JitkaCardova

Plakátově moralizující černobílá agitka, v níž se toliko zjednodušeně a beze stopy humoru či nadhledu ilustruje hlavní heslo, že když se něco provede, tak se to má přiznat, a čím dřív, tím líp, protože jinak se člověk udusí zevnitř - a vnější okolnosti ho stejně prozradí.  A taky, že nevěra se nevyplácí. Idylizace spořádaných manželství a klidu v rodině, kde muž chodí do vážného zaměstnání a žena doma s malým děckem vaří a uklízí a čeká a dělá si starosti a ničemu nerozumí. Herecky toporné a mizerné, dialogy jako z příručky, jediný trochu uvěřitelný a trochu zajímavý výkon podal ten kluk. *** Dobrý komentář: Matty. *~

Nádherně vizuálně opojné, doslova i přeneseně barevné, formálně kulišácky vtipné, ospale se sbírající drama, které nenápadně klíčí z drobných náznaků uprostřed nevinných žertů a uličnického handrkování, a kulminuje spolu se stoupajícím žárem letního dne, který zatemňuje soudnost a brání klidnému uvažování a vychladnutí stejně jako příliš hlasitá muzika nebo bezprostřední prožitek bezpráví, v horečce jedné noci, kdy vyvře pravda o nespojitelnosti vody a oleje, přinejmenším v systému, který nadržuje bílým, aniž by to bílí potřebovali změnit stejně silně jako jejich černí spoluobčané. Když dojde k potyčce a policejnímu násilí, odnese to vždycky černý bratr, nikdy bílý. A co se na povrchu zdánlivě spojovalo, v hloubce se zase dokonale propastně oddělí, byť noční rozvášnění je vystřídáno všestranně sdílenou ranní lítostí a únavou. ***  Snímek ilustrativně (ale nikoli plakátově) osciluje mezi dvěma možnými pohledy na násilí, jak je prezentovaly dvě nejvýraznější osobností afroamerického hnutí za občanská práva, M-m-m-mmartin a M-m-m-m-mmalcolm: 1) Násilí je nepraktickou a nemorální cestou k řešení rasové nerovnosti. Plodí jen další násilí, hledá způsoby, jak protivníka ponížit, místo snahy získat si jeho porozumění; místo lásky plodí nenávist, místo dialogu monolog. Zanechává v zúčastněných jen hořkost a surovost. -- Martin Luther King, jr. A 2) Jestliže špatní lidé drží v aktuálním systému všechnu moc a brání druhým v dosažení věcí, které potřebují k životu, mají tito druzí právo učinit, co je nezbytné, aby taková nerovná situace skončila, což sice není obhajoba násilí, zároveň však lze vyjádřit souhlas s tím, aby ho bylo použito v sebeobraně - pak to ani není násilí, jako spíše zdravý rozum. -- Malcolm X *** Ale i když film rozpracovává vážné téma, není ani trochu patetický, nadšení v nás při sledování budilo místy podmanivé a místy rozpustilé formální zpracování s vtipnými úniky mimo film, kdy třeba ne/herci vypadávají z rolí a navzájem se rozesmívají, nebo scéna dialogu začíná o vteřinu dřív, když ještě herci opření o stěnu čekají na pokyn, než se rozejdou, apod. Fantastická je vizuální práce s celou paletou sytých barev a s leskem "černé" kůže, která je pro všechny barvy na škále skvělým nosným podkladem, na rozdíl od "bílé". Neopakovatelně skvělá je celá nakažlivá atmosféra filmu, která dojíždí ještě celé hodiny a dny. *** Parádním soukromým objevem pro nás bylo, že postavu toho kluka, co zorganizuje bojkot Salovy pizzerie a vypadá jako mladý Gándhí z alternativního vesmíru, hraje Giancarlo Espozito, stejný herec, ze kterého se později stane v Breaking Bad ten chladný a elegantní majitel drogového impéria a řetězce podniků se smaženými kuřaty. Nebo že v roli bílého zrzouna, co se "narodil v Brooklynu", se mihne John Savage, představitel Clauda Bukowskiho, hlavní postavy z Vlasů. O bláznivém výkonu Spikea Lee, který si vedle režie a scénáře střihne i roli hlavního hrdiny, raději nemluvě. *** Promítání v B12. *~

Zvrat, který přijde někdy ke konci druhé třetiny, z toho přece jen dělá zajímavý film, ale celkově by tomu slušelo méně tlaku na komično, který postavy nemístně mění až v karikatury, a kompletně o level lepší režie, pak by to byl film, který stojí i za opakovaný prožitek. *** Promítání v B12. *~

V opět nádherném, velkorysém, sytivém, bravurním koncertním nasnímání nám Branagh předvádí hry lásky šálivé a marnou lásky snahu ve vší kráse i krutosti, lesku i bídě, ve vší pokleslosti i opulentní nádheře, ve vší osudovosti marné lásky hry šálivé, kde vše je dovoleno a neexistují žádná pravidla. Lásky marné snahy, hry, jejichž záměry se kříží a násilně přerývají, jež nás zanechávají vykolejené, nevyrovnané, nesmířené a přelomené, naše životní linky přeťaté, a skýtají nám nevyžádanou příležitost (či nutnost) stát se někým jiným, než kým jsme toužili být, aniž by vůbec byla předem naděje, že se nám stane odměnou, když to zvládneme. *** Je to opět film se silnou pečetí opanovanosti uprostřed frivolnosti, přepychu a podmanění, dosahující až meditativní roviny tvorby, jež si nezakazuje nádheru hýřivosti, šarm ani vtip, ale přistupuje k nim s rozvahou mistra a umem a citem lékárnického magistra. **** Předchozí Vražda v Orient Expresu mě sice přece jen uhranula víc, snad že vztah k pravdě, či spíše k pravdivosti bytí jako podmínce přístupu ke skutečné kráse, jako podmínce kultivace pravé lásky k životu, jež není zastíněna povrchní  nicotnou sebeláskou, z níž plynou naše ješitné představy, tu vyzařuje fatálněji, osudověji, vznešeněji a artikulovaněji, snad nostalgičtěji, jak ta těžce vyzískaná krása pomalu a majestátně emanuje z každého obrazu - nicméně zpětně už asi začínám chápat, že tohle téma je spojovníkem obou filmů a činí z nich jeden celek, čili nedává moc smysl je srovnávat: společně hovoří o nezbytnosti vymýtit ze sebe přehlušující sebelásku a ješitnost, aby člověk dokázal docenit matérii života, jež nás obrábí, odevzdáme-li se, daleko za hranicemi našich dětinských dychtění, na poli ztrát - jen v tomhle druhém filmu se to sdělení - a proč by ne - posouvá do odlehčenější, rozmarnější polohy. *~

Uhranutá Silou psa jsem si vzápětí pustila Bright Star, ale zatímco tenhle film má prožívání emocí přímo za téma, paradoxně ani zdaleka tak silné a opojné prožívání jako Síla psa nezprostředkuje. Představuji si, jaké divy by s tím dokázala kamera Ari Wegner, ale i tak filmu škodí zdlouhavá repetitivnost schůzek a stále stejně plytký a zaujatý vztah mezi Fanny a Keatsem, vztah mezi básníkem a múzou, který nezraje, nevyvíjí se stejně jako Fannino porozumění poezii, takže se zdá, že ztuhli v jakési pubertální romanci držení se za ruku a naivního recitování veršů až do sociálně, ale nikoli intimně bolestivého konce, protože básník sice umřel nespravedlivě na chudobu a souchotě, ale té naivní "zamilovanosti" mezi nimi, jak ji alespoň zpodobňuje film, věru škoda nebylo. A bohužel ani Keatsových básní v tomhle ztvárnění. Opravdu, mnohem důrazněji od Jane Campion doporučuji shlédnout Sílu psa, protože to je teprve skutečná báseň. *~

Klíčové slovo: Kalokagatheia. *** Fatálně uhrančivá a přesvědčivá kamera zprostředkuje fyzično a tělesnost a dynamiku ať už krajiny nebo práce či vztahů a emocí a zpředmětňuje pocity, vjemy, prožitky, skrze něž a jedině skrze něž se tu vypráví křišťálově ryzí, anticky jednoduchý a právě tak neřešitelný příběh konfliktu bratrské žárlivosti a synovské lásky, který nedovolí, aby se mezi dvěma výjimečně citlivými a inteligentními muži rozvinul hlubší vztah, protože je beztak částečně projevem slabosti prvního ze ztráty přítele a mistra (a jen možná i milence) a protože právě tu slabost musí druhý v roli zdánlivě slabšího využít a kousnout ze zálohy, věří-li, že je jeho první povinností chránit svou matku, byť tím jde alespoň částečně proti své vlastní přirozenosti a inklinacím. (Je to tedy ještě spíš power of the underdog.) *** Přestože se tu ale obětuje něco výjimečného a zušlechtěného pro něco profánního a prostředního, zároveň je tu každé jablko někudy červivé, a tím odsouzené minout se s ideálem - ať už je tím červem skrytého užírání se ztráta nebo planá naděje, smysl pro povinnost nebo zahořklost či vzdor, talent nebo neschopnost, dobré nebo zatvrzelé srdce, byť nikdo vlastně nemá zlý úmysl - a je tedy nemožné se v nedobrovolném spolužití vyhnout krizi nebo alespoň zabránit tomu, že vyústí v tragédii... nelze z ní vyjít správně a nelze ani rozhodnout, co je dílem osudu a v čem postavy doběhly jejich vlastní nedostatky a slabiny, protože to spolu ve zpětnovazebné smyčce nedělitelně, provázaně souvisí. *** Mistrně je film protkán ústrojnými odkazy do antiky, ať už jde o dramatický oblouk příběhu nebo o náznaky milostných, ač ne nutně homosexuálních náklonností mezi výjimečnými muži jakožto nositeli vyšší kultury, zjemnělé vnímavosti, ale i v principu kalokagatheia - tíhnutí k zušlechtěnosti těla i ducha a k dobru jako nezbytné podmínce pro hlubší chápání skutečné krásy. V principu, jehož vrcholné dosažení je zde postavám, jež pro něj mají cit, tragicky odepřeno. *** Fantastická je tu i hudební složka a celek je prostě omamný. Vizuálně nejvíce strhující film za hodně dlouho a se silným a umně vyprávěným příběhem, který zvolna zákonitě spěje do neodvratitelného finále. *** Tam, kde si dnes filmy hrají na atmosféru podle osvědčené kuchařky, ji tenhle emanuje úplně přirozeně a osobitě. Ari Wegner je vzácně nadaná kameramanka. Ty kopce, stáda tekoucí po hřebenech, ty koně, ty tisíce mikro-duh na srsti ryzáka, chvění jeho kůže pod dotekem mouchy, nenápadné hrátky s perspektivou, s rámováním, snímáním pohybu, doteků, vůní, pachů, tepla či chladu si budu pamatovat velice, velice dlouho a nevidím tenhle snímek naposled. *~

Po Narušiteli systému, který pořád považuji za jedno z filmových zjevení desetiletí a obří políček do tváře systémové pseudohumanity a pseudomorálky (https://www.csfd.cz/film/692567-narusitel-systemu/recenze/?comment=11263933), jsem byla přirozeně hodně zvědavá na druhý počin téže režisérky. *** Vůbec bych nepoznala, že se jedné o dílo od stejné autorky. Tohle je mnohem více mainstreamové, a přestože téma samo by mohlo stát za ztvárnění, filmu chybí patřičná hloubka a navíc - přestože trvá téměř dvě hodiny - je ke konci i nepřiměřeně urychlený a postrádám minimálně další půlhodinu, v níž by nějak přirozeně dozrálo, jak se mladší sestra dozví všechno podstatné a jak to zpracuje, než dojde k finálnímu setkání a objetí.... aby mohlo být přinejmenším jasné, co to objetí pro koho znamená. Takhle mám velký pocit asymetrie - film si celkem dlouho připravuje půdu pro finále, které za to nakonec nestojí. A především působí, že ho podle plochých tabulkových instrukcí mohl natočit kdokoli: se Sandrou Bullock, hudbou Hanse Zimmera, s kameramanem a střihačem z velkofilmových štábů namísto parťáků, s nimiž tak úspěšně a svérázně začala... Najednou z toho kouzla čerstvé narušitelky systému  schopné zázraků nezbylo skoro nic. Lze doufat, že to nebavilo ani ji, a poté, co si takovou práci pro manažery z Netflixu zkusila, si zase půjde po svém a po svých. Uvidíme... *~

No jo, bylo to tam všechno a dobře vyvážené. Výborné záběry, odstíny barevnosti, zpomalení, krásně rozpracovaný problém stárnutí i parťáctví, starého železa a tak. Hezky ústrojně rozpracované bylo i to, jak se postupně vzmáhá vlna vzteku vůči Bonnie a Clydovi mezi policisty i rangery, která graduje v překvapivém i pochopitelném a silném palebném finále. Byla tam i dobře odměřená dávka humoru, cynismu a hyperrealističnosti. *** Jenže s tím mám stejný problém jako třeba s Mare z Easttownu (moje zhrzená recenze) - a i z mého hodnocení je patrné, v čem spočívá: dá se to všechno odškrtat jako položky na seznamu ingrediencí na pizzu - co nám tam všechno dali a jestli to byl chutný mix kvalitních surovin. Je to produkt a to trefování se do očekávání je přímo hmatatelné, leží na filmu jako nesloupnutelná fólie, jako nasprejovaný fixační film, kterým jsou potažené všechny přísady, aby se nekazily, a kvůli němuž si nic nejde doopravdy vychutnat - je to práce na zakázku, v níž chybí ústrojné vyvěrání, překvapení mimo povolenou škálu položek, originální vývoj mimo povolené trajektorie. U každé scény, u každého prvku, obratu ve scénáři, mi zní v hlavě soupis požadavků a pravidel, kterým se vyhovělo. Hm. Ok, ale pro mě dobré dílo a dobrá tvorba začínají až tam, kde se tyhle návody a instrukce překročí. Až za kýči a klišé. *~

Od první chvíle je nám jasně dáno najevo, že dospělé vyprávění o Janě z Arku bude - při zachování svobody zero-budget a téměř antifilmařských postupů - jiné než lehkonohá, okouzlující, úsměvná a dojemná muzikálová travestie Jeanette: Dětství Jany z Arku. *** Druhý film zpracovává téma střetu dogmatické církve zastoupené klikou starých seschlých mužských s mladičkou znejistělou dívkou, která už netuší, zda je či někdy byla vedená božím hlasem, když se odvážila s rozpačitými výsledky zasáhnout do velkých dějin, a přitom jí nikdo - ani král, ani armáda, ani rodina a přátelé, a nejméně ze všech paradoxně právě církev - nemůže být v jejím tázání a pochybách oporou. Přičemž tupé a kruté mechanismy systému středověké církve, vedení státu a armády neznají jiné řešení, než ji ze svých útrob jako neústrojné cizorodé těleso vyvrhnout. *** Obsah: téma střetu je silný, znázorněný citlivě, pádně, ale pro tentokrát jsem při dívání se nedokázala vstřebat formu, která mi i přes jízlivě parodické a sarkastické prvky připadala především ubíjející, jak byla záměrně a řízeně retardovaná. Vydat se tomu napospas na dvě hodiny bylo pro mě v každém dlouhém záběru protahované utrpení, a i když to zřetelně bylo režijním záměrem, připadalo mi, že to Dumont tentokrát úplně nevybalancoval a nechal se strhnout za hranu únosné sdělnosti. --- Čím víc dní nicméně od toho prožitku uplynulo, tím víc se mi to chce vychválit víc, a i když odmítám zapomenout, že jsem se v průběhu scén reálně nudila a otravovala a nemohla se dočkat, až to pokročí dál, zpětně se usmívám nad tou ďábelskostí, protože mám dojem, že bych si to dokázala pustit i podruhé. *~

Možná nejsem cílová skupina, ať už pokud jde o klasické komiksy, tak co se týče superhrdinských vesmírů, nicméně jsem přesvědčená, že u dobrého (i špatného) díla je libovolné, v jakém žánru a na jakém materiálu se realizuje. *** Proto díky uživateli Oscar za jeho trefný komentář psaný z menšinové pozice někoho, koho to také přinejmenším nenadchlo: https://www.csfd.cz/film/224865-strazci-watchmen/recenze/?comment=4704503. K tomu všemu, co píše on o bezduchém převedení možná i kvalitního komiksu na plátno bez citlivosti k dramatickým zákonitostem a potřebám filmu, takže mj. postavy se tam vzdor celkem efektním záběrům duchamorně plácají od ničeho k ničemu, ještě dodávám, že mi celek připadal rozpadlý, jako bych na přeskáčku přepínala mezi kanály se třemi různými filmy, které se liší atmosférou (ta až beznadějně melancholicky a depresivně marlowovská ze začátku, která pak dál provází Rorschacha, a z níž se toho už víc nevyždíme, pak ta - povrchně - odtažitě nelidská, ta plytce a trapně zamilovaná, a pak ta megalomanská, v níž se řeší mírové uspořádání světa o lidech bez lidí) stejně jako zápletkou (vraždění superhrdinů, vztah nelidské inteligence k lidem, trapná zamilovanost, problém mírového uspořádání světa lidí řešený bez lidí), a přitom nedojde v žádném smyslu k jejich setkání, natož skloubení... Což, uznávám, může být i jen další důsledek téhož - nepovedeného přetavení předlohy v ústrojný film. Nešvarů a protivností bych našla hodně - od do zblbnutí jalového znázorňování velké síly superhrdinů (pořád musíme koukat na pěsti rozbíjející zdi a záchodové mísy při rvačkách? to nemůžou svoji sílu aspoň někdy používat i sofistikovaněji?) po vůbec jakýkoli nedostatek přesahu, nadhledu - nejhorší ale pro mě je právě to - že se díváme na film bez nosné myšlenky, která by ho spínala - pokud jí nemá být: jak vyřešit základní problém lidského světa bez jejich účasti na řešení - a tedy ho nevyřešit, ale jen "odložit", než vyvře zase příště. Jaký nezbytný důvod tedy vůbec mělo, aby tenhle film vznikl? Co za přínosnou myšlenku se snaží vyjevit, aby to bylo uspokojivé? **** Tolik lidí Nolanovi vyčítá sebeopájení se schopností narace, gradace, kombinatoriky, technickými možnostmi filmu, to, že se egoisticky předvádí - a přitom je to člověk, který se s největší disciplínou a pokorou dává každým svým filmem do služby k reflexi a řešení bezprostřední současnosti lidské společnosti a jejích etických, existenciálních i existenčních problémů, na rovině jednotlivce i celku, a to vždy s nejlepším možným vybavením informacemi i zkušenostmi, jehož je schopen - a stále se v tom zdokonaluje a vyvíjí. Kéž by se aspoň z desetiny dalo říct totéž o Zacku Snyderovi. Jeho film lidmi opovrhuje, přičemž jeho postavy vlastně nemají žádné ctnosti a nenabízejí ze studené války - či obecnějšího problému lidstva a humanity, který představuje - žádné skutečné východisko a je to pro mě počin veskrze přebytečný a arogantní. Proti tomu se nabízí právě Nolanova trilogie Temného rytíře jako film ve všech bodech na opačném konci hodnotící škály: https://www.csfd.cz/film/252669-temny-rytir-povstal/recenze/?comment=9034320. **** Jako bonus se mi tu chce nechat poznámku, že je to pro mě třetí špatný film na téma studené války a "jak se naučit mít rád atomovou bombu". Prvním byl Kubrickův Dr. Strangelove, tím druhým Failsafe Sidney Lumeta: https://www.csfd.cz/film/5397-dr-divnolaska-aneb-jak-jsem-se-naucil-nedelat-si-starosti-a-mit-rad-bombu/recenze/?comment=11655494. *~