Jezinka.Jezinka

Pohádky nebyly primárně dětský žánr a na Weissově kapradí to je jasně patrné. Erotické scény jsou velmi otevřené a ukazují toho víc, než mnohé současné filmy pro publikum podle žánrového řazení zralejší, kamera neuhýbá ani před floskulemi typu "byl panovníkem za nedbalost krutě potrestán" a to uškrcení služebníka a cestu uličkou domnělého dezertéra nám naturalisticky ukáže (a my tleskáme, protože po tomhle naše zvrhlé dětské já prahlo už při čtení Drdy), jen to vypíchnutí očí si musíme domyslet. Pokud kdo právě získal dojem, že se jedná o experimentální film perverzního režiséra, který si liboval v překonávání tabu a bariér, můj škodolibý záměr se podařil. Pravdou je, že Zlaté kapradí v této podobě je počinem poetickým, teskně baladickým a přes nemilosrdnou sondu do krajiny lidských slabostí podmanivě půvabným. Člověk tak může s hrdinou v jeho obrácení k pravým hodnotám, jakými láska, čest a věrnost bez pochyb jsou, bez uzardění soucítit, i když se před tím od samého počátku choval jako excelentní hlupák.

Velmi klasický začátek, kde to poprvé pocitově zaskřípe u věšteb sudiček. Zatímco prvních jedenáct hodných při pozvání na křtiny pronese sudbu vskutku homeopaticky, když nad miminkem ucedí každá jedno slovo (krásu!, cudnost!, skromnost!...), zlá sudička Maruna (čeští tvůrci svého času s tou Grizeldou projevili více invence) se rozkecá, až to hezké není. Zbývající hodná sudička se snaží zlý osud zmírnit a taky se rozkecá a také to hezké není. Pak se likvidují vřetena a nastává ekonomický úpadek, který je jen tak mimochodem a na fungování království to jinak ani není znát. Proč se princezna v souvislosti s věštbou týkající se vřetena nesměla s nikým kamarádit, je otázka, kterou se divák ani neodvažuje položit. Klade si totiž jiné, a to: Kde se tam sakra vzal ten kluk? Proč má ten princ tak špatný účes? A v neposlední řadě: Proč když někdo cítil potřebu dělat něco šípkového, neuvařil raději šípkovou omáčku? Když je po všem, tedy mírně arogantní princ je zahuben křovím, kladný hrdina olíbá princeznu v kómatu, dozvíme se, že stejnou misi jako on se pokoušeli spáchat už jeho otec (taky by líbal cizí ženskou, když už měl ženu a v kolébce mu vrněl náš hrdina?) a dědeček. Nekrofilie se v téhle rodině evidentně dědila. Problém mám taky s tím, že se osvobozuje polibkem a pak se tak nějak logicky princezna se zachráncem berou, což trochu hapruje s těmi manželkami doma. Chápu sousedsko přátelské závazky, ale vlastně chápu, proč zemřely předchozí generace, jejich ženy je musely zcela logicky za jejich rytířské snahy utlouct. Z celého toho vyplyne, že ten arogantní zrzavý princ byl vlastně bratránkem našeho hrdiny a že tu šerednou, ale fest šerednou, princeznu si náš hrdina nakonec vzal. Vždyť říkám, hrdina.

Sandokan tentokráte v roli prince Tádže, který za pomoci přítele Hasana, rozumějte místního zlodějíčka a šejdíře, bojuje proti zrádnému hypnotizérovi vezírovi Džaurovi o princeznu Jasmínu a vlastní totožnost. Být mi pět až deset let, asi jsem velmi okouzlena. Takhle jsem si říkala, že Jasmína opravdu není úplně nejkrásnější princezna, kterou jsem kdy viděla (zato první žena harému měla opravdu šmrnc), navíc se mi při výslovnosti princova jména pořád vkrádala do hlavy věta Stařenky Oggové: "A nesníme si ten táč raději doma?"

Roztomilá komedie, která je předvídatelná jak polední menu v KFC. Jenže, když má člověk chuť na kuře osmažené ve vyjetém oleji, chce svoje kuře osmažené ve vyjetém oleji. Mnoho lidí tu váhalo mezi třemi a čtyřmi hvězdami. Do prdele, zas abych tady ukazovala svou ženskou romantickou duši já a projevila tu odvahu dát romantické komedii ty čtyři, i když sama váhám, zda tři vlastně nestačí.

Než se hrdinská legenda stane hrdinskou legendou, je jádrem boj, který není ani vznešený ani krásný. Legendární hrdina na konci svých dní je opelichaný trochu směšný stařík, který buď pateticky vykládá o tom, jak za onoho času, nebo má nevděčný úkol výše řečenou pravdu o minimální eleganci skutečného boje sdělovat mladým nové generace. Toto je sice poněkud sdělení z vedlejší koleje, ale je mnohem méně okoukané, než to, že hrdinní strážci nad padouchy zvítězí. Ale tak jo, zvítězí. Legendární hrdina přeci v bitvě vítězí vždycky, ne?

Měla jsem na Legendu velmi mlhavou vzpomínku, jako na strašně krásnou pohádku o jednorožcích, kde figuroval nějaký hezký hnědovlasý kluk. Scéna, kterou jsem ve vzpomínkách měla za závěr filmu, byla v jeho asi první třetině, jednu z hlavních postav jsem si nepamatovala vůbec a víla nebyla zdaleka tak zlá postava, jakou jsem si ji pamatovala. Když jsem zjistila, co je ta mlhavá vzpomínka za film, zaradovala jsem se, že to uvidím znovu a zároveň jsem se bála, že si zkazím jednu hezkou filmovou vzpomínku. Nezkazila. Legenda si své kouzlo uchovala přes víc než třicet let.

Galerie a jakási ukázka, kterou jsem zahlédla, mě spíš odrazovaly než lákaly, takže jsem Řachandu viděla až v televizi náhodou, než že bych se o její zhlédnutí snažila. Chvílemi jsem ji sledovala spíš jen tak na půl oka, ale přeci jen jsem evidovala linii děje, postavy a dialogy. Princezna je nesympatická a šeredná (komu se líbila, nechť si doplní tu vyzařující vnitřní krásu, která na mě nevyzařovala), stejně tak šeredný byl její mužský protějšek (viděla jsem ho i jinde a tam mi to tak katastrofální nepřišlo, takže je to tím, co s ním napáchal maskér; zamaskovat osobní kouzlo není dvakrát dobře odvedená práce, ale ostatní hrátky s maskami a líčením dopadly dobře, takže čert spral ústřední pár). Strašně mě bavilo, že éterickou vílu hrála zřejmě nejvymakanější a nejsvalnatější mezi našimi herečkami, ne, že by to paní Cibulkové s modrostříbrnou parukou neseklo. Pár hlášek a vtípků mě upřímně rozesmálo, kostýmy a fantasy postavičky potěšily. Čekala jsem to superblbé a bylo to neuchvacující, ale neměla jsem z toho husí kůži jako škrabku na chodníky. Možná to časem přehodnotím, ale dnes se mé váhání přiklonilo ke třem hvězdám.

Rosamunde Pilcher se totálně zbláznila, začalo jí strašit ve věži a rozhodla se, že napíše pohádku. Nedokázala se ovšem odtrhnout od svého kmenového žánru, takže nám vznikla červená pohádka, pohádkový románek, filmový dort pejska a kočičky, ne-li přímo dortový kočkopes, psí kočkodort, nebo něco ještě horšího. Pomineme-li, že to na slavnou trilogii nenavazuje jinak než názvem, jak by taky mohlo, když ve Zlatých časech ve Spessartu se strašidla vykoupí a zmizí, nesouvisí to se starým dobrým Spessartem atmosférou, humorem, či čímkoliv dalším, co dělá film filmem, ani co by se za nehet vešlo. Jako by nestačilo, že je to blbé, ještě nám to okořenili vulgarismy a gesty, za která děti obvykle dostávají od rodiče pohlavek. Tím se film odsuzuje k rychlému zapomnění, tohle není film pro dětí, nemohla bych ho s čistým svědomím pustit ani svým králíkům.

Na téhle pohádce je nejzajímavější obsazení té méně známé Hlaváčové. Jinak ano, pýcha je potrestána (přes naprosto nevinnou duši) a napravena, hodná holka samozřejmě všechno spasí, kdežto ty zlé spíš všechno spásly a končí to veselkou a pojednáním o plavbě kamenů.

Ani ne čtyřicetikilové líbivé princezničky přicházejí a odcházejí, třeskutě vtipná, zábavná a originální Bára Hrzánová zůstává. Navzdory položce "původní scénář" v titulcích je tahle pohádka velmi inspirovaná pohádkou madame d´Aulnoy, pravda, závěrečné titulky byly useklé jak pudlí ocas, třeba to bylo přiznáno tam. Mladší verze, kde princeznovskou křehuli hraje Sabina Laurinová, královnu Valérie Zawadská a víla je v příběhu jen jedna, svou autorku přiznává a také je podstatně zábavnější, protože ač zápletek, podzápletek i prostých pletek má méně, má lepší dialogy i celkové obsazení, ani tahle pohádka si nezaslouží být zatracována a kritizována. Skoro mám pocit, jako by ostatní, kdo ji viděli, neměli ve svých povahách trochu zdravé škodolibosti a poťouchlosti. No fuj!