Nebezpečné známosti

Román je samozřejmě ideální předlohou a Jeanne Moreau a Gérard Philipe bezmála ideální představitelé. Jenže z celého filmu na hony čiší počátek šedesátých let, a to zejména to horší z nich. Muzikou, střihem, nepřemoženou cudností tam, kde cudnost není na místě, už se mi dnes nechtělo se na to znovu ani dodívat do konce. (17.05.2011)

Děj prvního filmového zpracování slavného románu Choderlose de Laclos Nebezpečné známosti je překvapivě zasazen do poloviny 20. století. Jaksi automaticky se nabízí srovnání se známějšími adaptacemi - z roku 1988 s Johnem Malkovichem nebo Formanovým Valmontem s Colinem Firthem, ale toto srovnání není na místě, protože tohle je trošku něco jiného. Roger Vadim byl spíše předlohou hodně inspirován. Drží se sice základního děje, ale pár věcí dotváří podle svého. Co je na Vadimově verzi obdivuhodné, jsou především vynikající dialogy a skvělá dvojka Gérard Phillipe a Jeanne Moreau v hlavních rolích, vynikající atmosféra a plynulé střídání vtipných situací (vyplývajících z duchaplných konverzací) s tragickými okamžiky mezilidských vztahů. K tomu všemu hraje výborný jazzík... Gérard Philipe v roli Valmonta (mimochodem předposlední roli před svou předčasnou smrtí) je prostě vynikající! A závěrečná scéna se znetvořenou Julette de Merteuil (J.Moreau) a replikou: "Ve tváři má otisk své duše..." je úchvatná! Všiml jsem si, že většina lidí zde dává 4 hvězdičky. Já bych se té páté rozhodně nebál.... (30.05.2006)

Tahle multilevelová manipulace se nikdy neokouká. Jeanne Moreau je úžasná herečka mnoha tváří, s tím, že všechny jsou různým způsobem sexy a podmanivé. Gérard Philipe je sympaťák a proto k litování. Symbolismus ve hře barev a stínů je bonus navíc, protože síla a věrohodnost veškerého přesvědčování je pochopitelně v konverzacích. A námět k zamyšlení nakonec - Valmont je sice zkušený manipulátor a napáchal mnoho škody, ale je vedený určitou klučičí hravostí a zároveň je rovněž manipulován, de Merteuil je šelma na vrcholu pyramidy, skutečná loutkařka, ale zároveň zcela černá, pure evil a nešťastná, prázdná a zklamaná svoji citovou plochostí. Kdo jste víc vy a kým chcete být (včetně vedlejších postav)? (03.08.2014)

Aktualizace, úpravy a posuny významů celého Vadimova týmu přinesly poprvé na plátna kin postmoderní verzi De Laclosovy klasiky, románu v dopisech. Pozměněna byla nejen doba, ale i vlastní jména a vztahy mezi hlavními postavami. Ano, hlavním můstkem je sice pořád makiavelismus kolem Valmonta, ale to zdaleka není všechno. V poválečné době těžko uvěřitelné poměry s plánovanými sňatky, intriky na společenské úrovni předrevoluční Francie a k tomu lyžování ve tříčtvrtečních svetrech? To je zkrátka příliš. Nadto je Valmont manželem de Merteuil, de Rosemonde je příliš akční na to, že by měla být vetchou stařenkou... a v neposlední řadě z Gercourta se stal Jerry Court?! Pak už se nemám čemu divit, že z finálního zápasu zhrzeného Dancenyho a zcela pokořeného Valmonta zůstala jen nehoda před krbem - a jediné, co stojí za pozornost i v takto převráceném vyprávění, je proměna osobnosti de Tourvel. Celkově jde tedy o verzi, kterou si za rámeček nedám, její dabing nemohu doporučit, ale nadále se spokojeně budu bavit s románem a zkoumáním dalších dvanácti pozdějších adaptací. Ale bez znalosti této by mi samozřejmě stále něco chybělo. (29.10.2011)

Na Vadimovom filme asi najlepšie vidieť, aká nadčasová je de Laclosova predloha. A to myslím spomedzi všetkých adaptácií. Zatiaľ čo v historických filmoch sú Valmont a jeho žena bezcharakterní ľudia medzi, no povedzme že menej bezcharakternými, tu som mal dojem, že vlastne ide len o normálny film o moderných vzťahoch. A to sú obaja stále bezcharakterní, manželka ale viac. V dnešnej dobe, kedy sa polovica manželstiev rozpadá, sa zdá, že budúcnosťou môžu byť práve otvorené vzťahy. Valmontovci akoby tak boli "hrdinami", či skôr antihrdinami budúcnosti. Niektoré momenty už pôsobia trochu rozpačito, ale po vyše 60. rokoch nie je problém filmu čo-to odpustiť. (02.01.2023)