JitkaCardova

Nízkonákladový snímek mladého, samolibého a ne moc chytrého týpka (bohužel jsem zůstala i na debatu po filmu), který si chtěl natočit film (seriously) o zombiích, protože má rád horory, ale producent mu to zatrhl, že takové filmy už tady byly. Protože ale producentovi ani režisérovi nikdo neřekl, že třeba Haneke natočil Hodinu vlků a že takovéhle filmy už tady taky byly, a mnohem lepší, protože nabité originalitou, smyslem a významem a vnitřní nutností, tak to teda nějak sfoukli, kluci, co by ne, že jo. Trochu točil na jednu kameru i Tim, ale druhou měl v ruce Markus Förderer - a právě tenhle člověk sám může za ty docela povedené přesvícené záběry - ty jsou tam proto, že nebyly peníze na počítačové efekty, takže vymysleli, že bude hodně protislunce, a Země bude trpět vyprahlostí od slunečních bouří, a bude to post-apo, ale nic ekologicky nebo společensky varovného za tím nemáme hledat. A tak dál. Fakt ten film vznikl takhle a byť by to samo o sobě nevadilo, kdyby byl třeba i jenom náhodou nebo omylem dobrý, tak v něm ale fakt nejde hledat nic víc. Scénář docela drží pohromadě v tom smyslu, že se odvíjí z A do B, ale jinak bych za ním nehledala moc myšlenek a nepátrala po odpovědích na logické otázky, protože s každou úvahou člověk hned narazí na zádrhele, z nichž je mu zároveň hned jasné, že "tvůrci" si žádné otázky nekladli a zárhele neřešili. Prostě rozhodli, že to tak nebo tak zrovna bude, někdo najde kousek jídla, někdo trochu vody, ale nebude z toho jasné, jak jsou životní podmínky a možnosti pro lidi v post-apo přenastavené a co si z toho máme vyvodit. Nemáme si vyvodit nic, nikdo na tom nepracoval a ve filmu ty informace zabudované nejsou. Někam do třetí čtvrtiny filmu umístili "tvůrci" ještě i ty hororové scény z lidských jatek, aby si režisér přišel trochu na své (ale producent říkal, aby to tam nedávali dřív, aby to lidi žánrově nemátlo), přesvícené záběry dostanou ke konci chvílemi až podobu graficky zpracovaných obrazů, což je taky dost vytržené a mimo, a celkově je film žánrově, polohově i stylově ukrutně rozpadlý, skrz naskrz amatérská a naprosto bezdůvodná a jalová slátanina pokusů - nelze připadnout na důvod jeho natočení či ospravedlnění jeho existence - a sám režisér, aniž by si uvědomoval trapnost toho, co tím na sebe říká, o filmu mluví jako o něčem, co prostě vznikalo tak nějak samo souhrou okolností - jako by se k tomu jen tak nachomýtl, protože to prostě byla zábava, a doteď neví proč - prostě přece proč ne, jako - a jako by vůbec nevěděl, že filmové dílo a každé dílo autorovi obvykle vzniká z vnitřního pnutí něco specifického zachytit či vyjádřit, sdělit, zatímco Tim Fehlbaum přistupuje k filmu jako k objednávání společné pizzy, i když by si klidně dal i řízek, kdyby ho někdo přinesl dřív - a také že od té doby už nic nenatočil. **** Jo a mimochodem, režisér je vedle i v tom žánrovém určení, ono to ve skutečnosti ani není žádné post-apo, protože sluneční bouře ve filmu nejsou nijak vysvětlené a ani se neví, co přesně Zemi postihlo a co lze od toho fenoménu čekat dál (nikdo to totiž pro scénář nedomýšlel, takže to neví ani tvůrci sami), a nic tedy ani nevylučuje, že apokalypsa je pořád ještě teprve na začátku a přijde ještě mnohem větší peklo, všichni zhebnou a žádné post ani nikdy nebude. *~

Co je pro některé těžká a nepředstavitelná fantasmagorie, je pro mne denním chlebem ve světě vezdejším. Je zcestné chápat matku! jako příběh nezdravého vztahu muže a ženy, je to mnohem obecnější metaforické předvedení vztahu bílé a černé, přejícné, pečující nezištnosti a zneužívajícího sobectví - z žité perspektivy bytosti světla, jejímž jediným úsilím je vše kolem sebe rozsvítit, rozežít, propojit vnímavě jednotlivosti do tepající, organické sítě a ze sebe se rozvíjející, rozezpívávající harmonie... z perspektivy bytostně laskavé, vědomé ryzí vůle a připravenosti k započetí, rozvinutí a završení pravého díla (postavit z popela znovu dům, zahojit rozklíženou židli, vystrojit hostinu, počít a něžně a dobře vychovat dítě, založit zahradu, laskavě vládnout zemi, být moudrou královnou své říše, vnímavá k jejímu rytmu, tvořit smysl z prostředků kolem sebe, naklonit si a získat důvěru hrubých, zaslepených, nerozumných sil, aby to jemné pletivo poslušně ochraňovaly, aby se naučily rozumět...) - nelze nemyslet na Tolkienovu vládkyni Galadriel a její osud, ostatně soudím, že ji měla hlavní představitelka připomínat i zjevem, ty popelavé vlasy, proměnlivé bohaté účesy, šaty, vzdálená něha v očích a nevýslovnost vědomí, že kdysi v dávné říši bylo možné prožívat blaženost - jež se ve zdejším světě setkává s lichostí, ješitností, sobectvím, přetvařujícím se a blahosklonným, na oko chápavým a nápomocným, ale nakonec vzdor všem jejím nadějím a snahám na zušlechtění kazisvětským, zmarňujícím a hubícím. Jedinou touhou bílé je vysvléct vše ze špíny, zlákat ke kráse, obrodit a naplnit láskou, pozorností a péčí, světlem - a příkladnou spoluúčastí s další milující bytostí pozorně vytvářet zázrak, oslavit život v jeho plné nádheře. Vdechnout duši a vydechovat pokoj a růst. I jediná nedbalá saze, první šmouha ohlašuje zkázu, tušení, že lhostejná nevnímavost a nenapojenost druhých vše rozežere a zničí, rozehraje neskonalou, propastnou bolest hrůzy a zmaru, neuchránění, znásilnění a zabití... Aronofski svou metaforu vygradoval neúnosně, ale jedině tak mohl dokázat něco, co jsem v životě nečekala a nedoufala, že bych na plátně mohla uvidět, prožít, tak dokonale odzrcadlenou vlastní zkušenost, již jsem považovala za druhým nepřenosnou, nevyjádřitelnou, nevýslovnou a nesdílitelnou, sama jediná se svým steskem po spolupodílu na pravosti, tolikrát mnou započaté a vylákávané spolupráci a tolikrát mi zmarňované a zmírající pod rukama, obnažené mezi všemi napospas: tu nepopsatelnou, nejzazší bolest, když se mateřská bytost (v nejobecnějším smyslu ochranitelky započatého díla svého života) celou svou duší snaží ochránit vše kolem sebe, ten dýchající, odvážně a křehce kvetoucí celek, a předejít, zabránit znásilnění a utýrání rajského díla, jež vytváří jako jedinečný dar světu už tím, že v ní nic nedovolí ničemu ublížit a ukřivdit, nic zanedbat, protože srdcem a celým nitrem vidí a cítí, jak by se cokoli, nač jí padne zrak, mohlo a mělo uzdravit, výsostně rozvinout a obdarovat sebou svět, aby dostálo zázraku a smyslu života.... A když se vší mocí a veškerou svou silou a tvořivým talentem snaží uchlácholit a obměkčit všechny zlé síly a vlivy, jež hrozí to s láskou k životu vyvolávané, to dobré a výsostné, svou necitlivostí a nepravostí poničit a zničit, místo aby je přijali, milovali a rozvíjeli, jak náleží... to zoufalství, když mateřská bytost prosí o smilování rozpoutané hrubé a nevlídné síly, jež nejsou s to rozlišit jemnost a pravost, jež převlečené samy před sebou, farizejské, aby si nemusely přiznat ošklivost a slabost svého jednání, vnucují ve jménu dobra a lásky ubližování a nenávratné ničení jakožto pomoc a lásku k bližnímu... Tu hrůzu ze samoty uprostřed všech těch drásavých útoků, z toho, jak se v každém zdánlivě nápomocném člověku nakonec znovu odhalí smrtící přetvářka a vědomí, že je na všechno sama a že to tak nemá být, že tak se to nemůže podařit - a niterný bezbřehý stesk po té kráse, kdyby to mohlo být správně... Tu hrůzu, když rozežité dílo znovu umírá a mateřská bytost to musí přijmout a prožít s láskou k těm, kdož si nejsou - nechtějí, nemohou - být vědomi, co činí, protože nemůže a neumí nic jiného než milovat - i všechny ty, kdo se stavěli být milujícími, a nebyli, zaslepení, ubližující, ješitní, kteří jí skrze nenaplnění a zmar díla znovu pomohli jedině ještě zřetelněji nahlédnout a prožít, jak hluboká a pravá její láska a síla je a jak žádná bolest na té úporné vůli k životu a ryzosti tvoření díla nic nezmění. Znovu a znovu se bude osvědčovat v dalších nenaplněních, třeba i navěky, pokud bude neměnně trvat ničivé, zaslepené sobectví, neboť bílá nemůže jinak než chlebem, nikdy kamenem. ********************************************************************************************************************************* Existence tohohle filmu pro mě znamená strašlivě moc - protože teď už bezpečně vím, že někdo další přesně zná, co denně prožívám, s jakým steskem a bolestí tady pečuji, vnímavě tvořím, zvědomuji zázrak, jenž přestavuje potenciál našeho života, jak denně obrozuji a rozvíjím propůjčené rezidence, vracím smysl věcem a pomáhám vyrůstat bytostem zvířat a rostlin, v nevidění, v oslyšení, v denně polykaném smutku z toho, jak mou práci drolí pod rukama hrubost a přetvářka panující ve zdejším světě, jak dílo, jež prací a intuicí vyzpívávám do světla dne a na něž denně navazuji, vidím též denně zraňované skomírat, ve zmarňovaném příslibu toužené a stýskané nádhery vnímavé harmonie. ****************************************************************************************************************************** A asi nejhorší byl ten pocit, když se v sále rozsvítilo, diváci si začali sdělovat názory a já se v šoku a slzách nemohla zbavit dojmu, že jsem se ocitla lapená ve smyčce děje na plátně. Kontinuum hrůzy hrubosti. Čím víc krásy vnímáš, tím bude hůř.*~

Kdepak, nevěřte rozmělňovačům a mlžičům, tohle je velice přesně natočený, přímočarý a vyybroušený film, nepříjemně a sžíravě ostře a mrazivě ironicky, až cynicky komunikující velice jednoduché sdělení - leží mu v žaludku konkrétní rys naprosté většiny lidí v dnešní společnosti: ztráta lidských instinktů, intuice, orientace, vlastního smyslu, sebeúcty. Předvádí zamlženost, mřenkovitost dezorientovaných, spících panen, každodenní roztěkanost, absenci sebereflexe a jistoty vědomí lidí o základních hodnotách, o tom, kým jsou a co mají správně a včas v každé své situaci udělat - komunikuje základní ztrátu orientace lidí pohybujících se "postmoderní" dobou od úkolu k úkolu, od směrnice k směrnici, od jedné zdánlivě banální, nalinkované situace do druhé, bez základních instinktů o tom, proč to přesně dělají, co je správné a jak je nutné se zachovat, aby si sami sebe aktivně a jasnozřivě zachovali, namísto toho se ztrácejících v plytkosti, nezřetelnosti, zamlženém povědomí. A zvláště ti, kdo vypadají jako nejúspěšnější profesionálové. Jakmile jsou konfrontováni s otázkou po povaze té či oné situace, důvodů svého chování v ní a smyslu, jaký v tom nalézají, znejistí, zaskočeni, nerozumějí, klopí oči, ošívají se. Film předvádí, že lidé už nechápou svůj svět, že zapomněli pravý smysl svého konání v něm a fungují ze zástupných a mělkých důvodů. A ironicky trefně komunikuje i rozmazanou, individuální hranici, za níž lze chování takto neporozumivých lidí považovat za amorální, ubližující, patologické, neúnosné, zlé - a takto fim ohledává i okoralost a ztrátu citlivosti a dobrých instinktů i u diváků - co jim ještě bude na chování postav k sobě navzájem připadat normální, co běžně omluvitelné, blízké, co je bude iritovat, co odmítnou jako nepřípustné? Diváci galerie i diváci filmu. Kolik pohledu na nelidskosti snesou, než se v nich probudí lidskost a oni zasáhnou, zachovají se správně, změní situaci? Zachrání špinavou plačící holčičku, obdarují bezdomovce, odpoví na zoufalé volání HELP!? Protože to tak cítí? Nebo - film je místy zcela cynický, protože se to hodí sobecky jim, aby se zbavili jiného pálení? Kámen úrazu je ale především v tom, že stejně jako postavy filmu ani diváci nejsou zhusta schopni přesně určit, co je tak pálí na scénách, na chování postav, na filmu samotném. Protože se s postavami - dlouho zdánlivě poměrně sympatickými a přitažlivými - jsou hezcí, pracují v oblasti umění, mají moc - a jejich situacemi dovedou ztotožnit. A potom znejistí, když přituhuje, a ošívají se spolu s hrdiny, a spolu s nimi vlastně tak úplně nechápou proč, jen se z té tísnivosti chtějí vymanit. A jak vidno z četných reakcí i tu - mnozí budou vinit i sám film, že není dotažený, že je nejasný, "interpretačně otevřený" - ale ne, je to film, který ve všech ohledech nedotaženost předvádí - pasivní odevzdanost lidí, kteří ztratili přirozený instinkt k lidskosti - skoro všech dnešních lidí kolem nás. ***** Bonus: film má výbornou (vtipnou) kameru (např. nedůležitost novinářky, která přišla dělat rozhovor s uměleckým šéfem galerie, je jemně naznačena uříznutou hlavou, která není v první chvíli ani v záběru) a naprosto skvělý zvuk.

Levné, nadbytečně a zavádějícně doslovné a celkově prachšpatné parazitování na geniálním snímku z roku 1983. Sama o sobě tahle verze neobstojí vůbec, při srovnání s původním filmem, o nějž se opírá jako o berličku při kraždém kroku, jen vystoupí bezradnost, tápavost a nezcelenost - charaktery postav se tu rozpadají do jednotlivých nesourodých gest, nevyprofilují se, stejně bezradně rozbředlé zůstanou i vzájemné vztahy všech členů divadla, pointy nevyzní... Kdyby byl tohle první pokus, dal by se vzít zčásti na milost, ale takhle to vskutku zasluhuje téměř naprosté opovržení. Původní snímek má fantastické kvality, především herecké a scénáristické, ale dal by se dnes jistě dotáhnout výš kamerou a výpravou. Ovšem za předpokladu, že by herecká esa dokázala vůbec dostát strhujícímu výkonu především v titulní roli garderobiéra, a třeba i trumfla některé z ostatních. Prostor na to byl. Tady ale došlo k utýrání hereckých špiček v důsledku nepochopení scénáře, povah a vztahů a celé dramatické linky, a to ostatní pak už stejně nestojí za řeč. Těsně nad odpadem, z lítosti. *~

Možná se to mohlo jmenovat Světlo na konci temného tunelu - ani jeden z českých názvů nevystihuje podstatu věci. A přitom je to právě atypický způsob, jakým se světlo na konci tohoto stále zoufaleji se zužujícího a stále temnějšího tunelu, vyloupne, který z Dark Passage činí výlučný a originální film (a který mě rozjařil a očaroval). U případů vraždy jsme zvyklí, že se nakonec vyřeší, i kdyby si kvůli tomu x vyšetřovatelů a y hrdinů mělo zničit osobní život, a všem se dostane alespoň nějaké veřejné satisfakce, včetně pokyvujících diváků, spokojených, že spravedlnosti bylo učiněno zadost. Tady je to jinak, a byť se leckdo může cítit rozčarován, já mám radost jak z vyústění příběhu, tak z žertovného poboření detektivních stereotypů - a přitom, pokud má noir být pohádkou pro dospělé, pak filmu nelze upřít, že v tomhle smyslu dostál žánru na celé čáře.*~

Intimní a křehký proces sbližování, který film sleduje a jehož přirozená krása v dnešní době až bolí, neboť vzbuzuje prastarý a prazákladní stesk po skutečném sblížení a důvěrné blízkosti u vědomí, že k takovému klidnému vymanění se s druhým, ještě málo známým, člověkem okolnímu běhu času, ruchu událostí, povrchní naléhavosti a tlaku okolností se dnes nedokáže už možná vůbec nikdo dostatečně uvolnit - ani v nitru, ani z vnějších pout. Při opravdové vůli a upřímné citlivosti, bez odhlížení, bez touhy to sobě nebo druhému ulehčit a raději si něco - cokoli - namlouvat, ať už by to pak znamenalo, že spolu zůstanou, nebo se naopak raději znovu neuvidí, to lze zvládnout na ploše jediného víkendu - a pondělí, které přijde, už je zastihne nerozlučně propojené, ať k nim vtrhne s čímkoli. Je to poctivý proces rezonančního rozpoznání tělem, hlavou i srdcem, něžný a klidný protiklad všech těch rychlokvaškových, zkusmých vztahů, kdy lidé zamilovaní do svých sobeckých představ využívají jeden druhého, a pak se postupně neochotně v narážkách a kolizích probouzejí, celé měsíce či roky či desetiletí, do vzájemného ročarování a zpětně nahlédnutých paralelních samot a ignorancí a hořkých křivd a zmarněného potenciálu - a skutečné pouto založené na vnímavém okouzlení a překvapivém souznění, byť třeba i bylo možné, mezi nimi nikdy nevznikne. Film je nádherně vybudovaný i zahraný, vnitřní hlasy i představy, jež pomáhají reflektovat vlastní nitro obou postav i vzájemnou přitažlivost a přirozeně proměňují, selektují možnoti a uvolňují další spění a odvíjení vzájmné skutečnosti, je tak důvěrně známé, až člověku srdce usedá, když může sledovat, jak si dva krásní lidé v tomhle vycházejí vstříc. Souměrnost filmu je zároveň odrazem souměrnosti jich dvou a přirozeně, uvolněně rozvinutého prožití jejich prvních chvil ve společném prostoru a čase, v nichž k sobě prorostou. *~

Je propastný rozdíl mezi jednoduchým a banálním. Jendoduchost je geniálním vystižením podstaty třeba i složitých situací, je průzračná a zakládá empatii a možnost spoluprožití, třeba i něčeho originálního. Banálno je zjednodušením bez porozumění této podstatě. Eliminací na pouhá povrchní a tuctová konstatování. Která jsou nepřesvědčivá. A neumožňují konkrétní spoluprožití. Potíže a duševní hnutí všech postav ve filmu jsou nelogické, nespecifické, nekonkrétní a nijak se nepropojují ani nevyvíjejí s ohledem na rozdílné situace a životní fáze, jimiž postavy procházejí, ani s ohledem na to, co tvrdí, že k sobě cítí. Maniodepresivní pychotické záchvaty otce nemají žádný smysluplný spouštěč, nijak nelze porozumět tomu, co se v něm odehrává a proč. U černé holčičky vůbec není jasné, proč na Katie v parku nakonec promluví, po všech těch iritujících a trapných blábolech o kreslení a o kachnách, které na ni Katie vyplácá, navíc poté, co sama přiznává u vlastní terapeutky, že k nikomu nic necítí, by se dalo spíš čekat, že ta holčička se jen utvrdí v tom, že jí nikdo nerozumí a dospělí jsou nevnímaví užvanění pitomci. Přístup Katiiny nadřízené k dětské psychoterapii je vyloženě debilní (holka ještě nemluví, i když vás chytla za ruku, no tak to není žádný progres, předáme ji někomu zkušenému; později: totální a náhlé odstřihnutí od někoho, komu začala důvěřovat, je pro ni teď nejlepší a je to standardní postup etc.) a film to nijak zvlášť nerozporuje. Dalo by se pokračovat, jak se tam bez solidního podkladu jen kumuluje klišé na klišé a žádný příběh nenese punc osobitosti. Strýc a teta, kteří - opět bez srozumitelných, filmem konkrétně vybudovaných motivací - si chtějí Katie urvat pro sebe, se o to přestanou snažit, protože on ji podvede se sekretářkou, která otěhotní, a ona požádá o rozvod. Ehm. Existuje provařenější klišé? Ale jo, hned v dalším dramatickém zvratu (které lze čekat každou chvíli), jsme toho svědkem. Atd. Navíc i zvolený způsob vyprávění příběhu je příšerně polopatický: nejprve se ve zkratce podíváme, že byla hádka v autě, že se stala nehoda, že jedno tělo se přenáší v černém pytli, že holčička pláče v sanitce, že volá tatínka... A pak střih na dceru s tatínkem doma, na fotografii mrtvé maminky na stolku. A tak to pokračuje dál, jedna linie odkrývá, jak to bylo s tátou a výchovou dcery, druhá, jak se nevyrovnaná dcera stejěn klišovitě potýká s odmítáním být znovu někým milována. Co jednoduššího si lze pro červenou knihovnu vymyslet, že? Na filmu není ani jediný rys, kterým by se z klišé červených knihoven vymaňoval - není mi jasné, jak si tenhle režisér mohl najít cestu na filmové festivaly, ani proč s ním dál ztrácet čas. To není nic proti romantice. Kvalitní romantický film je třeba Cena za něžnost, nebo klidně i Láska nebeská, ale tohle rozhodně ne. Filmy s omluvnou větou "Jsi to nejlepší, co mě v životě potkalo," po níž si hlavní hrdinové jako na povel šťastně padnou do náruče a je to, by měly mít na obalu důrazné varování, že snižují psychickou odolnost a poškozují mentální zdraví. *~

Jako to, co to je, je to prostě ono. Aneb důkaz eo ipso, že v jednoduchosti skutečně je krása (jakmile to přijmeme). *~

Jest to Orwellovo 1984, vykrouženo spirálami skvostné německé logiky. Danse macabre. Totentanz - Totalitätentanz. Memento mori. *** A ještě něco víc. Třeba to, že lidé se možná nemění, ale jak sami sebe ve vypjatých situacích, kdy se na chvíli omylem či přemožením přestanou hlídat, odhalují. A jak teprve za běhu času a v kolizích zjišťují, kým vlastně v jádru jsou, tak vlastně jako by se měnili, že? A třeba také, co je a co není zrada, a na kom. (Pod košatým kaštanem prodali jsme se navzájem.) Takové a další každodenní otázky tisknoucí se do rohů preparačních sklíček v utajených mikroskopech pod rafinovaným tlakem laboratorního socialistického režimu. *** Jemná, citlivá, civilní kamera, právě takové herectví, takže i osudové zvraty se přijímají bez hnutí brvou, s vědomím, že co je člověku nachystáno, se mu i dostane, ano, ano, i tomu dobrému. A že dobré konce stejně jako dobří lidé výjimečně existují, byť nejsou na první pohled zjevné, či zjevní, a objedou se téměř vždy bez aplausu. *** Plus: Pozoru hodným pandánem k tomuto filmu jsou Pouta Radima Špačka. *~

V podstatě se jedná o až překvapivě dobře (soudě alepoň podle zcela zavádějícího popisu filmu zde, i podle mnoha komentářů) maskovaný psychohoror o upírce, která parazituje na bezbranné hostitelce - zdánlivě naivní a nezkušená sladká dívenka se postupně zmocňuje povahových rysů a později i materiálních výhod a vztahů své prostoduché a příliš hodné starší "přítelkyně", včetně takových osobitých atributů, jako je její jméno, práce, oblečení, obytný pokoj, deník a s ním i její osobní minulost a přtomnost, zdravotní pojistka, automobil, milenec, přátelé či pozornost okolí... Po mozkové příhodě a probuzení z komatu se ve skutečnosti nic nemění, jen se některé její záměry a povahové rysy lépe zviditelní... Nejvíce matoucí pro správné pochopení, že Pinky je vlastně temný parazit, je skutečnost, že nelze z ničeho jednoznačně odhadnout, nakolik si svou zákeřnou a odvozenou podstatu uvědomuje i ona sama, a nakolik je vlastně skutečně bezelstná a přesvědčená o své dobré povaze. Moc příjemný, svérázně zneklidňující a neotřelý snímek. *~