Vančura

(Podruhé) zhlédnuto bezprostředně po dočtení Laclosovy románové předlohy. Osobně mě tenhle film strašně baví a z trojice filmových adaptací Nebezpečných známostí od režijního trojlístku Vadim / Frears / Forman ji považuji za nejzdařilejší. Jedině Formanovi se dle mého soudu podařilo nalézt optimální cestu mezi dvěma krajními póly, v nichž se uchýlili jeho předchůdci - Formanův Valmont není ani nesnesitelně radikálně odkloněn od původní předlohy jako Vadimova verze, ani se jí pietně nedrží jako Frears, ale bere si z ní smysluplným způsobem to, co uzná za vhodné, aby dal vzniknout velice příjemné a kultivované podívané. Jistě, současně by se o tomto filmu dalo i říci, že je to tak trochu "rokokový kýč", ale především díky fantastické kameře a mimořádně šťastnému obsazení ženských rolí je pro mě osobně tenhle film spolehlivou zárukou výjimečného filmového zážitku. O filmu zajímavě píše Ondřej Kavalír v Labyrint revue č. 17-18 z r. 2005: "Adaptace Nebezpečných známostí Miloše Formana... je ze všech uvedených filmů nejvýpravnější. Bohatá, rokokově laděná laděná, obrazová složka už od úvodní klášterní scény naprosto převládá. Přibližuje přezdobené a zalidněné interiéry... Některé scény dokonce připomínají žánrové výjevy ze života prostých lidí... I ve výběru hudebního doprovodu... je cítit Formanova znalost doby, kterou si osvojil při natáčení Amadea... Na rozdíl od Vadima a Frearse Forman libertinskou složku příběhu téměř zcela opomíjí... Románové napětí mezi zkušeností a nevinností, cynismem a sentimentem Forman do značné míry převádí do zjednodušujícího vzorce mládí versus stáří... Když si Cecíliina matka... klade otázku, zda své dceři vůbec rozumí, cítíme v tom vzdálené ozvuky nejen filmu Taking Off (1971), ale i Černého Petra (1964)... Formanovská adaptace také projevuje nejvýraznější komické rysy... Forman ve Valmontovi spojuje romantický patos a sentimentalitu s humorem a ironií. Vedle poučného příběhu o napraveném hříšníkovi inscenuje příběh mládí bouřícího se proti pokrytecké dospělosti. Oproti žánrové čistotě předchůdců se nebojí sáhnout k divácky vděčnému tragikomickému míšení stylových poloh. Ironií osudu zůstává, že na rozdíl od Frearse, který Nebezpečné známosti natočil pod záštitou Warner Bros, je to právě Formanova britsko-francouzská koprodukce, jež přivedla na svět film blížící se v mnoha ohledech parametrům hollywoodské pop-kultury. Nic to ovšem nemění na skutečnosti, že právě tato adaptace nese nejzřetelnější stopy osobitého režijního rukopisu". (cit. s.: 185-186)

Vcelku sympatická pakárna, byť v mých očích výsledné hodnocení strhává dolů nuda, jíž jsem se při sledování neubránil. Jednou za čas jistě neuškodí rozšířit si obzory a podívat se na tak trochu jiný film z druhého konce světa, ale osobně jsem zrovna z tohoto konkrétního snímku nijak nadšený nebyl a vcelku mě míjí vysoké hodnocení, jemuž se zde tento film - k mému podivu - těší. Z asijské produkce chovám v oblibě dosti jiný typ filmů a tento mi jednoduše nesedl, snad i kvůli přílišné inspiraci západní kinematografií, již jsem zde nemalou měrou identifikoval. Jeden by se až podivil, že tolik let po vzniku Amélie stále ve světe vznikají její klony - vážně by se za tím už měla jednou udělat tlustá čára a začít točit něco nového.

Zhlédnuto bezprostředně po dočtení stejnojmenné Laclosovy předlohy. Výrazně lepší než Vadimova volná adaptace z r. 59, přesto jsem se ani zde neubránil nemalému zklamání. Tento Frearsův film mě utvrdil v mém podezření, že každá filmová adaptace Laclosova textu, byť by byla sebevíce věrná své předloze (jako v tomto případě), musí vždy zákonitě vyznít jako nesnesitelně zjednodušující. Pokud by to bylo možné nějak kvantifikovat, pak se musí dojít k tomu, že v tomto filmu není možná ani desetina toho, co ve slavné románové předloze. Její mimořádně sofistikovaná epistolární forma a doba vzniku před více než 200 lety jsou v mých očích spolehlivou pojistkou toho, že každá filmová adaptace nikdy nepřekročí její stín a nebude ničím víc než kostýmní historickou podívanou, která bude v první řadě víc než čím jiným především svědectvím o době svého vzniku. Nejinak je tomu u tohoto filmu, jemuž příklon k dobovému způsobu natáčení historických filmů dokonce vynesl 3 Oscary. Odmyslí-li si člověk všechno to historické pozlátko, vyjde mu však otázka, proč vůbec točit filmy podle knihy, kterou většina současníků stejně nečetla - a kterou znají paradoxně právě jen díky jejím moderním filmovým adaptacím. Současnost skýtá tisíc a jeden lepších námětů k zfilmování, za sebe proto nemám problém prohlásit, že mě tento typ žánrové podívané přijde odtažitý, afektovaný a v podstatě zbytečný. Tak na mě působí i herecké výkony protagonistů většiny rolí v tomto filmu, především pak u Glenn Close, která mi nad to přijde mimořádně ošklivá a z každého záběru na její tvář na mě šly skoro mdloby z fyzické nevolnosti. Je to v první řadě moje obeznámenost s předlohou, která mi nedovoluje hodnotit výše než 3 hvězdami, a snad jediné, co mě zde potěšilo, je výkon Michelle Pfeiffer, která podle mě jako jediná z herců typově odpovídá své postavě. Nemám z toho filmu jednoduše dobrý pocit, vážně ne.

Pecka, která má místy nakročeno k dokonalosti. Filmu sice občas krapet - jak se říká - dojde dech, respektive občas jsem se neubránil nudě z jisté těžkopádnosti, s níž je příběh vyprávěn. Velkolepý závěr mě však nenechal na pochybách, že tenhle film je můj cup of tea, a mohu se jen divit, že jsem ho objevil až teď, po 20 letech od jeho premiéry.

Zhlédnuto bezprostředně po dočtení Laclosovy stejnojmenné románové předlohy. Ačkoli tomuto filmu nelze upřít řadu zajímavostí - historicky první filmová adaptace slavné předlohy, jazzový doprovod Arta Blakeyho, herecká přítomnost Borise Viana, vynikající výkon Jeanne Moreau, atd. - osobně mi přivodil nemalé zklamání. Snímek je v úvodních titulcích označen jako volná adaptace a z předlohy vskutku nezůstal kámen na kameni. Přenesení do současnosti by mi ani tak nevadilo (chápu, že minimálně z finančních důvodů to má své opodstatnění), ale vysloveně protivné jsem shledal to, jak svévolně scénář přejímá z předlohy to, co se mu hodí do krámu - je to právě výskyt podobných detailů, které vytrženy z kontextu románu ztrácejí smysl a které mě kvůli mé obeznámenosti s Laclosovým textem přivádí v úžas, jakému paskvilu nechal Vadim vzniknout. Za sebe nemám problém prohlásit, že u Vadima jeho osobní život (5 manželství se slavnými blondýnami) dalece zastínil ten profesní - zatím jsem od něj viděl dva filmy a oba jsem shledal jako velice slabé. Uvážím-li, že je toto Vadimův nejlépe hodnocený film na ČSFD, pak je to pro jeho filmografii vážně neradostná vizitka.

I po druhém zhlédnutí po 7 letech od premiéry jsem se ujistil v tom, že mě tento film strašně baví. Ach ano, objektivně vzato to už asi není tak dobré, jako starší Formanovy snímky, ale osobně považuji podobné výtky v podstatě za malicherné. Filmařsky se jedná o zcela suverénní zpracování látky, na níž by si většina méně schopných režisérů umělecky vylámala zuby. Podle mého soudu je tento snímek, mj. díky vynikající hudbě, hvězdnému obsazení a silnému příběhu, diváckou sázkou na jistotu, která je korunována nezapomenutelným finálním záběrem. Snad jen škoda, že je zde význam titulní postavy relativně upozaděn, ale co už, výslednému diváckému zážitku to na působivosti nijak neubírá. Osobně mi nezbývá než doufat, že toto nebude poslední Formanův film (nepočítám-li trapas s Dobře placenou procházkou) a že se od něj ještě něčeho dalšího dočkáme. UPDATE 4.12.2020 Viděno po letech v telce, tentokrát v hodně mizerném českém dabingu, a dojem z toho už byl spíš vlažný. Navíc mi zpětně můj tehdejší komentář přijde dost hrozný, ale jsem líný ho upravovat. Každopádně není to špatný film, ale prostě v kontextu toho, co Forman natočil dřív, je to slabší.

Uvážím-li, že mě neoslovuje ani původní verze, těžko čekat, že to s jejím novým provedením bude jiné. Vysloveně mi zde nesedlo obsazení - a ačkoli jsem jindy na jakékoli ageistické poznámky alergický, zde nemám problém prohlásit, že stařičký Suchý v roli Listonoše je vážně trapas, obzvláště ve scéně, kdy ho Vanilka stáhne do vany a svádí. To je vážně nedůstojná fraška, nehodná toho úctyhodného pána. Celkově se nemohu u tohoto počinu zbavit dojmu strašlivé zbytečnosti, jíž na mě působí - proč jen, proč muselo vzniknout něco takového? Ale co už, své diváky si to jistě našlo, a Formanovi těžko zazlívat jeho chutě vrátit se ke svým uměleckým začátkům ze zlatých šedesátých. Jak už to tak ale bývá, i zde se potvrdilo, že dvakrát do stejné řeky vstoupit nelze.

Zhlédnuto bezprostředně po dočtení stejnojmenné knižní předlohy C. McCarthyho, v kontextu jehož tvorby se jedná rozhodně o výjimečný počin. Byť spíše formou než obsahem - tematicky je VLAK SUNSET LIMITED blízký autorově CESTĚ (obě díla spojuje i stejný rok vydání: 2006). V obou těchto dílech z autorova pozdního tvůrčího období silně rezonuje výrazná skepse, k níž se McCarthy "na stará kolena" umělecky dopracoval. Obě díla představují velmi pochmurné čtení, které nad lidským údělem v podstatě zlomilo hůl - přičemž autor staví svou defétistickou pozici natolik suverénně, že jeho pesimistická východiska jeví (téměř?) dojem nevyvratitelnosti. Na mysl se dere replika postavy Černého ze samého závěru tohoto filmu: "Ty víš, že to tak nemyslel. Ty to víš. Moc dobře to víš. Nechápu, proč jsi mě tam poslal. Vůbec to nechápu! Jestli jsi chtěl, abych mu pomohl, tak proč jsi mi nevložil do úst ty správný slova? Dal jsi je jemu. A co já?" Podobnost s nářkem umírajícího Ježíše na kříži, který se ptal Boha, proč ho opustil, se zde přímo nabízí. Což vlastně může vést i k otázce, zda je skutečně McCarthy takový nihilista a zda je vyznění tohoto díla optimistické, či naopak. Tato nerozhodnost, již ve mně McCarthy evokuje, zapříčiňuje i to, že si s jeho prózou nevím příliš rady. Nejenom v této knize, ale i v autorových dřívějších textech, jsem byl nesčetněkrát konfrontován s pochybnostmi, zda ho čtu správně a zda nelze najít adekvátnější interpretační rámec než je ten můj. Totéž bych mohl říct vlastně i o tomto filmu, který je nesmírně věrnou adaptací předlohy (nenašel jsem tam v podstatě jakoukoli odchylku od McCarthyho knihy). Možná jsem ho pochopil, a možná taky ne. Jediné, co si dovolím ve výsledku konstatovat, je přesvědčení, že mě tento film i kniha zas až tak neoslovily - jednak kvůli své interpretační náročnosti, a jednak kvůli mému dojmu, že se McCarthy tak trochu umělecky vlamuje do otevřených dveří. Jistě, téma vlastní smrti a sebevraždy je jedním z těch nejzávažnějších (nemá-li přímo pomyslné prvenství), ale v minulosti již bylo zpracováno nesčetněkrát, a osobně si vybavuji variace této látky, které mě oslovují více, jako třeba kniha DLOUHÁ CESTA DOLŮ Nicka Hornbyho (kde navíc nemusím mít pochybnosti, zda je autor na straně "Černého" či "Bílého", protože je naprosto markantní, že straní životu). U McCarthyho tuto jistotu postrádám - a tato nejistota, jak to vlastně autor myslel a co tím chtěl kruci říci, je pro mě hlavní zábranou, proč nejít na plné hodnocení. Toto není vlastně ani klasický film, který by mělo smysl nějak hodnotit, takže je to tak trochu jedno. EXPRES NA ZÁPAD především klade otázky - zodpovězení je už čistě na divákovi. A osobně bych se mimochodem nedivil, kdyby se McCarthy třeba už zítra vydal cestou literátů, jako byl třeba Hemingway, kteří tento svět opustili vlastní rukou - po zhlédnutí tohoto filmu se mi to jeví skoro jako logicky konzistentní gesto.

Pro mě osobně nemalé zklamání. Tohle společné dílo partičky přátel a kolegů spjatých s divadlem Semafor mi přišlo protivně prostinké, skoro až přiblblé, byť řada podobností s tradiční italskou operou buffa svědčí o větší promyšlenosti, než by se na první pohled mohlo zdát. Zásadní je, že DOBŘE PLACENÁ PROCHÁZKA v podstatě nemá s klasickým filmem nic společného, a nemá proto smysl se zde nějak pokoušet hodnotit herecké výkony, kameru, střih, apod. Po formální stránce je toto dílko svérázným tvarem, který má asi nejblíže k muzikálu, a kde jsou na prvním místě jednotlivá pěvecká čísla. V tomto smyslu lze o této televizním inscenaci tak nanejvýš konstatovat LÍBÍ / NELÍBÍ, v závilosti na individuálním vkusu a osobní (ne)nakloněnosti semaforské poetice. A ta mě osobně zrovna v této podobě bohužel příliš neoslovila, většina písniček mě iritovala svými texty i pěveckým podáním, které se často pohybuje na hranici mluveného slova (což působí dosti afektovaně). Z průměru všech protagonistů vyčnívá pouze Hana Hegerová, zbytek mi tone už krátce po zhlédnutí v zapomenutelné šedi. Čistě osobně mě i zamrzelo, že jsem zde nenašel žádné charakteristické stopy Formanova režijního stylu, a celkové provedení na mě působilo příliš odtažitým a teatrálním dojmem, z něhož je na hony cítit doba vzniku. Pokud bych měl volit podobnou dobovou podívanou, vždycky raději sáhnu po muzikálu Kdyby tisíc klarinetů, který mě baví neskonale víc.

Zhlédnuto bezprostředně po dočtení stejnojmenné literární předlohy Maria Puza, která mě zcela nadchla. Dokonce natolik, že si ji osobně cením ještě víc než autorova slavnějšího Kmotra - Sicilián je vážně skvělá kniha. O to smutnější je, jak tragicky byl tento vynikající text zfilmován - tahle adaptace je zcela hrůzná. Z bohatého děje Puzova románu nezůstal kámen na kameni, kromě jmen postav a základních dějových motivů bylo z předlohy vyškrtáno v podstatě vše, a ten zbytek byl odporně přežvejkán, znásilněn a nepochopitelně debilně překroucen. Zůstalo dysfunkční torzo, zoufale neschopné vyprávět nějaký příběh - ten film je k zbláznění statický, nudný a děsivě diletantský. Je vážně s podivem, jak je možno zprasit tak dobrou předlohu, a údiv ještě roste s ohledem na přepálenou stopáž - natočit film dlouhý skoro dvě a půl hodiny, v němž se toho stane tak málo a kde z předlohy nezůstalo skoro nic, to už musí být pořádná dávka smůly, aby na svět přivedla takto nezdařený film. Vysloveně trapas je pak už jen samotné obsazení Christophera Lamberta do hlavní role - och, vždyť ten béčkový (ne)herec je zde nejenže mnohem starší než jeho literární postava - on je tak příšernej, že si chce člověk rvát vlasy z hlavy z toho, jak ten idiot posouvá tenhle film kamsi do roviny bezděčné komičnosti coby parodie sebe sama! Tento film je odstrašujícím příkladem filmové adaptace, která potěší snad jen docela příjemnou hudbou, jinak je to celé děs, jemuž radím z dálky se vyhnout, ale vážně!