nim zatím jeho tvorbu úplně nevzdám. [60%]

„Stále se mě jen vyptáváte, hňupe. Starejte se o mou smrt a neotravujte!“ Tož Bertrandu Blierovi asi vážně není nic svaté a s absurdním tónem si dokáže tropit šoufky i z děsivě vážných věcí. Dostal mě takhle již před třemi lety u prvního filmu, co jsem od něj viděl (Studený bufet), z času na čas mě dostává pořád a s příjemným zjištěním jsem se přesvědčil, že se mu skvělý kousek podařilo natočit i v druhé dekádě tohoto století. Vlastně bych se vůbec nezlobil, kdyby ještě s něčím novým přišel i v nové „post-covidové“ éře, protože alespoň tady Blier ukázal, že pořád ještě umí a pořád má čím dokonale odbourávat diváka včetně jeho případných předsudků. Neuměl jsem si představit, že by mě mohl bavit film, kde se jednou z hlavních postav stává smrtelná nemoc druhého člověka, ale nakonec proč ne... už Cimrmani v jedné ze svých her oživili smrt(ku), která rozmlouvá s budoucím nebožtíkem u krbu, Blier si takhle dovolil oživit rakovinu. :o) A rozmlouvání plné nevšedních dialogů i klasických blierovských motivů ve víru jeho typických vztahových propletenců to je často nesmírně zábavné, ba přímo kouzelně absurdné. Také jsem si neuměl představit, že by mě mohl bavit Jean Dujardin, většinou mi připadal strašně nezáživný, na základě výkonu v Jelenici byl bych klidně schopen říct, že do komedie už vůbec nepatří, ale Blier by zřejmě dokázal vyprovokovat k pořádnému výkonu kdejakého tajtrlíka. :-) Dujardinovo naduté ego v tomto případě náramně a vtipně ladilo s celkovým účinkem postavy a zdá se, že je s Dupontelem dostatečně sehraný. Takže i po herecké stránce spokojenost a přestože k závěru s pár WTF scény a zvraty to vypadalo, že Blier si skvělý film zase jednou na konci pokazí trapným vyústěním, kupodivu mi zde to úplné zakončení, byť stejně trochu šílené, i dost sedlo a pobavilo (včetně neotřelého využití slavného Brelova šansonu). [80%]

Ačkoliv mnou posledně viděný film z dílny Jamese Franca (Úžasný propadák) byl ze zcela jiného soudka, moje dojmy při hodnocení jsou zhruba stejné: na jedné straně nemohu popřít, že mě ten film po celý čas bavil, byl zážitkem a slabší 4 hvězdičky vnímám s ohledem na spoustu kladů jako zasloužené, na druhé straně opět nezapřu ani menší zklamání, protože s ohledem na námět jsem to čekal ještě zajímavější... v tomto případě bych rozhodně uvítal alespoň kousek psychologie u tak zvrhlé hlavní postavy, s případným objasněním minulosti a kořenů. *** Franco tady stejně jako v As I Lay Dying projevuje obrovský cit pro filmařinu v přírodních exteriérech, mnohdy to působilo na mě strhujícím dojmem i v zdánlivě výplňových scénách, které zrovna nic kontroverzního nepřinášely. Příběh nekrofilního vyvrhele byl už sám o sobě děsivý a kontrastní „country“ atmosféra tomu dávala osobitý punc – oceňuji, že to i díky ní nespadlo do žádného všedního horroru a dýchalo mnohem více silným realismem, než pokusem o uměle temnou stylizaci. Naprosto parádních, nesmírně napínavých je posledních 15 minut z jeskyně, aneb akční scény z těsnějších a omezenějších prostorů aby jeden pohledal! Famózní výkon Scotta Hazea tvoří pak samostatnou kapitolou, určitě jedno z nejlepších ztvárnění psychopatického sériového vraha na plátně, co jsem viděl, zapáleně odehraný, dokonale odpudivý, z něj skutečně bylo cítit tu odpornou fascinaci zvráceností a psychickou narušenost jdoucí až do jemně groteskních rozměrů (...a opět si neodpustím tu poznámku: kam se hrabe všemi opěvovaný "Joker" Joaquin Phoenix). Fakt škoda, že Francův film, ač filmařsky skvělý a oslnivý, naráží zase na trochu plytký scénář s povrchně vedeným příběhem, protože kdyby Boží stvoření mělo v sobě pořádně rozpracovanou psychologii hlavního antihrdiny nebo nějakou další vrstvu (ať už kritiku společnosti, více rozvinutou linku s policisty či třeba hlubší myšlenku), asi by to fakt bylo NĚCO... I v této podobě to sice vystačilo na sugestivní zážitek, ale zase musím souhlasit i s těmi, co v tom vidí částečně samoúčelnou nechutnost, protože i navzdory nevšedně odvážnému tématu z toho žádná hloubka nebo pozitivní myšlenka z druhé strany fakt neplyne. [75%]

Jak to jenom ten Blier s vyprávěním dělá... tady už totálně opoustil logiku času a prostoru, až by jeho dílko s prazvláštním řazením scén, řádkou prostřihů a někdy i explicitně nerozehraných důležitých zvratů mohlo na první pohled zavánět těžce ztrávitelným experimentem s kapkou pohrdání divákem. Ale ono to má kupodivu silnou atmosféru, scény dýchají podmanivou filmařinou s krásným spojením obrazu a (převažně klasické) hudby, která tu pomáhá dotvářet emoce. Taky samotná forma v kombinaci s obsahem není samoúčelná, ale děj plný vztahových, milostních a sexuálních propletenců, které (jako mnohdy jindy v Blierových filmech... a možná někdy i v životě? :o)) jakoby též postradali závaznou logiku s jasně rozpoznatelnou motivací. Samozřejmě, je to Blier mladší, který si jen málokdy odpustí, aby se jeho film pravidelně netočil i kolem sexu, ale tady to překvapivě zvládl bez jediné explicitní scény a většinou o ožehavých intimních stycích nechává své postavy pouze mluvit. Je to taková pocitová romance o lásce, nespokojenosti i samotě, občas doprovázená absurdním nádechem, navrch se skvělými herecký výkony... úspěšný muž a otec zahýbá své ženě kvůli milence, zatímco ani pro jednu z těch dvou žen to také není jediný vztah, se kterým se právě potýkají – dějově to zní možná banálně, ale právě díky onomu neotřelému vyprávění měla pro mě tahle vztahová hříčka osobité kouzlo. Blier mě zase překvapil, že mi sedl víc, než bych čekal a to navzdory ústřednímu obsazení, protože mě tu výjimečně neiritoval ani Depardieu a také bych nikdy neřekl, jak může být i Josiane Balasko zajímavou herečkou. :-) [75%]

Psycho je sice filmem, jehož záměr vyděsit a šokovat funguje na diváka nejvíc u prvního zhlédnutí, přesto jeho kvality ve mě dozrávají až s dalšími reprízy a opětovnou vzpomínkou na to první setkání, kdy jsem i přes jistou nechuť k samotnému příběhu u toho strachy ani nedutal. Tehdy mě zklamalo, jak film v závěru uprostřed hlavní pointy úplně zahodil dlouho řešený motiv ztracených peněz, podruhé jsem zase bojoval se znuděním během první poloviny i pocitem samoúčelnosti celé té hrůzy. Včera jsem do třetice už nic neřešil a na luxusně velkém plátně v letním kině jsem si užil mistrovsky budované napětí s umně provedenými zkratkami, řadou jedinečných vizuálních vychytávek (z nichž u mě vede asi voyeursitický detail na sledující oko z profilu přes dírku ve zdi) i atmosféricky přesnou hudbou Bernarda Herrmana. Celkově to není ten film, který bych si pouštěl každý rok či dokonce opakovaně během jeho průběhu, není to pro mě ani to nejlepší z filmového horroru 60. let a ani vyloženě můj favorit z Hitchcockovy tvorby. Rozhodně ale jde o působivý snímek s řadou nezapomenutelných scén a zvratů, které se dokážou divákovi snadno vrýt do paměti, zůstat v ní dlouho a přesto pokaždé znovu se stejně sugestivním účinkem zapůsobit. O kolika současných počinech v rámci žánru by se tohle dalo říct? **** PS: V druhé polovině mě potěšila i přítomnost herců ze soudobé první série Twilight Zone: Martina Balsama (The Sixteen-Millimeter Shrine) a Very Miles (Mirror Image). [80%]

Dobré je, dobré je, že už není pána... Před pár lety jsem tenhle film míval hodně rád, byl mi blízký prostředím filozofické fakulty, okouzlil mě působivým spojením smutného příběhu s kontrastně veselou folklórní hudbou a hodně zaujal i exkursem do zcela odlišné doby s drsně radikální ideologií, během níž (nejen) věkově stejní lidé prožívali trpké situace (často s absurdně hořkou příchutí), jaké si většina naší, dnešní generace většinou neumí představit. Četl jsem mezi tím i rovněž skvělou Kunderovu předlohu, ale vzhledem k podobně mnohavrstvému a umělecky osobitému výsledku v případě filmu nemám s touto adaptací žádný problém. Včera jsem se konečně podíval na Jirešův debut Křik a záhy se po něm přidal i reprízu Žertu – působí na mě pořád stejně silně. V obou těchto filmech obdivuji umění pana režiséra, který do filmu trvajícího kolem necelých 80ti minut dokáže vtěsnat tolik zajímavých myšlenek, podnětů, témat, propojit je a hutně na malém prostoru rozehrát. Nechal jsem se pohltit pestrou mozaiku volně navazujících příhod a okamžiků, které se hlavnímu hrdinovi při návštěvě rodního města vybavují nebo je zrovna prožívá. Každá scéna ukrývá v sobě jistou výpověď, třeba i to zdánlivě obyčejné folklórní vystoupení před osudovou bitvou, přerušené moderní hudbou z tranzistoráků, nebo předchozí setkání s Ludvíkovou novou milenkou... obojí v kontrastu s potížemi 50. let ve škole či na vojenské službě ukazuje tu nastupující, pochopitelně zcela jinou mladou generaci, která si prošla jiným, mnohem pohodlnějším životem a tudíž vyznává jiné hodnoty a postoje. Osobitý zážitek podtrhly opět skvělé herecké výkony, nápaditá černobílá kamera či prolínání emocionálně kontrastních scén. Asi nejradši mám tu s nostalgickým folklórním dýchánkem ve sklípku a pak představování malby jednoho z vojáků s choulostivě vyobrazenou marxistickou teorií. :o) [95%]

Točí vlastně pokaždé to samé, o všedních i nevšedních milostních vztazích a sexuálních zážitcích, o drobné i větší kriminalitě, nebo často rovnou o obojím dohromady. Přesto skoro pokaždé dokáže nejen více či méně provokovat, ale i čímsi originálně zaujmout, pohltit a různým způsobem zapůsobit. Na jeho filmy se nechodí do kina, ale jakoby až do snů... takovou, mnohdy tajemnou atmosféru a styl, v němž najednou dění překročí běžný časoprostor, mají. Ještě pár let před tím si vystačil s malými surrealistickými hrátkami v absurdních dialozích či neotřelém pohybu postav několika prostory najednou během líčení situace (na což dojde samozřejmě i tady, to se nemusíte bát, že ne :)), ale tentokrát si dovolil ve své vizi přímo celou Francii postupně proměňovat na jakousi Afriku, Indii a Arábii zároveň (k tomu i se stylově vybranou hudbou). * ...a o kom že je to řeč? Jasně, že Bertrand Blier! Musím říct, že přestože mi zhruba v každém druhém filmu předloží nějakou tu scénu, kterou bych raději nespatřil (na což došlo samozřejmě i tady, ale po 13ti Blierových filmech už mě to tak nešokuje a snáším to obvykle již s nadhledem), Blierovu tvorbu nadále objevuji hodně rád a těším se z těch neobvyklých zážitků. V tomto případě mě vedle zmíněné snové atmosféry a nezvyklého multikulturního prostředí zaujalo i pár hodně silných motivů, zejména pokud jde o zmatený svět a trápení mladé dcery ve vztahu k doslova šíleným rodičům, z nichž lehce narušená matka ani na chvíli nedokáže vnímat její již dospělý věk a otce (který je tu přítomný už jen jako pravidelný host z onoho světa) od závislosti na alkoholu neodradila ani vlastní smrt. :o Zajímavé setkání v souvislosti s touto postavou bylo i s legendárním hercem Mastroiannim v poněkud nezvykle zatrpklé poloze a své kouzlo měly určitě i zábavné epizodky ztvárněné Mariellem a Brasseurem. [75%]

Nejsem vyloženě fanouškem nové vlny v tomhle experimentálním pojetí, ale tohle byl jeden z těch zajímavých kousků. Jeden všední den dvou mladých lidí náhle oddělených od sebe, prožívajících vlastní starosti, i jednu společnou. Přestože jsem v prvních minutách nabyl obavy, že Jirešův debut asi projde celý trochu mimo mě, postupně se mi začal Křik stále více dostávat pod kůži... nejdříve krásnými kamerovými záběry, jindy hudbou a pak zejména vzpomínkovými retrospektivami, které velmi originálním způsobem dotvořily krátkou, vlastně taky úplně všední historii páru milenců (nyní novomanželů) od seznámení přes svatbu až po den s narozením dítěte. V těle u porodu bolest a vzlyk, v duši hřejivé vzpomínky na pěkné chvíle a na konci radost. Křik jako počátek nového zrození... Jireš si velmi pěkně hraje s poetickou i dokumentární kamerou či nevšedním spojením obrazu a zvuku, vloudí do svého leporela někdy i hravé filmařské nápady (třeba i s oživlou fotografií v albu), jaké bych v čistě seriózním artovém filmu ani nečekal. Už tady ve svém debutu ukázal svůj silný režisérský a umělecký potenciál a dokázal mě svým experimentem zaujmout po celou dobu. I díky té jedinečné uvolněné atmosféře, která z toho filmu o mladých lidech dýchá, i díky spoustě zajímavých témat (od všedních starostí černošského studenta v Praze až po třeba diktování projevu k promítání politického filmu z kapitalistické Itálie) a uvěřitelné autenticity rozehraných na malém prostoru. Vzpomněl jsem si tu i na Helgeho film z následujícího roku První den mého syna, který by šlo tak trochu brát jako tematické pokračování (a který se mi osobně líbil o něco víc). [75%]

Hmm, s Jarmuschovou tvorbou to asi budu mít rozporuplné. Zatímco jeho předchozí příspěvek na poli žánru Přežijí jen milenci mě nadchl a nebál bych se ho označit za jeden z TOP horrorových filmů posledních 10ti let, co jsem viděl, tentokrát stvořil jenom čistý průměr. Průměr, který sice v rámci žánru opět ozvláštnil svým pomalým nezávislým stylem, ale vzhledem k obsahu, který není ničím jiným, než tuctovým zombie horrorem a ničím moc nevybočuje (maximálně tak WTF zvraty typu kosmická loď), mu to tentokrát za mě ne vždycky fungovalo. Jako ano, máme tady TY ZOMBIE, ale než pořádně zaútočí na celé město, musíme přečkat dobrou polovinu filmu, která mimo jeden dokola hraný country song často ani nemá čím upoutat, schází jí totiž jakákoliv atmosféra, větší dramatičnost nebo humor. Bill Muray se už zřejmě definitivně rozhodl, že své dřívější úspěšné komické herectví bude nahrazovat přítomností na plátně s jedním znuděně zachmuřeným výrazem, ale s výjimkou Tildy Swinton mě tu popravdě nezaujal ani nikdo z dalších herců. S příchodem zombíků se film výrazně zlepšil, i ten Jarmuschův nezávislý styl tu vytvářel s náhlými humornými záblesky v kontrastu se samotným děním nevšední (občas i podmanivou) atmosféru a vytáhl to ve druhé polovině na průměr, ale... Zatímco ve výše zmíněném snímku se podařilo Jarmuschovi překvapit netradičně uchopeným příběhem upírů, v rámci zombie subžánru je to dějově vesměs další z tuctových variací s lačnými monstry jdoucí po lidském masu. Kdo chce vidět nějakou tu zombii jinak, musí se holt aktuálně uspokojit s filmy starými 80 let. [50%]

Málem ledově studená kriminálka je zasazená do prostředí s minimální výpravou, všudypřítomnou pochmurnou náladou, s dlouhými scénami snímanými často i staticky, nicméně z toho zvláštně odtažitého komorního stylu stejně dýchá velmi silná atmosféra. O napětí a působivost, plynoucí i z „barového“ soundtracku, tu rozhodně nouze není, tolik chladu, šera, temnoty, současně pocitové melancholie, žádné pomrkávání po humoru, zcela žádná nadsázka. Apríl, měsíc smrti (jak by asi šlo ten název volně přeložit) je příběhem osamělého detektiva a jeho stupňující se souboje vůči hlavnímu podezřelému v případu surové vraždy. Kriminalistickou linku brzy začíná nahrazovat silný důraz na psychologii hlavní postavy Freda, v jehož vnitřním i pracovním světě se kloubí dohromady vysoký stupeň odhodlanosti a zásadovosti společně s narůstající únavou životem, což v průběhu neustálého fanatického boje za odsouzení pachatele ústí až do zkratového jednání s radikální pomstou. Marielle v hlavní roli si střihl parádní, sugestivní výkon... bravó, Jean-Pierre!! Tohle byl další skvělý zářez ve filmografii tohoto herce staré francouzské školy, který pro mě svou přítomností v hlavní roli začíná představovat podobnou sázku na jistotu jako Gabin či Ventura. Navíc stejně jako zmíněným mistrům, Mariellovi zde s pokročilým věkem nesmírně svědčí i ty dlouhé mlčenlivé scény, těžící z precizně úsporního herectví. Uvažoval jsem dát 4 hvězdičky, ale po nekompromisním závěru jsem se s ohledem na celkový zážitek rozhodl pro rovněž nekompromisních 5*! Pan herec i ostatní tvůrci si to zde zaslouží. [90%]