Jezinka.Jezinka

Hostinec U létavého draka mi byl doporučen, že prý se mému cynickému já bude líbit. Jednak důrazně popírám, že bych měla cynické já. Druhak nevím, jak vysvětlit, že se mi to líbilo. Jinak cynismus tu je ve všech variantách, od vypočítavého, přes patetický až k pragmatickému, na což je třeba pěti postav, hloupost tu je ve všech svých odstínech, na což stačí postava jediná, ale zamilovaná. Plyne z toho poučení, že romantika není slučitelná se životem, jsme-li obklopeni cyniky.

Bohéma - seriál, který mohl být skvělý, kdyby si hned na začátku ujasnil, co vlastně chce být. Přiblížením doby předválečné, válečné a poválečné lidem, kteří netuší, to vše ukázáno na známých i neznámých osudech lidí filmového světa? Proč volba padla na podivnou směs faktů, pravd, polopravd, věrohodných fikcí a podivných blábolů? Právě pro nepochopitelnost téhle směsi nemají seriál sledovat osoby mladší patnácti let bez dozoru osoby starší a tím snad i orientovanější? Proč někdo cítil potřebu vymýšlet fikce (Lilly Kralová a její životní peripetie) tam, kde vynechal materiál skutečný, bohatý zajímavý a pestrý (Baarová, Gollová)? Výsledný dojem je tedy pohříchu rozpačitý, neb skvělé momenty střídají strašlivé čtvrthodinky. Velkými plus jsou Javorský (v podání mistra Javorského se mi Burian jeví mnohem lepším hercem než ve svém vlastním, v němž mě občas dost irituje), Michal Dlouhý (zraje nám chlapec jako víno a člověk si jen představuje, jakou roli by v seriálu při větší přízni osudu zahrál jeho skvělý starší bratr), Lenka Vlasáková (bohužel, nedostala tolik prostoru, kolik by mě potěšilo), Judit Bárdos (vadí mi smyšlenost postavy a její zbytečnost, zahraná je však skvěle, z Judit v této roli starosvětská elegance přímo kape), Jaroslav Plesl (cosi mi říká, že sexuální orientace jím zahrané postavy zamlží mnohým vidění a neocení tak všechny odstíny ironie, sarkasmu a lidské opravdovosti, které dokázal Miloši Havlovi vetknout) a Petr Stach. Mínusem je potom neuzavřenost scén, přeskoky v čase, které diváka matou (nemyslím na rámcový rok 68, ale to, že ve válečném příběhu nevíme, zda jsme ve stejném odpoledni, kde jsme byli před posledním střihem, nebo o měsíci jindy), naprosté vynechání reálných ženských hvězd (to dojemný a dramatický osud Anny Letenské nezamázne), nevyváženost, kdy nepodstatné je rozmazáváno a na důležité pak není dost času a v neposlední řadě skojíkavý hlas zpěvačky zpívající u závěrečných titulků, že život je jen náhoda. To je příjemný hlas taky.

Na Pihovatém Maxovi člověk pozná, jak sám stárne. Zatímco jako pubertě se blížící děcko mě nejvíc okouzlovala romantická milostná linie vztahu Alberta a Kláry, v současném pokročilém věku jsem si užívala celý ten pohádkový ztřeštěný svět strašidel, ve kterém se Max (ano, opět kategorie dítěte - Bože, to je krásnej kluk) ocitl a proti němuž je prostředí potulného cirkusu, odkud utekl, málem nuda.

Hodný, zlý a ošklivý? Hlavně kurevsky dlouhý. Pravdou je, že jsou věci, které se stanou a divák si to musí domyslet, což mu nahrazují velmi dlouhé děje, které by se daly bez vlivu na příběh filmu vystřihnout zahradnickými nůžkami. K prvnímu - aspoň režisér nedělá z diváka blbce a k druhému proč vlastně ne, celovečerní tak jako přívlastek filmu dostává svůj pravý význam. Skvělá hudba dávající vzniknout něžnému citu ke kojotům, jejichž vytí bylo pro ústřední melodii inspirací. Zajímalo by mě, jak by Morricone vepsal do not kvíkání morčete.

Jeden prsten vládne všem, jeden jim všem vládne ... inspirace k jedné z největších ság z žánru fantasy, sahající hodně hluboko do minulosti, dokonce dál, než do dob, kdy prabáby našich pradědů byly ještě dětmi. Příběh začíná pěkně od podlahy (striktně vzato od postele) hlavního hrdiny, který se probudí, aby vzápětí oboustranně osiřel. Když kvůli momentální hospodářsko-sociální situaci v rodné zemi nemůže být králem, splní se mu přání "kdybych tak byl kovářem" a se ztrátou paměti činí první krok na cestě do nového života. Siegfried je opravdu pechfógl, protože tohle je jen první ztráta paměti, která ho v životě postihne. Druhá ho postihne v okamžiku, kdy začne pít. Jak jiní k témuž potřebují pro jeden večer aspoň pár litrů vína, pro dlouhodobější amnézie potom mnoho prochlastaných večerů, jemu stačí jeden pohár. Vystaven droze namíchané záludným potomkem Niebelungů, zapomene, koho má vlastně rád, zapomene taky na opatrnost a od té chvíle rozkecává svoje i cizí nejtajemnější tajemství prakticky na potkání, což nemůže přinést nic dobrého, pokud jeho smrt ze zálohy nechceme považovat za projev dobra. Vztahový propletenec téhle ságy mě vždycky bavil, člověk může hodiny meditovat, kdo to odnesl nejhůř, kdo byl hajzl, kdo nešťastný, kdo byl intrikán a kdo byl oběť okolností. Jedno je však jisté, pokud rozpářete velkému zvířeti, které je nad vámi, břicho, poteče na vás sice i krev, ale taky obsah střev a v reálu nebudete pro oči spoluobčanů zbrocení krví nebezpečné šelmy, ale od hoven od hlavy k patě.

Přání číst myšlenky měl někdy každý. PIXAR se tohoto přání chopil, vytvořil antropomorfní personifikace emocí, okoukl jak spolu komunikují krvinky, krevní destičky a bacily v Byl jednou jeden život (stejně jako uživateli flanker.27 mi to blesklo hlavou už při ukázkách v kině), vytvořil příběh, kterým by komunikaci emocí, vzpomínek a imaginace orámoval a V hlavě bylo na světě. Představuju si, jak asi vypadají ty emoce v mojí hlavě a jak velké jsou moje ostrovy "pohádky" a "čokoláda", přičemž největší je můj ostrov "rodina", který zahrnuje i našeho Alíka, v jehož hlavě je jediné: MÍČEK!

Smrt není příliš veselé téma, není ani příliš časté konverzační téma. Na to, kolik lidí už umřelo, je až s podivem, jak málo se o smrti mluví. Smrt, která dřív byla přirozenou součástí života, děti vídaly o nedělích konec životní cesty slepic a králíků, s nimiž definitivní rozloučení proběhlo ve společnosti brambor a nádivky, případně špenátu a zelí, při nedělním obědě, stejně jako, když přišel čas, svých prarodičů, případně sem tam někdo odešel předčasně v následcích úrazů. S postupem doby se smrt přestěhovala ze dvora a světnice do nemocnic, ze součásti života se stalo tabu a z toho, co vždy bylo těžké se stalo neúnosné. Nejhorší smrt je, když se rodič dívá do hrobu svého dítěte. Vyrovnávat se jako dítě se smrtí rodiče je hned druhá v pořadí. A smrt sama o sobě není tak strašná, jako umírání. Cílovkou Volání netvora nejsou jen děti, ale každý, komu záleží na dalším člověku, protože pak mu hrozí, že bude potřebovat Netvora, aby se vyrovnal se ztrátou,

S ohledem na schopnosti hlavní hrdinky by se to klidně mohlo jmenovat Malá čarodějnice. První, co jsem ke svému potěšení zaevidovala byl výběr představitelky matky a dcery čarodějek, které vypadaly jako rodina. Nemusím jít daleko, abych viděla, že matka a dcera si nemusí být podobné, ale nějak ve filmu, kde nejbližší příbuzní vypadají jako zástupci jiného živočišného druhu mě to popuzuje. Děti a dospělí též jsou krutí a ostrakizují toho, kvůli němuž si jsou nucení uvědomit vlastní nedostatky. Ten, kdo nějak vybočuje bývá na okraji společnosti, sám a bez přátel. Nabízí se výstižný text z jednoho muzikálu - vím, co cítíš, hrůzu vyvolených - a přesně to prožívá malá Dina. Bez přátel, s darem, který ji vylučuje z lidské společnosti. Její protihráč je bastard s nezměrnými ambicemi, bez srdce a bez skrupulí. Dál tu je dominantním otcem deptaný syn, psychologie davu, špatné, jako že strašně ušlechtilé, rozhodnutí, to všechno život přináší. Až na ty draky (hnusné, ale hodně hnusné, kde je elegance mnohých pohádkových a fantasy draků?) je to vlastně velmi realistický příběh. Draky by tady bez újmy na napínavosti mohli nahradit třeba medvědi či tygři. Spoiler - závěr je těžká rána logice nejen proto, že se hlavní hrdina zachová jako naprostý kretén, ale i proto, že z dalšího je zřejmé, že to všelidové povstání nebylo proto, aby se na trůn dostal oprávněný dědic, ale aby tak nějak pospolu Dina, Nicodermus a spol mohli prchnout kamsi do pryč a tam žít v horách jako hříbky v mechu.

Začněme tím, co tenhle film není. Tenhle film není chytrý. Na druhou stranu je natolik chytrý, že se nesnaží si na chytrý film hrát. Na co Dítě Bridget Jonesové (film) sází, je humor, absurditou a za vlasy přitaženou naivitou na úrovní němé grotesky, která si podává ruku s vtipy z mateřské školy. Jenže, a to je podstatné, jako se smějeme hloupým vtípkům špatně deklamovaným líbezným pacholátkem a jako se smějeme tomu, že "ten tlustej chlap zas spadl, když ho praštili žebříkem do hlavy", smějeme se i tomu, když Bridget v jehlových podpatcích zamíří na festivalové louce do blátivé zóny a tam se podle očekávání rozmázne jak žába (všimli jste si, jak hluboko do bahna musela zalézt, aby tam sebou konečně švihla?).. Film postrádá varování ´nezkoušejte ve vlastním životě!´ Samozřejmě, že náhodný sex s chlapíkem na festivalu nebude začátek romantického vztahu s charismatickým milionářem. Samozřejmě, že pokud nevíte, kdo je ze dvou kandidátů otcem vašeho dítěte, nebudete mít dva nadšené adepty na otcovství, z nichž se stanou dobří přátelé, ale budete svobodnou matkou a na světě přibydou dva hodně nasraní zhrzení chlapíci. Opravdu nevěřte tomu, že by to prodýchali, tohle ustojí tak jeden ze sta a vy toho stého prostě statisticky vzato potkat ani nemůžete. Samozřejmě, že pokud jste ve správné fázi cyklu, uroníte u některých scén slzu, za kterou si už v tu chvíli budete připadat trochu trapně a o té čokoládě, co u toho v poklidu schroupete, budeme společně mlčet před celým světem. Samozřejmě, že pokud nejste žena, tento film se vám prakticky líbit ani nemůže. No a co? Zkrátka ne každý je cílovka pro všechno. Když jsem to nakousla - na co spoléhá dítě Bridget Jonesové jako metaforický reálný člověk? Na to, že když má blbou matku, předá mu přes geny a výchovou aspoň nějaký potenciál na to být snesitelným jedincem jeho otec.

Sněženka a Růženka jsou jedna velká křeč protkaná skrz naskrz růžovými trny. Z téhle kruté tortury pohádky jsem ronila slzy. Růžové!