JitkaCardova

Hořce sžíravé drama o politice, bohatství a právě zvědomovaném vlivu filmových magnátů a jejich poskoků na veřejné mínění. *** A o výjimečných jedincích s pronikavou inteligencí, sociálním cítěním, dobrým srdcem, ostrým jazykem a takovou schopností reflexe, jakou nikdo vlivný nemůže potřebovat, což právě z nich, možných spolehlivých pilířů zdravé společnosti a morálních kompasů žertem krutého a tak obvyklého osudu v dnešním typu společenského zřízení dělá sarkastické oslyšence a téměř samotáře s několika věrnými a kurážnými přáteli, balancující na hraně nevyhnutného sebezničení. Alkoholismus (jako ostatně téměř u každého) není příčinou jejich zvnějšku přivozeného úpadku, ale důsledkem. *** Mankiewicze tu v celém rejstříku téhle polohy naprosto bravurně ztvárnil Gary Oldman. *** A o pletichách, chybách, slabostech, podléhání, výčitkách, zlomených vazech, zpronevěřené odpovědnosti, přebíhání a ne/klidném spaní těch prostředních. *** Občan Kane mě otravoval (ale ještě to po letech jednou zreviduji), dost možná právě pro tu filmem zmiňovanou vivisekci, jíž se z plnokrevné předlohy stal toporný agitační scénář, ale tohle vrstevnaté dílo z doby jeho vzniku mě uspokojuje měrou vrchovatou. *** A taky už si nikdy nespletu Uptona Sinclaira se Sinclairem Lewisem. *** (Na B12, o státním svátku naší rádoby-demokracie.) *~

Neopakovatelně osvobodivá a iniciační jízda fantasticky napěchovaná bizarními šílenostmi a gradujícím humorem, s hrdinou (Todd) směřujícím od pasivního tápání a rezignovaného povlávání k aktivnímu odevzdání se a (sebe)přijetí. Mistrně dotažený koncept holistického přístupu (Dirk a Bart), který nejen vedlejší postavy, ale i divák sám několikrát pocítí na vlastní kůži. Do pozdně podzimních večerů naprostá paráda. *** S O. na B12. *~

Zoufalí lidé dělají zoufalé věci, aneb o pokrytectví z bídy a zoufalství z pokrytectví. Velmi civilně a dobře natočeno. Speciální sílu příběhu dodává, jak přirozeným svědkem i aktérem všeho morálně vykloubeného dění je bystrý devítiletý chlapec. *** (Inspirace festivalem Kino Brazil, na B12, sama.) *~

Kromě naprosto ryzího zachycení principu bezskrupulózní manipulace ve prospěch získání větší moci, i za cenu absurdního zaprodání vlastního života a rodiny (člověku nezůstane vůbec nic, když likviduje a manipuluje vlastní příbuzné, když oslabuje a tráví svou vlastní ženu a své blízké; modloslužebný princip tu člověk obrací přímo sám proti sobě - tak daleko nezašla ani mafie, ani nacisté - dívat se, jak je tu zlo důsledně vyhnané do takové krajnosti, že člověk pro jeho prospěch škrtí svůj vlastní život, své vlastní podmínky k životu, zapaluje svůj dům a vraždí svou ženu, je vskutku nově fascinující a poučné) si obrovsky cením právě té problematizované perspektivy: jak tajemně mlčky nechal Scorsese ze své západní pozice Molly, pro mě bezesporu ústřední postavu, přihlížet zkáze, jak nás nutí, abychom na její kulturně podmíněné trpné mlčení a neprohlédavé snášení všech příkoří naráželi a dobývali je, my zápaďaci, ukvapení, uječení a užvanění za každých okolností, ať jsme zrovna v právu nebo ne. *** Uděluje to celému příběhu o zřejmém bezpráví a vyhlazování mnohem větší sílu a hloubku, protože do popředí vystupují jiné než obvyklé čepy, jiné než západní morální a charakterové kvality, na nichž se tu otáčí příběh i naše rozvažování. A sice jsme nuceni zkoumat, jakou váhu má v tomhle příběhu Mollyina bezmezná důvěra, oddanost, soucit, hluboký pocit sounáležitosti, izolovanost a křehkost její i jejích sester zajatých v nukleárních rodinách s bělochy od kolektivní moudrosti a kolektivní odolnosti a vštípená důstojnost. Nutí nás to se ptát, kde už se Mollyina apriorní důvěra překlápí v zaslepenost. A kde se její možná prozíravost rovnou slévá s vědomím bezvýchodnosti a vyvěrá v odevzdanost? Kde končí Mollyina zdravá loajalita k vlastnímu muži a začíná se její zhouba v zaslepenosti a téměř pudové neschopnosti o něm pochybovat? A co by jí zůstalo, i z vlastní hrdosti a identity, kdyby při prvních těžkostech vydala pochybám svůj svazek, svoji rodinu? (Jsou na opačných pólech spektra, ona a její muž.) A tak to musí protrpět až do konce ztrát, přesvědčená až nezvratností odhalených důkazů, sama málem na pokraji smrti úkladným zabitím. *** A ještě střípky: Nemilosrdně hořká ironie neodvratnosti osudu: jako všechny osedžské ženy i Molly umírá na hranici 50 let. Víc není o čem mluvit, bezprávím stíhá bůh či osud své vyvolené. *** Fantastický rytmus podtržený nenápadně hudbou: od příjezdu vlaku a vjezdu do filmu, příběhu, na pozemek, železný rytmus oznamování nových a nových úmrtí (nikoli únavná repetitivnost, ale odzbrojující zdrcujícnost). *** Úchvatné scény: hořící pozemek a jeho sledování - náleží rozmazanost tabulkám skla, nebo mu přece jen vlhnou oči? Scény umírání osedžských žen, sova, a ticho z druhého břehu, do kterého se jen pomalu a zdáli vracejí zvuky pláče, nářku, když se přenášíme zpět z jiné roviny bytí do vezdejší pozemské reality. *** Fantastický je i pocit zatemněného vědomí Ernesta od chvíle, kdy sám ochutná inzulínový jed - od té chvíle jako by už nestíhal ani sledovat, pod jakým vlivem co koná a jaké důsledky na něj mají vliv, jako by byl jen zpola při vědomí..., tady nám snímek nabízí naprosto ojediněle zpřístupněný prožitek zmatené existence ve vleku cizí vůle a neschopné jasné sebereflexe a sebe-vědomí. Synonymum až přízračného zatracení, ztráty duše. *** (S O. a Š. a Bí na Andělu. Bez R.) *~

Snímek o vnitřní síle a urputnosti, o rodové i osobní paličatosti, jež postupně přezrávají v citlivost a pokoru, o překonávání trpkosti, o přerodu, který není zlomením, stejně jako jím není dobré zkrocení koně, snímek o stávání se parťákem i za těžkých okolností, v nichž se neplní křehké sny, ale tvrdé povinnosti, a vzniká pevná, byť často hořká sounáležitost. *** Geniální je i obsazení celé tříčlenné rodiny - a také Lanea Scotta, přeraženého jezdce na býcích, který tu hraje sám sebe. *** Fantastické ztvárnění postav, zpřítomnění prostředí, emocí, vnitřního i vnějšího světa postav, včetně Lilly, citlivá kamera, živoucí vztahy, specifický zájem každého o ty druhé, včetně mladých kovbojů, chvíle k nedýchání. Momenty, kdy Brady učí koně důvěřovat, a po nich hlavně ty, kdy témuž znovu učí Lanea, skutečně zastavují dech. Bezprostředně lidský příběh s vysokou citlivostí otištěný do plátna, a přitom ani stopy po kýči. *** Jo a našla jsem rozhovor, kde Brady vysvětluje, jaký je vztah filmu k realitě jeho života - nakolik hraje sám sebe ve svém životním příběhu. Tož: Prý poté, co Chloe Zhao natočila svůj předchozí film Songs My Brothers Taught Me někde na vedlejším ranči, chtěla proniknout víc i k domorodým kovbojům a natočit přibližující příběh z jejich života... a zkoušela různé scénáře a pořád to nebylo ono - to už se s Bradym znali, a pak přišlo to jeho zranění a pak se on prostě nedokázal vzdát koní a pokračoval, i když riskoval život, a ona v tom nečekaně našla ten svůj příběh... takže neuplynuly ani 3 měsíce od jeho zranění a komatu a začali natáčet, zatímco on se zároveň staral o koně a o všechno... A jak sám říká, v jednom kuse hrál, protože ta postava je napsaná, podle scénáře, není to on a nehraje sám sebe.. Panejo. *** Na B12 s OLí. Dík. *~

Tak nic. Dost jsem se těšila, i díky recenzím, a to až tak, že jsme se na ten zázrak šli do kina v neděli odpoledne podívat tři zvědaví dospělci i bez dětí, ale doprčic. Animace byla mile inovativní, pár nápadů extra krásných (nejvíc to přibývání květů, které už zaživa rostou ze staříka), některé prvky zábavné (např. vizuální podoba postaviček s herci, kteří je namluvili), ale pak už samé minusy: hodně mě zarážely povrchně schematické nevyvíjející se postavy, spíš bezduché karikatury-nosiče nějaké přidělené jedné vlastností, a slepenec zamotaného příběhu, v němž jsou různé motivy (nepochopitelný tvor, co se živí světlem, ale zároveň roste, když jsou na sebe lidi oškliví, a zároveň na sebe má brát povahu lidí z okolí, osamělý domovník s asi bohatým vnitřním životem a minulostí, sousedská nenávist, volby v bytovém družstvu, holokaust, hyperprotektivnost jedněch rodičů, ambicióznost jiných, zkažené děti, depresivní osamělá matka po kariéře, atd. atd. ...) naházené bez ladu a skladu jako suroviny do bramboračky, občas se z ní při míchání vynoří a pak zase zapadnou, aniž bychom si nějaký mohli vychutnat rozvinutější, narážejí na sebe, nespojují se, ale spíš si překážejí, a nikam společně nevedou, takže finále není žádným logickým vyústěním ani završením, ale spíš vysvobozením. Všechna nezbytně vyvstávající "proč" zůstávají bez odpovědí a jejich nasčítáváním polévková směs postupně ztrácí chuť až do naprosto nemastného neslaného finále, kde jsem se posledními velkými nezodpověditelnými proč téměř zadusila. *** Proč vůbec Tonda svítí? Co má jeho světlo symbolizovat, co ostatní nemají? Proč mu ruce postupně černají? Proč je potom tak snadné z nich tu čerň setřít? Když se tvor (poněkud laciná výpůjčka ze Spirited Away) živí světlem, jak to jde dohromady s tím, že na sebe bere povahu lidí ze svého okolí? A když se Tonda se Slávkou zkusmo urážejí, aby si to vyzkoušely, jak to, že to funguje? Copak ty urážky doopravdy myslí vážně? A copak jsou lidi v domě kolem tvora všichni stejní? Proč tedy není stejně hodný a moudrý jako domovník, s nímž žije nejtěsněji? A proč žárovek, kterými se živí, ubývá? To se nedají dokoupit do zásoby? A hlavně: co by se mělo stát, když dojde poslední žárovka (přitom ale nikde není tma), kdyby Tonda nenakrmil tvora svým světlem? A proč by Tondovo světlo měla tvora nebo situaci v domě nějak změnit? Čím se bude tvor živit pak? Proč - když je to vlastně takové bezva win-win řešení -, tedy domovník Tondu před tvorem 11 let chránil? Když nebylo před čím a Tonda ani tvor ani ostatní se nemuseli zbytečně trápit? Proč potom tvor najednou změnil barvu a co to má v logice řečeného znamenat? A co za zavřenými dveřmi u domovníka provedl tvor s tou fialovou sousedkou, že se pak ona i její dcera najednou chovají pitomě praštěně? V jeho charakteristice není, že by měl mít nějakou takovou moc. A proč by se měli všichni sousedi najednou proměnit v milejší (i když zřejmě stejně nablblé jako dřív) jen proto, že tvor vysál Tondovo světlo, když o ničem z toho ani nevěděli? A proč by to měl být nějaký hrdinský čin, když Tondovi i jeho rodičům se akorát ulevilo, že už teda nesvítí a je stejný jako ostatní, může chodit ven a nebude už potřebovat provázek? A proč by mělo najednou být v domě světleji? Má být ponaučením pohádky, že lidi se změní jako mávnutím proutku, aniž by cokoli pochopili, když někdo obětuje něco, co ho stejně jenom otravovalo, vyčleňovalo, a dobré to jinak taky k ničemu nebylo? To je fakt závěr. Tvor vyzunkne Tondovo světlo - a všecko je najednou fajn. A jako teda uff.... je těch průvodních otázek k detailům je mnohem víc. Co má třeba symbolizovat ten biologicky nemožný svazek holuba s andulkou? Bylo to potřeba takhle mezidruhově jako pěstí na oko? A proč vůbec Slávka andulku pořád nahání do klece, když andulka je celkem happy? Potřebuje ji v kleci? Jak to jde dohromady s její povahou? Atd. atp. atd. atp. Zkrátka mám opravdu pocit, že pět centimetrů pod povrchem v tom příběhu nedrželo pohromadě nic. *** Jo a za tu Klusovu písničku do titulků bych udělila smrtelně vážně trestné body za nevkus, kdyby to šlo. *** (Ve Velkém sále Světozoru s OLí.) *~

Šla jsem na film s vědomím, že vidět ho je nutností pro každého Evropana se základním politickým i sociálním vědomím, a zároveň s lehkými obavami z nekompromisnosti jeho filmových kvalit, vzhledem ke kritické odezvě, ale teď překvapeně a s úlevou zjišťuji, že jsem se obávala zbytečně. *** Vzhledem k tomu, co mělo být předmětem sdělení, byl film natočen výborně: oceňuji především, že neútočí na city, ale na rozum a na racionální vstřebání nemocné logiky celé situace. Tomu je podřízeno, že Holland pragmaticky (ač by se spíš chtělo říci milosrdně) zvolila černobílou, stejně jako soustředěné členění do přehledných kapitol pomáhajících zaměřit fokus diváka na několik různých perspektiv spojujících se v onen klinč bezmoci, stejně jako závěrečný ironicky kontrastní epilog se situací na ukrajinsko-polské hranici. *** Měla jsem původně jedinou větší výtku, ale ta se rozpustila už během psaní komentáře: nepřišlo mi nejprve jako nejšťastnější takové dramat(urg)ické poskládání, kdy nejprve sledujeme ty nejtěžší bezvýchodné situace migrantů, s nimiž je zacházeno nejhůře, abychom se v závěru téhle linky podívali i na skupinku šťastnějších mladých hochů z Afriky, kteří najdou azyl u polské rodiny, a tífm ji de facto ukončili a pak už hned následoval onen epilog. Umím si představit, že to pro Holland bylo velké rozhodování, ale já bych asi diváka ještě před epilogem přece jen vrátila k těm nejzbědovanějším, do těch nejhorších situací, aby právě to bylo tím, co mu zůstane v živé paměti. Ale zpětně uznávám, že klidnější dramaturgické řešení, k němuž se přiklonila Holland, je v plném souladu s tím, že to nemá být citově vyděračský film, což by takhle hrozilo trochu víc.  A tím víc respektu ve mně Agnieszka Holland, která se tématem nedala strhnout k podbízivým pózám, vzbuzuje. *** Poprvé v životě myslím napíšu, že filmu nesmírně prospěla i jistá přesná míra schematičnosti a typizovanosti, která zde je navíc přiznaná a skutečně velice dobře vyvážená. Agnieszka Holland se zkrátka nesnaží dojmout nás k slzám nějakým jedinečným barvitým příběhem, její film má střízlivě nasvěcující povahu a útočí na naše svědomí a mozkové závity: opravdu se s tímhle děním jako evropští občané dokážeme srovnat, racionálně si to všechno vysvětlit, ignorovat to? Ale nežene nás (jako jedince) ani k žádné bezvýchodné provinilosti, nechce, abychom se teatrálně bičovali, jen se velice věcně, ale nepokrytě ptá: uvědomujete si, že se tu (stejně jako i na jiných hranicích naší pokrytecky opevněné blahobytné a na úkor jiných, námi využívaných světů, tyjící Evropské unie) dnes a denně odehrávají tyto každým zdravým jedincem neakceptovatelné zločiny proti lidskosti a že jejich přehlížení či dokonce podněcování spolutvoří samo jádro našeho soutěžního politického, sociálního a ekonomického systému? A to nejen polského, ale celoevropského? A za tohle promyšlené a klidně neúhybné nasvícení opravdu ráda a vděčně tleskám. *** A ne, stopáž k takovému sdělení vůbec nebyla přepálená, naopak, uteklo to i díky členění a neulpívavému opouštění dílčích osudů až příliš rychle: možná bychom se měli dívat ještě o několik hodin nebo spíš i dní déle, aby nám to došlo v plném rozměru. *** (S O.Lí ve Velkém sále Světozoru.) *~

Ve městě plném fascinujících výhledů a estetiku noci určujících neonových reklam sledujeme utváření životů lidí bez výhledů. Film o sociální mizérii, beznaději, hořkosti, mužském vzteku a ženské rezignaci (a naopak), o únavě, o zvratech k horšímu a nedostatku sil a možností trpký běh věcí změnit, pomoci sobě, či sobě navzájem. Jemná, tichá, podmanivě natočená obžaloba bezcitné společnosti pod nadvládou peněz, privilegované moci a násilí, vše plíživě požírajících korporací a jejich všudypřítomných neonů. Feministická linie je stejně (oprávněně) hořká jako ta ústřední: ženské hrdinky se buď zoufalé vrhají na gambling, přežívají po squatech, odevzdaně se trápí doma s utrápenými mužskými, anebo se nechají pohltit korporátem. Smrt (zabít se, nebo nechat se zabít) je vždycky možnost. *** Poslední scény jen dokazují, že je to jedno. Čas na cigaretu sanitního lékaře s policistou může stejně dobře znamenat, že pacient je mrtvý, jako že na tom prostě nesejde. *** (V Lib, sama.) *~

Dokument je poměrně obsažný, konkrétní jak co do vybraných specifik rodinných, tak společenských, v nichž Elfride vyrůstala nebo jimiž se rozhodla ve svých dílech zabývat, ale připadá mi - a jsem vůči tomu krajně ostražitá -, že dokument toliko předkládá vlastní spisovatelčina vysvětlení toho, proč a kým se Elfride Jelinek postupně stala a proč už 20 let žije a tvoří v ústraní, přičemž do roku 2004 se dozvídáme především o tom, jaká nepříjemná témata si vybrala, aby s nimi svůj národ konfrontovala, a od roku 2004 už se o ní nedozvídáme nic. Je to pro mě příliš zatížené autorským narativem Elfride Jelinek, jako by Claudia Müller jen posloužila silnější osobnosti, která si přála právě takový narativ vytvořit a pustit do světa. Každopádně už to, že to tak vyznívá, mi připadá jako filmařské selhání. Chybí mi více informací o Jelinek z různých stran, nasvícení jejího života a díla z dalších pozic a od dalších lidí, kteří by ji dobře znali. Tahle promyšleně seskládaná mozaika, která má podat určitý obrázek, mi jen ukazuje na podezřele mnoho nevyplněných ploch. *** Navíc: Elfride Jelinek jsem celé roky měla na seznamu dlužné (ještě nepřečtené) světové literatury, a hodně jsem se na ni těšila, jako filoložka umím ocenit promyšlenou autorskou práci s jazykem, dovedu číst v potřebně přehýbané syntaxi a novotvarech, mám slabost i pro německy psanou literaturu, a tak mě nyní navíc silně zaskočilo, že literární jazyk Jelinek, jehož je v dokumentu plno, je pro mě téměř nerozklíčovatelný - především to, jak od výstavby možných sledovatelných point uniká k paradoxům a kontradikcím a mimoúrovňovým, ale k sobě svázaným větám, aniž by to mělo hlubší utvářený smysl než pouhé protivenství. Tak se mi aspoň zdá... *** Celkově ve mně vznikl dojem, že unikání je tady tak vůbec klíčové slovo: Elfride Jelinek uniká posouzení od svých blízkých, dokument o sobě má pod kontrolou a vyřizuje si to přes něj jen s veřejným prostorem, který si to vyřídil s ní, a v textech uniká od kauzální logické sdělnosti, skrze niž by vystavěla něco sama o sobě, aby jen podrážděně nereagovala na to či ono, co je (a jistě je) hodno nelibosti. Ale co je tedy hodno její libosti a co kromě odsudků a zahořklosti (obousměrné mezi ní a její společností) plní život Elfride Jelinek? Nevím a na dokumentu mi tohle zaryté smlčení hodně vadilo. *** S Lí, Velký sál Lucerny, v rámci Das FilmFest.) *~

Silné a zřídka zpracovávané téma - v podstatě vztah matky a dcery, který se s věkem překlopil, až se dcera stala tou, kdo poskytuje [téměř mateřskou] péči, a matka její příjemkyní, a jak se to může vychýlit, pokud dcera nemá vlastní rodinu, své děti, a (možná i z dalších důvodů, jako jsou - zřejmě zbytečné - výčitky a špatné svědomí, a tedy z navozeného pocitu viny) začne být na vztah s matkou a poskytování péče fixovaná až příliš úzkostlivě. *** Logická linka a narativní struktura byly bezchybné, pointa pro mě přišla překvapivě, což bylo příjemné, a sedlo si to pak všechno perfektně, člověk prostě jen musí přijít na to, že návštěva, kterou dlouho sledoval jako přítomnost, byla ve skutečnosti vzpomínaná (a do scénáře zapisovaná) minulost, během nové návštěvy, kdy už je tam dcera samotná. Dá se i vytušit, že během té předchozí návštěvy - a možná jich absolvovaly i víc, dle několika fází stárnutí matky - matka v onom specificky vytapetovaném pokoji i zemřela. *** Jen mi připadá, že tentokrát by bylo třeba téma zpracovat o trošičku víc, rozvést je konkrétněji a víc do souvislostí, vše ústrojněji propojit. Že se naznačilo příliš málo o tom, proč dceru trápí matčina minulost, proč vlastně zanedbává muže a nemá rodinu, kde se v ní vzala ta úzkostlivost, čí tvář to pozoruje v okně, jak s tím pozorováním souvisí historka taxikáře z úvodu atd. I kdyby to pozorování postav v oknech měly být jen žánrové pomůcky k navození mysteriózní atmosféry ve scénáři, který píše, nějakou spojitost by to mít mělo - něčí tvář to přece musí být. Připadá mi přece jen škoda, že takhle nosné téma o překlápění a vším možným utvářených posuvech vztahu matka-dcera je tu jen tak jemně dotknuto, z povzdálí a jako by se stále přítomnou bázní. Ale možná že vlastně o tom, jak těžko se takového tabu člověk zbavuje, ten film byl. *** (V Lib., sama.)*~