Willy Kufalt

Haló, haló! EVA byla pro mne v dětství prvním setkáním s takhle stařičkým filmem pro pamětníky. Již tenkrát jsem byl mile překvapen, že film z roku 1939 dokáže přinést velkou zábavu i víc než 70 let od svého vzniku a po necelých 10ti letech (po již třetí projekci) můžu své dojmy pouze znovu podepsat. Skvělá režie a herecké výkony, povedený scénář a důmyslné rozvíjení všech částkových zápletek... krásně se na ten film kouká, mnohem hůře po tak příjemné náladě vyvolané filmem komentuje a uvažuje, zda mu ponechat plný počet hvězd nebo jednu hvězdičku odebrat (bylo by to zejména skrze tu mírně až fraškovitou "noční" pasáž ze šachovnicové chodby vily). Ale uvědomím si-li, jaký byl Martin Frič v československém filmu obrovský průkopník a dokázal během jednoho roku stvořit něco jako "první český film-noir" (Muž z neznáma) a současně něco jako "první českou crazy komedii" (za níž bývá často označovaná právě Eva) a že tato komedie dovede pořád skvěle fungovat(!)... připomenu si-li pak zběžně komediální herečky té doby, mezi nimi civilně rozpustilá Nataša Gollová zvítězí nad ostatními s přehledem a bez větší konkurence... a vzpomenu-li pak u toho na spoustu pěkných momentů z tohoto filmu, nemám pocit, že bych svojí pětihvězdou někoho z tvůrců přecenil. ----- "Pane, běh sílí nervy a srdce a já svou sestru miluji!" 85%

Tedy, natočit naopak psychothriller dlouhý pouhou půlhodinu, z něhož v každé minutě dýchá obrovské napětí, nervozita, tíseň, strach, odkrývající se tajemství a hrůza prožívaná s hlavní postavou se každou chvíli stupňuje až do nekompromisního vyvrcholení, to je panečku velké umění! Jiří Weiss (Taková láska, Spravedlnost pro Selvina) si u mne opětovně potvrzuje status jednoho z nejzajímavějších a současně nedoceněných československých režisérů. Naprosto excelentní Jiřina Šejbalová (podala u pana režiséra jedinečný výkon již ve Vlčí jámě z roku 1957) účinkuje úplně sama v jedném pokoji, s jedním vozíčkem a jedním telefonem, v nezapomenutelném filmu, který by se nikdy nestal lepším a působivějším, kdyby ho Weiss doplnil navrch o jakoukoliv scénu mimo bytu Mrs. Stevensové, stejně tak kdyby oplýval mnohem lepší technickou stránkou. Ten mizerný sešumělý černobílý obraz, ty často nejasné ozvěny hlasů ze starého telefonu teprve umocňují atmosféru. Minimalistický skvost! 95%

,,Příjemná hudba... stará. Snad proto!" Existují filmy, jejichž vznik se datuje víc než sedm desítek let nazpátek, nesou mnohdy nekvalitní černobílý obraz, zastaralý zvuk a jiné technické nedostatky, jejich příběhy jsou často naivní, idylické závěry silně odtržené od reality a herecké výkony nejednou zapůsobí "divadelně". Přesto nesou v sobě jisté neopakovatelné kouzlo, kterému nelze odolat. Přesto (nebo snad právě proto?) se pamětnícké filmy natočené v dobách před válkou (či během ní a těsně po ní) stávají dodnes oblíbeným televizním programem diváků takřka všech generací. Hotel Modrá hvězda patří k mým oblíbeným kouskům tohoto druhu. Příběh založený na zmatcích způsobených dvěma různými hotely (jednoho luxusního moderního a druhého zanedbaného) nesoucími stejné jméno dokáže stále přinést po celou dobu nesmírně zábavnou podívanou, zvláště pohybuje-li v centru veškerého dění krásně rozervná Nataša Gollová se svým živelným temperamentem a mužskou část obsazení pak vedle úlisného gentlemana Oldřicha Nového doplní skvělé trio Pešek-Pivec-Novotný. Tak to je prostě šlágr, který chytí! "Je to chyták!" Šlágr (tedy hudební) zde jeden taky zazní a slavnou píseň Inky Zemánkové "Slunečnice" už si navždy budu pojit s tímto filmem, jemuž pro tu jedinečnou nostalgickou atmosféru odpouštím i dost uspěchaný svatební závěr. A Lišáci jsou pašáci! :) 90%

Věře Chytilové zde nemožno upřít, že stvořila opět jeden z nejosobitějších československých a možná i evropských filmů své doby. Natolik osobitý, až se stává pro většinové publikum nesledovatelný. Osobně musím říct, že se mi OVOCE líbí mnohem víc, než Sedmikrásky... připadá mi vyzrálejší, kompaktnější a nepokouší se tolik prvoplánově provokovat. Pamatuji, jak jsem se tohoto filmu dlouho bál (doslova štítil), ale když jsem si ho pak konečně jeden večer v klidu pustil, zůstal jsem jako přikován a byl naprosto fascinován. Surrealistický film, který nemá příběh, ale vytváří za pomocí vizuálu, hudby a vysoce zestylizovaných situací (již od úvodního prologu) kompozici obrazů, které vytvářejí funkční celek s napětím, vtipnými i dramatickými momenty a vyvolaly dohromady ve mě rovněž souvislý emocionální prožitek, podobný těm z mnoha filmů s příběhem. Prožitek to byl tak velice osobitý, jako samotný film a některé scény se mi silně vryly do paměti... Po několika letech byly mé dojmy téměř stejné, přesto odebírám 1 hvězdičku. K úplné spokojenosti bohužel přebývá několik samoúčelně zdlouhavých až prázdných scén, které mě v obklopení těch mnohem zajímavějších nedokázaly nadchnout stejným dílem. Úpřimně, stejně tuším, že za mou fascinaci tímhle filmem nestojí v první řadě Chytilová, Krumbachová ani nikdo z herců, jako především Zdeněk Liška! Vysloveně jako podobenství pro mě tenhle film úplně nefunguje, ale jako artový videoklip k Liškově nadžánrové symfonii rozhodně ano. Ale jestli si vedle sebe předložím čs. filmy nové vlny, které z výrazné časti podbarvuje Liškova hudba, Spalovač mrtvol i Pražské noci budou (i díky dalším svým silným kladům) v mém žebříčku stejně mnohem výš. 80%

Svět mezi minulou a budoucí sociální bouří... K dobrému filmovému zážitku nemusí být zapotřebí speciálních vizuálních triků ani trojrozměrného rozlíšení. Osobní přínos může poskytnout i komorní televizní inscenace, klidně i nízkorozpočtové brněnské produkce. Archimedův bod mne hodně oslovil před čtyřmi roky, v době, kdy jsem se více ponořil do světa naší televizní dramatické tvorby z minulých let. lja Racek mne poprvé fascinoval svým výkonem ve vedlejší roli pana Maacka v Ubohém panu Kufaltovi, zde v hlavní postavě Jiřího Maheny předvedl Racek opět nezapomenutelnou kreaci a od té doby ho řadím mezi ty české herecké legendy, na něž nedám dopustit. Byť je zde snímek řazen do kategorie životopisný / historický, já si užil především psychologické drama ze života spisovatele a publicisty, kde svět literatury, publicistiky a divadla za první republiky vytvořil spíše zajímavé pozadí k hlavnímu příběhu. Je hodně důvodů, proč snímku i po třetím zhlédnutí s odstupem několika let ponechávám plné hodnocení... Průbojnost a pevný charakter hlavního hrdiny, který se neodváží ani pod vlivem úplatků uveřejnit v novinách podřadné básně podprůměrného autora. Otázka hranic možného plagiátu, inspirace či pouze náhodného vzniku dvou velmi podobných děl ve stejné době, přetavena v složitý vnitřní zápas s nutným osudovým vyřešením. Nad to všechno titulní myšlenka o hledání tzv. Archimedova bodu, pravého smyslu života, v němž možno výrazně pokročit, ale během času života nikdy ne úplně skončit. Vše působivě podbarvují Mahenova poetická rozjímání, nasmímané v silném zatmění se zaostřením na siluetu hlavního protagonistu. 90%

Tak nám začal čas vrahů již podruhé... Tvorbu Juliena Duviviera mám poměrně rád, tedy až na pár výjimek, kdy se tento režisér v pozdním věku z času na čas pustil do pokusů o moderní thrillery či horrory. Bohužel tohle je přesně tenhle případ. Již Čas vrahů z 50. let mne před časem dokonale otrávil a Soud ohně mi v mnoha momentech připadal skoro jako velmi bizardní volné navázání. Děj se odehrává na starém zámečku plném podivných osob, kteří se skoro všichni od začátku chovají jako pomatenci, pěstuje se zde okultismus, duchařina, mezi hlavními protagonistami nechybí ani transvestita. Když se nečekaně stane první vražda, z hlídané rakve mizí mrtvola. Opravdu zásahem sil ze záhrobí...? Šílený příběh, který se bohužel po celou dobu snaží brát naprosto vážně (to vážně?), což já bohužel nedokázal, nabízí jen jedno neotřelé surrealistické odlehčení a to nápad s pohřbem, kde všichni kolem rakve tančí valčíky. No zní to šíleně a do zbytku filmu, který tvoří pak povětšinou dlouhé dialogy, to moc ani nezapadlo. Musím se přiznat, že ani ten závěr s cílem šokovat diváka po hodině a půl úmorných keců zvratem v podobě chladnokrevné vraždy ženy se mnou moc nepohl. Své umělecké kvality zřejmě tento snímek bude mít, přišlo pár chvil, kdy jsem si díky psychologii skupiny postáv na malém prostoru vzpomněl i na režisérův majstrštyk Marie-Octobre, ale nemohu si jinak pomoct, celé to dění šlo hodně mimo mne... a Brialyho s Richem určitě mnohem raději vídám v komediích. 40%

,,Také v budoucnu bude muset mít člověk štěstí, aby se na něj nezapomnělo." Překvapivě jsem si televizní inscenaci o mě neznámém českém skladateli Antonínu Rejchovi, proslaveném v napoleonské Francii, užil s výrazným zaujetím. Úvodní scéna s loudáním se polomrtvého pána po městě mě hned vtáhla dovnitř a v samotném vyprávění na přeskáčku přes různé útržky vidím zdařilý nápad, malinko horší to je se samotnými útržky. Těm, které mají už samy v sobě napětí, v atmosféře velice napomáhá komorní výprava (zejména někde na začátku dialog Rejcha s matkou a později zase prosazování opery Nathalie před politicky neúprosným diplomatem v podání excelentního Josefa Vinkláře). Při stejném stylu po celou dobu ale přichází naopak místa, kde už ke konci inscenace ztrácí na šťávě... Jsem rád, že se mi po delší době povedlo vidět další kus z čs. televizní dramatické tvorby (díky ČT3 !), který čekal na své znovuuvedení několik desítek let. Byl jsem překvapen nebývale velkým počtem zvolených herců, mezi nimiž Eduard Cupák v hlavní roli předvedl skutečně zdařilý výkon.  70%

Václava Hudečka vnímám jako vynikajícího divadelního režiséra (jeho natočené hry Jindřich IV. a Brouk v hlavě hodnotím jako skutečně mimořádné), ale současně velmi průměrného televizního režiséra. Jeho počiny pro ČST z 70./80. let jsou v protikladu k těm divadelním naopak většinou rutinnými záležitostmi, bez tvůrčích nápadů, bez většího spádu, v případě inscenace Za ranních červánků ještě vše završuje poněkud nevýrazná předloha. Navíc mi trochu uniká větší smysl jejího vzniku a natočení, protože v těch nejzajímavějších dialozích doslova vykrádá soubežně točený seriál F. L. Věk, který v režii Františka Filipa představoval mnohem vyšší level kvality. Co budu zapírat, z mého znudění mne pravidelně dokázali vzbudit k pozornosti jen pánové Lukavský a Růžek. Osobitě jsem si pak všiml čerstvě zesnulého Jana Skopečka v roličce uniformovaného strážnika, který byl zde příjemným odlehčením. Jenom díky hercům tři hvězdičky a 55%.

I stateční jezdci na divokých koních v afgánských pouštích prožívají svá lidská dramata... Jeden z klasických snímků pana režiséra nabízí opět velký zážitek s poutavým vtažením do zvoleného prostředí a životů postav, tentokrát v hodně vzdálené kultuře v jižní Asii. "Buzkaši" turnaj mne zde bavil stejně, jako formulové závody v Grand Prix nebo parašutistická vystoupení v The Gypsy Moths. Příběh dávající opět prostor k dlouhým napínavým akčním pasážím obohatil Frankenheimer tentokrát (vedle exkursu v podobě různých etnických rituálů) silným rodinným dramatem. Skrze pohledy na dechberoucí cizokrajní exteriéry a nebezpečné zápasy jezdců se s každým dalším bolestivým zvratem pro hlavní postavu Uraza (bolestivým ve většině případů spíše fyzicky) dostáváme až k silně psychologickému prohloubení vztahu mezi otcem a synem divokého kmene. Vzájemné komorní dialogy jsou napsány a sehrány hlavními protagonisty tak působivě, že nepůsobí nudně ani v konkurenci scén s atraktivními zápasy či závěrečného Urazova artistického vystoupení. ,,Jel jsi někdy tou starou cestou? Velké nebezpečí, takové nebezpečí, jaké tys nepoznal." / ,,Já jsem poznal něco horšího. Znám bolest a výčitky. Bezútěšný pláč pro syna ztraceného mou vinou..." 90%

Němý film v dobách Nového Hollywoodu? Mel Brooksovi se povedla nesmírně zábavná hříčka plná originality vycházející z netradičního nápadu, dovedeného až do svěžího výsledku. Takové moderní navázání na staré němé grotesky s výrazně parodickou sebereflexí. Němý film pro mne osobně neměl hluchého místa, spíše jen míst, kdy vyzníval na můj vkus až moc praštěně a poblázněně, nejvíc asi ve scéně s hlavní trojkou v rytířských kostýmech v restauraci. Trochu jsem byl na konci zklamán, že jsem z natočeného filmu tří hlavních protagonistů spatřil jen to úvodní logo a nic víc, aby mi pak během závěrečných titulek došlo, že jsem se na něj vlastně celou dobu již doposud díval. No jasně! :) Taky jedna z pěkných point... Mel Brooks opět překvapuje obsazením těch největších hereckých hvězd do naprosto nečekaných epizodních rolích, aneb spatřit Paula Newmana v němé automobilové grotesce bylo stejně velkým překvapením jako dva roky před tím zase vidět Gene Hackmana v převlekové roli slepého kostelníka (viz. Mladý Frankenstein 1974 od stejného režiséra). Newman si zde dokázal, stejně jako pánové Reynolds a Caan, udělat ze sebe obrovskou srandu a mile mne tím překvapil. Nakonec hlavní hrdina pan režisér nelhal, pozitivní úspěch takového riskantního experimentu stojí hodně i na těchto hvězdách. Po stránce originality určitě osobité dílko, navíc s velmi povedenou hudební i výtvarní stránkou, ale místy pro mě nerovnomerně kolísalo. 75%