liborek_

Z filmařského hlediska je Leaving Neverland nezajímavý. Trpí přemírou vaty v podobě nudných záběrů Hollywoodu z ptačí perspektivy, které jsou v pravidelných rytmech střídány s promluvami mluvících hlav a archivními nahrávkami & fotografiemi. V tomto smyslu pak může tento styl leckteré diváky mást, či dokonce znevěrohodňovat celý projekt, protože autenticita výpovědí obou hlavních postav příběhu je střihem poněkud narušena (přičemž červ pochyb s sebou může začít mrskat i se související postupnou emocionální gradací, za kterou může leckdo vidět jasný kalkul). Přesto - pokud se oprostím od formální stránky - má dokument významnou hodnotu díky svému obsahu; detailům, které hlavní protagonisté chrlí na diváky s ohromnou dávkou přesvědčivosti (bez ohledu na střih maximalizující účin na diváka). Film ani jeho protagonisté sice neposkytují žádný přímý důkaz skutků, které jsou Jacksonovi přičítány, nicméně ten sled indicií, které nabízejí všechny mluvící hlavy, je maximálně konzistentní s jinými případy dětského zneužívání (nesouvisejících s MJ), které již byly mnohokrát v minulosti prokázány a na jejichž projevech & důsledcích se shodují i psychiatři a psychologové. Dá se namítnout, že i tomuto se dají výpovědi přizpůsobit, ovšem v kombinaci právě s těmi archiváliemi a se znalostí dobových a místních reálií (např. justičního systému a právních zvyklostí v USA) tyto výpovědi tvoří poměrně silný celek, který lze zpochybnit snad pouze se současným uznáním herecké geniality obou protagonistů. Pro mě je první půlka dokumentu velmi dobrým popisem mechanismů zneužívání moci a autority. Ale větší sílu ma půlka druhá, která je o důsledcích sexuálního zneužívání dětí a jeho vlivu na psychiku dospělého člověka, který tímto prošel. A především tato druhá půlka sama o sobě více než přesvědčivě odpovídá na otázky nelítostných kritiků filmu: Proč o tom mluví ti dva až teď? Proč předtím říkali něco jiného? Proč se to teď řeší, když soudy MJ ve své době očistily? To všechno tam přece je zdůvodněno... Z tohoto pohledu je Leaving Neverland cenný. A o to víc je mi líto té nepovedené formy.

Průměrný životopisný film, který se zaměřuje pouze na úzký výsek kariéry francouzského komika Coluche, a to navíc na výsek mimoumělecký: Na jeho proslulou kandidaturu na francouzského prezidenta. Námět zajímavý, první půlka filmu dobře rozehraná, v druhé půlce převažuje nuda. Přesto film docela pěkně připomíná, že v těch základních rysech se politika za těch 40 let vůbec nezměnila. To jen lidi zapomínají... Demaison v roli Coluche je výborný, typově dobře vybraný.

Marně teď vzpomínám, kdy naposledy jsem byl takto zklamaný výsledkem, který čerpal z tak silného námětu (i když to možná bylo částečně i mou neznalostí Mawerovy předlohy, o které jsem věděl pouze to, že byla inspirována příběhem vily Tugendhat; ovšem tuším, že adaptace je stejně jen vykostěným torzem předlohy...). Nehledě však na Mawerovu předlohu, film samotný u mě selhal takřka ve všem: Avizovaný "příběh vily" (zde vily "Landauer", jelikož jde o zhola fiktivní příběh), je zcela zastíněn naprosto tuctovým a poměrně prázdným milostným příběhem dvou žen z vyšší společnosti, kterým nepřeje osud (a o nichž nevíme prakticky nic, než že jejich manželé jsou z nějakého důvodu velmi bohatí); příběhem, který tak úspěšně zamlčuje jakýkoli vztahový kontext, že není moc jasné, o co mezi těmi postavami vlastně jde. Např. role obou manželů zmíněných dam je upozaděná do té míry, že si u jednoho zpětně vybavuju pouze jednu emoční chvilku na letišti při odletu do Švýcar a u druhého pouze jednu emoční chvliku se špagátem. (Á propos české hvězdy Roden a Hofmann hrají ve filmu každý tak 20 minut, přičemž druhý jmenovaný řekne míň vět, než kolik si napočítáte prstů... ) Celý film je doslova naňahňaný na klasické schéma "první republika - protektorát - komunistická diktatura - Pražské jaro", přičemž přechody mezi obdobími jsou bizarní až směšné (viz např. scéna noci na 21. srpna 68, kdy se už vážně nešlo ubránit smíchu: helikoptéra přelétává zrovinka nad vilou, do toho zvuky motorů a dusotu tanků a zmatené pobíhání lidí...) a jednotlivá období jsou příliš zkratkovitá, než aby fungovala víc než jako záminka pro změnu dekorací. A aby nikdo nebyl na pochybách, v jaké době se zrovna nacházíme, tak jsou na stěnách velmi viditelně umístěny portréty Hitlera, Chruščova & Novotného, Brežněva & Dubčeka... Ševčíkova obsese lesbickými & autoerotickými scénami by byla pochopitelná, kdyby ty scény nebyly ve výsledku tak podivně cudné a při absenci jakýchkoli uvěřitelných emocí vlastně i dosti nepatřičné. Vedle extrémně slaboučkého scénáře a jalových dialogů by se mohla Štrbova kamera ucházet o Oscara, nicméně ani u té se občas nejde ubránit dojmu (hlavně ze začátku filmu), že se koukáme na jakési propagační video Muzea města Brna lákající k návštěvě vily Tugendhat (viz samoúčelné průlety schodišti, mezi pokoji apod.). Pomalé plynutí děje by vůbec nebylo na škodu, pokud by příběh byl skutečně orientován na samotnou vilu a její místo v historii rodiny & města (její příběh je víceméně redukován pouze do postavy oportunistického Láníka (Karel Dobrý)), takhle to ale v kombinaci s "poetickými" záběry na vodu, křoví a stromy a s přemírou uplatněných klišé funguje víc jako spolehlivý generátor nudy. Bez ironie nejsilnější moment tak nastane až v posledních dvou minutách filmu, a to zase jen díky tomu baráku, kterému je nějaký hloupý milostný příběh ukradený (jako bude i spoustě diváků...). Ale to je dost málo. Nabubřelý film, který si hraje na světovost, z kterého ale provinčnost a banalita sálá každým coulem...

Pozoruhodný film o vyrovnávání se s minulostí a o schopnosti dialogu názorově & hodnotově opozičních stran; o aktivismu a jeho korekci skrze diskuzi; o nutnosti mluvit "přes ploty" (jak by řekl Fedor Gál). Prostřednictvím provokativní historické rekonstrukce masakru v Oděse chce mladá divadelní režisérka vyvolat debatu o podílu Rumunska na holocaustu a o neschopnosti se s touto potlačovanou/popíranou zkušeností na národní úrovni nějak smysluplně vypořádat. Namísto nacionalisticky-konzervativní zvyklosti pouze oslavovat hrdinství rumunských vojáků, která je jí v průběhu zkoušek vnucována ze strany představitele pořádajícího města, se pustila do podrobného studia dobových událostí ve snaze demýtizovat rumunského vůdce Antonesca, poukázat na zvěrstva, která inicioval a která běžní Rumuni bez většího váhání páchali - a přitom mít každý detail své hry perfektně zdokladovaný. V zajímavých a obsáhlých debatách se však setkává s historickým relativismem, neochotou reflektovat svoji minulost, avyzaseismem, hluboce zakořeněným antisemitismem a rasismem... Zkoušená a nakonec i inscenovaná hra se sice týká rumunské historie, film samotný však má mnohem větší přesah. Problém reflexe vlastní minulostí je univerzální. Když teď - kdy píšu tyto řádky - např. vyhlédnu z okna, vidím Vídeňskou ulici, po níž se v květnu 1945 táhla od brněnského Mendlova náměstí na Rajhrad a Pohořelice několikakilometrová kolona tisícovek účastníků tzv. brněnského pochodu smrti, tj. události z období divokého poválečného odsunu německého obyvatelstva, která je stále předmětem vzrušených debat (v nichž se zvlášť agresivně angažují hlavně brněnští komunisté) souvisejících právě s národní sebereflexí. Tyto debaty mají v lecčems blízko k těm, které jsme mohli vidět v tomto filmu. Radu Jude natočil skvělý film v módu Truffautovy Americké noci a se skvělou Ioanou Iacob v hlavní roli. Formálně originální, spojující různé druhy uměleckého vyjádření (literaturu, film, fotografii, divadlo...). Film ale není pro každého: Kdo není schopen chvíli soustředěně poslouchat/číst pár stránek z knihy Isaaca Babela, trpělivě naslouchat argumentům všech stran, nebo si bez těkání prohlížet dobové fotografie, pro toho budou 2 hodiny 20 minut asi docela nesnesitelné. Mně utekly strašně rychle.

Koncept "absolutní Jitušky" mě zaujal! Debaty s osobními zpovědníky mohou být, zdá se, intelektuálně velmi plodné...

Prvotřídní obsazení, skvělá režie, dobrá kamera i výprava. Vlastně 2/3 filmu jsou vynikající a odpovídají Farhadiho pověsti. Jenže pak se film zlomí a strašlivě mu ublíží velmi nepřesvědčivé rozuzlení. Jakmile se začne vše přímočaře vysvětlovat, veškeré předchozí pečlivě budované napětí opadne, tajemství se utopí v banalitě bez překvapení. Vlastně už ve chvíli, kdy se na scéně objeví Alejandro, začnou vyvstávat určité pochybnosti. Mezi Laurou a Pacem to jiskří. Na jejich minulém vztahu je celá zápletka vystavěna, a proto je i v samotném vyprávění síla: Nejprve radost, štěstí, pak šok, nervozita, průběh horečného pátrání a shánění peněz.... Divákovi se odhalují střípky minulosti, napětí i díky Irenině nemoci s časem narůstá. Pořád to dává smysl a drží příběh pohromadě (byť kvůli vší přímočarosti se otupují jakákoli případná dilemata, před kterými Paco nutně musí stát; všechna rozhodnutí jsou přijímána bez větších cavyků). Alejandro do tohoto vyprávění však přináš WTF moment: Proč jsou Alejandro a Laura - při znalosti všech těch postupně odlupujících střípků - vlastně spolu? Celá konstrukce příběhu se začíná otřásat, gradace napětí ochabne, dějový posun ztěžkopádní, až nakonec přijde finále... Divák se dozví "kdo je pachatel" a předchozí střípky jsou na nic; výsledné torzo mozaiky je nejasné, nepřesvědčivé; "kauza" je vyřešena, nedostaví se však uspokojení, zůstane pouze záhada vztahu Laury s Alejandrem... Film končí v okamžiku, kdy si řeknete, že to, co bude po tomto odhalení následovat, by bylo mnohem zajímavější, než celé předchozí dvě hodiny, během nichž motivace všech postav vybledly do nezajímava...

Úchvatná propagace antinatalismu, která ze své přesvědčivosti nic neztratila ani po 58 letech... Film má sice dvě nevyrovnané dimenze (na makroúrovni je to nedotažené, se slabým vyvrcholením & pointou; na mikroúrovni naopak nedostižné, s dokonalými dětskými herci a drtivě tísnivou atmosférou jednotlivých scén), přesto u mě - hororofobika - převažuje veskrze nadšený dojem z příjemně strávených děsuplných chvil.

Nepříjemná, děsivá (až nechutná), avšak precizní anatomie perverzity & dekadence lidské zvířeckosti. Takto si představuju artistní vizualizaci odborného článku v Journal of Experimental Psychology: Ve struktuře filmu se dá najít abstrakt, úvod, popis metody, diskuze i závěr; přičemž celé je to propojeno neustálým pohybem, neutuchající jízdou na vlnách beatů a konstantním napětím, od kterého se divák zrelaxuje až hodinu poté, co odejde z kina... Climax nabízí intenzivní prožitek, je maximálně vtahující: Pokud se divák nezablokuje hned na začátku, stane se v průběhu filmu skoro jeho součástí, což vyvrcholí v dlouhé závěrečné scéně totálního vizuálního & akustického chaosu, vyvolávajícího v divákovi pocity vlastního "sjetí"... Tak jak kdosi přidal acid do sangrii, Noé s Debiem namíchali audiovizuální koktejl, po němž je zážitek návštěvy kina připodobnitelný jízdě na horské dráze, na jejíž spodní úvrati je náraz do zdi. Vzrušení se prolne s panikou a končí hororem & totálním emočním vyčerpáním. Skvělá kamera s úchvatnými úhly záběru, famózní choreografie. Žádnou filosofii nebo poselství však v Climaxu nehladat! Pouze čistou deskripci a intenzivní prožitek.

Na Kleru je snad nejpozoruhodnější, že takový film vůbec v současném Polsku ovládaném Kaczyńskim a jeho PiS vznikl, že se dostal masově do kin a vidělo jej tolik lidí. A především polským věřícím je tento film zjevně primárně určený; není to biják pro festivalové liberálně orientované publikum, které si na něm potvrdí svoje hotové anti-katolické přesvědčení a odškrtnou si Kler jako další v dlouhé řadě filmů o zneužívání v katolické církvi (namátkou Spotlight, Špatná výchova, Padlé ženy, případně zbrusu nový Ozonův film Grâce à Dieu atd.). Tento film je brutálním útokem na polskou katolickou církev, na se státem provázaný systém, v němž dominantní roli hraje pokrytectví. To, co se na začátku tváří jako parodie - se vším tím neustálým klením, pitím, dětinskými chlastacími hrami apod. - se postupem času rozvine v depresivní obžalobu institucionalizovaného zla; obžalobu systému, který je prolezlý korupcí, programově kryje zločiny svých představitelů a zpochybňuje traumata obětí, v němž duchovní se bez skrupulí oddávají chtíči, propadají alkoholismu a podléhají velmi neduchovním mocenským ambicím - tedy žijí konstantně v hříchu... Film není obžalobou víry jako takové, ta může být čistá a upřímná (na obou stranách, v kléru i mezi laiky - a film to i ukazuje). Ale řadoví věřící by si dle Smarzowského měli po zhlédnutí filmu položit otázku, zda sami nejsou svým přístupem nějak spoluzodpovědní za zobrazovaný stav Polska. Možná i kvuli maximalizaci efektu jsou pro tento účel některé nešvary (mírně řečeno) koncentrovány ve dvouhodinové stopáži poměrně silně. Film tak téměř hraničí s prostou uvěřitelností. Nicméně základ je nezpochybnitelný a sám o sobě drtivý. Film stojí na vynikajících hercích, kteří dokázali vytvořit velmi komplexní a životné postavy, a na dobře napsaném příběhu tří povahově i kariérně odlišných kněží, jejichž osudy se nějakým způsobem proplétají.

"Historický film", který je extrémně ahistorický, plný nepřesností, dělaný moderním člověkem 21. století bez citu pro Zeitgeist. Paradoxně ty "nepřesnosti", které jsou nejviditelnější (a které divákům zjevně nejvíc pijou krev), mi ale vadí úplně ze všeho nejmíň. ** SPOILER alert! ->> ** Např. inscenace setkání Alžběty s Marií Stuartovnou (ke kterému ve skutečnosti nikdy nedošlo) vychází z představy Friedricha Schillera a je přiznanou fabulací, která nemá zásadní vliv na následnost děje, nic se z tohoto setkání dále neodvíjí. Nevadí mi, je to dobrá umělecká licence. Ještě víc lidem zjevně vadí černoši... Zajímavé... V 16. století v Anglii samozřejmě lidé tmavé pleti byli a byli dokonce velmi vyhledávanou "zajímavostí" mj. alžbětinského dvora (i když netvořili součást nejvyšších společenských vrstev, jak chybně/aktivisticky/lhostejně(?) ukazuje tento film). Ale v tomto ohledu mi rozhodně mnohem víc vadí, že v průběhu filmu Alžběta prochází vizuální proměnou, zatímco Marie vůbec nestárne... Historické nepřesnosti, které mi opravdu vadí, jsou ty, které běžný divák nevnímá na první pohled, ale které mají přímý vliv na vývoj příběhu: Lord Darnley nebyl součástí plánu na zavraždění Rizzia (žádný podpis nikdy neexistoval a Darnley nebyl nikdy ani obviněn); zobrazovaná úloha Johna Knoxe ve filmu je zcela mimo dobové reálie (nikdy se neúčastnil zasedání královské rady, nebyl dokonce nikdy součástí skotského královského dvora, Marii plamenně odsuzoval z cizoložství a zavraždění svého manžela atp. až po jejím sesazení...); Marie neměla skotský přízvuk, ale francouzský; Darnleyho homosexualita a Rizziho zženštilost jsou čistou efektní fabulací... Většina postav ve filmu je černobílá, plochá. Marie je vykreslena jako slabá žena a vlastně ani není moc zřejmé, proč by se jí měla Alžběta bát. Neustálé proklamování nástupnických nároků nestačí, necítil jsem reálnou hrozbu. Vlastně i ten závěrečný obrovský skok v čase a následná poprava se vlastně odehrála bez jasnější motivace a ve filmu vypadala více jako Alžbětin cynický plezír než důsledek Mariiny konspirace s Babingtonem. Přesto film celkem odsýpal a měl pár opravdu dobrých momentů. Nudou bych to nenazval. (Slabší 3*)