Jezinka.Jezinka

Dneska si, chlapci, rozdáme hračky. Každý tady máte svojí hezoučkou novou protitankovou pušku, pečujte o ni jako o zbylé zakalené oko v hlavě, nebo přijdete do pekla jak Hitler. Teď si pěkně napáskujte zásobník, každý si támhle na louce vyhlídněte tank ... už? .... tak a teď každý ten zlý tank zabijte. Skvěle. Jo, to jsem vám zapomněl říct, kope to jak šílená kráva, ale s tím ramenním kloubem budete mít problémy až za pár let, to už armádu zajímat nebude. A ještě drobnost, mířidla, tak do těch koukejte, docela to zlepšuje trefu. Jako vaše matky olejují šicí stroj, tak musíte promazávat i svou zbraň, jo a taky to čistěte a myjte si ruce. Nezapomínejte dávat své pušce pusu na dobrou noc. Nejhezčí na tom byl ten sup a ani ten nebyl doopravdy.

Alenku jsem nikdy neměla ráda, ono co mít rád na pitomé malé holčičce, která stresuje králíka tím, že za ním běží, zejména když už je sám dost vyděšený z představy, že mu královna nechá setnout hlavu. Houseňák a kočka Šklíba se povedli, zajíc březňák samozřejmě taktéž, ale čaj o páté prosím bez Alenky.

Měla jsem depresku, mistr kulyk mi poradil podívat se na tenhle film. Trikově nabité akční sci-fi ukazující apokalyptickou vizi světa. Tvůrci nelžou ani trochu, triky tam jsou, papíroví dinosauři z nichž trčí opravdové akční špejle, jak je posunují New Yorkem a mezi kopci, pradědeček krokodýl, který turistům vypichuje oči a pak je sežere a pak další dinosaurus, který žere vrtulníky. Co už byste chtěli, abyste měli pocit, že se koukáte na Apokalypsu? Já si jsem jistá, že ten stroj času existuje a že tohle byl dokument. Navíc byli všichni značně technicky fundovaní. Vždyť úplně jasně řekli, že vytvořili tachionové pole rotující rychlostí blízké rychlosti světla. Když zařízení DUHA dosáhne maximální rychlosti, dotkne se krajního bodu elektromagnetické křivky. Jde o jednoduchý proces nesmírné složitosti, o vztah mezi časem a prostorem. Jde o jeskynní malby. Zjevení, které Bůh dal Ježíši Kristu, aby ukázal svým služebníkům, co se má brzo stát; naznačil to prostřednictvím anděla svému služebníku Janovi. Úplně jasný, ne?!

Muž, který se musí smát připomíná tím stálým úsměvem Pratchettova Smrtě. Ursus by byl člověku sympatičtější, kdyby ho neznal jako mladého charismatického Cyrana, při pohledu na jeho tukem obalenou tvář, o zbytku nemluvě, si člověk vzpomene na ledajaké jiné zvíře, prasetem a hrochem počínaje a vorvaněm konče, ale medvěda při těch asociacích úplně mine. Stejně tak Homo není vlk. Gwynplaine a Dea jsou dvojicí, které člověk její lásku věří a jako děti byli neobyčejně roztomilí, za což je ta pátá hvězda.

Poměrně příjemný novověk, proti šlechtě brojící pracující lid z podzámčí, kouzelný artefakt, tři roztomilé děti, medvěd Brumbrulín a pes Cézar. S tímhle materiálem se dá vcelku slušně pracovat a vcelku slušně se s ním i pracovalo. Mohlo to být lepší, pravda, ale na to, že se do toho motali Němci (proč nemůže být koprodukce na úrovni - chceme vaše peníze, ne vaše hnusné ksichty a blbé nápady?) to bylo vcelku solidní. Asi i tím, že hlavní role přeci jen Teutoni neobsadili; ten medvěd třeba měl výrazně slovanské rysy. Možná máte dojem, že ten medvěd v Čarovném dědictví hraje nějakou podstatnou roli, tak to ne, jen se mi prostě líbil. Teď ještě něco k ději, i když není kouzelný artefakt v rukou zločince, může se ocitnout v rukou debila a to taky není dobré. Vlastně by bylo bývalo nejlepší, kdyby tam víc byl ten medvěd.

Hamletovsky působící princ Ludvík, moudrý a rozvážný, genetika tu předvedla zvláštní skok, ale řekněme, že byl laskavý po mamince (královna bezesporu laskavá byla) a chytrý po tatínkovi, kterého jsme neměli příležitost kritizovat, protože už byl živý jen ve vzpomínkách. Třicet případů krále Ruprechta zahrnovalo to, že z prvního manželství měl děti mladší, než to právě narozené z druhého (rozumějte, oženil se jako vdovec a pak se mu zjevně narodily děti z prvního manželství), jeho rádci kuli pikle, jak tak rádci obvykle kují, Svatopluk Skopal předvedl, že umí i záporáky, i když já ho mám raději jako klaďase. Oproti tomu třeba takový admirál Trávníček nezklamal, od jeho nablblé figury už jsem jen čekala, že zapěje do-re-mi. Celá ta poslední třetina pohádky byla tak nějak samoúčelně a ne příliš podařeně naroubovaná na tu mnohem lepší první část, ale za princovatého prince, princeznovitou princeznu (není myšlena Nelinka Terezy Brodské) a příjemnou atmosféru dávám čtyři a o mých kolečkách, či jiném zahradním náčiní, navíc, si myslete, co chcete.

Víte co, děcka? Hrát neumíte, napsat scénář kloudně neumíte, zvuk udělat neumíte, mluvit neumíte a neumíte ani přepsat mluvený text do titulků. Ty hrubky jsou možná znakem toho, že jste drsní jak Chuck Norris a zadek si utíráte šmirglpapírem (ne, nepřeji si vidět tuhle zázračnou schopnost v dalším díle), ale ve filmu to vypadá neskutečně hloupě. Nemluvě (pro sebe tímto činím výjimku a mluvit o tom budu) o tom, že titulky v případě, jako je tenhle, mají být přepisem toho, co postavy říkají, ne záznamem toho, co by říkat měly. Ale, neznalá naprosto britského seriálu, na který navazujete, netušila jsem, o co jde a ta špatně napsaná, natočená a zahraná myšlenka mi připadala zajímavá, je z toho vidět snaha a zjevné nadšení, naposledy potom - hnuli jste korbičovi žlučí a jeho malichernou dušičku přinutili plakat. Tohle není žádné veledílo, ale dříme ve vás potenciál jednou natočit něco takového, že se z toho amatérská scéna posadí na zadek a vaši závistiví nepřející kolegové si půjdou hodit mašli.

Bílý králík si zaslouží všechnu mrkev světa ... no, i když tedy ten konec no ... no ... smála jsem se, přiznávám se nerada, ale smála. Jsem mrcha, jdu dát králíkům mrkev. Nikdy se to o mně nesmějí dovědět, to by ode mě už králík nikdy ani mrkev nevzal.

Jestřábí moudrost spočívající v tom, že vám naroste zobák a na hlavě peří. Indiáni jsou tedy na půli cesty k nejvyšší moudrosti a my ostatní doufejme aspoň v ten zobák. Nenazývala bych tenhle film pohádkou, spíš je to legenda či fantasy. Krutá kletba klasického druhu, podle které má vytoužený syn být zkázou otce, vyšperkovaná smrtí královny, což by trochu vysvětlovalo tu nenávist otce vůči dítku. Vždycky se mi líbí, jak někdo, kdo se sám sotva uživí, si bez mrknutí vezme domů další dítě, tedy hladový krk. Po bitvě a zisku koruny mladým králem je trochu na hlavu postavené, proč král zešílel. Samozřejmě, toužil po lásce, byl postaven před úkol, se kterým se nedovedl úplně popasovat, ale kdyby se stal šílenec a vraždící monstrum z každého, kdo kdy měl řešit něco těžkého, vyhynulo lidstvo už s Mamutíkem. Celkově tak nebylo využito to, co reálie, atmosféra a hudba slibovaly, i když podle hodnocení jsem čekala mnohem větší sračku.

Pohádka je černobílá jak barvou, tak pojetím postav. Jednoduchá vyprávěnka pro nejmenší, žádné děsy, dramatické zvraty, jen líbeznost, humor, krásný princ, hnedle tři princezny mající ve všech případech na hlavě onu kovovou konstrukci, bez které pravá princezna nejde ani na záchod (předpokládám, na ověření si budeme muset počkat do jiné pohádky) ani do postele (to už ověřeno je). Ač děj pohádky pochopí i divák, zvyklý dosud jen na maximálně dvouslabičné výkřiky krtečka (a víceslabičné zděšené výkřiky jeho pasažérů v autíčku), vtípky, které tu zazní, jsou spíš pro větší. Myšlenka mrtvé královny na obraze, která aktivně zasahuje do děje, byla posléze (nebo po čem) vykradena ... chci říct použita ... kecám, chci říct vykradena, pohádkou Kouzla králů.