Willy Kufalt

Jurij Michajlovič Lotman tvrdí, že film se začal proměňovat v umění díky Georgesu Mélièsovi. Inu, nebudu mu v žádném případě namítat, jen se nechám tímto objevem v umění unášet i po víc než 120 letech, od kdy tyhle nápadité, pohyblivé a již zde komplet barevné(!) obrázky spatřily světlo světa. Karel Zeman i pár dalších dokázali na Mélièse stylově a úspěšně navázat, s celovečerním formátem posunuli tuhle poetiku do nových rozměrů, přesto Mélièsovy snímky podle Julesa Vernea zůstávají dodnes stejně pozoruhodné a fascinující. Cesta do nemožna má s Cestou na Měsíc hodně společného, přesto Méliès nabídl divákům v tajuplném verneovském příběhu přeneseném na plátno možnost kochat se 24 minut řadou zcela nových nápadů, příhod s cestováním hned několika dopravními prostředky (jéj, žeby první road movie na světě? :-)) a pečlivě aražanovaných kulis, dokonce i v akci a s pohybujícím se obrazem přes okno plující ponorky.

S reprízami mám tenhle kousek z filmového pravěku stále radši a po té dnešní jsem se konečně odhodlal ho ohodnotit i podívat se na další Mélièsovy počiny. Nejeden by řekl, že to bylo na svou dobu něco úžasného a neskutečného – já dnes zjistil, že Cesta na Měsíc na mě úžasně a neusktečně působí i z dnešního pohledu, ta kombinace malovaných kulis, živých herců, přidaných filtrů, triků a dodatečně kolorovaných kostýmů i rekvizit mi přijde unikátní a fascinuje mě. Prostě fantazie... i ve jménu toho, jak si lidé průkopníci představovali let na Měsíc dávno před tím, než se skutečně udál. Pouhých 13 minut, přesto zážitkově velkolepý začátek sci-fi žánru ve filmu. Ano, příběh je silně naivní, co si budeme povídat, ale výtvarná a scenická stylizace i samotná stopáž u mě naivitu dostatečně omlouvají, stejně jako mnoho úžasných nápadů.

Docela příjemná poetická komedie o slepém požitkáři z egyptského městečka. V hlavní roli zazářil Mahmoud Abdel Aziz, se kterým jsem se setkal už minulý měsíc ve filmu Nevinný (Al Baree') ve výrazné záporné postavě, tedy v naprosto odlišné poloze. Ač jsem ho měl teď možnost vidět teprve podruhé, už teď nepochybuji, že jde o osobitého herce skutečně mnoha tváří a jeho zvárnění postavy Sheikha Hosnyho, věčně zasněného a pro svůj hendikep výrazně spomalého, k tomu ovšem s takovou humornou nadsázkou, jsem dost obdivoval. Slabší se mi však jevila nejedna scéna bez hlavní postavy, protikladně zcela bez kouska humoru a zároveň tuctově pojatá zůstala dějová linka Hosnyho syna a jeho milenky, která na silnější drama nevydala a komedii spíše brzdila. Teď jsem si uvědomil, že od 70. let nahoru jsem snad ještě neviděl egyptský film, který by netrval alespoň celé 2 hodiny. U jiných žánrů mi to doposud nevadilo, u komedie bych kratší stopáž s pročistěním od hluchých a brzdícíh míst rozhodně uvítal. Co bych vedle Mahmouda Abdela ještě osobitně vyzdvihl, je určitě hezká hudba. [70%]

Kombinace nádherné širokoúhlé kamery s nejedním poetickým záběrem v přírodě + hodně ujetého absurdního humoru plného svérázných postav (místy trošku jakoby od Mockyho nebo ze starších švédských komedií) mi přijde originální. Možná by mi ani tak nevadilo, že Líná zátoka nestojí na příběhu. Najdou se tu sice scény, které tu dotvářejí mysteriózní zápletku o záhadném zmizení lidí v zátoce a nakonec vše vyvrcholí hodně fantaskním finále, ale o děj tu většinou moc nejde. Spíše na můj vkus Bruno Dumont přestřelil s dvouhodinovou stopáží a přestože mě spočátku film nadchl, ne vždy mě ním dokázalo provázet stejné nadšení. Zvláště když linka kolem dvojice s holkou oblečenou za kluka mě nebrala a také Juliette Binoche, nakolik jí jinak vnímám jako skvělou herečkou, mi tady svým výkonem úplně nesedla a až jsem zůstal nemile překvapen, kolikrát tady přechází (snad ve snaze předvádět zoufalství v komickém hávu) až do nesnesitelně otravného afektu. Nejvíc jsem si vychutnával ty poetické záběry a tradičně velmi zábavného Fabrice Luchiniho. Od Dumonta jsem nic jiného neviděl a do jisté míry mi ten jeho zvláštní humor včetně pár totálních absurdit a retro výpravou (až na pár scén) i sedl, ale nejsem si zatím jist, zda mám chuť od něj zkusit i ty mini série typu Malý Quinquin. [60%]

„Lidi prostě tací nejsou. Jdou si jen za svým vlastním prospěchem, aby si zabezpečili živobytí, ale lásce se vyhýbaj.“ O zajímavé úvahy a myšlenky v tomto filmu určitě není nouze. Ústřední příběh o prosazování Shakespeara v českých kočovníckých kruzích v 17. století dokáže též upoutat a samostatnou perličku tvoří sehrané představení s královskou účastí, s nečekaně obráceným výsledkem à la Úžasný propadák. :o) Jen ty herecké výkony na mě až na výjimky (výborná, uzemňující Jana Hlaváčová) působily i mimo jeviště trochu ochotnicky a strojeně na to, aby mě víc pohltily. Zejména z mladého Kaisera jsem přílišný zápal o hraní a neochvějné prosazování vysněné hry moc necítil a snad až na dvě scény mě jako komediant s velkým srdcem a touhou pro lásku a sebeobětování moc nepřesvědčil. Pochvalnou zmínku si určitě zaslouží Jiří Adamíra, který má ve filmu jen dvě vlastní scény, ale během první dokázal vykřesat z pouhého začtení se do hry jednu z nejnapínavějších scén filmu a podruhé se v nečekaném převleku postaral na oplátku o ty nejhumornější momenty. Otakar Vávra jako režisér filmu budí dojem, že to nejlepší má už dávno za sebou, jakoby se zmohl jen na rutinnou inscenaci, aby v poslední třetině překvapil skvostnou (místy až horrorovou) atmosférou v několika scénách... žel zrovna v těch, které jakoby do filmu byly vloženy nahodile a na chvíli film přesunou od (nezáměrně) komického představení do krutého dění třicetileté války o pár metrů dál, aby se pak Vávra oklikou přeci jen vrátil k tomu Shakespearovi a některé motivy zahodil. [65%]

Dostal jsem rozhodně originální a slušně zábavnou porci nápadů, scének, absurdit a (sebe)parodických prvků a nelituji že jsem se podíval. Ale zároveň jsem si trochu potvrdil, že nejsem a zřejmě nebudu vyloženě skalním fanouškem Takešiho Kitana (ač mě jeho tvorbu s často různými výsledky baví objevovat), protože přes vše skvělé na tomto filmu mi dvě hodiny Kitanovy režisérské a herecké exhibice ve sledu scén bez příběhu a zároveň bez myšlenky úplně k nadšení nepostačí. Některé scény (taneční vystoupení) trvaly na můj vkus dlouho, některé (dialogy prazvláštně ujetých milenců) mě svým vtipem nebo zamýšleným „poselstvím“ minuly, jiné (ty krvavé a akční) mi přijdou i na žánr parodie trochu přepálené... možná ani ne tak pojetím, jako spíše častým opakováním k zblbnutí. Naopak veškeré dění během konkursu nebo jízdy s Takešim jako uniformovaným taxikářem (včetně jedné horrorové sekvence!) patří k těm, díky nimž jsem se hodně bavil i rád si na tento snímek vzpomenu a stejně jako u nasledujícího počinu Sláva filmovému tvůrci! by mi asi nevadilo vidět ho časem opakovaně. [65%]

Dobový průměr a nevýrazný zážitek pozvedne občas skvělá hudba, hezký úsměv hlavní blond herečky a něco málo poetických sekvencí, které jakoby svým nasnímáním vypadly ze zcela jiného filmu. Možná nejzajímavější na celém snímku z dnešního pohledu je zjištění, jak se kdysi minoritní a na svou dobu relativně odvážné téma předsudků vuči jinakosti a lidem z rasové menšiny proměnilo v téma aktuálně globálně žádané, angažované a v současné tvorbě již zcela všední. Tak nějak všedně, bez snahy více zapůsobit úderným dramatem, působí i celý tento zapadlý švédský film... všedně rozehrané romantické drama, které je až na jednu silnější scénu mezi matkou a přiznávajícím se synkem více romantické, než drama, a kde ty správné emoce ke mě nedorážely. [50%]

Byl by to téměř dokonalý „malý velký film“, kdyby tvůrci víc rozpracovali příběhy některých z členů orchestru nebo kdyby v tomto provedení a stylu netrval málem dvě hodiny. Dokumentární černobílý styl evokující počátky nové vlny cosi má do sebe, přestože v roce 1976 nešlo o nic převratného, hezky v tom ladí už jen z důvodu, že přesně koncem 50. let se děj odehrává. Ale ve chvíli, kdy se od hudebních témat přesouvá snímek k osobnímu životu, působil na mě dost chladně. Největší kouzlo měla pro mě živá hudební vystoupení orchestru, přestože švédština (navrch v podání nevýrazné zpěvandule) mi k dobovým šlágrům nezněla zrovna nejlahodněji.. Některé hudební a pocitové scény mi vzdáleně evokovaly Tavernierův majstrštyk Kolem půlnoci. Závěrečný záběr je svým audiovizuálním pojetím dokonalým završením celého bluesového filmu. Z postav nejvíc vyčnívá saxofonista Lasse a to zejména díky asi nejzajímavější dějové lince, která zpracovává konflikt jeho postavy často improvizujícího muzikanta s přísným, často nepřítomným a navrch opilým šéfem... Je možný orchestr i bez pevné ruky šéfa? Na stejnou otázku u daleko početnějšího tělesa (i s daleko širším přesahem směrem k politickému podobenství) se ptá i Fellini ve Zkoušce orchestru. Oba, ač vzájemně odlišnou cestou a s odlišným vyzněním dospějí vlastně ke stejnému poznání. [75%]

Prvních 15 minut jsem si říkal, že ani si nepamatuji, kdy mě tak přikoval nějaký film o povinné vojenské službě... zbytek vůbec nebyl o vojenské službě. Později jsem měl pocit, že na mě žádný film o sexuálních prožitcích nezapůsobil tak podmanivě a současně mrazivě... ve finále to vůbec není o sexu. Pak jsem si už jen v poslední půlhodině řekl, že tohle je určitě film, který bych chtěl jednou okomentovat – celkem divné, když už dlouhodobě komentuji skoro každý viděný film, žejo. Jenže poté, co jsem přes hodinu sledoval napínavý příběh o nových zkušenostech mladého člověka v nové práci i novém vztahu, i závažném morálním dilematu v učitelské profesi, jsem po pár zvratech začal společně s hlavní postavou sám nabývat zvláštní schizofrénní pocity. Najednou jsem si nebyl ničím jist, vše se mi zdálo chvílemi jako převrácené a připadal si jako v jiném světě oproti tomu, čehož jsem byl svědkem dřív. Janu Halldoffovi (režisérovi mj. skvělého filmu KORIDOR z roku 1968) se navíc podařilo nečekaně obrátit celý film, příběh a hlavní postavu bez toho, aby mě tím zklamal, vytočil nebo snížil můj zájem o další děj, naopak mě ještě více přikoval a zasáhl. Což považuji za obdivuhodné, stejně tak způsob, jakým dokázal dojít ke konci, který nechává za sebou spoustu tajuplného, ale současně nabízí přesah. Po zapadnutí více střípků do sebe mám najednou nad viděným spoustu otázek, ale naštěstí i něco málo klíčů k odpovědí... SPOILERY! Mysteriózní příhoda z jídelny jako první indice ke klíčovému tématu? Riziko více proher najednou jako příčina ke zbláznění + spojení fyzických a psychických problémů jako příčina zhoršení obojího? Nebo simulace jako kontroverzní, ale někdy úspěšná cesta k nalezení nového štěstí? Mám pocit, že ta psychologie hlavní postavy se dá interpretovat více způsoby, lze se v tom probírat do nekonečna, ale oceňuji i to poselství, které může být vyloženo z jedné strany pozitivně a naopak i pesimisticky. Znepokojuje mě představa podlehnutí psychologické manipulaci tak primitivním způsobem, fascinuje mě představa objevení zvláštního poetického světa s pocitem jiné dimenze (třeba alespoň ve snu) a po skončení vlastně celý film... [95%]

Susan Sontag je možná významnou ženskou kulturní osobností a její všestranné aktivity asi obdivuhodné, ale mě prostě její filmová tvorba neoslovuje, nesedí a stejně jako u Duetu pro kanibaly jsem měl občas pocit, že si paní režisérka zase dělá z diváka... lidově řečeno, totální prdel. Bratr Carl navíc celkově zanechal toho ve mě ještě míň, než zmiňovaný debut, u kterého jsem alespoň polovinu filmu měl dojem čehosi hodně zajímavého a bral jsem ho jako ojedinělý zážitek. Ze začátku jsem se sice bavil, byť možná nezáměrně, a umělecká černobílá kamera je zde dokonalá, ale jinak mě film minul. Opět neotřelá režijní stylizace směrem do absudrna, opět řada intelektuálních dialogů na pozadí absurdního vztahového propletence, opět naprosto šílené absurdní zvraty (...a zase se nějaká již mrtvá postava objeví znovu na scéně bez vysvětlení zpátky živá!), z čehož by vlastně mohla být za jiné konstelaci ojedinělá komedie. Akorát režisérka to vše absurdní pojímá, i s přidaným návalem feminismu, s takovou vážností, až mi to připadá bizarní a vtipné hlavně nezáměrně, a zároveň vše pojímá tak chladně, že Bratr Carl jako drama ve mě nevyvolal žádné emoce. Tematické zaměření má Sontag podobné Věře Chytilové, ale jakoby ve srovnání s Chytilovou nedokázala do své ujeté intelektuální hříčky na téma vztahů mezi mužem a ženou vložit skutečný humor a nadhled... A nechápu vůbec ani, proč byl švédský film ze 70. let se švédským obsazením celý namluven anglicky, kdežto pokusy některých herců o angličtinu tu občas ještě celou nechtěnou srandu umocňovaly. Asi touha být za každou cenu světový. [40%]