Posledné recenzie (281)
Game Story (2024) (seriál)
Když jsem o seriálu poprvé slyšel, byl jsem velmi zvědav a natěšen. Výsledek stojí za menší hovno. Nechápu, co se těm lidem okolo tvorby honí v hlavě, když si řeknou, že seriálový díl bude mít patnáct minut. Ne, to opravdu nestačí snad na žádné téma... možná jedině na školící videa, který dokáží unudit už během dvou minut k spánku. Obsahově je dokumentární seriál... no, slovo dokument bych nechal zmizet, protože počet informací na jeden díl by se dal spočítat na prstech jedné ruky. Co se týče komentáře ženštiny, tak je to kolikrát na strčení prstů do ušních otvorů. Nevím, pro koho je tento dokument určen. Pro hráče to nebude, pro nehráče je to taktéž o ničem. Štěpán Vodrážka měl zůstat u těch reklamních spotů, jde vidět, že nic delšího a obsahově hutného nezvládne.
Chudiatko (2023)
Přirovnal bych to k jednomu pátečnímu dne, léta páně 2008, kdy nám učitelka češtiny, s jistou dávkou sebeuspokojení, pustila Mandragoru s tím, že nám konečně zničí naše dětské životy. Po zkouknutí tohoto díla jsem měl dosti podobné pocity nicoty, znechucení a únavy. Jak se s tím mám teď vyrovnat? Co mám se sebou dělat? Skok z mostu se mi teď jeví jako návod autora intelektuálního příběhu, jak silně působící dílo ze své hlavy vymazat. Asi jsem poprvé rád za to, že se v rodině vyskytla demence, takže to mám za 40 let z krku. Né vše, co se tváří složitě, je nepřístupné a snaží se méně náročného diváka uspat (což se jedná o bezpečnostní prvek, protože by se takovým divákům mohlo zachtít říznout si do zápěstí), je geniální. Pochopil jsem nejméně polovinu toho, co chtěl autor říci. Musím uznat, že originalita je extrémně silnou stránkou, ale pokud si chcete užít volného dne bez pokládání existenciálních a filosofických otázek, vyhněte se Chudáčkům. Šel jsem do tohoto filmu s lehkostí, ani jsem se nepodíval na režiséra (Humr by mě odradil, takže jsem nakonec rád, že jsem se tomuto údaji vyhnul), nakonec jsem z toho vyšel s velikou těžkostí. Zachycení vývoje hlavní postavy je vskutku dechberoucí, ale přehršel skákání, divnosti a pro mě naprosto nenáviděného stylu alternativní vyspělosti 19. století, toto dílo definuje, ale zároveň sráží. Jestli něco měnit? To by výrazně narušilo kouzlo tohoto díla... ale z mých slov už cítíte, že to není pro každé divácké oko.
Temný prípad - Season 2 (2015) (séria)
Mezi první a druhou sérií mě dělí opravdu mnoho let. Jsem v tomto ohledu filmový/seriálový autista, který si těžce zvyká, že každá série dané tvorby nabídne úplně něco jiného a jiné herce. Navíc oproti první série mi tato přijde o kus akčnější, což nemusím. To je asi tím hlavním rozdílem, jednička nabídne komornější osobitější pohled na dva detektivy, druhá série spíše přináší pohled na korupci, mafii a její fungování. Kolegyně mě nalákala na další série, a tak po devíti letech opět vidím Temný případ. Udělám v hodnocení výjimku a rovnou říkám, že hodnotím hlavně první polovinu série. Ruku na srdce, situace v druhé půlce se hodně mění, příběhy se fragmentují, stávají se chaotičtějšími a náhodnějšími. První půlka nabízí rychlý rozjezd s nějakou scénáristickou rozvahou. Musím ocenit, že do druhé série se vlezlo plno zajímavých témat k zamyšlení. Postavy se skvěle vykreslují, a herci jsou naprosto úchvatní a sympatičtí. Nicméně, první řada si zaslouží hodnocení vyšší, minimálně šest hvězdiček. Upřít se nedá atmosféra. Ztroskotanec Farrell, který pije alkohol jak já Kofolu, s cigaretou snad mezi každým prstem a snaží se přijít na to, kým je, za mě rozhodně vede. McAdams jej skvěle doplňuje a vytváří hlavní dvojici pro druhou sérii. U obou postav je vidět postupný a docela reálný vývoj. Vaughn mi do role dlouho dobu nesedl. Spíše bych ho měl za toho dobráka, ale zrovna on ukázal ke konci charizmatického záporáka. Bez něj si druhou sérii už nedokáži představit, ale trvalo to. Chvílemi se mi zdálo, že cítím tlačení na pilu ve snaze překonat první sérii. Bohužel, ústřední herecká dvojice je nezapomenutelná, a charisma obou herců lze jen těžko překonávat. Tu hereckou chemii lze vycítit na série daleko.
Posledný denníček (2)
Proč miluji Ztraceno v překladu?
Proč miluji Ztraceno v překladu?
Láska je po strachu nejsilnějším pocitem. Ačkoliv pocit strachu tu byl z evolučního hlediska jako první, tak láska, láska je nejkrásnější pocit, který člověka může potkat… přirozeně, člověk po první aplikaci zanzibarského kokainu bude mluvit jinak. Láska je něco, co není samozřejmostí a je to jeden z mála pocitů, který nám může chybět a jeho nedostatek je toxický pro naši mysl i tělo. Romantické filmy jsou zdrojem instantních pocitů… povětšinou. Pak je tu ale Ztraceno v překladu, které není o rychlopocitech na počkání, člověk se nad tím vším musí zamyslet, a možná i prožít. Film však dovoluje divákovi stále prožívat jisté emoce stále dokola.
K filmu mě poprvé přivedla hudba, aniž bych věděl, o čem film je, pustil jsem se do něj. Bylo to v době, kdy jsem byl těsně před vzniknutím komplikovaného vztahu na dálku… a pak jsem jej viděl milionkrát po rozchodu. Je zajímavé sledovat, jak jsem na film pohlížel před vztahem a pak po něm. Viděl jsem ve filmu jisté přirovnání k mému životu – poprvé jsem si zamiloval Prahu, neb slečna pocházela a žila v našem hlavním městě. Byl to však pro mě velmi cizí svět, protože pocházím z Olomouce. Když jsem se ulicemi velikého města procházel sám, cítil jsem se ztracen a čekal jsem na ní, aby mě vysvobodila ze spárů rušného města, které jsem před tím neměl moc v lásce.
Ztraceno v překladu sice odcizenost města a kultury spojilo dva lidi dohromady, ale některé těžkosti byly stejné. Dálka, některé závazky v místě bydliště, komplikovanost. Dokázal jsem o to lépe pochopit, jak těžké pro hlavní hrdiny byl konec, jejich rozloučení, neboť si rozuměli, ale opravdu to nešlo dát dohromady. Vnímal jsem a docela se i stylizoval do role Boba. Bob, postava uzavřená a samotářská, docela rezignoval na svůj život. Jezdil všude možně, a jeho jediným „domácím pocitem“ byl alkohol a samota, kterou tak cítil i se svou manželkou. Jeho vztah s ní byl stereotypní, ale když potkal Charlotte, uvědomí si, že by to chtěl změnit. Ale nedokáže to, nejde to, systém je tak zaběhnutý, on však stále doufá.
Po rozpadu vztahu jsem na film začal koukat z jiného úhlu, začal jsem zkoumat děj jako takový. Už jsem nezkoumal spojitosti s mým životem, ale začal jsem vnímat drobné detaily i celek. Bavila mě hra s emocemi. Začal jsem vnímat to krásné, neboť byl přede mnou vztah nový. Vnímal jsem, že pro Boba je to zajímavá zkušenost. Jeho postava ve filmu s příchodem protějšku ožila. Byl vtipný, na což jeho žena pod náporem starostí už zapomněla. Dokázal to prodat a velmi rád humor používal, protože to v něm vyvolávalo vzpomínky na začátky s jeho ženou. Zároveň však ho to bavilo, navíc tu byl někdo, kdo to dokázal ocenit. Začal si více věřit, nicméně stále zůstal uzavřený. Uzavřenost postavy je velmi těžké divákovi vylíčit tak, aby to vypadalo přirozeně. Ze Ztraceno z překladu těžkost jeho povahy přirozeně vyzařuje. Netřeba slov, stačí sledovat jeho chování, jeho výrazy. Pro mě osobně Bill Murray i Scarlett zde zahráli své životní role.
Romantické filmy nemám rád, neboť jsou plné umělých emocí, často tlačí na diváka, aby něco cítil. Ztraceno v překladu není prvoplánově romantickým filmem. Je to výjevem skrytých nejednoznačných emocí, které každý divák pochopí po svém. Každý z nás si může do jisté míry doplnit to, co Bob cítil. Jedno je jisté, oběma jejich dočasné soužití v Tokiu velmi pomohlo. Film nabízí jemné pocity, nabízí pohled na krásné sbližování dvou lidí, kteří skončí u oboustranné platonické lásky. Film končí, ale vlastně i nekončí dobře. Oba se vrací do svých starých životů, kde oba mají jenom zlomek energie něco změnit, ale jejich krátké setkání bylo něčím tak silným, že na sebe již nikdy nezapomenou.
Film také miluji pro jeho nepopsatelnou atmosféru. Život v největším městě na světě je ohromně rušný, proměnlivý a vývoj města je neuvěřitelně rychlý. Film na zlomek času pozastaví šílené tempo města a přináší nám pomalé sbližování dvou lidí, kteří tomuto městu pomalu začínají věřit. Tokio roku 2003 bylo tak zvláštně jiné, mělo své veliké kouzlo, které dnes bude dozajista jiné.
