Jezinka.Jezinka

Starší verze pohádky o třech přadlenách, jejíž mladší sestřička se jmenuje O líné Nitce a prstýnku s rubínem. Tři přadleny tady mají také poměrně pekelná jména, ale Kryšpína, Serafína a Rozmarýna, mají do zběsilosti Šlapalíny, Mžouralíny a Žvandolíny hodně daleko, ale je fakt, že skupinka třípřadlácká Š+M+Ž vede s těmi jmény v závodu absurdity o několik koňských délek i před Rumplcimprcamprem, který s nimi zřejmě má dvojdomek. Hlavní kouzlo této verze není ani tak v dovednostech tří (to je jak u mušketýrů, tím, že naučily příst Marjánku, jsou de facto čtyři) přadlen, jako v netypických rolích Falešné kočičky Ferbasové a Sirael Gollové.

Klasický začátek, kdy zamilované dvojici ve sňatku brání rodič, pokračuje netradičně, a to zazděním neposlušné dcery - princezny do věže, což jí má z hlavy vyhnat veškerý vzdor. Její drahý chodí jak lev v kleci, ovšem ne pod zmíněnou věží, ale ve svém chlapeckém pokojíčku. Jak zazdění tak přecházení se odehrává v době sedmi let. Sedm let, kdy Mahulena sedí ve věži a ač jí tam svíčky hoří, zůstane tam po jejím odchodu jedna nevypálená. Sedm let, kdy Mahuleně nikdo nenosí do věže zásoby a ona přesto žije. Sedm let, kdy sedí na zadku, kreslí si a svaly jí neatrofují, naopak, je posléze v kondici na to urazit pěšky několik kilometrů, přičemž ovšem hlady a vyčerpáním omdlévá. Sedm let, kdy ve válce padne knížecí zámek, ovšem zbytku země se válka evidentně nijak nedotkne. Samozřejmě, skutečnost, že nedostávala žádné zásoby a zprávy vysvětluje její překvapení z opuštění hradu a náhlé existence hrobu jejího otce, nevysvětluje to už to, jak k čertu přežila těch sedm let. Pokud přejdu tato mystéria, dostávám se do sídla pana hraběte, který zrovna chystá svatbu. Jeho nastávající je postižena ohněm ve tváři, z čehož má těžký mindrák. Právě to způsobí další logické kotrmelce v otázce svatby - nechá za sebe zaskočit Mahulenu, protože má strach, že by ženich uprchl (jedinci uzavírající sňatek z rozumu od oltáře neprchají, ani když zjistí, že jejich partner po nocích utíká do sklepa a tam trénuje bleší cirkus), přičemž jí pod pohrůžkou závažné újmy zakáže sundat závoj a ukázat tvář. Za těchto okolností však mohla doskákat do kostela sama. Pravda, pak už by v pohádce nebylo o čem. Mahulena po cestě, podle dřívějšího zvyku, trousí špatné verše k předmětům, což nevede k její vraždě za násilí v oblasti poezie, ale ke šťastnému konci. Pohádky si velmi často na logiku nehrají, takže sympatičtí, nebo správně nesympatičtí hrdinové a padouši z Panny Mahuleny dělají velmi příjemný kousek k žehlení. Můj osobní názor je, to už však nemám podloženo zkušeností, že by se u toho i dobře štupovalo či pletlo.

Postava, která se na začátku jeví jako čiré zlo se ukáže být postavou ve své podstatě ryze kladnou. Žel, nemá ve filmu tolik prostoru, kolik by mít mohla. Královští rodiče malého prince Jana předvádějí dva rozdílné, ovšem v konečném důsledku stejně zničující, způsoby rozmazlování dítěte, které ve výsledku vedou k tomu, že doma není rozumně soběstačné disciplinované dítko, ale svéhlavý zhýčkaný spratek. Jejích dílo zkázy naštěstí není dokonáno, což hlavímu hrdinovi umožní být hrdinou kladným a vcelku sympatickým. Všechno to završuje půvabná princezna. Škoda, že scenárista napáchal v příběhu několik zásadních mezer v logice, které by mě rušily už ve věku mateřské školy, protože tato pohádka je nejen v rámci německé produkce nad průměrem.

Spíš než pohádka bych tomu dala žánr rodinný. Co na to distributor? Moderní pohádka. Budiž. Nepředvídané situace? Hlavní hrdina je opravdu nepředvídal, divák bohužel ano. Komické situace a dobrodružství se nekonaly, proto nenásledovala zábava pro celou rodinu. Tohle sám doma (v hotelu) s trumpetou mě zkrátka neoslovilo.

Dračí princ (kde na toho prince překladatel probůh přišel?) je napříč všemi žánry, do nichž zasahuje, s malou převahou spíš holčičí než klučičí film. Ne svým příběhem, ale ztvárněním boje zvířecí a lidské podoby draka, zejména ve chvílích, kdy se Arman přiblíží k Miře. Při záblescích ostré bílé barvy ve tváři (a na osvaleném těle - ženy uznale kývnou, muži zhusta pronesou něco o posilovnou nahoněných buzerantech) si člověk vzpomene na všechna ta Stmívání, Svítání a kdo ví jak se ty další díly vyprávěnky o upírech jmenovaly. Co nebylo "romantická fantasy", ale jen "fantasy" či "ruské byliny" bylo výtvarně vydařené, po stránce příběhu bez větších trhlin (až tedy na nedořešenou otázku množení, konkrétně tu - když drak měl mládě, k čemu bral další nevěsty, případně jak to, že neměl mláďat víc?) a navíc byl film obdařen neokoukanou východní exotikou, která je velmi sympatická.

Viděla jsem to kdysi a připadalo mi to napínavé a dobrodružné, motivem soupeření sester mi to bylo blízké. Ne tedy, že bych si se svou sestrou kdy šla po krku a jedna druhou bychom chtěly připravit o rodinné dědictví. Viděno po letech mi princezna pořád připadala sladce líbezná, její čarodějná sestra magická, charismatická a démonicky krásná, princ pohledný a sympatický, Roden nemytý a omaštěný, zlý král krásný (no bodejť), hadrový panáček trapný a zbytečný, panenky odporné, celý děj překombinovaný na to, že celou složitou konstrukci rozřeší panenky kousající provazy a právě ten panáček. Drak na konci zbytečně stupidní, těžkopádný a trapný, Navíc - zraníme-li draka, který je vlastně princezna (čarodějka) a po proměně do původní podoby je zraněná i ona, neměla by být zraněná i následně v podobě vlka? Královna jezera mi, stejně jako hudba, asociovaly pohádku jinou, a to Princeznu Fantaghiró. Jak by ne, když to má stejného režiséra. A ten dračí prsten, o který tam jde, je dost nevzhledný šperk, to zamrzí.

Slíbená princezna - mohl by celý ten tým vrahů pohádky jako žánru, podílející se na tomto kousku, slíbit, že už nikdy nic takového nespáchá? Třeba pod trestem smrti? Čím ve výčtu toho, co bylo špatně, začít, když špatně, kromě krajiny a hezkého zámku, bylo úplně všechno? Jako první mě zarazily vyjadřovací prostředky postav, a to konkrétně krále, když hned v úvodu pravil, že "ta koruna je těžká jako kráva". Ano, lidově se tak mluví, ale tohle není něco, co bych chtěla slyšet v pohádce sama a není to něco, co by v pohádkách měly slyšet děti. Další věc je chování dvanácti, resp. jedenácti, princezen. Ostatní komentující používají slova jako veřejný dům, hampejz, lehké děvy a podobně. Já jsem, stejně jako mnoho dalších lidí, nevěřila vlastním očím a u toho, co se dělo na lodi, si ověřovala, že se odehrává to, co si myslím, slovy - ty kurvy tam jsou princezny nebo někdo jinej? Můj protějšek byl natolik konsternován pohádkou, že jsem ani nebyla napomenuta za to, že mluvím sprostě. On tedy první šálek velmi silné kávy byl už popis soulože královského páru ve zralém obilí. Nápad soupeření dvou ženichů není špatný, jenže jeho provedení tak nějak drhne, princezna je šeredná (umím si představit roli, do níž by představitelka typově zapadla a byla by atraktivní, ovšem jako princezna to bylo šlápnutí vedle, líbeznosti a půvabu pobrala asi jako celerová bulva), navíc tady není jediná postava, která by byla člověku sympatická a bylo by možné přát jí něco jiného než smrt krutou a strašlivou. Pohádkám odpady nedávám, ale tohle byla s přehledem jedna z nejhorších slátanin mého nejoblíbenějšího filmového žánru a do pláče i zvracení je mi ještě teď téměř po týdnu, když si na tu hrůzu vzpomenu.

Jásat není nad čím, ale rvát si vlasy zoufalstvím už u téhle pohádky, nezbude člověku na hlavě ani chlup pro děsivou příležitost, kdy se jako divák setká se slátaninami mnohem horšími z let minulých, nebo s letošní Slíbenou princeznou, kterou bych slíbila tak zubaté s kosou a litovala bych snad i té kosy. Pravý rytíř má mnoho negativ, nedomyšleností a sem tam, vlastně docela zhusta, se vyskytne i nějaká vyložená pitomost; demonstrativním výčtem: Teodor má po šesti letech války šestiletého synka, o němž nevěděl, protože si nebyl při svém analfabetismu schopen přečíst dopisy své ženy, králi se ovšem bez zjevného časového odstupu vzápětí po konci války narodí dcerka. Královny jsou snad těhotné jinou dobu než devět měsíců? Vincent je o ca šest let starší než princezna, přesto vedle ní vypadá jako její mladší bratr (ve skutečnosti jsou od sebe představitelé věkem vzdáleni o rok, není to pravidlem, ale tady jde zkrátka vidět, že je ten kluk strašný ucho). Vzdálenost říše čaroděje od říše vodní víly se plynule mění, jak je zrovna podle režiséra pro spád děje potřeba. Královna víl pomateně sundává náhrdelník se svou duší z krku a jak to boží tele s ním mává nad hladinou; přesně to dělá každý s artefaktem, v němž je zakletý jeho osud i osud jeho říše. Hlavní hrdina se chová jako pako, i když uznávám, že jeho koníčky a zájmy jsou mi bližší, než třeba sledování fotbalu (obrážení turnajů, ať to převedu na středověké poměry). K mé úlevě, když byl hlavní hrdina intelektuál, neměl nikdo tendenci zajistit rovnováhu světa tím, že by princezně dal do ruky meč. Rodiče hlavního hrdiny jsou sympatický pár, docela se mi líbila píseň v titulcích a i když jsem nebyla nijak oslněna, podle komentářů a hodnocení jsem to čekala neskonale horší. Je tedy pravdou, že pokud byl Vincent (nebo se to pravé rytířství vztahovalo k Teodorovi?) pravý rytíř, nechtěla bych vidět ty, kteří by byli shledáni levými.

Vidět Pierra Brice bez paruky náčelníka Apačů bylo zajímavé, Sophia byla nádherná jako vždy a všude. Kromě těch dvou byl sympatický ještě ten pes. Mastroiannimu bych flákla takovou, až by se otočil zubatým dozadu.

Během prvních třiceti minut jsem usnula 3x. Nevím, zda to přičíst pohádce nebo únavnému dni. Být to něco jiného než pohádka, šanci už to nedostane. Takhle uvidíme časem. edit Viděno podruhé: Je to dlouhé, ale ne tak dramaticky zdlouhavé, jak jsem to čekala podle komentářů. Zázračný nos je pro mě v letošním roce jednoznačně nejpovedenější kousek mezi vánočními pohádkami. Uznejte - smysluplný děj, postavy, které mají pro své jednání aspoň nějakou a vlastně vcelku logickou motivaci, dvě hezké princezny, dva vcelku podružní ale sympatičtí králové, dva pohlední sympatičtí samečci s těm princeznám, velmi sympatický kluk, bratr jednoho z ústředních hrdinů, uvěřitelně podlý padouch, správně mystický kouzelník a moc hezký, pro děj naprosto nepodstatný, voříšek. Nebýt tam ta zbytečná nablblá víla Zvonilka, tablet, nesmyslný trik s vůní, která jde vidět, a příšerná písnička do titulků, nejspíš bych dala čtyři hvězdy. Průměr je rázem výš, když dohlédneme až na samotné dno, kam se mírou nevkusu propadla Slíbená princezna.