Jezinka.Jezinka

Docela dost to souvisí s koňmi.

Půvabná, papundeklově výpravná a celkově svou formou divákově duši a oku lahodící starší verze Sedmipírka. Táňa Fischerová byla po čertech krásná princezna a černé kůzle ze začátku bylo po čertech hezké černé kůzle. Jak jsem psala už jinde, pro kozy mám slabost.

Ještě před nedávnou dobou pro mě jediná asociace na to, co je muž v zeleném, byla, že vodník. To sice pořád platí, ale vojáci chodí v zelené také. A zatímco vodníkem se člověk rodí, vojákem se stává. Ten proces je v tomto dokumentu zmapován poměrně podrobně. Pocity jsem u toho měla všelijaké. Na jednu stranu na začátku se rekruti předvedli jako banda oligofreniků, když nebyli štont pochopit rafinovaný pokyn - postavte se do čtyřstupu směrem tam, první čtyři na tuhle čáru - na druhou stranu se postupně vypracovali ke sportovním výkonům, které si zaslouží jisté uznání (něco z toho bych si docela ráda vyzkoušela). Zajímavé byly ty chvíle, kdy se vybraní uchazeči rozhovořili o své motivaci a v průběhu přípravy, když mluvili o pocitech a o tom, co jim táhne hlavou. Někteří měli zajímavé myšlenky a dilemata, někteří měli evidentně v hlavě průvan. Co si budeme nalhávat, ozbrojené složky vždycky přitahovaly větší procento magorů, jež láká pocit moci nad ostatními, který získávají možností nosit zbraň, než jiné profese. Třeba popeláři nebo pekaři tento pocit nemívají, přitom představte si město po dvoutýdenní stávce popelářů nebo týden bez chleba. Instruktoři byli někdy velmi vtipní a nejsem si jista, že vždy to bylo záměrně. Dotaz na zalíbení ve Fioně při ukázce maskování asi ano, ale z konstatování instruktora při odchodu jednoho z rekrutů, jenž začal mít morální dilema, že se sklání před tím, že se rozhodl podle srdíčka, jsem měla gaudium asi týden. Myslela jsem, že v republice je jediný dospělý člověk používající slovo srdíčko, a to Lucie Bílá. Byly okamžiky, kdy z instruktorů šel trochu strach, byly okamžiky, kdy mi jich bylo upřímně líto. Nacvičovat s dospělými lidmi jak mají vejít do místnosti a kam si stoupnout, aby nepřekáželi, bych považovala za vtip a pevně doufám, že rekruti byli zmatení jen přítomností kamery a normálně to zvládají. Zajímavá byla rovněž věta matky jednoho rekruta, která po přísaze synovi říkala - jak jste tam přísahali, že jste připraveni i položit svůj život, JÁ nejsem připravená na to, abych tě takhle obětovala. On tak člověk neuvažuje, dokud se ho to netýká, a kdo by byl ochoten obětovat svého muže, syna, bratra, otce, milence pro nějaké vyšší dobro celku? Abych to shrnula, když se dá vycvičit pes, je jasné, že se dá vycvičit i člověk. Je evidentní, že dobrý voják může být z těch jedinců, co mají něco v hlavě, protože fyzické výkony se dají natrénovat, ostatní budou dobře vycvičený tupý kanonfutr a nic víc.

Že je námět otřepaný by tak nevadilo, kdyby vtipy fungovaly, princeznina proměna (eeeee? proměna? jako že se chvilku nechovala jako naprostý tupan?) měla nějaký vývoj a vypadalo to, že i delší trvání, kdyby chování krále v závěru bylo logičtější (vrátíme čarodějce, co škodí, čarovnou hůlku protože, protože, protože tak), a kdyby mě to tak povšechně celou dobu nepopuzovalo.

Roztomile rozverné provedení, roztomile rozverné písničky a celkově čistě subjektivně hezčí pohádka, než její novější zpracování s princeznu Andrlovou, ač ani proti tomu nic nemám.

Je pozoruhodné, kolik princů si všimne, jak jste krásná princezna, pokud je váš otec bohatý král. Tak nějak se na téma nevěst vyjádřila Stařenka Oggová. Tady se pracuje s princeznami, které jsou tak šeredné, že to ani královský majestát otce nezakryje a princové a knížata se pak snaží sňatku vyhnout a nikoli stát se královskými zeti. Honzovi je vyhlášená škaredost budoucí choti ukradená, je tak vystresován na téma, že by se měl oženit, svou vnoučat chtivou matkou, že bere všechno.

Na to, jak to je kratinké, to má mnoho slabých chvilek. Hluchá místa na sebe prakticky bez přerušení navazují. Asi by to chtělo doprostřed blok reklam, aby to člověku něco přineslo.

Peklo počítá se vším, ne však s tím, že poctivý člověk si může být vědom svých práv a krom toho, že si jimi je vědom, ještě na jejich zachování může i trvat. Tento detail udělá elegantnímu pekelníkovi čáru přes rozpočet, ne však takovou, aby s vrozenou grácií nedosáhl svého a spravedlnosti nebylo učiněno zadost.

Lesní muži s pověstí špatnou, ve skutečnosti však dobří, se rozhodnou nechat si u sebe dítě, které se náhodou zatoulá v lese. Zatímco oni propadají hazardu, dítě běhá po lese, je opakovaně konfrontováno se zvířaty a to místy i s nebezpečnými (zahání prasata do bažiny) a učí se tak dělat práci lesních mužů. Postupně však droga podaná lesními muži přestává účinkovat a mladému hrdinovi se vrací paměť. Než však smí opět domů, resp. setkat se s maminkou, musí prokázat, že si něco takového zaslouží a to, jak jinak, tím, že zachrání království i s princeznou. Lesní muži mu mohou pomoct na zapískání píšťalkou, vždy však pomoci může jenom jeden, aby les nezůstal bez strážce. Zřejmě proto důsledně přijde nejprve jeden a posléze i druhý lesní muž, aby následně na ples byly odvolány i víly a les tak zůstal humanoidních tvorů zcela prost. Svatá prostoto, tak prostinké to bylo, že mnohem víc sedí slovní spojení nehorázně blbé.

Lubomír Lipský hledá poklad, který v tom smyslu slova, v jakém si představuje, (spoiler) nenajde, najde však poklad jiný, větší a tak nějak člověk vnímá jako pozitivum, že to klišovitě dobře dopadlo. Mravoučné poselství, které z toho ční od začátku, neruší, protože v daných souvislostech to působí věrohodně, navíc v papundeklových kulisách se prohánějí skvělí kumštýři, kteří i z kusu dvourozměrného pomalovaného kartónu dokáží vytvořit trosky středověkého hradu. Podotýkám, že cejnovi se zlatými šupinami by se plavalo zatraceně špatně a asi by se zarýval velmi hluboko do bahna.