Provedu! Přijímač

Dobrovoľne sa nechávať buzerovať a ešte aj ženy, to je na hlavu. Ešte že sa všetci sťažujú, aké je to tam ťažké, tak na čom tam idú, snáď ich niekto nútil? Niektorí ale aspoň úprimne povedia, že za tie "sociálne istoty" to stojí. Ten rotmajster Demjan tam dobre, že hlasivku nevypľuje, jak sa chce hrať na drsňáka, pritom so svojím prízvukom by sa uplatnil maximálne v Černých barónoch. Skutočne som mal pocit, že sledujem skôr paródiu a ono sa to deje v reálnom atómovom svete. Napríklad keď vyplňujú test, tak im tam šéf normálne že musí napovedať ako na základke, že majú správne odpovede vpisovať do štvorčeka. Alebo iný rotmajster sa tam stále rozkrikuje, že nikto nie je správne ustrojený, že mu trčí límec alebo má špatný golier a o dve minúty sa potom už aj tak váľajú na zemi, čiže celý zmysel správneho límčeka nepoznám. V každom prípade vrchol švejkovčiny prišiel v obraze, keď tam opäť jeden z buzerantov na jednotku zloženú aj zo žien hulákal: „Ja z vás ty chlapy udělám!“ (27.03.2021)

Ac si o NATO a ceske armade muzu myslet cokoliv, tak tento dokument je vyborne okenko do vojenskeho vycviku na vyskovskem prijimaci. Az jsem musel vzpomenout na me zkusenosti z tehdy povinne zakladni vojenske sluzby... Nejvice si v tomto serialu vazim nezaujatosti a solidnim vykreslenim nekolika novacku, kteri stoji pred vstupem do armady. Film, ktery divakovi temer detailne predstavi prijimac, dlouho jsem nevidel tak kvalitni televizni dokument z ceske produkce. (20.05.2017)

Když se po těch 35 letech od povinné vojny poprvé ohlížím nad smysluplností vojenského výcviku tak začínám vidět pozitiva i když jsem samozřejmě ty dva roky nenáviděl, a dodnes nesnáším stádnost a jsem pacifista...Srovnávat tenkrát a dnes asi nemá smysl... Pozitiva: život ve společenství= tolerance, sáhnout si na dno, fyzická kondice = psychická kondice, nevzdat=bojovnost, nevymlouvat se,pořádek...vše se hodí v běžném životě... (05.10.2017)

Začíná velké chlapské dobrodružství - hra na vojáky. 1) Srovnávat s povinnou základní vojenskou službou (v mém případě jednoroční) je nepřípadné. My jsme museli. Vojáci v dokumentu sami chtějí. Ale přesto se neubráním, když vidím ten očividný rozdíl mezi profesionálními vojáky tehdy a dnes. Až mě to dojalo. 2) Zobrazený výcvik mi příliš náročný nepřipadá. Celý přijímač probíhá v příjemné až kamarádské atmosféře s moudrými a chápajícími veliteli a nároky, které berou zřetel na českou mentalitu. Nic proti tomu, ale výsledným produktem mohou být tak maximálně pořádkové síly či specialisté (například ženisté). Možná jsem ovlivněn americkými filmy, ale spíš v tom vidím pokračování švejkovské tradice v nových podmínkách. 3) Zaujala mě parádní hudba 44letého Tomáše Procházky. (26.07.2017)

Ještě před nedávnou dobou pro mě jediná asociace na to, co je muž v zeleném, byla, že vodník. To sice pořád platí, ale vojáci chodí v zelené také. A zatímco vodníkem se člověk rodí, vojákem se stává. Ten proces je v tomto dokumentu zmapován poměrně podrobně. Pocity jsem u toho měla všelijaké. Na jednu stranu na začátku se rekruti předvedli jako banda oligofreniků, když nebyli štont pochopit rafinovaný pokyn - postavte se do čtyřstupu směrem tam, první čtyři na tuhle čáru - na druhou stranu se postupně vypracovali ke sportovním výkonům, které si zaslouží jisté uznání (něco z toho bych si docela ráda vyzkoušela). Zajímavé byly ty chvíle, kdy se vybraní uchazeči rozhovořili o své motivaci a v průběhu přípravy, když mluvili o pocitech a o tom, co jim táhne hlavou. Někteří měli zajímavé myšlenky a dilemata, někteří měli evidentně v hlavě průvan. Co si budeme nalhávat, ozbrojené složky vždycky přitahovaly větší procento magorů, jež láká pocit moci nad ostatními, který získávají možností nosit zbraň, než jiné profese. Třeba popeláři nebo pekaři tento pocit nemívají, přitom představte si město po dvoutýdenní stávce popelářů nebo týden bez chleba. Instruktoři byli někdy velmi vtipní a nejsem si jista, že vždy to bylo záměrně. Dotaz na zalíbení ve Fioně při ukázce maskování asi ano, ale z konstatování instruktora při odchodu jednoho z rekrutů, jenž začal mít morální dilema, že se sklání před tím, že se rozhodl podle srdíčka, jsem měla gaudium asi týden. Myslela jsem, že v republice je jediný dospělý člověk používající slovo srdíčko, a to Lucie Bílá. Byly okamžiky, kdy z instruktorů šel trochu strach, byly okamžiky, kdy mi jich bylo upřímně líto. Nacvičovat s dospělými lidmi jak mají vejít do místnosti a kam si stoupnout, aby nepřekáželi, bych považovala za vtip a pevně doufám, že rekruti byli zmatení jen přítomností kamery a normálně to zvládají. Zajímavá byla rovněž věta matky jednoho rekruta, která po přísaze synovi říkala - jak jste tam přísahali, že jste připraveni i položit svůj život, JÁ nejsem připravená na to, abych tě takhle obětovala. On tak člověk neuvažuje, dokud se ho to netýká, a kdo by byl ochoten obětovat svého muže, syna, bratra, otce, milence pro nějaké vyšší dobro celku? Abych to shrnula, když se dá vycvičit pes, je jasné, že se dá vycvičit i člověk. Je evidentní, že dobrý voják může být z těch jedinců, co mají něco v hlavě, protože fyzické výkony se dají natrénovat, ostatní budou dobře vycvičený tupý kanonfutr a nic víc. (01.06.2017)