Jezinka.Jezinka

Z ošklivé kukly může vzlétnout krásný motýl, nebo se nemusí stát vůbec nic. Jde jen o to udělat krok do neznáma a čekat, zda dopadnete dobře nebo špatně.

Sindibád zas tak jednou brázdil modré vody a tu ho osvítila myšlenka, že je vlastně osudově (po kolikáté už?) zamilován. Co by muž, kterého osudovost postihne co chvíli, neudělal pro svou v revolvingové výměně opět jedinou? Srdnatý kapitán naprosto cokoliv. Dobrý vkus se chlapíkovi (sám tentokráte docela fešák) upřít nedá, doktorku Quinnovou jsem měla také vždy ráda. Do doby zjevení Sindibáda velmi konspirativní Farah ovšem s příchodem muže svého srdce zřejmě pod vlivem jeho testosteronu, feromonů a následného hormonálního hnutí naprosto zblbne a vyzradí pomalu i recept na to, jak udělat z tuhého odpadu zlaté kuličky a uplést bič. Čarodějnice se toho chytne, ukuje si vola, protože nikdo jiný by pro ni tak dokonale a beze slova neotročil, a pustí se do pronásledování a maření plánů našich hrdinů. Je pravdou, že nejen princezna podlehne formulářovému syndromu (to je ta situace, kdy člověku při pohledu na kolonky klesá IQ o dvacet bodů nejméně), ale obdobně jako ona zblbne i Melanthius. Každý má právo být pět minut denně blbý a někdy se to zkrátka nastřádá. Má to za následek to, že stařík vybreptá taky i to, co neví, což je příčinou všech dalších nesnází. Země kouzlům zaslíbená disponuje jak ledovci, tak tropickým rájem, v zemi kouzel vlastně normálka a ani zikkurat tak úplně nepřekvapí. Pak se vynoří jednorohý King Kong a naši hrdinové jsou rádi, že s sebou mají blondýnku, to krása zabila zvíře. K tomu opelichanému tvorovi, který se dostal až do názvu, se nebudu vyjadřovat. Tygří oko pro mě i nadále zůstane tím hezkým polodrahokamem a do budoucna hodlám předstírat, že toho nedůstojného reprezentanta šelem kočkovitých jsem nikdy neviděla.

Princezna Parisa od posledních zaznamenaných peripetií Sindibádova života stačila po šťastném manželství zemřít (aspoň v to optimisticky doufám), Sindibád stačil patřičně zestárnout (vlastně nepatřičně, protože striktně vzato o tři roky), zošklivět a především mu za tu dobu zmodraly oči. I když osobně u mužů světlé, pokud možno modré, oči beru jako příjemný bonus, u Sindibáda (a dalších postav z Orientu) to poněkud ruší. Hned na počátku Sindibád projeví pozoruhodnou zdobivost, když malému okřídlenému ďáblíkovi (který byl proti obloze tak o pět čísel větší, nějak jsem čekala draka, který křídly zakryje celou loď a on to takový čumáček zamračený) ukradne zlatou ozdobu a pověsí si ji na krk. V království Marabia potká jednoho padoucha a jedno maskované dobračisko. Zajímavé, že tady je zlo tak nevábné, to není typická vlastnost zla. Ale je to pohádka. Pak se Sindibád potká s vidinou, vyfasuje jednoho mladého závisláka a protože je duše ušlechtilá, zapracuje jen tak mimochodem na morální nápravě světa. Bytosti temnoty nejsou špatné, ale výskyt Kálí, kentaura a griffa během krátké doby, při současném výskytu jakýchsi Aboridžinců pro mě byl poměrně matoucí. Nemá Indie dost vlastních podivných bytostí, aby nemusela sahat po těch Řeckých? Chtěla jsem napsat něco ošklivého na adresu Margiany, ale ona byla jen dokonalým ztělesněním archetypu křehké ženy potřebující ochranu hrdinsky založeného muže, který jí statečně a neochvějně pomáhá z život ohrožujících lapálií, které by se jí bez něj nikdy nepřihodily, navíc je mimořádně hezká a vlastně mi proti mé vůli byla sympatická, potvora jedna.

Můj příběh v minutě. Na koho člověk po smrti ukáže, pro toho si přijde Samara nebo Pierot. Jako by tu někdo disponoval přebytky tekutého pudru. Jedna dobrá lekačka, to je tak všechno. Co je poselstvím té soutěžní minuty, nebo direct cut plné tříminutové verze? Za rozchod smrt? Vítejte ve světě plně zabydleném mstícími se zombíky.

Není nad to, když se děcka v pohádce i poučí, třeba o konci napoleonských válek nebo o jménech a nástupnictví carů. Jen si nejsem jistá, jestli pak nezačnou věřit i na okovanou blechu. Čtenáři Pratchettovek vědí, že myšlenka na okuktí nepodkovatelného zvířete není mrtvá. V kovárně kováře Jasoně v Lancre tak po nocích duní kroky okovaného mravence.

Pečení je radost, Hera je pečení, pojďme se tedy podívat, co velká Bohyně másla upekla v Thesálii potažmo v Kolchidě. "Kéž neprolétla, plujíc v dálnou Kolchidu, loď Argó nikdy jícnem temných Symplégad. Kéž neskácel se nikdy v lesích pélijských smrk pod sekyrou, aniž vesly ozbrojil kdy ruce reků, kteří rouna zlatého šli dobýt Peliovi!" Jak se hezky civilně k tématu vyjadřovalo obyvatelstvo obou zúčastněných zemí ještě dlouho poté, co už se po Kolchidě z Argonautů nemotal jediný (nezaměňovat Argonauty s agronomy, i když i setí a sklizně se tu dočkáme). Bájná Kolchida evidentně po ztrátě rouna přestala být tou zemí míru a štěstí, kterou bývala, když se jim tam ještě ostatky zlatého berana povalovaly. Loď Argó byla skutečně přehlídkou šampionů své doby, testosteron z toho přímo kapal. A ač mám, pochopitelně, která žena by neměla?, poměrně hodně výhrad k Iásonovi, který se nakonec projevil jako bezcharakterní hajzl (film končí akorát včas), musím uznat, že fešák to byl, stejně tak se ale rodičům povedl Pelias a Hylas a vlastně nakonec i poněkud vyšeptalý Héráklés měl něco do sebe. Médea byla jedním slovem sošná. Drak byl působivý, i když z dílny stejného tvůrce se mi víc líbil jednohlavý drak v Sedmé Sindibádově cestě. Kostlivci byli báječní, i když moje šťouravá dušička si nemůže odpustit poznatek, že mandibula na kostře jen tak silou myšlenky držet nebude a taky mi není jasné, jak může oživlou kostru poškodit meč vražený mezi žebra, že po takovém zákroku zemře podruhé (potažmo jako nemrtvý poprvé). A pak, ale to už je vyšší dívčí z logiky - kostlivci podle toho, co pronesl král Aiétés, byli to ti, kdo přišli ukrást rouno, neuspěli, protože drak je zahubil, jak by někdo takový mohl být povolán k pomstě na úspěšném zloději? Ještě tak bych brala, pokud by to bylo odčinění viny. Možná, že se tady něco ztratilo v překladu. Jenže přes to malicherné vrtání do detailů, ty triky jsou úžasné, kolos kolosální, kostlivci kostnatí, bohové božští a hrdinové hrdinní. Pohled na Olymp je stejný, jako v mém velmi oblíbeném o generaci mladším Souboji Titánů, i když Zeus zde není zdaleka tak impozantní a působí trochu jako dobrosrdečný strýček od vedle. Jedno je však jednoznačně dané. Aby byl Olymp Olympem, musí tam být aspoň jedna Bond girl.

Říct o kouzelníkovi, vzhledem k jeho pleši, že byl všivák, by bylo velmi kruté vůči těm ubohým vším. To, co udělal, nebyla taktická lest, to byla prostě hnusárna. Bez padoušského padoucha by ale pohádka neměla to kouzlo, protože další protivníci našich gerojů byli buď tupí humanoidi (nemyslím krátkodobě vzbouřené námořníky, ale opravdu ty Kyklopy) nebo zvířata. A útočící zvíře, ať to je černobylský dvouhlavý pták nebo drak (a že tady to byl Pan Drak), jsou pořád jen zvířata, lidské podlosti by se u nich jeden nedočkal. Ne, že by na to jeden čekat chtěl. Sindibád je podle očekávání mužný hrdina, jemuž diváci, bez rozdílu věku, barvy, pohlaví, tykadel, chapadel, teploty krve a délky zimního spánku, drží všechny palce, které mají. Princezna Parisa je bez diskuse princeznou, které by se chtěla podobat mnohá malá holčička a kdo ví, třeba i chlapeček. Pokud by nechtěl být Džinem, než by se v dospělosti ginem začal konzervovat. Děkuji uživateli darkrobyk, že mi tuhle úžasnou pohádku z doby, kdy prabáby našich pradědů byly ještě dětmi, naservíroval až pod nos.

Půvabná pohádka ve svém asi nejstarším zpracování. Hlupáček Ivánek nepotřebuje po získání Koníčka Hrbáčka už nic dalšího, protože koník ho vytáhne z každého průšvihu a to i z takového, do kterého se dostal jen díky tomu, že neposlechl jeho rady. Z čehož plyne poučení, že zvířata jsou lepší než lidé, když máte velkorysého zvířecího přítele, můžete i odstranit cara a získat krásnou princeznu a navzdory minimálním až nulovým osobním zásluhám budete za hrdinu. Na světě je kritický nedostatek hrbatých koníků. Krásná a poetická byla úplně zbytečná scéna na kolotoči, klidně bych takových malebných zbytečných scén brala víc.

Trpaslíci a hobit za sebou mají dalších sto jarních kilometrů a já se děsím toho, že to pořád ještě vlastně jdou TAM, pak ještě půjdou ZPÁTKY a při tendenci z každé věty, která z knihy zavane akci, udělat bitku nebo aspoň dramatický cval, sázím na to, že si příště užijeme spoustu dojetí a srdceryvných písniček a hlavně další pochodové cvičení. Zpátky k tomu, co jsme si užili tady. Teplo chléva, Medděda, který v lidské podobě má obočí jak já a Brežněv a trpaslíky snídající korbele mléka. Cestu lesem, pavouky a nekonečný boj, u kterého jsem, přiznávám, poprvé během filmu začala zívat. Moc se mi líbí, že pavučinou spoutaný trpaslík je němý a přežije i docela dlouhý volný pád. Vím, jak je pevná pavučina, ale ta vlákna by to nezpomalila natolik, aby trpaslíci hop, jako ten mraveneček ráno vstali z postele. I když řeč je o trpaslících, kteří svou nerozbitnost prokázali již před rokem. Pak tedy přikvačí čiperně banda hipíků a děje se ujímá Rosamunda Pilcher, aby to získalo tu správnou šťávu (jestli si tady kdo představil nějakou konkrétní tělní tekutinu, tak upozorňuji na to, že jsem měla na mysli nějaký sladký, ale fest sladký, sirup). Moc pěkně funguje v elfích kobkách akustika, divák jen zírá a žasne. Trpaslík je dobrý plavec, ale nevydrží, zato v sudu by sjel i Niagarské vodopády - nezkoušejte doma! i když upřímně pochybuji, že někdo má doma vodopád. Rvačka se skřety je ze začátku i napínavá, ale jak se stejný vtip opakuje podruhé, potřetí, začne to být nuda. Málem jsem si vyvrátila oko, jak jsem u toho obracela zrak vzhůru s otázkou kolikrát ještě uvidíme useknutou letící hlavu, než se posuneme dál. A když jsme se posunuli, na koho jsme nepopatřili, jako že na Legolasovo jednovaječné dvojče? K prvoplánovým fekálním žertíkům už bylo napsáno dost, i když jako odpověď na otázku - co dobrého nám trpaslíci přinesou? to vlastně funguje perfektně. Pak už zbývá jen dostrkat trpasly k drakovi, ty, co zůstanou ve městě, nechat trochu sladkobolně slintat, znovu přetrpět useknuté létající hlavy (opakování matka kde čeho, já už vážně čekala jen, že Legolas řekne - je čas dát hlavě pápá) a podivit se nad tím, proč pod skřety střechy praskají až poté, co je jiný skřet v místnosti. U draka to vypadá hezky a zajímavě, o to pokoj, při pohledu na tekoucí zlato jsem měla patologickou chuť na kakao. To o pocitech ve chvíli, kdy má být divák napnutý, vypovídá dost. Když Šmak pohlédl na výbušného krále, tvářil se asi jako George Bush starší při návštěvě Osvětimi. Ten se rozhlédl a pravil: "Páni, ti ale uměli stavět." Drak tedy byl skutečně parádní, ale než se to dobralo konce, to byl porod koncem pánevním. I tak je za Šmaka jedna hvězda, druhá je za Radagasta, kterého jsem si velmi oblíbila (neptejme se, co tam dělá a proč, už tam je a je to sympaťák). U prvního dílu jsem se nechala okouzlit jeho králíky, spravedlivě musím jít i tam s hodnocením dolů (ale ti králíci by si, stejně jako Ewokové, zasloužili vlastní film). Podtrženo, sečteno, na třetí díl se podívám, ale myslím, že trojka bez popcornu nepůjde.

Žádný převrat se nekonal, úplná katastrofa taky ne. Člověk chápe (a jistě by to chápal i zlobr), že když se to zlobrovi v životě semele tak, že je z něj taťka, ty malé zelené piskoře má rovnou tři (vícečetné vrhy jsou tam, kde je vysoký úhyn, co tím chtějí tvůrci říct?) a vidláci k němu chodí na kafčo po nedělním obědě, že ho to mírně řečeno netěší. Jenže když cesta do alternativního osudu, kde by všechno bylo po zlobrovsku, proč jsou některé věci úplně jinak a vlastně nelogicky? Ve Shrekově původním světě a v dimenzích možností toho světa nebyly davy zlobrů, zlobři jsou navíc od začátku líčeni jako individualisti, Shrek byl právě od počátku výjimka. Proč Dračice na Oslíka reaguje tak, jak reaguje a ne tak, jak reagovala tehdá, před těmi dávnými lety? A kde se tam vzaly všechny ty čarodějnice? Jenže pořád tu je jedna dost zásadní věc - mám ráda dobré konce a většinou mi nevadí ani to, že jsou přeslazené jak cukrová vata, i když je ta vata zelená a zavání bahnem.