Jezinka.Jezinka

Pohádka má nést nějaké ponaučení pro cílovou skupinu. Tady jsou cílovou skupinou dospělí, pořád opakuji, že pohádka není primárně dětský žánr. První ponaučení je, že rodiče mají při výchově potomků vážit slova, i když jim ti haranti lezou momentálně strašně na nervy, protože vyřčené slovo nevrátíte zpátky a můžete způsobit trauma všem zúčastněným (sobě ze svého selhání dokonce větší než těm nesnesitelným harantům). Další je o tom, že dětem se nemá lhát ani jim něco zamlčovat, protože to může způsobit vážné trhliny ve vztazích. Třetí pak je, že si vybíráte partnera a ne tchýni, v tomhle to má Constanze tak posraným nahoru, že se mnohému z diváků uleví. Čtvrtým je, že partnerovi máte bezvýhradně věřit, i když dělá podivné věci a nehotoví se k tomu, aby se vám svěřil. Pátým je to, kam může vést opičí rodičovská láska. Na hodinu a půl stopáže je to slušný souhrn pravd o rodinných vztazích. K pohádce jako takové - představitelé rolí, které stály za zmínku (což kupodivu nebylo těch šest bratrů), do svých rolí sedli. Princ byl zjevně vybírán tak, aby se líbil holčičkám ve věku 6-12 let, k tomu se při svých šedinách už nemohu vyjádřit. Košile mi, stejně jako uživateli flanker.27, připadaly dost odfláknuté, myslím, že bychom oba byli schopni v kratším čase uštrikovat z kopřiv lepší (a ač to tak může vypadat, nežertuji). Hvězdami trochu plýtvám a vědomě nadhodnocuji, ale atmosféru to mělo a myslím, že mnoho lidí toto zpracování hodnotilo mizerně jen proto, že to je německá pohádka. Doufám, že ty letošní české se povedly aspoň takhle, i když ano, jako všichni komentující, kteří srovnávali německé bílé a československé černé koprodukční ptáky, i já považuji Sedmero krkavců Alice Nelis za nepoměrně lepší film.

Líbí se mi, že byly časy, kdy se do obsahu filmu pro děti dalo použít slovo blasfemie s předpokladem, že text bude správně pochopen. Dnes jsou tyto časy pohádkou. Král, kejklíř a hvězdář působí díky uvěřitelné psychologii postav a demýtizaci kouzelného meče spíše jako zpracování pověsti než pohádka. Major Zeman tu je za hajzla a pan Přeučil, který si odběhl od svých typických rolí padouchů, tady s vizáží opelichaného cirkusového pudla jde za kladného moudrého a statečného hrdinu. Královská rodina tady rovněž předvádí něco nevídaného. Chovají se k sobě skutečně jako královská rodina.

Matěj se pro kapric nafrněné Rózinky vydá do světa k obrům pro to největší srdce z perníku. Netuším, kde projevil tu distributorem avizovanou odvahu, zato většinu (velmi krátké) stopáže projevuje neobyčejně rozvinutou naivitu, důvěřivost a natvrdlost. Přes to všechno se do něj na první pohled zamilovala z hrušky spadlá (zřejmě vystřižená scéna pádu na hlavu) Janička a zmatený chlapec se pak ještě motá v jednom papundeklovém lesíku o třech namalovaných stromech a jednom pařezu dalších dvacet minut (našeho času, takže pohádkového řádově týdny), než se z marastu svých zmatených citů vybabrá.

Carevič se pro získání ruky vyhlédnuté nevěsty (dívka pragmatická a moudrá, která ví, že i člověk narozený se zlatou lžičkou v puse v nejvlastnějším slova smyslu má jenom to, co umí) musí vyučit řemeslu. Právě tato dovednost mu později zachrání život, když coby jedinec vyrostlý ve zlaté klícce naletí první černé duši, kterou potká. Pozorný šťouravý divák se ptá - jak to, že nikomu nenaletěl, když se vydal prvně do světa hledat nevěstu? Z čeho dovodil carevičův spoluvězeň, že loupežníci neumí číst? Jak Suliko věděla, kam pro cara jít? Otázky, samé otázky. Pominu-li šťouravé otázky (vidíte, jak je pomíjím a dokážu ty filmové zkratky brát jako normální postup vyprávění, pohádkově běžného deuse ex machinu a podobné jevy, že jo), je tato pohádka poetickým příběhem s nenásilným ponaučením, že bez práce nejsou nejen koláče, ale ani koberce.

Historická verze pohádky o Nebojsovi, který se nebojí strašidel, duchů, démonů a podobných jevů, obvykle zaháněných hromničkou, zato se bojí odmítnutí a ztrapnění, tedy jevů obvykle nezahnatelných, a proto se je většina lidí snaží ze svého života vytěsnit tím, že se situace, kdy k danému jevu může dojít, pokouší naprosto eliminovat. Landovský, pro mě jako diváka zde nezvykle mladý, tady hraje bodrého mládence tak velkodušného a dobrosrdečného, až oči přecházejí. Zajímavé je, že tady mi byl v téhle poloze venkovského dobračiska a jednoducháče sympatický, kdežto ve své zřejmě nejúspěšnější roli mladého Boháčka mě ve stejné poloze nehorázně sral. Hana Maciuchová je tradičně krásná, loutková neděsivá strašidla jsou úsměvná, ale pro velmi velmi malého diváka nejspíš se svým "boj se boj" přinesou na obrazovku trochu toho správného napětí. A pokud se i velmi velmi velmi malý divák bude spíš smát než bát, tak jedině dobře, protože pak aspoň nebude mít bubáka pod postelí, když bude potřebovat v noci na záchod.

"Klapky jsou klapky a pravidla jsou pravidla, pravidla nezahřejí," poučil pragmaticky strážce Libíček strážce Landovského. Jejich zbytečný úkol - hlídat prázdnou jeskyni - člověku tak nějak asociuje hradní stráž. Ne, že by Pražský hrad byl prázdný, ale ta stráž má z hlediska zajištění bezpečnosti asi tak stejný význam. Drak Kusodráp se dožaduje purkmistrovy dcery, přičemž není zřejmé, jak se domákl toho, že purkmistr vůbec nějakou má. Kristýnku se rozhodne zachránit její milý Honza. Drak, místo aby v duchu svého kolegy z Princové jsou na draka z akce pojídání dívek vycouval s tím, že: "Vy máte Honzu?" sežral všechno, co mu bylo naservírováno, což mu radikálně zchladilo žáhu a změnilo jeho dosavadní životní směřování. S minimem prostředků podařená pohádková komedie. A jako mnohokrát se ptám - proč dnes je pro scenáristy problém napsat něco opravdu milého a natolik zábavného, aby se u televize bavila děcka i rodiče?

Přepočítal se nejen Kudla ale i já, která jsem naivně předpokládala, že se budu bavit a budu okouzlena stejně jako u většiny ostatních černobílých pohádek ze zapomenutých hlubin archivu ČT. V případě přepočítaného Kudly by snad bylo bývalo lépe, kdyby zůstal v těch hlubinách a nebyl vynesen na světlo boží, protože prohlídku pod ostrým světlem kritického nahlížení světa, kde je pro film požadována uvěřitelná zápletka a od postav chování, které aspoň plus mínus dává smysl, Kudla neobstojí. Skvělé obsazení a vědomí, že než jsem dosáhla zralých čtyř či pěti let věku, kritické nahlížení čehokoliv mi ještě bylo cizí a u této pohádky bych se bavila, mě přiměly dát Kudlovi přeci jen lehce nadprůměrné hodnocení, ale v kategorii pohádkových komedií máme v hlubinách archivu ČT přeci jen i mnohem lepší kousky.

Nezapomenutelný zapomenutý čert, dříve Trepifajksl (nebo tak nějak), teďkonc Mates, Plajznerčinej. Jak se v chudičké výpravě, kde je záběry na slaměné panáky s hudebními nástroji přiznáno, že není zaangažován kdo ví jak velký kompars naprostých hereckých (a nejspíš i ledasčeho dalšího) neumětelů jen pro ten pohled na dav lidí, dá udělat skvělá pohádka. Inu, kmotříčku, to máte tak, stačí, když ti herci, kteří tam jsou, skutečně umí hrát, mají co hrát a pak to jde tak nějak samo. Díky (či kvůli) církevním restitucím se vztah veřejnosti k církvi otočil o 360 stupňů, takže kostelník bude dnes vnímán tak, jak byl v roce 1964 zamýšlen, peklo je při soudu nad Trepifajkslem ukázáno v komické podobě jako odraz procesů z uplynulého desetiletí (Kdo bude dělat obhajobu? No tak, někdo musí, aspoň pro formu. Ne, ten ne, ten má hubu jako meč, ještě by ho z toho vysekal.) A pohádkový dědeček pan Pešek si tu vyzkoušel roli Lucifera. Vládce pekla má víc tváří než ta žena z reklamy na Rimmel a nutno říct, že tvář dobrotivého staříka nepůsobí nepatřičně. Třešničkou na dortu potom je, že proradnému kostelníkovi je udání čerta počítáno coby donašečství mezi jeho ostatní hříchy. Peklo je, jako zrcadlový odraz nebe, spravedlivé.

Černobílé papundeklové peklo, pekelná škola, v ní rada Vacátko učí jednoho pekelného šprta a dva rarachy čertoviny a vypráví příběhy z života satanova, aneb jak políčit na dušičku a nechat ji propadnout peklu. Podprahově je divákovi sděleno, že opium je cesta do pekla, ve všech příbězích téhle pohádky se do pekla jde přes makové pole a v jednom případě tři hříšné dívčiny peklu propadnou právě pro volnou distribuci dozrávajících makovic. Kdo by to byl řekl, jaká problematika byla potěru předkládána k zamyšlení už v roce 1966. I když možná právě proto, že zlatá šedesátá, bylo nutné děti seznámit s tím, že život není jen láska, mír a květiny.

Jednoduchá pohádka, která kdyby byla obrazem, byla by takový ten obrázek s dvourozměrným domečkem, kterému jde z komína kouř ve spirále, sluníčko je v levém horním rohu a má obličej s širokým úsměvem. Učitel Molčík i princ Vízner mají krásný hlas, princezny jsou krásné a půvabné a každá ztvárňuje přesně ten vyhraněný typ, který ve zjednodušené psychologii příběhu pro malé až nejmenší diváky ztvárňovat má. Na princezně Blažence se dítko poučí o tom, jak důstojně působí otevřeně přiznat, že něco neumíme - v případě nadepsané princezny házet míčem. Samozřejmě, že srovnání třeba s Kráskou a zvířetem či Princem Chocholoušem to nesnese, jenže zrovna tyto dvě přesahují dimenzi kulisové pohádky, ač do plenéru nevystrčí nos.