Vančura

Účastníci zájezdu, natočení 37 let před Vejdělkem - místo Jadranu se zde jezdí po celé Evropě a místo Jitky Kocurové je zde krajně nesympatický Ian McShane. Když jsem se o existenci tohoto filmu dozvěděl, moje první reakce byla něco ve smyslu och, co to je zase za kokotinu, navíc s tak úchylným názvem, ale když jsem si ho pustil, překvapeně jsem zjistil, že se na to dá docela koukat. Hrozný český dabing, ve kterém to odvysílala ČT2, se sice vydatně snažil mi celkový dojem z filmu zhnusit, ale nakonec musím říct, že se mi to celkem líbilo (ačkoli jsem si během sledování vzpomněl na svou kritiku, kterou jsem psal už kdysi k filmu Svéráz národního lovu - že nemám rád filmy, jejichž humor je založen na utahování si z národních stereotypů). Zvolené evropské lokace, kterými postavy projíždějí, mě více než potěšily, a na Suzanne Pleshette, o kterou se celou dobu pokouší průvodce zájezdu, se velmi dobře kouká, takže za mě asi nakonec spokojenost. Vittorio De Sica v epizodní roli ševce potěšil, naopak Anitu Ekberg uvedenou v titulcích jsem tam nějak nepostřehl.

Osobně se spíše přikláním na stranu lidí, kteří tento film kritizují jako slabý - ale stejně mu dám 4 hvězdy. Tom Hardy je prostě výborný, Emily Browning se mi moc líbila, jsou tam pěkná stará auta a pár scén je super (seznámení Reggieho s Frances, první Reggieho nástup do lochu, odjezd Reggieho ze hřbitova s plivancem na okně auta, rvačka obou bratrů, skládání střechy auta v dešti...) Subjektivně mi ve filmu dost vadilo, že se tam tolik kouří (od té doby, co jsem sám přestal, mi začalo kouření ve filmech nějak vadit, protože mi tam přijde naprosto zbytečné - jasně, film se odehrává v době, kdy kouřil každý, a k těm gangsterům ty cigára neodbytně patří, ale stejně si myslím, že kdyby se v tom filmu neobjevilo jediný cigáro, nijak by to nebylo na škodu, naopak) a že mi v jistém smyslu přišel jako glorifikace zločinu, respektive postav obou bratrů. Mně přišli oba krajně odpudiví, až směšní (ty Ronovy prsty obsypané zlatými prsteny!), a to mi zřejmě bránilo, abych si k tomu filmu našel víc cestu (normálně se s postavami kriminálníků identifikuji běžně, ale zde to nějak nešlo). Navíc mám pocit, že se v tom filmu neobjevuje nic moc, co bychom už neviděli ve spoustě podobných filmů z předchozích let (možná by šlo mluvit v mém případě až o jisté únavě z tohoto žánru). A celkově se nemohu ubránit dojmu, že by tomu filmu prospělo zkrácení a přitvrzení - ještě víc násilí, krve, vražd a především lepší nahlédnutí do fungování organizovaného zločinu - na to, že je film vyprávěn z perspektivy těch na špatné straně zákona, toho podle mě o fungování jejich světa říká až pohříchu málo. Slabé 4 hvězdy.

Nádherná pocta intestigativní novinařině. Když jsem se o tom filmu už někdy loni na podzim dozvěděl poprvé, nejprve mě vůbec nezaujal, a chuť ho vidět u mě ještě klesla poté, co se o něm všude psalo v souvislosti s jeho vítězstvím na letošních Oscarech a nedalo se před ním skoro nikam utéct. Když mi ale nakonec v poště přistála pozvánka na novinářskou projekci, zvědavost nakonec zvítězila - abych s potěšením zjistil, že mě ten film v podstatě od prvního záběru vtáhnul do děje a nepustil až do samého konce - ačkoli ten je předem známý a logicky očekávatelný (kdyby s tou kauzou nikdy nevyšli ven, nevznikl by ani tento film). Film mě neuvěřitelně bavil - ačkoli je celkem náročný na pozornost, protože v něm figuruje hodně postav i jmen a jeden dialog v rychlém tempu následuje druhý - a všem postavám jsem strašně fandil, aby to dotáhly do vítězného konce a řádně celou tu špínu rozmázly. Je hrozné, že se něco takového ve světě děje, a naopak záslužné, že o tom vznikl tento film. Mimochodem skvělá Rachel McAdams - v tom filmu si ji nejde nezamilovat. P. S. Jsem zvědavý, kdo na to může u nás přijít do kina (česká premiéra ještě za dlouho), když je ten film dávno k dispozici na netu a každý, kdo ho chtěl vidět, si ho už musel dávno stáhnout.

Mírně a zpěvně. Film přesně takový, jako je jeho název. Jednoduchý děj je zde spíše podružný, hlavní váhu zde má atmosféra a psychologie hlavních postav, mezi nimiž je plno nevyřčeného a které odděluje sociální i věková bariéra (Jeanne Moreau je o 6 let starší než Jean-Paul Belmondo, a ve filmu ztvárnila postavu manželky jeho šéfa). Petera Brooka jsem dosud znal pouze jako divadelního režiséra (respektive měl jsem ho zafixovaného jako divadelního velikána, od něhož jsem kdysi četl jeho knihu "Prázdný prostor"), když jsem tedy zjistil, že v telce poběží jeho film, o kterém jsem nikdy neslyšel - navíc s tak skvostným obsazením, byl jsem na něj velmi zvědavý a zhlédl jsem ho s velkým zájmem. Film to jistě není pro každého - většina dnešních diváků by ho asi shledala jako přeartovanou nudu, kde se "nic neděje" - ale osobně mám podobné staré černobílé artové libovky velmi v oblibě, a Jeanne Moreau je moje velká herecká oblíbenkyně. Především díky jejímu úchvatnému zjevu jsem byl nakonec z filmu zcela unešen - film navíc vyniká krásnou kamerou (většina záběrů by šla pověsit na zeď jako dokonalé černobílé fotografie) a skvostnou hudbou, která představuje výrazný náladotvorný prvek. Pro mě coby člověka v podstatě zcela nedotčeného filmy s Belmondem bylo navíc velmi příjemné moci vidět film v původním znění s titulky - většina českých diváků má podle mě Belmonda zafixovaného s hlasem jeho českého dabéra Krampola, kterého já osobně nemůžu ani vystát, takže o to víc mě ČT Art odvysíláním tohoto filmu ve francouzském znění potěšil. Víc takových neznámých filmů!

Odpudivé defilé krajně nesympatických postav - nevybavuji si z poslední doby film, jehož postavy by mi do jedné byly tak protivné. V tom filmu je zdánlivě všechno, aby mohl zafungovat jako guilty pleasure - cecky, zadky, pláže, slunce a spousta barev - ale za celou tou nablýskanou fasádou je jen velké prázdno. Ten film směřuje odnikud nikam, je plný hnusné hudby a neschopných herců (duo teenagerských idolů Vanessa Hudgens & Selena Gomez je pro mě přímo esencí hereckého amatérismu nejhrubšího zrna), a celkově na mě působí jako prapodivný experiment, který mě zcela minul. Chápu, že spoustě lidem se to může líbit, ale za sebe nemám problém napsat, že ten film je neobyčejně dementní a zbytečný. Po zhlédnutí Spring Breakers nově řadím sousloví "hypnotický soundtrack / vizuál" mezi nejotravnější fráze místní komunity - jenom k dnešnímu dni se u tohoto filmu v komentářích výraz hypnotický / hypnotizující objevuje 23 krát (!).

Svým tematickým zaměřením může tento film připomenout řadu filmů jiných - namátkou se na mysl derou snímky jako Já, truchlivý bůh, Alfie, Město žen, Casanova '70, Libertin či Hitch: Lék pro moderního muže - obecně se mi zdá, že archetyp Dona Juana - neodolatelného svůdníka a sukničkáře - je ve světové kinematografii velmi populární a hojně zastoupený, a sám mám tento typ filmů velmi v oblibě. V tomto případě se mi líbil obzlášť, protože mě nadchla neobyčejná kultivovanost dialogů (ne nepodobná filmům jiného mého velkého francouzského oblíbence, Clauda Chabrola) a úchvatné herecké ztvárnění titulní postavy - jméno Charles Denner mi bylo až dosud neznámé, ale stačil jediný film, abych tomuto herci bezvýhradně propadnul. Když si k tomu filmu přičtu neobyčejnou frekvenci krásných žen, které se v něm objevují, a samotnou skutečnost, že jsem se v hlavní postavě dosti poznal (och, už dlouhá léta sním přesně o takovém pohřbu, jako měl filmový Bertrand Morane) a intenzivně prožíval jeho osud, je to pro mě dostatečným důvodem, abych byl z takového filmu naprosto unešený - a současně krajně rozrušený. Marná sláva, ale asi na mě stejně nejvíc působí filmy, s jejichž hrdiny se mohu identifikovat - u tohoto filmu to vyšlo dokonale, a já jsem bezprostředně po jeho zhlédnutí prostoupen posmutnělou a přiopilou náladou, ve které se mi chce držet smutek za smrt imaginární postavy z filmu starého 39 let - jaký to paradox a směšná situace! Přál bych si jednou umět psát tak nádherné scénáře, jako je tento - nevybavuji si z poslední doby film s mistrnějšími dialogy (možná i proto, že takové filmy už se dnes netočí). V kombinaci s Dutourdovou knihou Hrůzy lásky je tento film možná nejlepším svědectvím o proměně vztahů ve 20. století, jaké znám. UPDATE 19.4.2020 - Když jsem dostal po 4 letech chuť vidět ten film znovu, opět se mi velmi líbil - a nově mě přinutil přemýšlet o titulní postavě. Bertrand Morane je zde vlastně vykreslen jako takový svérázný podivín, který se neustále štve za novými a novými ženami - jedna z nich mu sdělí, že je těžké mu v čemkoli odmítnout, protože má zvláštní způsob, jak o něco požádat - jako by na tom záležel jeho život - a ta umanutost, s níž si žene Bertrand žene za svými cílem, je skutečně fascinující. Někdo takový takřka nutně musel zemřít předčasně, chce se napsat. Současně je to ale i smutná postava - Bertrand nemá žádné přátele ani rodinu,(manželstvím ostatně opovrhuje) a jediným smyslem jeho života jsou ženy, které jsou jeho celoživotní vášní a posedlostí, která ho nakonec vlastně dožene. Člověk by mu naivně mohl jeho milostné úspěchy závidět, ale myslím, že film přesvědčivě ukazuje, že byly vykoupeny příliš velkou cenou, a že to za to vlastně asi nestálo. Protože nakonec po něm zůstane jen jedna kniha, o jejíž literárních kvalitách lze diskutovat. A tak mi nakonec bylo Bertranda jen líto. Myslím, že ten film je v mnohém ohledu velmi teskný a že obsahuje spoustu zajímavých myšlenek o ženách, a že jsem se na něj díval trochu jinýma očima než prve, a určitě se k němu zase jednou rád vrátím.

Nádherné coming-of-age drama a vydařený celovečerní debut, v němž už Kusturica předznamenal většinu rysů svých pozdějších filmů. Mně se vždy strašně líbil už samotný název filmu, který mi vždy přišel prostoupený neobyčejnou nostalgií a univerzální srozumitelností - snad každý přece zná z dospívání nějakou svou vlastní "Dolly Bell", na kterou si občas vzpomene, kde je jí asi dnes konec... Ta Kusturicova, v odzbrojujícím hereckém podání krásné Ljiljany Blagojević, má v sobě všechny atributy toho, aby na ni člověk do konce života nezapomněl - ačkoli herecký prostor její postavy italské kurvičky v tom filmu není příliš velký a opticky ho do značné míry upozaďuje dominantní postava Dinova otce, stihne člověka dokonale okouzlit. Ačkoli to srovnání může znít trochu nepatřičně, zdá se mi, že tak jako má Hřebejk svoje Šakalí léta, má Kusturica svoji Dolly Bell - oba filmy představují celovečerní debuty o dospívání v politicky nelehké době, a v obou hraje výraznou roli hudba (byť Dolly Bell není klasický muzikál jako Šakalí léta, hlavní hrdina Dino zpívá v kapele, jejíž hudební produkce v tom filmu dostává nezanedbatelný prostor). Co se mi na tomto filmu líbilo nejvíc, je to, jak obratně kombinuje dojemné momenty s humornými - jednoduchý filmový děj se mezi oběma polohami pohybuje mimořádně přirozeně, a člověk se zde dočká rozverného smíchu i pohnutého dojetí. Finální panoramatický záběr na nákladní vůz se stěhující se Dinovou rodinou a výstavbu obřího sídliště v pozadí je potom zcela nezapomenutelný a dává tušit, jak bouřlivé změny mají v nejbližší budoucnosti nastat - celkově mi kamera v tomto filmu přišla nesmírně zdařilá a spousta záběrů mě naprosto nadchla (nádherně je například nasnímáno první milostné sbližování Dina a Dolly na půdě plné prchu a holubů). Když si vzpomenu, jak jsem byl v roce 2006 unešený z Kusturicova filmu Život je zázrak, kde Slavko Štimac ve svých 44 letech ztvárnil postavu srbského inženýra Luky, mám o to větší radost, že jsem měl nyní možnost ho vidět v tomto starším filmu, kde mu bylo pouhých 21 let - je to skvělý herec a už v tomto filmu mě bavil skoro tak, jako o 25 let později. Marná sláva, Kusturica už asi navždy bude moje srdcovka. Všem lidem, kteří to mají jako já a dosud tento film neviděli, ho lze jen vřele doporučit.

Pozoruhodný filmový počin z 90. let, k němuž je možno přistupovat mnoha způsoby - osobně jsem se na Spiklence slasti díval především jako na neuvěřitelný bizar, který je velkolepě zábavnou a promyšlenou zprávou ze své doby (na poštovních známkách Václav Havel, v ulicích staré škodovky 120, v televizi hlasatelka Anna Wetlinská...), ale nejen to - ten film je i jakousi znepokojivou vizí o světě, kde je každý tak trochu perverzní a kde lidé upřednostňují autoerotické aktivity před těmi párovými. Osobně bych se nerad dožil doby, kdy bude starý dobrý šukání jen přežitkem minulosti - scéna s nahatým Lábusem, který si to rozdává s virtuální televizní moderátorkou na šíleném masturbačním zařízení, je v tomto smyslu neuvěřitelně směšná a varovná zároveň. Kdyby takový film vznikal dnes, na mušku by si mohl brát zástupy moderních lidí, kteří v osamění masturbují u svých počítačů nad internetovým pornem, kterému už údajně řada lidí dává přednost před reálným sexem. Och, v jakém bláznivém světě to žijeme! Coby velký fanda a milovník Švankamajerovy filmové tvorby, jsem tento film zhlédl s velkým zájmem a výborně se u něj pobavil, byť ta spokojenost není zcela bezvýhradná. Občas se mi tam vkrádala jistá znuděnost a - co stojí více za zmínku - i náznaky nevolnosti, protože ten film je občas docela hodně nechutný (Hrzánová vyklepávající si z nosu chlebové kuličky, kočka olizující menstruační krev z použité vložky, nahý Pavel Nový, který si po holém zadku přejíždí bizarními erotickými pomůckami vlastní výroby...) - kdo neviděl, dovede si jen těžko představit. Svérázný film, který asi není pro každého, ale bezpředsudeční diváci s otevřenou hlavou by si z něj mohli i dnes odnést velmi nevšední zážitek - ten film vůbec nezestárnul a je dnes možná ještě zajímavější než tehdy. Mimochodem v závěrečných titulcích zaujme informace o "odborných poradcích" filmu: L. Sacher-Masoch, F. de Sade, S. Freud, L. Buñuel, M. Ernst a B. Brouk - komu ta jména něco říkají, ten si dovede o tom filmu udělat dobrou představu, ještě než ho uvidí.

Film, který mi vůbec nesednul. Podle traileru to vypadalo strašně zajímavě, ale samotný film mi byl v podstatě od samého začátku krajně protivný a otravoval mě mírou těměř nesnesitelnou. Neuvěřitelně mi vadilo obsazení - s výjimkou úchvatné Kate Winslet je ten film plný samých hnusných neschopných herců (z pohledu na takového Huga Weavinga se mi skoro chtělo zvracet - nechápu, že se někdo tak ohavný mohl kdy uchytit u filmu; jeho vizuální protipól - hezounek Liam Hemsworth - je potom podle mého soudu herecky stejně tragický jako jeho bratr Chris - zřejmě na čase si ty dva zapsat na pomyslný seznam jmen, která dopředu indikují varování, aby se člověk vyhnul filmu, ve kterém se objevují). Námět o silné ženské postavě, která dorazí na ospalý zapadákov a obrátí ho vzhůru nohama, mi přišel velmi slibný a připomněl mi například filmy jako Čokoláda, Návštěva staré dámy či Dogville, ale v tomto konkrétním zpracování mě jednoduše neoslovil, a za sebe se ztotožňuji s výtkami, které na adresu filmu už směřovaly předchozí komentáře (prapodivné žánrové balancování, velký věkový rozdíl Winslet a Hemswortha, celkově nesoudržný dojem z filmu). Nebavilo mě to a kdybych mohl vrátit čas, obloukem bych se tomu filmu vyhnul.

Líbivý festivalový art, který musí průměrný západní divák z principu zbožňovat - 5 krásných holek úpí pod despotickou nadvládou autoritativní rodiny a konzervativních tradic, které jejich vyhlídky na emancipaci západního střihu eliminují na nulu. Každý jim logicky musí držet palce, a kupříkladu ve scéně, kdy je po novomanželské dvojici po jejich první milostné zkušenosti vyžadováno zakrvácené prostěradlo (jako důkaz toho, že se dívka vdávala jako panna), člověk jen otáčí oči v sloup, v jak beznadějně středověkých poměrech je tamější společnost zaseklá. Ne že by to byl vyloženě špatný film, to vůbec ne - osobně bych si dokázal odmyslet i to, že mě příšerně nebavil - ale co mi osobně přijde hrozné, je můj neochvějný názor, že Mustang je dokonalá vykrádačka filmu Smrt panen. Ale naprosto se vším - v obou filmech drží přísná rodinka pěkně doma pod zámkem svých 5 nezbedných dcerek, které by se tolik chtěly dostat ven - oba filmy se sice liší lokacemi i časovým zasazením děje, ale jinak jsou v podstatě jak přes kopírák, a osobně jsem byl z té podobnosti naprosto zděšen - a znechucen. Kdyby aspoň bylo řečeno, že je to remake... ale i tak bych to nebral. Protože jako by nestačilo to dokonalé vykradení Sofie Coppoly, je třeba ještě zmínit, že se v Mustangovi objevuje hudba Warrene Ellise z filmu Zabití Jesseho Jamese zbabělcem Robertem Fordem. Jak obecně nejsem příznivcem toho, aby se stejná hudba "recyklovala" v různých filmech, tak zde mám chuť se vyloženě ptát, jestli je v Mustangovi vůbec něco původního. A současně se ztotožňuji s výtkami předchozích komentářů k formálním nedostatkům filmu, jako je nedostatečné vykreslení psychologie postav sester či nevěrohodné zvraty děje. Za mě spíše zklamání, přecházející až ve znechucenost kvůli zmíněné podobnosti se Smrtí panen - nevěřím, že se jedná o náhodnou podobnost, režisérka (ročník 1978) žije od r. 1980 ve Francii, kde Smrt panen běžela v kinech, když jí bylo 22 let. Za sebe nemám problém napsat, že Mustang se měl zarazit ještě před jeho natáčením, a že nechápu, jaký má smysl přivádět na svět takovéto filmové klony.