Jezinka.Jezinka

Děj pohádky je zajímavý, škoda jen, že se jím nevzhledný hrdina proplétá jak opilý šváb bludištěm. K cíli se sice dobere, ale ta cesta nějak postrádá plynulost a eleganci. O něco lepší je to s dalšími postavami, ale krom hlavního hrdiny je další velký zádrhel to, že se k sobě ústředí pár, proklamující svou nehynoucí lásku, chová spíš jako navzájem si ne příliš sympatičtí sousedé.

K původní Angelice mám silnou dětskou nostalgii. Však taky původní Angelika jako film je nádherná kostýmní podívaná, romantické dobrodružství a Angelika jako žena luxusní exemplář, přímo výstavní, samičky lidského druhu. O nové Angelice se dá říct, že je to opravdu hodně dlouhé a to je ještě nejsilnější ze slabých stránek celého filmu, přičemž stránky silné tento film nemá. Odmítám cítit se nadšená z toho, že dobrodružný romantický film, rozmáchlostí konkurující klasickým velkofilmům, tvůrci směle vyvedli do exteriérů a stromy, lesy a zámky nejsou z kašírovaného papundeklu. a z papundeklu nejsou ani představitelé jednotlivých postav a popravdě, lépe by snad bylo, kdyby byli. Angeličina romantická láska z dětství Nicolas v dospělosti je, či aspoň vypadá, jako mladší vrstevník jejích dávno sešlostí věkem uhynulých prarodičů a ne jako její rostenec, její sestra sice nemá být tak krásná jako Angelika sama, ale ona celkově vypadá, jako by vylétla z jiného hnízda, Desgrez ... tady bych se zastavila, tato postava mé kritice unikne, protože je to sympaťák, stejně jako Sorbon, no a potom už bych do jednoho pytle krom Peyraca a Cantora s Florimontem (strašně blbá jména, ale to zřejmě přináší už kniha, kterou jsem nečetla) hodila postavy všechny, jen nevím, zda Angelikou samotnou bych začala či končila. Mám obecně problém tyhle nevýrazné typy považovat za vůbec nějaké. Ideální materiál na modelky, na ksicht se jim dá namalovat jakýkoliv člověk je potřeba a figurálně je Angelika podařená, s tou mordou je to o poznání horší. Tuctová, zaměnitelná, nezajímavá a po obarvení na hnědo se to nezlepšilo. Špatný odstín, nasvícení či jiná konstelace, ale vypadá opelichaně, nezdravě a pizizubě. Peyrac je sice zralý jako archivní whiska, ale je charismatický, děti jsou většinou bez vlastního přičinění roztomilé a to se týká i představitelů potomků hraběcího páru z Toulouse. Na rozdíl od jiných se mi filmová zkratka, kdy narození dětí bylo divákovi sděleno během pár zhoupnutí Angeliky na houpačce, velmi líbila. Jiná cesta by byla zřejmě ukázat Angeličiny ranní nevolnosti a radosti porodu v 17. století, což by, vzhledem k tomu, jak dlouhá byla milostná scéna, byla zřejmě téměř jedna ku jedné a film by tak byl ještě o poznání delší. Končilo to výhrůžkou konec prvního dílu. Opravdu má časem diváky zhlédnutím a následnou explozí očí ohrožovat díl další? No potěš koště, nikoho jiného to totiž nepotěší.

"Bratři onoho knížete byli svému otci podobni, jako by ani matku neměli," předvádí své znalosti genetiky starý král. "Vždyť jejich matka byla čarodějnice!" Nasazuje předchozímu výroku šaškovskou čepici zlá princezna. Budiž ke cti režisérovi, že bratry v krkavce proměněné v jejich lidské podobě představovali jedinci, kteří by opravdu mohli být přízní křehké plavovlasé Bohdanky. Sedmero krkavců je pohádka o sourozenecké lásce, odvaze, sebezapření a boji dobra se zlem. Aby se to nezměnilo ve frašku, musí být přesvědčivá především představitelka hlavní role, tedy člověk jí v první řadě musí věřit, že je schopna z kopřiv utkat přízi a následně ušít košile. Oduševnělá krása Kláry Jernekové nechá diváka věřit tomu, že rozezná kopřivu od kedlubny, stejně jako divák věří tomu, že by se do ní zamiloval následník trůnu, i kdyby byla němá . V této verzi je zloba zlé sestry vysvětlena velmi věrohodným způsobem a nejedná se tak o slaboduché zlo pro zlo, které vždy působí trochu nesmyslně, ale o extrémní projev sourozenecké rivality, sebestřednosti a touhy po moci. Patologické, leč logické. Divadelní stylizace a minimalismus dodávají temnotě krkavčích křídel této adaptace pohádky zcela specifický odstín temnoty.

S knihou to má společná jen jména některých postav. S filmy našeho dětství ústřední téma jedné z melodií a ozdobení Inčučunova oděvu. Odmyslím-li si to, že tady nebylo třeba přečíst si knihu dřív, než si ji přečetl Hollywood, protože ten se tady o čtení ani nepokoušel (resp. tedy představitelé filmového světa), tak jsem se výborně bavila. Kniha začíná: Milý čtenáři, víš, co znamená slovo greenhorn? Tady je našemu milému greenhornovi bezmála padesát, v rodné zemi boxoval v klubu, podle výsledků docela slušnej oddíl, Nšo-či, která kupodivu na konci této epizody stále žije, ho nejprve považovala za stařenku, protože má knír (taky znám takové stařenky) a celkově připomíná profesora Lupina z Harryho Pottera. Na konci je několik náznaků budoucího románku mezi Nšo-či a Old Shattherhandem, eventuálně mezi ním a Vinnetouem, ještě eventuálněji mezi Nšo-či Samem Hawkinsem a Old Shatterhandem a nechci se raději pouštět do všech kombinací, které naznačovaly záběry na jednotlivé postavy s podkresem romantické hudby. Jsem opravdu zvědavá, co přinesou další díly, ale ani by mě nepřekvapilo, kdyby Old Shatterhand s Nšo-či uzavřeli sňatek a měli spolu dceru Máju.

Vysmívaný hlupáček ochotně pracuje pro líné, sebou samými za chytré považované, bratry. Princezna je po smrti své matky smutná, kdo by to byl řekl. Však on ani král se dvakrát nesměje. Jeho etiketou sešněrovaná sestra, vizáží připomínající Alžbětu I., v duchu Šíleně smutné princezny povolá pro královskou dceru učitele smíchu (zajímalo by mě, zda to je obšlehnuté či náhodou obdobný nápad) a hlupáčka se zatím kde kdo, včetně poněkud hříšného (chamtivost, žravost a náznaky smilstva) faráře snaží obrat o zlatou husu, resp. husu o zlaté peří. Taškařici završuje dvojice otce a syna loupežníků, kteří v souladu se záměrem tvůrců opravdu působí poměrně vtipně (ještě jsem se zcela nerozhodla v poměru k čemu). Zkrátka - jednoduchý námět rozvést na celovečerní film, včetně přidání nových postav - není nemožné, jen se to musí dělat jemně a ne k tomu přistupovat jak k opravě zipu pneumatickým kladivem.

Sice v pátém díle toho tak dvě třetiny nedávají smysl samy o sobě a zbytek popírá předchozí díly série (kdyby aspoň Romualda nechali zemřít), ale přes to, nebo právě proto, je to dlouhá LSD jízda, kde ovoce mluví, nepřítel je dospělý Pinocchio a oživlé Arcimboldovy obrazy a aby mohl mluvit kůň, je i on velká loutka. Starý Bava by asi žasl, čím junior bavil své diváky. Synek to s tou maskou evidentně úplně nepochopil.

Na youtube je tenhle Jeníček s Mařenkou řazen do kategorie horor/muzikál. Upřesnila bych to - horor, protože muzikál. Perník s lidmi dělá strašné věci.

Přináší tento film něco nového? Snad jen ty kavky. Kdo nezná: Lord se vrací po 5 letech domů. "Jean, stalo se něco nového, když jsem byl pryč?" "Snad jenom ty kavky." "Jaké kavky?" "Ty co létají nad hrobem Vašeho bratra." "Můj bratr je mrtev?" "Ano, uhořel ve vašem domě." "Můj dům vyhořel?" "Ano, od svíčky, kterou Váš bratr převrhl když se miloval s Vaší manželkou." "Můj bratr mě podváděl s mou manželkou? Ale to není nic nového Jean." "Já vím, pane. Snad jen ty kavky."

Lehce sentimentální, poetický a citlivý film o ztrátě, touze, lásce a hledání. Ústřední melodie mi bude v hlavě znít dlouho. Hlavní hrdina je přesně ten typ dítěte, u kterého si člověk řekne: "Bože, to je krásnej kluk." Brečela jsem u toho jako želva.

Nečekaně dobrá pohádka s hutnou, místy až hororovou atmosférou, přičemž tím hororem nemyslím předvítadelný puch bílého hada skladovaného řadu let ve zlaté míse. Endress byl zřejmě nekrofil, že ho vůbec napadlo něco takového strčit do huby, já se málem z pohledu do zlaté mísy zahleděla do té porcelánové v nejmenší místnosti bytu. Král, jevící se zprvu jako pečlivý a starostlivý panovník, se pěkně vybarví, což se bohužel nedá říct o princezně, která více méně bezbarvá zůstane od začátku do konce (ale abych nebyla kritická, měla opravdu zajímavou ozdobu ve vlasech a nelezla mi na nervy). Z pohádek na téma "z průšvihu k bohatství a štěstí přišel", je tohle jedna z nejlepších, které jsem za poslední roky viděla.