Reklama

Reklama

Najsledovanejšie žánre / typy / pôvody

  • Dráma
  • Komédia
  • Krimi
  • Dokumentárny
  • Krátkometrážny

Recenzie (832)

plagát

Slow West (2015) 

Jakmile překonáte první nevěřícné a trapné okamžiky, kdy se bojíte, že je to všechno míněno doslova, objeví se všeříkající pohádková hvězdná obloha, jakou odnikud na Zemi nelze spatřit, a když do ní mladý Jay navíc vystřílí "Orionův pás", můžete se uvolnit a začít se z hloubi duše radovat. *** Maclean nenatočil western, ale jeho fantastickou, precizně a něžně ironicky posunutou reprezentaci: řekněme, že je to dokonalý, hladce (až na kost) oholený western pro hipstery (a je mi v bídě té pravdy jasné, že spousta lidí bude o tomhle filmu dozajista jako o westernu smýšlet se vší vážností). *** Celý narativ, ale i všechny vizuální detaily a dourčení jsou vymyšleny, rozvinuty a patřičně posunuty s přísnou ironickou licencí, která dbá na to, aby každý výjev i prvek byl co do interpretace především naprosto nekomplikovaný, křišťálově zjevený a tím pádem ad absurdum přepjatý a nemožný. Děj sestává z logického sledu ryzích poetických zkratek, metafor, ideálních abstrakcí, prostých jakékoli reálné nedokonalosti, situačních šumů, komplikací... (Chápejte a představujte si v ryzích idejích : "oblohu posetou hvězdami"; "naivního holobrádka"; vymydleného mladíčka; mladíčka celého(!) i s koněm zacákaného od bláta; zkušeného pistolníka; modrokabátníky a indiánobijce; mazaného spisovatele; jak vypadá zastřelení, jak vypadá neškodné postřelení šípem; jak vypadá tragický omyl v lásce; jak vypadá praktická životní realita, když jsou kolem vás všichni mrtví (totiž všichni ti, kteří si to pro svou krátkozrakost donebevolajícně jasně vysloužili) a zůstane jen odvážné děvče v rozpuku, ostřílený (opět doslova, jednou ho ostřelili do ramene, jednou do lýtka) pistolník a dvě blonďaté siroty á la Jeníček s Mařenkou. Etc. *** Vzniká tak rozkošně svěží, neustále vnitřně příjemně napjaté a nesmírně originálně vtipné dílo, které přitom ze stále stejné vzdálenosti disciplinovaně dodržuje, stopuje a v rozmarných kruzích opisuje westernový řád, avšak každého diváka, který by v něm chtěl spatřovat vážný westernový kus, bude neustále a s železnou pravidelností vyhazovat ze sedla, dokud si dotyčný neuvědomí, že nesedí na koni, ale na důkladné a ad absurdum v každém ohledu dotažené atrapě, k níž je pomyslné sedlo připevněné dvoumetrovou rozhoupanou násadou ujařmeného bystrovtipu. *** Vděčná, že se autor tohoto geniálního nápadu nenechal unést ani neustoupil, že nevznikla žádná bláznivá ulítlá fraška, ale že ten žert dotáhl rovnoměrně a zodpovědně, se stále stejně střídmě, ladně i suše odměřovaným humorem až do konce samého. *** Jedná se o vnímavý experimentální celostní komentář k westernu, posunutý na druhou stranu od jádra, než kam se vydala taková Kelly Reichardt se svým Meek's Cutoff, přičemž nezávislý, inteligentní divák by si měl umět užít až na tresť oboje. ***

plagát

Argo: Nebezpečný útek (2012) 

Reálný příběh exfiltrace mohl být dramatický a skutečně dojemný, a jistě je zajímavé nahlédnout za plentu, jenže filmová ilustrace vrství klišé na klišé, sladkobol na sladkobol. Nejtrapněji přitom vůbec netěží emoce tam, kde sleduje akci samotnou, ale ve vatě na pozadí. Tradiční rodinné hodnoty dojdou uvědomělé obnovy, manželka tajného agenta přestane trucovat a smíří se s životem po boku amerického hrdiny, i když tento tu a tam nestihne synkovu narozeninovou oslavu, a pak už spolu žijí šťastně až do smrti (na venkově v Marylandu). Při jejich finálním objetí vlaje do záběru před rodinným domkem zabodnutá americká vlajka, a není v tom za nehet sarkasmu. V tomhle ohledu, reklamě na americké rodinné štěstí, je to snad ještě o fous trapnější než třeba Syriana. ***

plagát

Láska nebeská (2003) 

Narážku na film, samu o sobě vtipně a hloubkově propracovanou, jsem objevila v jednom z posledních socio-scifi románů Neala Stephensona, v REAMDE. A protože tím pádem bylo jasné, že a) narážka na právě tenhle snímek není v knize nahodilá, b) nepůjde o prvoplánově romantický film, ale o netuctové, a zřejmě i nedoceněné dílo, stala se pro mne z Love Actually povinnost hned toho večera. Nu a výsledek rozhodně stál za to, aneb jak jsem to napsala těsně po shlédnutí do esemesky jednomu dobrému příteli: *tak uz je to rozlousknuty, pochyby stranou, ten film jsi tehdy pred lety jeste ani nemohl docenit, zato ted se budes blahem smat nahlas i do hrsti*je to nenapadne, ale peclive vypiplana pyramida radosti, film jako umne seskladana kaskada vanocnich darku k rozbaleni, scenar, scenky, pisnicky, pointy, a navíc tam hraje uplne kdekdo krasnej a slavnej, mj. si predstav v jednom filmu Hugha Granta, Martina Freemana, predstavitelku Betty Draperove z Dead Men, a treba takovy Billy Bob Thorton tam ma vytecnou rolicku, ale i myriady dalsich hvezd se blysknou na tom vanocnim nebi*da se rict, ze v tomto snimku opravdu neni malych roli...*ale nechci Ti z obsazeni prozradit vic, nedivej se do informaci, at si nekazis prekvapeni, ale je to prehlidka lahudek, cukrarstvi, asi takhle: vybav si, jak se Andy Kaufman rozhodl usporadat velkolepou vanocni show ku potese vseho lidu v Carnegie Hall, kam se rozhodl pozvat uplne vsechny osobnosti, ktere mohou potesit lid, tak tohle je toho dustojna filmova obdoba, vytvorena se stejnym zapalem i nadhledem*jsem nadsena, chytlave rozjasana jako prskavka, a Ty budes taky*stastne a vesele!!* Co ještě zbývá dodat? Budete-li si chtít nadělit dárek čiré radosti, pak vězte, že je tu ještě jeden stejně málo doceněný a stejně nakažlivě krásný a famózně ujetý film na stejné téma, a sice TRUE ROMANCE z r. 1993 s Patricií Arquettovou v něžné hlavní roli. Tak si ty dárky rozbalte rovnou dva. ***

plagát

Nestyda Louis C.K. (2007) (relácia) 

Záznam stand-upu je určitě dobré shlédnout na úvod, k seznámení se s C. K. Louisem ve formě jevištní tresti, k ochutnání výtažku z jeho nejbřitčích charakteristických smečů, k pochopení úhlů, z nichž míří a zasahuje do citlivých, prohnilých míst západoevropskou pakulturu, kterou si bere na paškál v jejích nejbizarnějších, všednodenních a ve své absurditě všeobecně souhlasně přehlížených projevech, za jeden z nichž považuje i sám sebe, svoji roli v životě (rozevedený se závazky, stárnoucí rozbolavělý chlap, který kolem sebe pod povrch pronikajícím zrakem vidí samé rozumné důvody, proč se cítit bídně), svoje maligní slabosti i to, jak zdrchaně, rozbolavěle a nemohoucně se po většinu bdělého času cítí a vypadá. Nemilosrdný, logický, analytický, důsledný, bleskurychlý satirik, který se provrtává prohnilými slabinami naší upadající civilizační etapy s pronikavostí červotoče na speedu. ***** Ovšem o mnoho raději mám právě jeho seriál Rozvedený se závazky, kde se C. K. Louis představuje jako postava v toku svého vlastního, "reálného" života, kde jeho vývody spolu s ním zažíváte v jeho každodenních situacích - a nemyslete si, není to o nic pomalejší ani nemilosrdnější než ta tresť na podiu, jen o nekonečný rozměr hlubší a důvěrnější - on, jeho dvě holčičky, když je má o víkendu v péči, jeho opuštěnost, když je nemá, jeho triky, jak se sebou, svojí línou povahou, nezměrnou vnímavostí i opotřebovaným zjevem vydržet v proudu dní, jeho zoufalství z absence logiky všude kolem a v mezilidské komunikaci zvlášť, a pak všechny ty průkazdé detaily, postřehy, jež v toku bdění reflektuje, cítí a precizně vyhmatává a komentuje až k zbláznění. A ano, pak taky ta láska k téhle velké lidské komedii, láska, něha a absolutní vědomí, že nedokáže nikomu a ničemu ublížit, které z něj přestoproto cítíte plynně vyvěrat. *****

plagát

Rozvedený se závazky (2010) (seriál) 

Na úvod je dobré shlédnout záznam stand-upu, doporučuju Louis C. K.: Shameless, k seznámení se s C. K. Louisem ve formě tresti, k ochutnání výtažku z jeho nejbřitčích charakteristických smečů, k pochopení úhlů, z nichž míří a zasahuje do citlivých, prohnilých míst západoevropskou pakulturu, kterou si bere na paškál v jejích nejbizarnějších, všednodenních a ve své absurditě všeobecně souhlasně přehlížených projevech, za jeden z nichž považuje i sám sebe, svoji roli v životě (rozevedený se závazky, stárnoucí rozbolavělý chlap, který kolem sebe pod povrch pronikajícím zrakem vidí samé rozumné důvody, proč se cítit bídně), svoje maligní slabosti i to, jak zdrchaně, rozbolavěle a nemohoucně se po většinu bdělého času cítí a vypadá. Nemilosrdný, logický, analytický, důsledný, bleskurychlý satirik, který se provrtává prohnilými slabinami naší upadající civilizační etapy s pronikavostí červotoče na speedu. ***** Ovšem o mnoho raději mám právě jeho seriál Rozvedený se závazky, kde se C. K. Louis představuje jako postava v toku svého vlastního, "reálného" života, kde jeho vývody spolu s ním zažíváte v jeho každodenních situacích - a nemyslete si, není to o nic pomalejší ani nemilosrdnější než ta tresť na podiu, jen o nekonečný rozměr hlubší a důvěrnější - on, jeho dvě holčičky, když je má o víkendu v péči, jeho opuštěnost, když je nemá, jeho triky, jak se sebou, svojí línou povahou, nezměrnou vnímavostí i opotřebovaným zjevem vydržet v proudu dní, jeho zoufalství z absence logiky všude kolem a v mezilidské komunikaci zvlášť, a pak všechny ty průkazdé detaily, postřehy, jež v toku bdění reflektuje, cítí a precizně vyhmatává a komentuje až k zbláznění. A ano, pak taky ta láska k téhle velké lidské komedii, láska, něha a absolutní vědomí, že nedokáže nikomu a ničemu ublížit, které z něj přestoproto cítíte plynně vyvěrat. *****

plagát

Miazgovci II (1972) (seriál) 

*** Pro mě ze všech Smolíkovic sérií nejlepší - nejvíc mě fascinoval jako dítě, i později, nejen svou samonosnou imaginací a expedičností, ale také tím prvkem úniku ze sociálně-společenské i rodinné schematičnosti a archetypálnosti, v které se naopak vtipně patlají ostatní série, které využívají spíš absurdních a extrapolačních momentů, aby se ještě lépe předvedly, a dneska se mi tu navíc moc líbí ten rozměr lucidního snění, ať už to byla nebo nebyla intence, je fantasticky rozvedený v nejrůznějších detailech rozpuštěných do syžetů jednotlivých epizod - jak se proměněné prvky z Ládínkova domácího života či uvažování o všedních trablích chlapeckých tísních promítají do prostředí, konstrukce a charakteristiky planet, na které se za nocí s mluvícím Zorem vydává. ***

plagát

Šílenci z Manhattanu (2007) (seriál) 

Mohu zamilovaně stvrdit, že dílo má smysl jako celek, je to sedm let pečlivě a chytře broušený mnohokarátový diamant: krásný, smyslný a smyslupný ve všech řezech i spojnicích, na něž dopadne a jimiž projde světlo zraku a mysli diváka. Jediná ploška nezůstala neopracovaná, pominutá či nedotažená do finální podoby jak sama o sobě, tak i vzhledem ke všem ostatním. Ambice mohly být těžko větší a naplněny byly beze zbytku. S výjimkou komplexu Dextera, který v celku osmi sérií také obsáhl přesně vymezený a krok za krokem budovaný a završovaný dramatický i estetický tvar, už mě nenapadá žádný další projekt, jemuž by se to stoprocentně podařilo. (Patří se tu povzdechnout za Twin Peaks, kde to Lynchovi v půlce zkazili.) *** Fascinuje mě to ve všech ohledech, včetně těch úplně nejdlouhodobějších zúročení a plynulých proměn a prohlubování rozumění postavám v čase a rozumění času samotnému skrze rozmanité kvality jasně vymezeného údobí. Právě ČAS je zde předveden a prožíván: onen magický, nezadržitelný sekvencovaný proud, vlna i sled částic-etap, ve všech ohledech stejně bravurně jako nemilosrdně zachycený fenomén - čas jako klíč k dílu, a možná i něco víc, dílo jako klíč k času - nakonec je to totiž právě prožitek času samotný, jeho zakoušení, čeho se tu na dlouhé ploše těm, kterří u seriálu vytrvají, dostane - prožitek, jaký připravuje třeba Proustovo Hledání ztraceného času, pokud je přečtete úplně celé, nebo v úplně jiné podobě třeba Vévodkyně a kuchařka. Ale o mnoho víc tak dokonalých děl, které do hloubky zreflektovaly čas (respektive ne jen tak ledajaký čas, ale konkrétně vymezenou společenskou etapu včetně jejích charakteristických rysů a vnitřních přerodů) tak, že to v inscenovaném díle zakoušíte myslí i srdcem, doslova hapticky, nenajdete. Tady to tak je. *** V seriálu se povedlo zachytit ono sedimentační vrstvení a zároveň proměňování významu a smyslu všeho v plynoucím čase, a zároveň je dílo dost zahuštěné, dost detailně subatomárně vystavěné, že divákovi umožňuje funkčně používat dynamiku soustředěného pohledu stejně dobře jako v realitě - dokud na nějaké místo v čase seriálu upíráte zrak a zájem, nepřestane k vám proudit tok dat, jen se příslušně zpomalí, zatímco vy se budete dozvídat pořád víc, víc do hloubky, o zvoleném okamžiku. Ten zdroj nevyschne tak dlouho, aby to dostatečně věrně simulovalo realitu času. A když následně popojedete, akcelerace vám při těch během zpomalení nově nabytých vědomostech pokaždé vyrazí dech. A stejná dynamika platí nejen pro diváky, ale i pro postavy. Postavy, které se o sebe v některou chvíli zajímají, se nutně dozvídají víc, i z minulosti, o sobě navzájem i o sobě samých, zatímco postavy, které se vzdalují, se zplošťují, a naopak: a není to umělé, v seriálu jako by nebyly trhliny, ta dynamika pořád funguje, jako by ani nebyla konstruovaná, simulovaná, jako by skutečně měla všechny rozměry a bylo jedno, kam se oko kamery, vypravěče nebo postavy právě upře, ta hmota tam je připravená, zaostřená část se pružně přiblíží, přeskládají se koordináty a perspektivy a vyplynou příslušné informace včetně nových důsledků v životě všech. Nelineární dynamika komplexní, turbulentně proudící reality, zobrazovaná na intimních životech intelingentních, odvážných, schopných a mocných lidí ve velké době doslova napěchované kulturotvornými ikonami Západu. Kdykoli si jako bohové či šamani zastavíte či přibrzdíte tok děje, abyste se na něco podívali hlouběji (našli si na internetu jistou reklamu, společnost, značku a její tehdejší vliv, dobovou politiku a problémy, na pohoršlivý film, který šel do kin a na dopad, jaký tehdy měl, na atentát na Kennedyho, na střih šatů, poznámku o Lindbergově dítěti, změnu morálky v pohledu na manželství, postavení ženy, barevných, nebo třeba na radikální změny ve firemním účetnictví), můžete čerpat do sytosti, seriál vás nezradí, funguje v dlouhodobém uchopení a předvedení každého rysu a jeho nedopočitatelných, ale nutných důsledků málem stejně jemně propracovaně jako realita sama - zpomalíte a můžete čerpat do hloubky, informačně těžit a následně i poučeněji uvažovat o postavách a jejich příštích osudech ve všech potřebných ohledech, jako by stavba jejich životů v seriálu ani neměla tvrdé dno, jako by to byla dokumentovaná tehdejší skutečnost. A přece víte přesně a s hlubokým uspokojením, že se jedná o uzavřený a ke svému završení logicky neúprosně dospělý tvar, cosi, co je právě možné podrobit přezkoumávání a promýšlení, cosi, co je v jednom určitém smyslu hotové. *** **** Já jsem mimochodem právě v čase sledování Mad Men téměř neuvěřitelnou shodou okolností překládala jednu ďábelsky chytrou povídku na stejné téma (vliv reklamních agentur na společnost) přesně z té doby a prostředí (agentury na Madison Avenue v roce šedesát jedna): Prameny Nilu od Avrama Davidsona, poťouchle sžíravého žongléra se sociokulturními referencemi, který o tom psal v době, kdy to zároveň žil. Takže jsem se do té problematiky nořila z více stran, a neustále se mi potvrzovalo a dourčovalo i skrze onu povídku, že reálie, narážky a veškeré detaily jsou v seriálu dechberoucně chytře a přirozeně distribuované a správně vyhmátnuté. Ať už jde o značku whisky, zadavatele reklamních zakázek, slavné slogany, politické aféry, ohlasy hospodářské krize, způsoby bydlení, rodinného i pracovního života, spektra mužského i ženského přátelství i soupeření, recepty na koláče, stolování, účesy, výchovu dětí, sžívání černých a bílých v různých společenských vrstvách, pohled na škodlivost alkoholu a cigaret, moderní výtvarné umění či staromilské estetické libůstky starší generace, otázku nástupnictví a předávání moci... nebo dokonce o konkrétní počasí v určitých zobrazovaných dnech, všechno sedí, extrapolujte si směle dál a šířeji. (Hned na začátku mezi řečí u rodinného stolu zmíněné Lindbergovo - unesené - dítě budiž nápovědou, jak se tam pracuje s historickými milníky, včetně těch, které se jimi teprve stanou. Smrt Marilyn Monroe. Doporučuju googlit každé známé i neznámé jméno (s výjimkou Dr. Lyle Evanse:), název, událost, nejasnost, nic tam není jen do počtu, žádná vata ani hlušina. A pak také ty songy na závěr, ty jsou štědrým zdrojem inormací, stejně jako identifikátorem dějů a kolorovačem atmosféry, pracujícím s předtuchami a nostalgiemi, s emocemi a tužbami, samy o sobě, změkčovatelé tvrdých dat. Kamera, střih, design, propracovaný background, herectví (stárnutí a zrání herců v čase - například co dokázali zprostředkovat v čase s těmi dvěma dětskými herci: zblízka se Sally a zdálky s jejím kamarádem Glenem, o odrůstání dětí a jejich proměně v samostatné dospělé jedince, o té nemožnosti zpětně říct, kdy sse to vlastně stalo..., nad tím zůstává rozum stát a srdce plesá) - všechno jsou to jen dílčí sady precizností a geniálních nápadů o sobě. Vlastně jsem ještě pořád ani zpětně nepřipadla na jedinou slabinu, poklesek, nebo nepatřičnost - veškeré pochybnosti, které mě zřídkavě přepadly, o správném utváření, se v čase (sic!) vyvrátily, vše bylo přesně tak, jak mělo být - pocit následného uvědomování a zpětných korekcí, který zažíváte neustále v realitě samotné a tak málo v jejích umělých nápodobách - tady je předestřen k intenzivnímu prožití a nahlédnutí. A to je doopravdy co říct. Tohle je tresť samotné reality v čase z jednoho z nejvíce fascinujících období západní kultury v naprosto dostatečné šíři a hloubce k jejímu plnému prožití. A přitom vás to ani na okamžik nenechá na pochybách, že sledujete konkrétní příběh, jste v něm, prožíváte propojené osudy jedné skupiny nezaměnitelných jedinců, kteří se vám dostali pod kůži. Chcete vědět, jak to s nimi bude dál, jak v té době zůstanou sami sebou a zdali, a co to bude znamenat. Ta encyklopedie za tím, to je Orbis Pictus, a kdo nechce, nemusí se při sledování, prožívání rušit vzděláváním. Jako v životě. *****

plagát

Mad Max: Zbesilá cesta (2015) 

Málokdo pochopí, co tím myslím, když řeknu, že tenhle film je napjatej na laně mezi Taken a Avatarem, ale nemůžu si ten příměr odepřít. *** S Taken to má mj. společnou formální ryzost, frázování, přehlednost, zrytmizovanou logiku jednotlivých kroků, časování neúhybně a neodvratitelně vedoucí k jasnému cíli, takže zdánlivě paradoxně, místo abyste byli napjatí, se ve Vás při sledování rozhostí výsostný klid a máte každou vteřinu všechen čas na světě se rozhlížet a užívat si choreografii pohybu, balet na scéně. Protože se nebojíte, jak to dopadne. *** A tohle je zároveň přechodem k Avatarovi. Je to pohádka, žonglující s tradičními hodnotami života, a my víme, jak pohádky končí: dobře. Je to moderní sůl nad zlato, živá voda, klidné vědomí, že jednou musí přijít a prosadit se návrat k základům moudrosti, mateřské prasíle, že se všechmy bojující složky jako umoudřelé děti nakonec musí smířit a spojit v živý, vnitřně nerozporný organismus, v celek, který jediný může přetrvat. A je jedno, že v tomhle filmu stejně jako v Avatarovi nesledujeme víc než jeden další krok na cestě k úplnosti, jen některé hrdiny, kteří ví, jak to musí být a kudy vede cesta, byť ne příjemná. *** Je to strhující opus, který má základní rys společný se samotnou přírodou: vypadá pro roztěkaného, neklidného, bázlivého člověka zprvu chaoticky, složitě, nebezpečně, ale přitom toho, kdo se dokáže napojit, nechat zkonejšit, vnitřně uklidňuje, kolébá a ujišťuje o tom, že uvnitř všeho toho ruchu a pohybu se skrývá vysledovatelný a nezměnitelný řád, který vede k jedinému možnému konci. Postavy na obou stranách to ví, jsou uvnitř klidné, až k veselosti, jejich chování je předem stanoveným partem, který mají a musí odehrát. A třebaže na plátně vpodstatě nepřestává probíhat akce, která zdánlivě vypadá nepřehledně, bláznivě, šíleně, ve skutečnosti to lze sledovat jako taneční představení, kamera, střih, přeryvy, choreografie všech sborů i jednotlivců, všechno nám pomáhá, abychom uznamenali, že je to tanec podle pravidel, oslavný tanec života, sám sebe v kruhu potvrzující, skrze všechno postupné strádání a nepravosti se završující ke svému triumfu. *** Tenhle film je novým zpodobením meditace a já ho celý prodýchala hlubokými táhlými vdechy a výdechy v odvěkém rytmu završujícího se, svinujícího a rozvinujícího, nezničitelného univerza. *** Plus: nesmírně mě pobavila ta sociálně rozvrstvující metafora využívající esetiku hudebních stylů a kulturních hnutí - psala-li jsem, že choreografie navozuje dojem baletu, pak její jednotlivé bojující složky audiovizuálně odkazují na hnutí rocku, hippie, punku, death-metalu, new-age atd. Bravurní a velevtipný řez mj. sociokulturními metaforami západní civilizace 20. století. *~

plagát

Kobry a užovky (2015) 

Film skvěle funguje, tak, že jsem se u toho kroutila jako had v rozštíplé holi. Sevřený rámováním i obrazem (kamera sama jako když jede na hadovi, co ta dělá, kam se prosmýkne, proplazí, nebo jak zblízka se nejednou varovně vztyčí a ostražitě a hladce sleduje každičký pohyb svých obětí), sevřený zvukem i slovem (parádní dialogy, snímání zvuků, nesmlouvavě otrlý výběr songů - je ovšem zlé, že jich tři čtvrtiny nepřekládají v angl. titulcích, to není stejné, jako když si dneska na netu najdete texty anglických písniček už i s překlady, že ne), sevřený pevnou a úzkou klecí scénáře, sevřený maniakálně neúhybným hereckým podáním, svíravý pocitově, uťatý jako definitivním hadím kousnutím do krku, jako plivnutím jedu do oka... trapno a bezvýchodno, rána do vazu, není kam před tím uhnout, kroutila jsem se... *** Nelze se ale přenést přes jeden zásadní problém: námět je devadesátkový, přesně ta doba, kdy se na malých sídlištích, v panelových sídlištních střediscích otevíraly značkové obchody s hadrama, v sousedství poloprázdných květinářství a uprášených drogerií, za slepými výlohami s kousky hnědé izolepy, přesně ta doba před invazí Vietnamců a po nájezdech tun polských šusťáků, ta doba, kdy se šmelilo s viagrou... devadesátky. Sedí to jako prdel na hrnec, včetně veškeré té bytové estetiky a všeobecných tepláků na doma, všechno to zapadá a člověk mojí generace dostává záchvat dušnosti. Devadesátky jak vyšitý a šmytec. Potíž nastane, když najednou úspěšný podnikatel koupí bábrli plazmovou televizi a v závěru filmu bojuje se smart-phonem a netbookem, a je po srandě. Začínající šmelina s viagrou a předvietnamský boom pseudoznačkových hader na vidláckých sídlištích se s touhle technikou míjí přinejmenším o patnáct let, spíš o víc. Tenhle renonc celý film notně shazuje, byť je mi jasné, že celé řadě jindy narozených diváků to šmahem splývá, je to nepřekousnutelný faktický rozpor. *** Další věc k podotknutí je pak už subjektivnějšího rázu: přestože film je nemilosrdně zacílený a propaluje se člověku do rozcitlivělé, rozkuchané duše jako lupou zkoncentrovaný paprsek, postrádám... přesah... působí to v podstatě jako bravurní hraný dokument, jako důsledné připomenutí jedné palčivé minulé reality, postrádám tu kulinářskou špetku "něčeho víc", ne proto, abych tomu sevření unikla, ale prostě proto, že je to film, dílo s vlastní duší, postrádám ji tam. V tomhle chimérickém ohledu mi pořád připadá Poslední zápas Pepika Hnátka silnější, jako větší dílo, i když oba ty filmy se do mě zakously stejně hluboko, se vší urputností, jen každý z jiné strany a do jiného místa mého neodkecatelného českého původu, prostředí, z něhož navždycky vyrůstám. Za tohle je budu oba vždycky velebit a Prušinovský u mě má svoje nezaměnitelné místo v české kinematografii jisté. Neupadá do infantilního humoru polehčujících komedií, je pronikavý a přísný, i při předvádění únikového humoru či situačního trapnokomična není sám nikdy trapný - to je nedocenitelný, důstojný a prazákladní rozdíl. Jeho tvorba zraje, tříbí se a já se těším na další počiny. Jen doufám, že se tak jako jiní jeho souputníci do sebe počesku příliš nezamiluje, nezleniví a nezkurví se - v jeho případě by to bylo dvojnásob smutné, protože přesně tohle má tak často v hledáčku. Zatím dobrý, zatím drží, zatím jede, zatím se chvěju, zatím se kroutím jako had v rozštíplé holi.

plagát

Pořád jsem to já (2014) 

J. Moore to zahrála výborně. Škoda, že scénář byl navzdory proklamacím jedním velkým klišé, melodramatickým konstruktem toho, jak logicky uvažující mysl bod za bodem předkládá schéma úpadku osobnosti, aniž by ho skutečně sledovala v plné trýzni, ať už zevnitř, anebo aspoň poctivě zvenčí. *** Tak se nám Alice jednou počůrá, hned v půlce, aby bylo jasno, že jistá degradace pokračuje, a pak už to nikdy neuvidíme, jako by se to nedělo. A tak je to se vším. Jen si tak jemnocitně, decentně vypočítáme v dramatickém oblouku, co všechno (ale ve skutečnosti ani zdaleka ne všechno, ani polovinu, a už vůbec ne tu horší - a především, aniž by se to dohromady v čase exponenciálně umocňovalo) takový úpadek osobnosti obnáší, a to pěkně příjemně, v kruhu chápavých a skvělých a milujících rodinných příslušníků, v prostředí, kde je navíc bohatě peněz, aby se zaplatil veškerý luxus a nebyl vidět a cítit ani stín z celé nezbytné škály ponížení, hanby, viny, vzteku, skutečně doléhavé tíhy, která takové případy pokaždé provází, bez ohledu na to, jak je kolikrát neopodstatněná. *** Pro ty, kteří nechtějí mlsat rozpustné smetanové melodrama s oříškovou příchutí, doporučuji jiný snímek, brilantní, neúhybný, věrně krutý i krásný, a právě proto i o to jímavější, oč reálnější (byť nakonec s fantaskně surreálnou odměnou): Hannekeho zatím poslední a snad dokonce i jeho vrcholný film Amour (2o12), byť tohle se mezi jeho posledními díly rozhoduje nesnadno (Bílá stuha a Čas vlků jako by s Láskou tvořily uhrančivý triptych, diamantový vrch).

Časové pásmo bolo zmenené