JitkaCardova

Snůška surových, divokých filmařských nápadů, které mohly fantasticky fungovat, kdyby se podařilo je zpracovat a zkultivovat do filmu. Ale není to vůbec hotový film, jen kvapný, zbrklý koncept, předčasný pokus, z něhož je cítit především zoufalou snahu už někudy prorazit tu slepou uličku, do níž se česká porevoluční filmařina postupně vehnala. Najbrt si musel na dozrání počkat ještě pět let, během nichž získal soustředěnost, hravý nadhled i filmařskou pokoru, a Protektor a pak ještě bravurněji Polski film ty roky zúročily maximálně jako divukrásná zjevení. *~

Velice důstojné, elegantní a ve všech rozběhnutých liniích precizně dotažené zakončení s mnoha překvapeními. Vrchol může být v každém seriálu jen jeden, a jsem z té dramatické linky tady nadšená, že totiž byl přesně v bodě, kde to má největší účinek - na konci devátého dílu. Poslední díl byl uzavírací a hojivý, katarzní přesně tak, jak by měl být, a přitom potřebné rozuzlení a smíření proběhlo bez patosu, a dokonce i s grácií. *~

Těsně před koncem, po devátém dílu, mi dává smysl sem napsat. Totalitní past Světa pod hlavou je před sklapnutím Od prvních dílů, které místy budily rozpaky, mi seriál před očima vyzrál tak, že vyzrál i na mě. Okamžiky, kdy mi připadalo, že se příliš uměle tlačí na atmosféru nebo hledá prostor, kam umístit nezbytnou hlášku, jsou zapomenuty, respektive je to tak, že i atmosféru se podařilo vybudovat, konstituční prvky si s divákem dohodnout, vpravit mu rozmezí normality, v níž se pohybujeme, a nechat ho přivyknout. Estetika je akceptovaná. Logika je však nevývratná od samého počátku, sbírá se a zhodnocuje všechno založené a vývoj spěje samospádem ke smrtícímu úderu. Příběh, jak je vyprávěn, vás konečně polapí a zprostředkovaně na sobě i vy zažijete totalitní moc. Předposledním dílem se základní teze, na níž Svět pod hlavou stojí, rozvinula do své nejhrůznější možné logické podoby a maximálně využila svůj ochromující potenciál a vliv, aby dala divákovi úplně pocítit, jak vypadá a co je totalita. Nikoli pouze totalita jako společenské zřízení, to by ještě totalita nebyla, ale totalita, která si systémově učiní absolutní nárok na vaše myšlení sebe sama, vašeho světa a vašeho sebeurčení. Ze seriálu se tím konečně stalo - alespoň právě pro teď - špičkově sklapnuté, důsledně zrežírované dílo-past, které dovede zastavit srdce a rozběhnout mozek, ale také naopak. Nečekala jsem to a jsem upřímně nadšená. Chystali to pomalu a skoro nenápadně, ale mají mě přesně tam a přesně tehdy, kde a kdy mě chtěli těsně před koncem příběhu mít, přiznávám to, jsem jejich divák, vodí si mě - dovedu si teď představit i to, že postkomunistická budoucnost a naše přítomnost je jen fixní idea agenta Filipa Marvana, stejně jako všechny ostatní alternativně zlé konce, které se najednou děsivě a zcela racionálně nabízejí. Dovedu si představit i ty dobré, z nichž stejně nebude možné setřít pel nostalgie a nános prožité bolesti, takže přinejmenším nic laciného či plytkého tu nehrozí. Nemůžu se dočkat závěru a rozuzlení a jen si držím palce, aby bylo stejně překvapivé jako uspokojující. Šance je teď obrovská. *** Zvláštní poznámkou oceňuji, jak se jim podařilo, aby se v jednotlivých dílech vedle Případů majora Zemana odrazil a v novém světle zreflektoval a připomněl i žánr české normalizační televizní kriminálky, sám o sobě děsivý kombinací moralizační tendenčnosti a záměrně vyvolávané hrůzy z existenciální nahoty a civilnosti brutální smrti a vraždění zbavených patosu i jakéhokoli vyššího smyslu (Smrt stopařek, Na kolejích čeká vrah, Vrah skrývá tvář atd.), ať už v dílech o uprchlém bláznovi, který se mstí systému, v případu Orchideje na smetišti nebo paní Martičky, až po vraždu kolegy a pokusy o útěk přes hranice. *~

Totalitní past Světa pod hlavou je těsně před sklapnutím Od prvních dílů, které místy budily rozpaky, mi seriál před očima vyzrál tak, že vyzrál i na mě. Příběh, jak je vyprávěn, vás konečně polapí a zprostředkovaně na sobě i vy zažijete totalitní moc. Předposledním dílem se základní teze, na níž Svět pod hlavou stojí, rozvinula do své nejhrůznější možné logické podoby a maximálně využila svůj ochromující potenciál a vliv, aby dala divákovi úplně pocítit, jak vypadá a co je totalita. Nikoli pouze totalita jako společenské zřízení, to by ještě totalita nebyla, ale totalita, která si systémově učiní absolutní nárok na vaše myšlení sebe sama, vašeho světa a vašeho sebeurčení. Ze seriálu se tím konečně stalo - alespoň právě pro teď - špičkově sklapnuté, pečlivě zrežírované dílo-past, které dovede zastavit srdce a rozběhnout mozek, ale také naopak. Nečekala jsem to a jsem upřímně nadšená. Chystali to pomalu a skoro nenápadně, ale mají mě přesně tam a přesně tehdy, kde a kdy mě chtěli těsně před koncem příběhu mít, přiznávám to, jsem jejich divák, vodí si mě - dovedu si teď představit i to, že postkomunistická budoucnost a naše přítomnost je jen fixní idea agenta Filipa Marvana, stejně jako všechny ostatní alternativně zlé konce, které se najednou děsivě a zcela racionálně nabízejí. Dovedu si představit i ty dobré, z nichž stejně nebude možné setřít pel nostalgie a nános prožité bolesti, takže přinejmenším nic laciného či plytkého tu nehrozí. Nemůžu se dočkat závěru a rozuzlení a jen si držím palce, aby bylo stejně překvapivé jako uspokojující. Šance je teď obrovská. *~

Jack Kerouac, který jistě za svého života jednou projížděl i Patersonem:), napsal sbírku spontánních básní vydanou pod názvem Scattered Poems. Rozprášené básně. Takhle by se dala pojmenovat klíčová optika Jarmuschova posledního filmu i životní optika Patersona, jeho hlavní postavy. ***** Nikdy nikdo lépe nezachytil, alespoň tak se mi zdá, a popravdě se možná ani nepokusil přesně zachytit (a v tom nápadu, rozkrýt, zachytit, předvést a donekonečna i pro diváka prodloužit ten moment, z nějž nám u ještě nepoznaných věcí, bytostí a dějů emanuje poetično, vůbec spatřuji Jarmuschovu zrající klidnou samotářskou virtuozitu, s níž odhaluje celé nové roviny a řezy v lidské pospolitosti), jak to doopravdy vypadá, když někdo bytostně a nerozborně opatruje tu poetickou bublinu, v níž se všechno ještě teprve zdá být nadchnuté smyslem a významem, a vy se o tom nemůžete nijak ujistit. Nezkusíte to propíchnout, ukončit okamžik prvotního očarování a inspirace. Paterson žije opatrně tak, aby nic příliš nerušil, aby nic a nikoho ani náhodou, nechtěně nepřiměl se vysvětlovat, vyjevovat, stvrzovat či vyvracet. Aby se tón harfy nezbortil. Zůstává všemu poznání v předpokoji, možná proto, že se bojí prozaického zklamání, možná ale proto, že je to omamně krásné tam a tak bytovat a on o žádném možném zklamání ani nikdy neuvažoval. Je to pozoruhodně vykroužený a legitimní přístup k životu a z povahy věci nelze uspokojení z něj poměřovat s jinými. Ani s tou druhou poezií, k níž tíhnu já, a která se pracně rodí až ze smyslu poznaného a jeho zpětném obdivném odkrývání v jedinečných konstelacích a jejíž prchavnou a znovu dobývanou krásu provází setrvalá bolest a smutek z vědomí významů jako dvojčecí sestra. Zde, u Patersona, ještě všechno zůstává bezbolestně krásné proto, že neodhalené, a jen v možnosti toho v sobě tající vyšší krásu a hlubší smysl. Všechno významně promlouvá a on se tím nechává konejšit a neptá se, o čem to mluví a jestli slova dávají smysl. A vyžaduje to stejnou sílu nezasahovat, nenutit věci k jevení, a stejnou konzistenci, jako právě opačná cesta poznání. Tohle uvědomění a procítění je uhrančivé a Jarmusch mě jím obohatil o celý nový pohled do básnického bytí: dřív pro mne tahle prvotní naivita bývala iritující, není to moje cesta a s takovými básníky se nedá doopravdy u ničeho být, protože vás nevnímají, kdo jste, ale dnes, po tomhle Jarmuschově ponoru, z té své cesty tu jejich s hlubokým pochopením pro trvající emanaci té křehké, snadno zrušitelné krásy nahlížím. ***** Paterson se nikdy nedozví, jestli je jeho jedinečná dívka hloupá a bez talentu, nebo vše prohlédající, intuitivně napojená na okolí a geniální. On ji má poeticky, tajemnou, nevyjevenou. Nikdy se nedozví, jestli cestující v jeho autobusu jen tak prázdně tlachají, když si vyměňují střípky informací, které někde vyčetli, a snaží se navzájem na sebe udělat dojem, nebo zda jsou to vědoucí, pronikající bytosti, které se čehosi dobraly, a sdělují hluboká a osobitě promyšlená moudra, z nichž k němu dopadají odrazy a odlesky. Nikdy se nedozví, jestli psa své dívky nesnáší nebo ho má rád. My se to nedozvíme. A proto je to okouzlující a nelze se z toho vymanit. Nezjistíme, jestli barman umí hrát šachy. Zůstává charismatický, mluví v hádankách. Neví on, Paterson, a nevíme my, jestli ho život s jeho dívkou a jejím psem trápí a trýzní, nebo ne. A proto ho netrápí. Taková poezie je únik, svým způsobem, ale jako obstarávaná cesta, dotažený do vrcholného umění, se stává poezií sám o sobě. Paterson důsledně zůstává sobě v předpokoji, trvá u konejšivého přijetí, že všechno kolem je hebce opojné, vznešené a krásné. To ovšem vyžaduje absolutní vůli ducha nikdy žádné prvotní kouzlo nezrušit. ... Člověk jistě musí myslet na svět obalený "V melounovém cukru" Richarda Brautigana, ale na rozdíl od něj je to tady dokonale nerozhodnutelné, a tedy žádná hrůza z mylného vnímání a násilně sladkého výkladu neexistuje. Patersonův svět je v bezpečí před zjištěním, že všechno je jinak. On si nic nemyslí, on u všeho plyne. Paterson se neptá, nezkoumá, nechává se unášet na vlně, kde je všechno ještě prvotně okouzlující a protahuje tu slast nevědomí napořád. Je geniálním umělcem v nerušení. Půjde-li podzimním lesem, neotře se o jediný list, aby náhodou nespadl, aby pak všechny neopadaly a cosi ošklivého či smutného o životě se nevyjevilo pohledu a vědomí. Pod jeho pohledem volavka neuletí. Nic na světě se neprozradí. Paterson je básníkem nesetřeného pelu. Tam, kde se ještě v bližším ohledání nevyjevuje smysl, emanuje prvotní poezie. V procesu dozvídání se, projasňování smyslu, je to poměrně krátký interval, než setřeme pel z toho, co nás okouzlilo, a pohlédneme do nitra, abychom tam našli většinou zklamání, a jen někdy vzácně zrnko perleti. Paterson tento interval prodlužuje neomezeně, trvá v něm, nepokračuje dál. My se nikdy nedozvíme, jestli mu svačiny a večeře jeho dívky chutnají. Jestli se mu její "osobitý vizuální styl" tolik připomínající dekorace z Ikey líbí. Ani on sám se na to sebe nezeptá. Neví, jestli je osobitý. Ani my to s jistotou nevíme. Jarmusch nám ji neodhalí, udrží ji pro nás poetickou. A tak všechny a všechno v tom světě. Všude jsou střípky rozprášených básní. Dají se slovy vytahovat ven téměř namátkou. A tak se ani nikdy nedozvíme, my, vy, on ani ona, jestli Paterson je dobrý básník. ***** Slovo "aha" pronášené s významným pohledem Japoncem, kteří se vždycky u všeho tváří důležitě, se z citoslovce pochopení, že Paterson je opravdový básník, který to tají, stává pouze poetickou cézurou, škytnutím. ***** Úplně jiná věc je ale smutek, který plyne divákovi z vědomí o Patersonově osamělé existenci: neboť celý tento přístup k životu bezpodmínečně vyžaduje, aby člověk v něm byl sám. Pro sebe ještě v nevědomí i o tom, ale pro vědomého diváka ne. Tady je rozdíl: divák ví, že Paterson neví, že je sám. Nebo snad lépe: že neví, že člověk nemusí být sám. Že neví o perleti a živorodém smyslu života, na němž by se měl podílet. Tedy jeho to netrápí. Ale to neznamená, že osamělost takové existence bez perleti nemusí trápit diváka, nemá ho provokovat, neboť v reálném životě je nutné se k ní od sebe nějak vztahovat. Jak lze ve svém životě mít takového Patersona, když on v něm nemá vás, když vás nevidí? A co by to komu mohlo způsobit? (Rozměrujte si.) ***** A tím je tu důležitá vztažná harmonie, která mi z Jarmusche v jeho posledním, meditativním, kontemplativně tvůrčím období činí spřáteleně rozvažujícího a lidské spolubytí osahávajícího souputníka: to on přece ve svém minulém filmu ozřejmoval, jak vypadá dokonalé srozumění milenců majících věčnost času, a ozřejmoval princip, který jim umožňuje s animální radostí trvat dál - celý film je o kráse a životnosti vztahu dvou partnersky se vnímajících a přikládajících si bytostí a jejich klidném, měnlivém trvání a dourčování, nekonečném spění dál, které samo ze sebe generuje přirozenou vitalitu. Nyní tedy se stejným protažením za všechny hranice ozřejmuje jiný princip bytí, princip vědomí, které nezkoumá a nezapojuje se, ale zůstává věčně samo chráněné ještě i před sebou - princip prvotního básníka. ***** Tolik pro podpoření chuti k dívání výtažek z mého bezprostředního uchopení. A myslím, že i já se půjdu ještě jednou podívat, jak si tam to poetično emanuje. Fakticky, to zakoušení má v Jarmuschově fimu něco do sebe, dá se u toho očarovaně dlít. Ale o technických věcech, jak precizně je film zase udělán, mluvit nebudu. ***** A poznámka na okraj: věřte mi nebo ne, ale celou noc předtím, než jsem se šla na ten film podívat, se mi intenzivně zdálo o slově RYBA, od nějž rozvětveně se mi pak dával smysl celého světa, kontinuálního i diskrétního. Mám z noci dokonce výjimečně poznámky: Kde končí, začíná ryba? Ryba tvor v proudu, ryba znak, ryba origami. Ryba-pták. Ne že by mi ráno k něčemu dopomohly, můj sen ve mně zůstává jen jako tušení něčeho velikého. Tož tak ;) *~

Úpadek civilizace začíná v bodě, kdy "we know what to do but we do not do". Vývoj kupředu je možný po jediné cestě, krok za krokem po hranici tenké jako ostří nože, z níž se dá kdykoli sesmeknout, a možnosti úpadku pak číhají všude kolem ní, jsou nepřeberné a fantazií neobsáhnutelné. *** Rozmanité obrazy a pitoreskní výjevy z jednoho z možných scénářů společenských zkáz diváka s gustem nechává vychutnat Líná zátoka. Předkládá štědře vykreslený, vnitřně zákonitý svět, k němuž si přes veškeré snahy na obou stranách nelze vytvořit vřelý vzah, ani stín náklonnosti. Film je ale možné beze zbytku si zamilovat. *** Víceméně všechno podstatné, co by divák ještě mohl chtít vědět předtím, než si film pustí, zmínil ve svém komentáři JFL.

Pokud je pro tolik fanoušků PV dokladem jeho mistrovství Černá kniha, tak pro mě je to zrovna film, který se mi z nechuti ani nechtělo dokoukat, jak trapně na efekt a melodramaticky jsou ty scény budované - jako by PV nějak nezaznamenal posledních 60-70 let vývoje vyprávění filmových příběhů a jel pořád podle té počáteční naivity a jednoduché opájivosti samotnou filmovostí, hraností, strojeností, a tak scénář pracuje podle měřítek a očekávání, za nichž se promítal třeba KingKong a bylo jen nutné dostrkat postavy tam, kde bude připravený divák moci udělat ách a ou a pištět hrůzou a bude si tu frašku užívat, protože to tak chce... *** Je možné, že právě tohle se snadno promine ve scénáristicky hrubších akčních bijácích, kde jemnou reflexi přebíjí pudy a vášně hnané příbojem krve a/nebo spermatu, ale v jemnějších psychodramatech, kde působivost děje stojí na předivu motivací a na přísně logickém vývoji postav a souběhu událostí, to prostě leze ven jako sláma z bot. Je jedno, jak složitě scénář vypadá, když se ho pokusíte převyprávět. Pořád je to melodramatický konstrukt předem vypočítaný na efekt, stavící se nad přirozený běh příběhu, který by člověka strhnul svým komplexním neodvratným spěním, a v obratech, zvratech a pointách místo toho vystupuje předem vykonstruovaná hra režiséra-boha příběhu, který odolává námitkám. A zatímco přirozený příběh by ohledával i jiné možnosti, on a herci pod jeho taktovkou to valí vytčeným směrem, aby se všichni v kině mohli ve správné chvíle dojímat. Jenže scénám, ve kterých si hrdina (obrazně míněno) naběhne na osudovou kulku za dojemné hudby a s dlaněmi přištitěnými na srdce, z nějž začne na bílou blůzku probublávat krvavý pramínek, a s leskem v očích padá zpomaleně k zemi, už je snad nějaké to půlstoletí odzvoněno. *** Verhoeven možná používá moderní efekty, ale nikdy se nevymanil ze starého filmového myšlení a není sám nijak moc chytrý. A to je nuda a navíc zrovna tady jde o ironii o to krutější, že scénář má vycházet ze "skutečných událostí". *** PS: Vůbec se nedivím, že Tarantino přesně kvůli takovým vykrádačům skutečnosti a velmistrům dojáků musel natočit Hanebný pancharty a zatančit tak na mrtvolách těch nacistických hajzlů i režisérských šmelinářů s nimi, čímž mohl zároveň i složit neskutečně šlechetný tribut obětem - těm historickým i těm z řad filmových diváků třeba takového Paula Verhoevena;)

Když Bertolucci natáčel Snílky, byl to počin zplozený sentimentem, nostalgií, voyeurskými tužbami a sebemrskačskou lítostivostí, až to chvílemi působí oplzle a odpudivě (totéž platí i pro Tango v Paříži), ukájí se fantaziemi a k stáru slabošsky natáčí, co zavčasu neprožil. *** Xavier Dolan je jeho pravý opak v nejlepším smyslu, je to Apollón filmu, zvěstovatel života v jeho nejtrýzivnějším a nejmučivějším, nejplnějším prožívání, nadšený vozataj řítící se arénou a třímající opratě rozjetého čtyřspřeží, a je to zároveň i komentující filosof holobrádek, s rozkoší i úctou si uvědomující let času i prchavost a jedinečnost prožívaných chvil, byť sebenenáviděnějších, tak zároveň prožívaných s láskou a obdivem. *** XD obnažuje dar svojí generace - ti soustředění už rovnou dovedou poučeně, reflektovaně v tvorbě vytěžit vlastní nevinnost, vlastní nápřah, vlastní dychtivost i nekomplikovanou, tryskající příchylnost k životu a proudící touhu, radost, dojetí, nejistotu, zmatek, stud, vztek, netrpělivost a všechno ostatní, co patří k jejich věku, tápání i napřahování a okoušení. Vyrůstá nám tu generace citům i přemítání otevřených dětí, s nimiž rodiče o všem mluvili a nechali je v klidu se rozvíjet podle svého. *** A Xavier Dolan podává nezkalenou generační výpověď filmem, a přitom - světě div se - on rovnou už i umí udělat řemeslně perfektní film. Tahle mláďata se s tím nemažou, mají už audiovizuální techniku v genech, od mala načenichanou, stačí jim si to uvědomit. Nemusejí studovat desetiletí škol u mistrů, aby uměli udělat dobrou fotku, hudbu, film. Jakmile se soustředí, nejsou to žádné neobratné pokusy, ale už svébytná, nefalšovaná, hotová filmová díla se vším všudy, s hloubkou, kterou třebas nemají naměřenou a dosaženou, ale moc dobře vědí, o co jde, a zpod rukou jim tryskají hodnotné skvosty, které mají své místo na filmovém nebi jisté. Jako hvězdy vycházející nad novou zemí září a přitahují, utěšují a jitří, udávají nový směr a probouzejí naději. A je v nich k nalezení osobitá a stálá krása. Přitom všem XD je mezi nimi jasnou Severkou. Tvůrcem Královnou. Mám radost. *~~

Drzý a přímočarý, rozkošný a odvážný, nepřekračuje svůj věk, pouze hranice svého věku. Nečekala jsem to, ale jako filmař své generace a svého věku mě maximálně okouzlil. Nemá to chybu. *~~

Nemám potíž pochopit, ba ani potícit, jak tu dílo osvobozuje autora, ale nejsem dostatečně voyeristicky založená, abych v tom nacházela zálibu. To není film, ale čistě osobní psychoterapie, která navíc nepomáhá autorovi učinit ze svého světa krok ven, směrem k ostatním a ke vzájemně vnímavé komunikaci. Možná už ho nebudou tolik trýznit některé obsese, ale nadále zůstává uzavřený ve svém autistickém vesmíru, kam nevnímaná necítím zájem nahlížet. Film sám není perverzní, chráněný aurou nevinnosti prostoduchých, ale záliba v jeho sledování by mohla být. *~~