JitkaCardova

EDIT: Uplynulo pár měsíců od shlédnutí a musím přidat poslední hvězdu. Neměla jsem pravdu v tom, že by tento film byl pouhým dalším opakováním, dalším pokusem o zachycení té neopakovatelné mladické zkušenosti s prchavostí, nezadržitelností krásného prožitku. Je to mnohem důležitější dílo. Po té době vím, že ve mně stvořilo hlubokou vzpomínku na ten dokonalý prožitek, se vším smutkem a ušlechtilým dojetím, které k ní patří, jako by byla moje. Tenhle film je žalozpěvem i chvalozpěvem o nezadržitelnosti dokonalé krásy a volnosti jejího prožívání při vědomí jejího prchání. A je zároveň jakýmsi dokonalým pomníkem všem touhám zachytit tohle mladické prožívání, a prožívání mládí, a všem dílům, v nichž s tyto touhy otiskly, od antiky až po dnešek. - KONEC EDITACE. *** Není to tak, že by to silné a nezměnitelné prožívání, které chtěl autor předvést, zachytit, vyjádřit, šlo předvést ještě lépe. Ale přes všechnu tu jedinečnou krásu i smutek takový počin pořád zůstává univerzální esejí, nepřekračující svůj stín. ***** Je to počin silný a dobrý v uchopení svého tématu, ale toliko konstatuje univerzální krásu a smutek v jinošském pelu a jeho pomíjení, v antickém tématu syrové křehkosti, volnosti a dobrotě nepokřiveného chlapeckého mládí, které může v ideálně chápavém prostředí první lásku a zamilování i do vlastní síly a krásy (naléhavý požadavek Call Me by Your Name, vytknutý do názvu, zdůrazňuje ono - zdravé - narcisistní očarování sebeobjevováním, oslavnou sebezamilovanost, vzájemně nesobecky odzrcadlenou) prožít nejšťastněji a nejlépe, ale nemůže ji v její jedinečné podobě zadržet. Film znovu objevuje antiku a její idol, revokuje tento antikou opěvovaný odvěký zdroj prožívání efemérní krásy a smutku z pomíjení mladické dokonalosti, bez pokryteckých tabuizací, ale s něžným taktem a za přihlížení a napomáhání zkušených postav, jež pro tento proces mají niterné pochopení pramenící z vlastní zkušenosti.*~

Fascinující. McDonagh, ten sršící živel, proti svým předešlým filmům totálně změní rytmus a zpomalí tempo vyprávění tak, že za stejnou dobu, co jindy zrychleně odvypráví třeba padesátku bláznivých a překvapujících příběhů, které jsou ale v závěru tak dokonale provázané a do jednoho tak krystalicky srozumitelné a průzračné, že by se z nich dal napsat třetí díl Bible, vám tentokrát nabídne příběh jenom jeden, v ději málem ospale rozvláčný a nikam nepostupující, a ještě takový, že se v něm pořádného konce a zadostiučinění nedočkáte ani u jediné z postav (fakt, ani ten vnitřně napravený polda, co se má stát detektivem, nedostane v rámci požadované katarze po dobu děje placku nazpátek, a kdoví, co se stane pak). A i když tohle udělá, stejně celý film utáhne s absolutní jistotou ohledně toho, co má na srdci a na mušce - a skoro zázračně přitom neztratí vůbec nic ze své živelné kadence, s níž sází své sarkastické a ironické zvraty a pointy, které tnou vždycky do živého, ať už se u nich smějete nebo trnete. Ani půlminuta vás nemůže nechat lhostejné a nezpytující, a přitom všem má film svou neochvějně nonšalantní a velice klidnou gradaci (zde je to ovšem anti-gradace, pro zdárný vývoj v nitru postav, které mají dojít většího pochopení, vzájemného porozumění a klidu, dává čím dál hlubší smysl, že navenek vlastně pro nikoho nic nedopadne uspokojivě). ***** Téma je pro McDonagha stále stejné, jak vyplývá už z mých komentářů k Šestiraňáku, Bruggám i Sedmi psychopatům. Zajímá ho téměř laboratorně, jak se dá všelijak otáčet a proměňovat morálka a kdy případně nastupuje skutečný dušezpyt: s charismatickým důvtipem rozpitvává šedou zónu nejrůznějších provinění a trestů, řetězení příčin a následků, od těch nejbanálnějších drobnůstek, jaké si lidé provádějí z nejrůznějších důvodů, až po ty nejzrůdnější zločiny, ale zajímá ho na tom především rožnění pokrytecké morálky, jakou se do různých ožehavých situací vyzbrojují různé typy postav, a jak dlouho s ní vydrží, než se spálí na uhel (buď ona, nebo oni). Zajímá ho to propalování morálky a co zbude, jde-li to skrz. A samozřejmě nepochybuju, že ho to samé co u postav zajímá i u živých lidí a diváků. Nastavuje důmyslnou soustavu všelijak pokřivených, detaily zveličujících zrcadel, ale není pochyb, že v nich pořád vidíme v extrémech předvedené aspekty našeho vlastního chování a vzájemného jednání a pokřivování a narovnávání duší, které to zahrnuje. ***** Představuji si, že kdyby jednou Bible měla mít třetí díl, už by to asi nebyla kniha, tady je kanonický materiál vyčerpán a sdělovací kanál pokryt maximálně. Ale představuji si, že by se takovým třetím dílem Bible mohla jednou stát samovolně tlakem věků slisovaná filmová kytice z děl Tarantina a McDonagha a že by se z nich lidem selektivně a s komentáři promítaly výňatky při nedělních kázáních. Protože oni oba vlastně fakt točí samé překvapivě důmyslné, střelené, urychlené a ulítlé paraboly, podobenství, alegorie, apokryfní příběhy, bajky a anekdoty, které poskytují pestrý materiál k dumání o zdrojích dobra a zla, o jejich boji v duši člověka a o možnostech (a limitech) očisty, ať už formou vzájemné pomoci i vlastní nápravy. ***** Chápu, že hodně lidí McDonagha považuje za sympatického magora, který srší vtipem a umí báječně bavit i na ožehavá témata, a já jsem se při všech jeho filmech taky zatraceně nasmála, ale to nic nemění na tom, že smysl jeho děl je mnohem hlubší a vážnější než se sluší na nezávazné ulítlé komedie. Dá se říct, že pokud ji pochopili, McDonaghova tvorba (stejně jako Tarantinova) diváky zavazuje. *~

Výjimečně bravurní kraťas, kde se McDonagh rovnou představí v plné síle, šarmu a parádě. Užijte si, jak i na takhle malé ploše dokáže zacvičit se svaly vaší morálky a protáhnout i tu vaši ochablou soustavu tak, že budete ještě týdny cítit při každém pohybu, jak byla zatuhlá, a divit se, do jakých nových poloh, ať už pohodlných nebo ne, ji dostal a kde všude ji zvládl provětrat. Není to zrovna jemnoruký masér, když se mu tedy vyloženě nechce se s vámi pomazlit, takže se připravte na chvílemi docela ostrý trénink. Ale garantuju vám, tenhle chlapík má život rád a srdce i mozek má na správném místě, a dobře prokrvené mu oba tyhle motůrky jedou na plné obrátky a vrní u toho blahem. Když mu dokážete přijít na chuť, čekají vás samé skvostné filmové (a dle všeho i divadelní) prožitky a vrnět blahem budete i vy, jako dobře protažené kočky, které po tomhle výcviku morální muskulatury už těžko něco zaskočí. *~

Martin McDonagh se tu vesele předvádí jako Chuck Norris mindfuckingu křísnutý multikulturním mesianismem. Pokud jde o podvratnost formy, je skutečně precizní: každičké tvrzení, které se ve filmu objeví, ať už slovem nebo obrazem, bylo už v tu chvíli použito proti sobě i proti vám. Téměř neexistuje moment nebo záběr, detail v settingu, který by už nebyl cinklý a podvrtnutý, tak jako i celý rámec. Ostatně soudím, že není na škodu zvolnit a plně si kompozici tohohle hluboce propracovaného filmu vychutnat napodruhé, s přestřelkami dialogů, s vtípky misanscény, ale i s dozníváním myšlenek... Při vší úctě nemyslím, že to jde pobrat všechno najednou, i napodruhé jsem měla náruč plnou. Protože pokud jde o formu, pak bych plně souhlasila s komentářem Mattyho, který její podstatu popisuje svědomitěji a výstižněji než já, ale v hodocení a vnímání obsahu filmu se zásadně rozcházíme: já totiž refektuji, emočně i myšlenkově, že všecky ty ironické vtípky, sarkastické legrácky a zvraty v ději tu nejsou samoúčelné, resp. že to není jen oddychová reflektivní komedie o filmových žánrech pro náročné, ale že se nakonec všechny nezbytné úvahy společně otáčejí, rezonují a vibrují okolo té jedné hlavní, nosné a téměř až pateticky humanistické myšlenky... ---- Nápovědou k ní je už to, že hlavní hrdina Martin (sic!), který píše holywoodský scénář o sedmi psychopatech, je zarytý pacifista a odmítá psát o násilí, natáčet o něm film a tím je paušalizovat a posilovat, a ten základní rozpor v sobě, tu vnitřní bitvu svých démonů marně hasí alkoholem.... a přitom ji řeší se svými postavami při psaní svého scénáře k filmu, v němž to celé právě sledujete... scénáře k filmu, který je ve své nejhlubší podstatě a po celou dobu výsměšnou a laskavou pitvou násilí, jež je za každé situace absurdní a zbytečné, jež se rodí z nedozrálých a nepochopených emocí, když jim netrpěliví lidé podléhají dřív, než je rozlousknou. A film je od počátku (ale víte to až zpětně a vnímáte to až napodruhé) důkazem katarze, kterou Martinova osoba prošla, a vyprávění se nese v oproštěném a rafinovaném nadhledu. Narozdíl od mého přepisu to tedy Martin (postava i autor filmu) podává značně nepateticky, asi jako by to točil Tarantino, kdyby se vyvíjel trochu jinudy (to srovnání s Tarantinem je na místě obecně, ale s tím, že McDonagh svou tvorbou Tarantina nenapodobuje, ale opravdu působí jako jeho jinak ujetá a šmrncnutá a plnokrevně osobitá verze). ***** Ještě nevyžádaná pozámka navíc a úplně bokem: Podhodnocení tohohle filmu mě upomíná na jiný výtečný a výtečnický snímek, kterému bylo ukřivděno z nepochopení, že se jedná o mindfuckingovou žánrovou reflexi: diváci kdysi ještě krutěji nedocenili formu, obsah a myšlenkovou pointu snímku Ask the Dust, čehož dodnes nepřestávám litovat. ***** Užívám si, jak jsou všechny dosavadní McDonaghovy filmy stejně tak urvané ze řetězu a nespoutané jako do puntíku zorchestrované a vážně míněné a přes veškerý sarkasmus a ironii po pokraj plné bláznivé a nakažlivé radosti z tvoření a chápání a z té nejryzejší úcty k životu. Těším se za pár dní na projekci Tří billboardů a jsem dost zvědavá, kam to celé ještě posunul. *~

Příliš mnoho chladného efektu, klišé a patosu maskujících organickou neústrojnost, nedostatečnou propracovanost a neuspokojivost kauzálního vyplývání. Je to pitomé, ploché a špatně odvyprávěné i jako detektivka i jako depresivní drama o tom, že se zneužívaná holka a křehká mstitelka v jednom, stejně bystrá jako naivní, při práci zamiluje do týpka, který za to (ovšem ani o to) nestojí. Honí se tu příliš moho zajíců najednou a spatlává příliš mnoho věcí dohromady na to, aby to všechna nakousnutá témata (nacismus a fašismus ve Švédsku, biblistika a sektářství, korupční kauzy, politika vs. žurnalistika, finanční mafie, zdegenerované staré rodinné klany a ostrovní klaustrofobie vs. rozpadlé městské moderní rodiny, všudypřítomné zneužívání a násilí na ženách, neopětované city a banální formy vztahů etc. etc.) neodnesla letmostí a povrchností. Navíc i forma je neústrojná a rozpadlá - po samostatném krátkém úvodu se mění místo děje a první, dost natahovanou část filmu, zabírá vyšetřování na ostrově, pak následuje opět změna místa a druhá část o pomstě, kterou Lisbeth z naivní zamilovanosti uchystá, a která působí, jako kdyby k filmu prostě přitočili jednoduchý a rychlý videoklip, nehledě na to, že i v realitě filmu by musela o pár scén dál za tohle skončit mafiánskou popravou a dopadnout stejně jako ta kočka na prahu ostrovní chaty (asi vůbec nejtrapnější klišé celého filmu, od chvíle, kdy se tam kočka objevila, jsem doufala, že to Fincher nepoužije, ale je to opravdu takhle se vší vážností takhle otrocké). Nemluvě o neustálých nevysvětlenostech či logických chybách - např. když Mikael má po tom všem na obou svých účtech dohromady pětašedesát tisíc korun, ačkoli mu za jeho několikaměsíční vyšetřování měl Henrick zaplatit královskou odměnu. --- Tadadá. --- Lapsů nebo nepozorností, resp. momentů, u nichž se pozorný divák co chvíli zastavuje a činí si mentální poznámku, nebo si chystá mimoscénářové vysvětlení, aby to nějak překlenul, je tam tolik, že z nich je film snad ušitý a nelze než to po pár zaplněných stránkách v mentálním bločku prostě vzdát a začít tolerovat, že film neobsahuje propracovanou hlubší strukturu a pod povrchem není nic, na co lze doptávat či odvolávat. Film ale ani na povrchu jako by nevěděl, co chce říct, respektive každou scénou sděluje něco trochu jiného, a jakákoli zobecňující vyznění se spíše rozkližují, než že by se synergicky podporovaly, a ve výsledku zbývá nejasný chaos, v kterém se nedá moc smysluplně hrabat. Postavy a jejich motivace nedávají v úplnosti smysl, rozporují se, a hodně volných konců a informací v mnoha scénách vede do prázdna a končí řetězícími se otázkami, jejichž zbytečné vyvstávání se rychle omrzí. Film je ztrátou času pro každého, kdo se nechce jen s polovypnutou myslí bavit u efektně natočených scén a nechat na sebe působit bez větších ambicí každé téma a jeho obecnou pachuť zvlášť, protože jinak vás to bude v konkrétnostech a detailech jen ustavičně nadzvedávat ze židle. A jinak soudím, že Fincher je čím dál línější a talent, který má, využívá na čtvrt plynu jen pro zábavu, pro prachy a pro slávu. *~

Na chatrně zpřetrhané a tu a tam ledabyle navázané niti hloupoučce naaranžované pásmo všech aspoň trochu uplatnitelných suchých vtipů, ještě sušších scének a ještě ještě sušších přirovnání, deklamovaných zřetelně a zpomalenou rychlostí, aby náhodou ani tomu poslednímu znuděnému divákovi neunikla pointa, když už se tam zřídka a náhodou nějaká objeví. Neberu tomu, že to může být záměr, a uznávám, že poetika trapna Sklepáků mě většinou míjí, ale jsou perly, na které naopak nedám dopustit (Kouř, Kamenný most v původní verzi). Nebudu si ale zastírat, že mě prostě ničím nepoutá, když je něco schválně laciné, a nefascinuje, když něco působí násilněji a uměleji než tematická školní besídka, kterou na poslední chvíli vymýšlely během šichty školní uklízečky s topičem, posuny v ději se vynořují jako australské potoky jednou za sezónu a zase nadlouho nadobro mizí - a dál nevím, protože jsem to mučení dobrovolně vydržela jenom do půlky a potom osvobodivým gestem hodila film do koše. ***** Matty má výstižný komentář a neadekvátně dobrosrdečné hodnocení. To já bych většinu Českých lvů hodnotila dvěma hvězdami, a na rozdíl od téhle zbytečné žbrblačky Český lev má aspoň kvalitní dramatickou linku, cenné sdělení a nehraje si na víc než na doprovodné pásmo k ukrácení mezichvil. Tahle rozbředlá slabomyslná pakárna si přitom dělá nárok na pozornost diváka sama o sobě, což beru jako nehoráznou urážku. ***** Tu jednu hvězdu dávám za občasnou překvapivou nápaditost uklízeček a topiče a hlavně si za to, že Tomáš Hanák vypadal chvílemi jako Paul Newman promítaný zpomalenou rychlostí.

Sice jako většina české současné produkce film nepřekračuje televizní kvalitu audiovizuálem (kamera, střih, hudba, zvuk nejsou nic světoborného), ale po vyprávěcí a tematické stránce je překvapivě dobrý. Alfou a omegou je tu dusno a bezvýchodnost životních situací, kdy každý z účastníků má už za život dost nadrobeno a spískáno a vzájemně si neumějí ani pomoct ani nic doopravdy sdělit, svěřit nebo vysvětlit, a už vůbec se nedokáží upřímně propojit a spolupracovat, aby se jim mohlo všem začít dařit prožívat život hodnotněji, lépe a opravdověji. Výčitky, mlčení, komentáře i občasná větší či menší gesta jako pokusy něco napravit nebo posunout lepším směrem se míjejí účinkem, projevy dobré vůle či zoufalé snahy přicházejí v rozklíženém načasování, jak každému dochází trpělivost či přicházejí podněty k reflexi nebo jednání v jinou chvíli, synergie nefunguje a každá naděje se vzápětí rozpadá v přemožení marností. Každý zvlášť je příliš slabý, aby mohl odčinit či napravit celý ten časoprostorový propletenec zamotaných nezdravých vztahů v rodinách a s trvalými následky nenapravených životních restů, vin a dopuštění nelze dobře žít. Ve chvíli, kdy se s takovým nákladem rozvětvených neštěstí člověk pokusí začít žít ještě i na stará kolena s někým druhým a opět v sobě zažehne naději, když ne na nápravu svého dosavadního zamotaného života, tak alespoň na nový začátek, musí zákonitě přijít o to horší vystřízlivění do reality, jíž nelze uniknout - protože ten druhý si s sebou v téhle společnosti nutně vláčí vlastní nedodělky a provinění a jejich trvalé následky, a kombinace dvou takových životních osudů není prakticky únosná - exponenciální příval následků, které je budou dostihovat, je přespřílišný. Když v našem pokolení jako několikátém po sobě nefungují rodiny a komunity (jako lokální sociální celky, kde všichni o každém všechno vědí a pomáhají si spolu žít, nikoli kluby, kam se utíká a kde se nikdo nikoho neptá na jeho domácí zázemí či minulost), jež by ctily základní lidské hodnoty, pak už žádný nový vztah zatížených, prokletých jedinců se spoustou šrámů a škraloupů neznamená dvojnásobnou radost a poloviční trápení, ale exponenciálně eskalovanou depresi a vědomí nemožnosti to překonat. Děti, které se mezi takovými paralyzovanými troskami dospělých motají, jsou tím od narození nenapravitelně poškozované, uzavřené, citově deprivované, bez morálních základů a osobně příkladného vedení k poctivé práci, vytrvalé péči a vnitřní radosti z jejích výsledků, naučené, že s ničím nepříjemným nejde doopravdy hnout, učící se rezignovat a kapitulovat, přijímat absurditu, porážku, nesrozumitelnost, absenci intuice i logiky, stávají se závislé na digitální zábavě, násilí, jsou nekomunikativní, otupělé či vzteklé, a rozhodně nepředstavují naději na lepší svět. ***** S takovým pocitem by měl divák odcházet z kina domů - do vlastní rodiny, ať už k rodičům, prarodičům, partnerovi, dětem, nebo třeba do bytu ke spolubydlícím či do izolace a "svého klidu" daleko od všech, ale pokaždé téměř jistě někam, kde nepanuje atmosféra ujištění, vlídného a vnímavého přijetí, podpory, spolupráce a širokého mezigeneračního rodinného i sousedského harmonického souladu. Všude je v nějaké formě napětí, dusno a bezvýchodnost, izolovanost a řevnivnost. ***** Tenhle nenápadný film nastavuje nebalamutící zrcadlo naší realitě, v níž dobíhá někdy před pomyslnými sedmi pokoleními zažehlý rozpad mezilidských vztahů a skutečných hodnot, a naší vzrůstající neschopnosti ho zastavit a obrátit. *~

Svěží a inteligentní dílo i sebevědomý autorský rukopis. Ať už situačním dilematem, kadencí víceplánových vtipů a point i tím, jak vás o postavách, u nichž se záměrně nedozvíte nic o jejich osobní integritě, ustavičně nutí znovu a znovu přehodnocovat první dojem a posouvat možné limity sympatií a definice dobra a zla. Přitom je zápletka nenáročná a snadno pochopitelná a všechna jednotlivá sdělení obrazem i slovem co nejjednodušší a nejpřímější (až se to méně pozorným divákům bude plést s banalitou a samoúčelnou oddechovostí a těm náročným s absencí uměleckosti), takže se můžete naplno soustředit na svůj natahovací vztah k postavám - a to ke všem. Tenhle film si totiž vzal na mušku jasně vytyčený úkol a jako sniper míří přesně a nerozptyluje sebe ani vás - míří na černobílou morálku s oporou ve zvyklostech a rozstřílí je na cucky. ***** V neposlední řadě stojí za pozornost i obratná práce s formou - je hluboce působivé, když si ve správnou chvíli uvědomíte, že natáčení snové scény, kterého se trpaslík účastní a o které se postavy ve filmu několikrát baví, nebo i prostorem natáčení ve městečku několikrát procházejí, se celou dobu chystalo právě pro tento film - a najednou se v té natočené scéně s nimi ocitnete a pochopíte, proč se v průběhu odvíjení děje natáčela - k čemu se už tehdy schylovalo. Je to, jako když se ladně a nevyhnutelně ocitneme na "druhé" straně téže Möbiovy pásky, aniž bychom kdy přešli šev, aniž by to i jenom zadrncalo. A aniž si to nejspíš valná většina diváků vůbec kdy uvědomí. Film to nijak nezdůrazňuje. Tenhle zdánlivě iracionální přechod na druhou stranu smyčky se ve zdánlivě hravém a komediálně odlehčeném snímku povedl McDonaghovi hladčeji a nenápadněji než třeba kdy Lynchovi (ve vší úctě k mistrovi), pro něhož je to jedno z celoživotních těžkých témat. ***** Plusem navíc je také jazykové šprýmování a hrátky s irskou angličtinou a veškeré žerty se sociálněkritickým podtextem (jejich prostoduchost a banalita je v mých očích opět záměrná, evokující sprostotu a lidovost i přímohubost) - a vůbec způsob, s níž je tu vulgárnost napříč panoptikem neotesaných postav předváděna k promýšlení v různých podobách, třeba skrze jekjich sklony k teatrálnosti, dojímání, žvanění, podléhání pudům, reflexům a emocím atp. Vulgárnost sama ještě ale neznamená nic zlého, i nekultivované způsoby mohou sloužit k projevení dobré vůle a citu. Ale pak babo raď, jaký si k těm postavám vypěstovat vztah, co o nich soudit. ***** Celkově vztato tahle nenápadná, ale přitom ostře nabitá záležitost s lehounce a obratně dosahovanou hloubkou lidskosti mě po skvělém krátkometrážním Šestiraňáku přivedla k tomu, že si McDonagha beru zcela vážně do soukromého hledáčku. *~

Námět je živný, všechno ostatní kulhá jako lazar sám. Všechny postavy jsou tak málo vykreslené a nedostatečně definované, že až do konce nepochopíme, co jsou zač, proč dělají, co dělají, co chtějí a proč to chtějí. Vnitřní monolog hlavního hrdiny je nepřesvědčivý, plytký, útržkovitý, o všech ostatních se dozvíme ještě méně. Nikomu nelze věřit žádné emoce, dokonce ani bolest. ani lásku nebo připoutání ne. Kdyby to byl pouze nihilismus a korporační politika a společenská citová vyprázdněnost, kolem čeho se všechno ve filmu točí, ještě by se to dalo pochopit a akceptovat. Ale ono se tam mluví o lásce a o lásce k životu, k prožívání, a min. u ženských postav jsou náznaky jiného přístupu, jenže nerozvedené - konfrontace jsou slabé nebo chybí úplně, film každou druhou větou nakousne jinou úvahu a nedokáže ji sledovat dál, ale zároveń se tváří, jako kdyby pronášel kdovíjaká moudra. Nakonec je to jen snůška rozpadlých existenciálních plků doprovázená fragmentarizovaným a nepozoruhodným obrazem, který nedokáže nikoho představit ani do ničeho vtáhnout a a ze své formy se marně pokouší dělat přednost. Je to, jako kdyby z nějakého zastaveného natáčení zbyla halda rozdělaného materiálu, nebo třeba v nějakém studiu zůstala fůra odstřižků po dokončeném filmu, který museli o dvě hodiny pokrátit, a nějaký kreativec se vsadil o pár piv, že z toho udělá další film, vzal si to na pár dní do střižny a namluvil k tomu komentář. Jasně, že to tak nevzniklo, ale kdyby jo, nebyl by v tom asi moc rozdíl. *~

Schormovi se povedl Dům radosti, z něj to opájivé hrabalovské vyzařuje, to ostatní je pouhopouhé ilustrování, převyprávění a deklamování, horší či lepší, ale nic než to. *~