Jezinka.Jezinka

První část filmového románu je spíš vojna než mír. Fiasko bitvy u Slavkova a nebe, tak vysoké nebe, že je těžké věřit, že jsme si toho nikdy dřív nevšimli. Děj se točí ponejvíce kolem Andreje Bolkonského a jeho rodiny, moudré sestry Marji, (ne)milované manželky Lízy, "pruského krále" knížete Nikolaje, jeho přítele Pierra Bezuchova, který se po smrti svého otce stane hrabětem a letmého seznámení s mladinkou Natašou Rostovou. Vojna a mír je můj oblíbený film a navíc je to zfilmování jedné z mých nejoblíbenějších knih, přesto se budu snažit v dalším hodnocení být strohá a střízlivá, abych nevypotřebovala všechny superlativy, co jich jen znám. Kníže Andrej Bolkonský je dokonalý muž. Vzdělaný, statečný, charakterní, laskavý a krásný (podotýkám, že jako velmi pohledného ho popisuje Tolstoj, to nemůže nikdo přičítat mému přesvědčení, že jeho představitel byl jeden z nejpohlednějších mužů 20. a 21. století). Bitva u Slavkova je působivá, už jen to množství pochodujících komparzistů a pak pohled do toho vysokého nebe... Působivá je i scéna souboje, okouzlující bezradnost hraběte Bezuchova a ambivalentní pocity při pohledu na Dolochova (přiznávám, že přes lítost se přikláním spíš k tomu, že to byl hajzl a ta lítost patří jeho rodině). Ve vztahu k postavě hraběte Bezuchova považuji za nutné říct, že v tomto punktu se pan režisér nepřecenil. Lepšího Bezuchova si neumím představit. Laskavý, zmatený, vyrovnaný, bezradný, toužící po změně a najít pro svůj život nějaký směr, takový méďa s vlídným, klidným pohledem. Mladý hrabě Rostov je přesně takový floutek jako v knize. Člověk ho sice chápe a rozumí mu, ale žádné velké nadšení nebudí, stejně jako krásná Helén, hraběnka Bezuchová, která mně osobně připadala taková přestárlá. On je taky fakt, že ji hrála žena (mimochodem, opravdu manželka režiséra a představitele hraběte Bezuchova) o nejméně deset let starší, než měla podle knihy být. Ostatně, všichni herci, snad kromě Péti Rostova, jsou o 10-15 let starší, než jejich postavy, ale čert to vzal.

Jak byla první část vojna, tak druhá je mír. Úvodní scéna plesu je dokonalá. Výraz Nataši popsaný jako "připravena smát se nebo plakat", když touží tančit a žádný z mužů v sále pro ni nejde. Konverzací znuděný kníže Andrej, kterého Pierre požádá, aby šel tančit s Natašou a tanec samotný. Pokud by pro mě přišel kníže Andrej, budu klidně u zdi stát čtyři hodiny jak přikovaná. Úžasná scéna dvou zamilovaných, parelelně probíhajících monologů a odjezd knížete Andreje. Oproti knize jsme ve filmu ochuzeni o vstup hraběte Bezuchova k zednářům a jeho členství je jen náznakem zmíněno, škoda, ta scéna je vtipná. Zato máme hezky ztvárněné setkání Nataši a starého knížete Bolkonského. Jeho posměšný taneček v županu, kterým předstírá omluvnou poklonu, je hoden strašidla z cimbuří středověkého hradu. Následuje scéna v opeře, kde bohužel není popsán Natašin dojem z opery, kdy nebyla po setkání s otcem svého drahého schopna vnímat hudbu a jen sleduje scénu, kde se míhají operní pěvkyně, které jsou tradičně rostlé, takže vidí tlustou dívku, která hodně zpívá ... i když o tuhle dávku humoru jsme ochuzení, její seznámení s Anatolijem Kuraginem má své kouzlo. Nedůvodné intriky krásné Helén a svůdnické plány jejího bratra překazí Soňa a hlavně hrabě Bezuchov. Dej Bůh každé puberťačce takového přítele. A závěrečný rozhovor Nataši a Pierra je neskutečně dojemný. Kromě linie Natašiných lásek má tenhle díl i krásnou scénu lovu, kde se střídají pohledy lovců a kořisti. Člověk má chvílemi pocit, že je vlk.

"Válka není laskavá, ale nejhnusnější věc na světě a tak je třeba to chápat a nehrát si na válku. Musíme přijmout jasně a seriozně tuto strašnou nutnost a nic si nenalhávat. Válka je válka a ne hra." Tahle úvaha knížete Andreje, potažmo Tolstého, je stále platná. Třetí část vojny a míru přináší největši bojovou sekvenci filmu v bitvě u Borodina. Při návštěvě salónů vidíme, jak se veřejné mínění točí jako korouhvička. "Slepec? Jak může slepec velet armádě?" "Že je slepý? Vidí až dost, vždycky jsem to říkal, že je to skvělý velitel." Koně museli při filmování dostat opravdu zabrat, těch pádů, ohně a střílení tam je strašně moc. Dneska by se to natočit nesmělo, to by zelení zežloutli nebo zpopelavěli nebo co se jim děje v případě změny barvy. Válku vidíme z pohledu nevojáka Bezuchova, který se rozhodl podívat na bitvu, z pohledu obyčejných vojáků, z pohledu Napoleona a z pohledu knížete Andreje: "Nemůžu zemřít, miluju tuhle zemi, trávu, vzduch ..."

Poslední část velkolepé filmové epopeje. Ve střídání vojna - mír je tahle část spíš ten mír. Strategický ústup, kdy je nepříteli vydána Moskva, odchod větší části civilního obyvatelstva, velké Napoleonovo očekávání a stejně velké zklamání, které mu člověk škodolibě přeje. Záběry na pusté město (můj oblíbený průhled na chrám Vasila Blaženého, ještě že tenkrát Napoleon nerealizoval svůj plán "vyhodit mešitu do vzduchu"). Hořící Moskva a opětovné setkání Nataši a knížete Andreje. Zajetí Pierra Bezuchova a jeho setkání s Platonem Karatajevem. Kde jen sehnali toho vořecha, když jinak tam všichni měli veleušlechtilé lovecké psy? Horečnaté vidiny knížete Andreje a potom kousek, který pro slzy neuvidíte a vzápětí kombinace štěstí a zoufalství při osvobození zajatců, mezi nimiž je Pierre Bezuchov a smrt Péti Rostova. Stejně jako se Sergeji Bondarčukovi podařilo vystihnout tápání jím hrané postavy, tak se mu jako režisérovi povedlo navodit ambivalentní pocity, které (i v předloze) vyjádřil Michail Illarionovič Kutuzov: Když byli silní, tak jsme je nelitovali, ale teď je politovat můžeme. Také jsou to lidé. Tak, mládenci. Kdo je k nám zval? Dostali na pamětnou. Držkou do hovna! Při závěrečném setkání Pierra a Nataši jsem (velmi vzácně) ráda za odchylku od knihy, respektive za to, že film knihu nenásleduje. Film končí počáteční úvahou, kruh se uzavřel. Vždycky mám na konci stejný pocit a mám ho i u knihy. Klidně bych začala zase od začátku.

Když jsem to viděla poprvé, působilo to na mě jako reportáže ve večerních zprávách. A teď, vážení diváci, se podíváme, co se děje na Olympu, teď se podíváme na výkon rozhodnutí svržení královské dcery do moře a teď se podíváme přímo do centra katastrofy na opravdovou potopu. Jsou v tom rozpory s řeckou mytologií, už třeba výskyt Pegase PŘED tím, než došlo k zabití Medúzy, ale kdo by do toho šťoural? Andromeda mi vždycky připadala jako jedna z nejkrásnějších princezen, co se kdy vyskytly a Perseus vypadal tak, jak polobůh vypadat má (ne, že bych jich denně potkávala tolik). V Paříži existuje obchod, kde si můžete koupit svého vlastního Buba, není to splnění dětského snu?

Veverka malá zrzatá oříšky louská ze zlata .... a navždy ovlivnila můj vztah k veverkám. Každý chce kouzelnou veverku. Každá veverka je kouzelná. Ptuško byl mistr a Puškinovu poetickou předlohu převedl do poetických obrazů. Truchlící car Saltán, laskavá carevna odsouzená ke svržení do moře, která zachraňuje hořící hnízdo, probuzení města královským dotykem, shledání na ostrově, kde veverku mají ochočenou, ale jakou podařenou, zpívá hlasem rozmarným, v sadě kvete rozmarýn. A ani mou šťouravou dušičku neruší, že těch mládenců z moře není 33 (ale už z principu jsem si je přepočítat musela).

Poprvé jsem tuhle pohádku viděla jako hodně malá v kině a přesto, že jsem už knižku znala, tak jsem se bála, jak že to všechno dopadne. Hlavně ty harpyje, ty mě děsily. Koktavé po-po-potvůrky podivné se vepsaly do paměti snad každého, kdo tuhle pohádku viděl. Když Ronja vyšla na DVD, neváhala jsem ani vteřinu a i pohledem dospělého je to stále kouzelná, vtipná, okouzlující pohádková pohádka se vším, co ke správné pohádce patří.

Ať žije nebožtík, kterého to tady nebaví. Tenhle nebožtík nás i po své na hodinu přesně předvídané smrti dokáže bavit ještě po letech. "To jsi ty, Lumpíku? Já jsem se opil a teď nevím, kde jsem. Tak se na mě nezlob, já ti přinesu živýho kanárka. Přijď si pro mě ... kde to jsem? Je to nádraží nebo muzeum? Tak víš co? Přijď k divadlu." Tragédií současné komedie je málo kultivovaných scenáristů s mozkem a smyslem pro humor.

Film, který mě okouzlil jako malé dítě, film, který patřil k mým oblíbeným v pubertě a film, který zůstane jednou pro vždy mým oblíbeným. Milující Jean Valjean, který našel nový smysl života v adoptované dceři, tragická Fantina, která pro ni zemřela, romanticky rozervaný Marius váhající mezi láskou a revolucí, nešťastná Eponina a nesmiřitelný Javert. Filmové adaptace knih mě jako čtenáře velmi často zklamou. Tady mě naopak film přivedl ke knize a nadšení jenom narostlo. Myslím, že Eponina věta: "Jak to bylo? Co mi dáte, pěknou pusu na Silvestra? Teprv máme červen!" je jedno z nejtragičtějších vyznání lásky, co kdy ve filmu zazněly.