Vančura

Co dodat k filmu, jako je tento? Sám jsem ho viděl několikrát a rozhodně patří k mým nejoblíbenějším sci-fi. Když jsem si ho pustil po letech znovu, bylo to opět velmi příjemné filmové setkání se vším tím, co na tomto filmu tak obdivuji - na svou dobu skvělé triky, geniální design vetřelce, perfektní hudba, herecký výkon Sigourney Weaver, dokonalá atmosféra a napínavý příběh, který udrží pozornost po celou dobu pořádně našponovanou. Na 5 hvězd už to ale dnes nevidím, z Vetřelce je přece jen místy znát doba vzniku, především pak všechny scény s počítači jsou dnes vysloveně úsměvné. Osobně mě dále trochu irituje, že se všechny postavy s výjimkou Ripleyové chovají v podstatě jako naprostí idioti, aby děj náležitě gradoval - psychologii postav považuji za nejslabší místo scénáře. Jinak za mě maximální nadšení, tenhle biják je prostě totální klasika a srdcovka v jednom.

Když jsem tento dokument viděl před lety poprvé na karlovarském filmovém festivalu, přišel mi "pouze" jako zábavná hříčka intelektuální celebrity, která obsahuje plno originálních a inspirativních myšlenek. Při druhém zhlédnutí jsem nyní překvapeně zjistil, jak moc trefný Žižek v tomto filmu je. Osobně bych si vážně netroufl jeho názory rozporovat, protože tvoří po mém soudu vnitřně ucelený a soudržný systém, který dává smysl. S tím, že toto píšu z pozice člověka, který se odjakživa cítil s psychoanalytickým náhledem na svět vnitřně souzněn. Snad by se mohlo trochu chtít Žižeka vinit v určitých momentech z přílišné generalizace, ale čert to vem - osobně asi neznám myšlenkově pronikavější pohled na film jako takový. Připočtu-li si k tomu neobyčejný Žižekův vtip, nápaditost a suverenitu, s níž se bravurně pohybuje na vlnách ikonických milníků dějin kinematografie, vychází mi z toho zcela výjimečný dokumentární počin, kterému není rovno. Za nejzajímavější moment dokumentu považuji asi pasáž, v níž Žižek mluví o vztahu touhy a skutečnosti: "Dle naší nejzákladnější zkušenosti, když spláchneme na záchodě, výkaly jednoduše zmizí z naší reality do jiného vesmíru, který fenomenologicky vnímáme jako jakési podsvětí, jinou realitu, zmatenou prvotní skutečnost. Největší ohavnost ovšem je, když splachování nefunguje, když se předměty vrátí, když se zbytky výkalů vrátí z toho rozměru... Podle mě nejúčinnější, dokonce nejdojemnější scéna celého PSYCHA, je po vraždě ve sprše, když se Norman Bates snaží uklidit koupelnu. Jasně si pamatuji, když jsem jako dospívající poprvé viděl tento film, jak hluboce to na mě zapůsobilo nejen délkou výjevu - trvá téměř 10 minut - podrobnostmi čištění, atd., ale i pečlivostí, úzkostlivostí, s jakou je to uděláno. A také naším diváckým ztotožněním. Myslím, že nám to říká mnoho o uspokojení z práce, z dobře udělané práce. Která není ani tak o vytvoření něčeho nového, ale možná je lidská práce v základu, práce takřka na spodní úrovni, uklízením stop špíny. Mazání skvrn, udržování rozervaného podsvětí, které hrozí, že kdykoliv vybuchne a pohltí nás, v hrázích. Myslím, že to je jemný pocit, který Hitchcockovy filmy vyvolávají. Nejen, že se prostě něco hrozného stane ve skutečnosti. Může se stát něco horšího, co podkopává samotnou strukturu toho, co vnímáme jako skutečnost. Myslím, že je velmi důležité, jak se odehraje první ptačí útok ve filmu BIRDS. Když vymyšlený předmět, předmět z podvědomí, vstoupí do naší běžné skutečnosti, struktura skutečnosti je pokřivena, zkreslena. Takto se touha zapisuje do skutečnosti, tím, že ji zkreslí. Touha je zranění skutečnosti. Umění filmu spočívá v dráždění tužby, v hraní si s touhou. Ale zároveň v jejím udržování v bezpečné vzdálenosti, v jejím ochočování, v tom, že se učiní zřejmou. Když my, diváci, sedíme v kině, hledíme na plátno... Úplně na začátku, než začne film, je to černé, tmavé plátno, a potom na něj padne světlo. Nehledíme v zásadě do záchodové mísy, a nečekáme, až se věci znovu objeví venku ze záchoda? A není celé to kouzlo podívané, ukázané na plátně, jakési klamné lákadlo, které se pokouší zatajit skutečnost, že v podstatě sledujeme sračku?"

Zvláštní film, nad nímž se dá dlouho přemýšlet. Přijde mi třeba zajímavé, že s odstupem druhého dne se mi ten film zdá lepší než při jeho sledování v kině, z něhož jsem vycházel vpravdě zmaten (a současně ohromen). Osobně se domnívám, že je to novátorsky natočená podívaná, jejíž specifické kvality docení jen určitý typ diváků. A asi bych se k nim opatrně počítal - nesmírně se mi líbila třeba kamera, obsazení (působivá herecká kreace Kristin Scott Thomas), scénář a hudba. Pokud někdo čekal druhý DRIVE, musí být logicky zklamán: tenhle film je zcela jiný, a vlastní názor na něj by si měl udělat každý sám, nezávisle na tom, co říkají ostatní. Za mě osobně nakonec 4 hvězdy a jistota, že v nejbližších dnech nebudu poslouchat nic jiného než Martinezův soundtrack.

PŘEDČÍTAČ se mi na druhé zhlédnutí líbil snad ještě více než prve. V mezičase mezi oběma projekcemi, mezi nimiž uběhlo několik let, jsem se i seznámil se Schlinkovou stejnojmennou románovou předlohou. Když se mi to tak všechno převaluje v hlavě - nejenom film a kniha, ale i hromada nejrůznějších dalších filmů a knih (nejen s podobným námětem), které mi v posledních letech prošly rukama , uvědomuji si, že je mi tahle látka vážně blízká. Kniha mě nemalou měrou oslovila a taktéž jejíž filmovou adaptaci považuji za mimořádně zdařilou. Je to krásný a srozumitelný příběh, který obsahuje v přesně odměřeném množství snad všechno, co by měl mít silný film s ambicemi emočně zasáhnout diváka a donutit ho k přemýšlení. U mě osobně to vyšlo na jedničku, mj. zásluhou skvělého obsazení a dovedně použitého střídání časových plánů. Osobně mi může být nanejvýše možná trochu líto, že toto bytostně německé téma nebylo zadaptováno do filmu v německém znění, ale to je skutečně jen takový soukromý povzdech, který nelze považovat za skutečnou výtku. Ostatně ve filmu se objeví celá řada německých herců, včetně mé oblíbenkyně Karoline Herfurth, kterou jsem nedávno obdivoval v netradičním upírském dramatu z r. 2010 WIR SIND DIE NACHT. A Kate Winslet je samozřejmě bez debat naprosto fantastická - ostatně přijde mi příznačné, že jsem ji zatím neviděl hrát ve vyloženě špatném filmu, a ve všech rolích, v nichž jsem možnost ji vidět, byla výjimečně dobrá. PŘEDČÍTAČje po mém soudu vážně dobrý film, kterému za sebe nemám problém dát plné hodnocení.

Pro mě osobně asi nejméně zajímavý film Miloše Formana, což musím konstatovat s těžkým srdcem jeho nadšeného obdivovatele. Ragtime mě neoslovuje mě svým tématem, obsazením ani celkovým zpracováním. Třeba už jen - jindy tak typický - styl Ondříčkovy kamery jsem zde nedokázal identifikovat, ani kdybych se sebevíc snažil. A z herectví Elizabeth McGovern bych si zoufalstvím nejradši rval vlasy na hlavě - mimořádně nesympatické ženština. S předlohou E. L. Doctorowa obeznámen nejsem a po zhlédnutí její filmové adaptace ani nemám chuť na tom něco měnit - toto je téma, které mi je zoufale cizí a které mě k zalknutí nudí - Ragtime mě v úvodní části skoro až sral. Ke noci se z toho nakonec vyklubalo po mém soudu vcelku solidní drama, ale podruhé bych už tento film určitě vidět nechtěl - nástup závěrečných titulků mi přivodil úlevu více než nezměrnou.

Vcelku dobrý autorský film, který mi je sympatický tím, jak je herecky dvougenerační. Sledovat onu souhru ostřílených hereckých bardů s jejich o generaci mladšími kolegy bylo vážně docela fajn - za zmínku určitě stojí vynikající Robert De Niro, okouzlující Susan Sarandon a především naprosto fantastická Katherine Heigl, na níž jsem mohl nechat oči. Užasl jsem, jak skvělá herečka se stala z toho 16 letého písklete, které si svůj herecký debut odbylo v r. 1994 v průměrné komedii MŮJ TÁTA HRDINA, v níž se objevilo po boku svého filmového otce Gérarda Depardieu. Při sledování VELKÉ SVATBY jsem si říkal, že by to klidně mohl být i můj oblíbený film. Vadilo mi však, že film v několika momentech sklouzne do protivně obscénní polohy, která nepříjemně kontrastuje s jinak relativně kultivovaným zbytkem. Jako by scénář neobratně balancoval někde mezi chytrou konverzační komedií a vulgární slátaninou plnou postav řešících problémy, na nimiž jen nevěřícně kroutíte hlavou. Pokud bych měl tento snímek porovnat s nějakou tematicky podobnou podívanou z poslední doby, dere se mi na mysl islandská hořká komedie SVATBA ZA BÍLÉ NOCI z r. 2008, která po mém soudu strčí VELKOU SVATBU hravě do kapsy. Zatímco Zackham rozpačitě lavíruje mezi vážnou a komickou polohou, neváhaje přitom sáhnout k řadě odpudivých stereotypů à la nadržená latina, jeho islandský protějšek si nekompromisně razí cestu přímo do srdce svého diváka a osobně jsem byl v jeho záběru hodně naměkko. Vzato kolem a kolem, viděl bych své hodnocení někde mezi 3 a 4 hvězdami, s tím, že nepochybuji, že si tento film své diváky určitě najde.

Scenáristická ubohost, korunovaná příšernými hereckými výkony (slovo "výkon" zde píšu s největším sebezapřením) a vrcholně trapným humorem, z něhož mi je na zvracení. Za sebe nemám problém prohlásit, že stupidnější film jsem zatím letos v kinech neviděl. Nebo jinými slovy - některé filmy vážně není možné zhlédnout za střízliva.

Klasická veřejnoprávní nízkorozpočtová fušeřina, nudná k zalknutí. Sledovat Taclíka s umělými kotletami by samo o sobě znělo jako špatný vtip, totéž však v bleděmodrém platí i o zbytku hereckého ansámblu - Zakázaný člověk je defilé mizerných herců (Vladimír Dlouhý promine) navlečených do historických kostýmů a odříkávajících stupidní repliky, které svým míšením češtiny s němčinou film místy posouvají téměř do roviny parodie à la Alles Gute. Klein látku zpracoval ubíjejícím a konvenčním způsobem, v němž tisíc a jedno ohrané klišé nechaly vzniknout filmařsky nezáživnému tvaru, poplatnému současnému televiznímu mainstreamu ve své nejprovařenější podobě. Při sledování podobných slátanin se nelze divit steskům stoupajícího počtu lidí, kteří by rádi zrušili koncesionářské poplatky - vědomí, že se z našich kapes financuje vznik podobných sraček, na náladě vážně moc nepřidá. Jediný důvod, kvůli němuž stojí tenhle výplod scenáristické bídy za pozornost, je odhalená scéna Sandry Novákové, kvůli níž jsem si to pustil - bezprostředně po dokoukání jsem ale smutně seznal, že mi to za ten jeden záběr vážně nestálo.

Toto téměř není film, ale retro módní přehlídka - ke konci jsem měl všech těch proužkovaných obleků a klobouků právě po krk. Pokud jsem tedy zrovna neumíral nudou: celý ten film je zoufale dysfunkční ve schopnosti vyprávět nějaký příběh. Spletenec scén sice spojuje postava ústředního chlápka a jeho pomsty, ale celé je to sestříhané tak debilně, že se film rozpadá na autonomní části. S nějakou psychologií postav se tvůrci taky dvakrát nepárali a celé to působí spíše jako pokus o žánrový snímek, který dle zadání jakoby obsahuje vše, co by zde mělo být, ale ono to prostě nefunguje. Výsledný dojem ve výrazné míře snižuje třeba už jen nevalná věrohodnost scén usilujících o naturalistickou syrovost, poznamenaná dobou vzniku, jakož i slabší herecké výkony. Uvážím-li, že už druhý den po dokoukání skoro neutiším, o čem ta kravina byla, pak mohu tento film jen těžko někomu doporučit.

Skvělý film, jaký mohl natočit pouze Luis Buñuel. Catherine Deneuve je v titulní roli zcela oslňující. Příběh Tristany může připomenout děj Nabokovovy Lolity či Buñuelova posledního snímku Ten tajemný předmět touhy, a velmi se mi líbil, od první minuty až do trpkého závěru. UPDATE 1.3.2020 - Na podruhé po 7 letech jsem ten film vnímal poněkud rezervovaně. Jednak mi přišlo, že je děj posouván vpřed tak nějak útrpně mechanicky, a za celou dobu mě to do sebe nedokázalo vtáhnout a přišlo mi to mírně nezáživné, a jednak mi ten námět sám o sobě přijde značně fádní a neobyčejně ohraný. Filmů o tom, jak si starý muž začal s dívkou, která by mohla být jeho vnučka, je nepočítaně (z těch lepších jsem si u sledování Tristany vzpomněl třeba na Taková, jaká jsi či Umírající zvíře), a tento ozvláštňuje snad jen to, že tu dívku hraje úchvatná Catherine Deneuve (která mi zde však přišla předabovaná - film jsem zhlédl ve španělském znění a přišlo mi, že její hlas zde zněl nějak jinak než obvykle, navíc mám pochybnosti, jestli vůbec umí španělsky) a že to natočil právě Buñuel. A Franco Nero mi zde přišel dost hrozný (ale možná jsem jen zaujatý, protože jsem si ho strašně zošklivil v té Jakubiskově obludnosti Post Coitum). Btw. ten obsah zde od Cinemaxu, to musel psát někdo, kdo ten film neviděl ani z rychlíku, protože tam píše naprosté nesmysly, které v tom filmu vůbec nejsou.