Zvonění ledu

4* Při výběru téhle šílené komedie mně na první pohled zaujalo originální pojetí personifikace nemoci - v tomto případě rakoviny. Neodbytná přítomnost pocitu nemoci je skvěle vystižená a přináší sebou nezapomenutelné a vtipné momenty. Nechci však prozrazovat, ale je kdo je ujetý trošku na podobné absurdní divnosti, tak si to najděte a pomožte zvýšit místní hodnocení, protože si ho tak nízké nezaslouží. Sice tempo je možná zbytečně utahaný a monology či dialogy místy nepochopitelný, ale to k tomu patří. Za to vše má šanci se tento francouzský režisér dostat k mým oblíbencům zásluhou originálních a neotřelých nápadů. [ PŘÍBĚH: 2 /// SMYSL: 1 /// ATMOSFÉRA: 3 /// TEMPO: 0 /// ORIGINALITA: 3 /// NÁLADA: 2A /// ART: 2 /// STYL: 2 /// CASTING: 2 (3*MAX) ] (28.01.2017)

„Stále se mě jen vyptáváte, hňupe. Starejte se o mou smrt a neotravujte!“ Tož Bertrandu Blierovi asi vážně není nic svaté a s absurdním tónem si dokáže tropit šoufky i z děsivě vážných věcí. Dostal mě takhle již před třemi lety u prvního filmu, co jsem od něj viděl (Studený bufet), z času na čas mě dostává pořád a s příjemným zjištěním jsem se přesvědčil, že se mu skvělý kousek podařilo natočit i v druhé dekádě tohoto století. Vlastně bych se vůbec nezlobil, kdyby ještě s něčím novým přišel i v nové „post-covidové“ éře, protože alespoň tady Blier ukázal, že pořád ještě umí a pořád má čím dokonale odbourávat diváka včetně jeho případných předsudků. Neuměl jsem si představit, že by mě mohl bavit film, kde se jednou z hlavních postav stává smrtelná nemoc druhého člověka, ale nakonec proč ne... už Cimrmani v jedné ze svých her oživili smrt(ku), která rozmlouvá s budoucím nebožtíkem u krbu, Blier si takhle dovolil oživit rakovinu. :o) A rozmlouvání plné nevšedních dialogů i klasických blierovských motivů ve víru jeho typických vztahových propletenců to je často nesmírně zábavné, ba přímo kouzelně absurdné. Také jsem si neuměl představit, že by mě mohl bavit Jean Dujardin, většinou mi připadal strašně nezáživný, na základě výkonu v Jelenici byl bych klidně schopen říct, že do komedie už vůbec nepatří, ale Blier by zřejmě dokázal vyprovokovat k pořádnému výkonu kdejakého tajtrlíka. :-) Dujardinovo naduté ego v tomto případě náramně a vtipně ladilo s celkovým účinkem postavy a zdá se, že je s Dupontelem dostatečně sehraný. Takže i po herecké stránce spokojenost a přestože k závěru s pár WTF scény a zvraty to vypadalo, že Blier si skvělý film zase jednou na konci pokazí trapným vyústěním, kupodivu mi zde to úplné zakončení, byť stejně trochu šílené, i dost sedlo a pobavilo (včetně neotřelého využití slavného Brelova šansonu). [80%] (02.07.2022)

Spisovatele nadmíru holdujícího alkoholu navštíví inkarnace jeho rakoviny. Slovo ‘inkarnace’ znamená představivost či vtělení něčeho či někoho do lidské podoby, se kterým pak rozmlouvá. Myšlenka o nadcházející neodvratitelné smrti ve snaze se vzchopit a přijmout tento fakt byla rozepsána mistrovsky, hodící se jak do filmu, tak i na divadelní prkna. Hra pro minimum herců, kde se poukazuje na myšlenkové pochody smrtelně nemocného člověka. Pro nic netušící okolí takový člověk vypadá jako blázen, on se však jen ve své duši snaží přijmout svůj osud. Už ta úvodní scéna ve své podstatě je děsivá, ač tak ani nevypadá. Jednoho dne zazvoní zvonek. “Kdo zvoní?” “Dobrý den. Jsem tvoje rakovina, otevři dveře.” Prostě si drze přijde a už se ho ne a ne zbavit. Stane se součástí života ať člověk chce nebo ne. Uměleckým dojmem snímek neoplývá a možná je to škoda. Ale i tak stojí za povšimnutí. Snad přivede diváky k myšlence, jak se lidé nemocní rakovinou cítí. (26.07.2018)

Pseudointelektuální blábol, u kterého vám bude po půl hodině úplně jedno v čí hlavě se to vlastně celé odehrává. Nejvíc mně vadilo zobrazovaní určitých věcí pomocí trapně kašírovaného sexu, který jakoby vypadl ze soft porna osmdesátých let. Dramatická hudba je úplně mimo, takže tu jednu hvězdičku dávám za rozpohybovanou kameru, která kopíruje labyrint chodeb a místností starého domu. (30.11.2011)

Personifikovaná choroba - a přitom (v naší době) ta největší a nejslavnější, jak šikovné a postmoderní. Anebo tomu tak není? Myslím, že je. Každá nemoc se nám zjevuje ve své (pravé) podobě. Každá s námi navazuje konverzaci, každá je jakýmsi rozdvojením a současně zosobněním. Nemoc je výzva! Výzva nikoli ke konfrontaci, ale ke skutečné a bezprostřední komunikaci. Zde nepomohou mobily, e-maily ani internet, ale nepomohou ani doktoři a duchovní učitelé. Každý si to s nemocí musí vyříkat sám! A pokud je to zhoubná nemoc - pak to platí tím více. Bertrand Blier o tom věděl asi hodně, asi to nejpodstatnější, že dialog s nemocí nelze vést dlouho s vážnou tváří. Nemoc nakonec zbaběle utíká, ale neradujme se, že jsme objevili metodu, jak na to, touhle branou může projít jen Charles a Louisa, jak by řekl Franz Kafka, každý má "tu svou jen za jedinou". (11.12.2016)