castor

Vážně? Pořád tolik talentů? Soudnost šla dávno stranou. Kdo posoudí, co je talent, co obyčejná píle a co prachobyčejné hazardování s vlastním zdravím? Každé dítě, ač předvede cokoliv, prakticky automaticky postupuje, kdokoliv se „silným“ příběhem á la umřel mi otec/teta/morče zrovna tak. Postup z castingových kol pro soutěžící nemá žádný význam, samotné vyvrcholení každé série je pak ohromný průšvih. Porota dál nepřirozeně huláká, máchá rukama a permanentně stoupá. Zůstává aspoň vtipně trefný Jakub Prachař.

Vážně? Pořád tolik talentů? Soudnost šla dávno stranou. Kdo posoudí, co je talent, co obyčejná píle a co prachobyčejné hazardování s vlastním zdravím? Každé dítě, ač předvede cokoliv, prakticky automaticky postupuje, kdokoliv se „silným“ příběhem á la umřel mi otec/teta/morče zrovna tak. Postup z castingových kol pro soutěžící nemá žádný význam, samotné vyvrcholení každé série je pak ohromný průšvih. Porota dál nepřirozeně huláká, máchá rukama a permanentně stoupá. Zůstává aspoň vtipně trefný Jakub Prachař.

M. Night Shyamalan to zase dokázal. Ač každý brblá, pokaždé jeho nový projekt vzbudí nemalý zájem. Ano, pro řadu diváků je v poslední dekádě spíš sprostým slovem, ale u mě tentokrát převládá spokojenost umocněná vizuální přitažlivostí. Prostě pořád tak nějak dává vzpomenout na to, že byl kdysi sakra obletovaným a sakra respektovaným tvůrcem. Třeba takový horor The Visit byl slušným duchařským zářezem s výtečnou atmosférou, solidně uchopil i Rozpolceného. Zase je to o nápadu, o pointách, o zvratech. Tady samozřejmě nastává problém. Manželství rodičů dvou malých dětí prochází jistou krizí, kterou třeba vyřeší pomocí odpočinku, mořských vln a nabídky výletu na soukromou pláž. Odehraje se pár drobných nepříjemností a pak se začne přikládal pod kotel. Že se v místě krapet rychleji stárne, prozradil už trailer. Záhy začnou naskakovat bizarní dialogy, herec jednou předvede solidní výkon, následně stejný herec působí jak ochotník. Zvraty začínají být krkolomnější, motivy jsou hnané do extrémů, film je celkově žánrově neukotvený. Kdyby Shyamalan zvolil 80timinutovou stopáž, vyhodil pár (už úplných) úletů, byl bych vlastně moc spokojený. To jsem ostatně i tak s řemeslnou stránkou: využívání kamerových švenků nebo práce se zvukem jsou moc dobré. Samozřejmě blbůstka, ale rozhodně nijak ubíjející.

„Dospělí chlapi se budou házet do bazénu!“ Nostalgie, 80. léta, limonádové trable, lehce umělé konflikty a rivalita. A staré dobré karate. První chlastá, čumí na staré fláky, žije sám a čistí septiky, druhému se daří v podnikání, má milující rodinu, je samý úsměv, vzor poctivosti. Johnny Lawrence a Daniel LaRusso. Když prvnímu jmenovanému nabourají milovaného Pontiaca, odchází z opravny s bonsají. Od kohopak ji asi dostal? Je úžasné vidět, jak tvůrci vzali z úvodní trilogie jen to smysluplné (staré dobré karate, slušně uchopené postavy) a obalili to dalšími nosnými prvky (včetně humoru) pro svoje mnohem bohatší vyprávění. Tohle dvacetiletí diváci nemůžou absolutně pobírat. Zázraky se dějí. Úsměvných až zoufalých snah o oživení dávno mrtvých kultů už tady nemálo bylo, tentokrát to vyšlo. Zaslouženě. Laťka zůstává vysoko, potěší i jedince, kteří nemají až tak vřelý vztah k původní filmové trilogii (ale samozřejmě je éra 80. let neminula). Já třeba ulítával spíš na prvním Karate tiger, kdy jsem si finální souboj s Kurtem McKinneym a šklebícím se belgickým Rusem Jean-Claudem přehrával několikrát za sebou. Jednotlivé série si drží kvalitu, ač samozřejmě rivalita mezi Johnnym a Dannym místy mírně nabírá na umělosti. Scénáristé holt hodně chtějí, aby se přiostřilo. Rovněž místy mnohé natahují a ve výsledku se toho v daný díl až tolik nestane. Občas se to zbytečně zavrtává do rodinného melodramatu. I vztahové peripetie jsou poměrně mdlé. Každopádně když to dějově vázne, každá epizoda nabídne pár vtipů, kdy mnohé z nich opravdu fungují. Prostě se sešel tým lidí, kteří nad výsledkem přemýšlejí a rozumějí oběma dobám. A hlavně nás vracejí do té, kterou jsme měli tak rádi. Je rovněž s podivem, že ústřední dvojka (Ralph Macchio a William Zabka) roky sbírala jen filmové drobky a pak přikluše s něčím, v čem funguje naprosto přirozeně. Paráda. „Nevymřelo karate v osmdesátkách?“ LEDEN 2022: Čtvrtá řada měla přijít s něčím novým, ale to se úplně nepovedlo. Sice hlásíme další velký návrat, Terry Silver, padouch z Karate Kid 3, ale najednou jsme v půlce série a uvědomíme si, že sledujeme prakticky to samé, občas přijde mrak, pak zase vysvitne slunce, vývoj postav i děje je víceméně nijaký. Scenáristické protahování rivality mezi ústřední dvojkou bylo až úsměvné.

Znovu solidně odvedená práce. Scénárista prvního dílu Rodo Sayagues tentokrát usednul i na režisérskou stoličku, znovu si jeho tým pohlídal nevlídnou atmosféru, postavy střídají depresivní lokace a jsou docela zmetkoidní. Samozřejmě musíme tvůrcům leccos odpustit, hlavně ty totální náhody a na sekundu „provedené“ kroky. Vrací se totiž zejména nevidomý zahořklý děda, který má hodně velké štěstí, že přesně sáhne po krku bídákovi, že přesně odhadne, co udělá rozzuřený čokl, že přesně udělá pohyb, aby ho minula kulka, že přesně sáhne po nějaké pomůcce, pomocí které dokáže nepřátelům zavařit. Je nezdolný, nebezpečný a nasraný a nějaká ta díra v těle mu nedělá problém, tvůrci tak na malém prostoru znovu sehráli docela fajn divadlo. Dál se schovává před svým svědomím, pár let už nicméně dohlíží na malou dívku, která ale začne zajímat i někoho jiného. A stane se z toho až otcovský duel. Jeho dům dál připomíná opevnění a tragický hrdina nedá vetřelcům vydechnout. Stephen Lang je znovu solidně děsivý a morbidně zábavný. Důstojné „pokračování“.

„Nevymřelo karate v osmdesátkách?“ Jasně, že ne. Každopádně jeden leží v kómatu, druhého vyloučili ze školy a zmizel kdovíkam. A John Kreese dosáhl svého. Život se po velké rvačce ve West Valley vrací do normálu jen velmi pozvolna. A zejména Daniel nehodlá přijmout „karate“ jako zloducha. Zároveň se stále ozývá životní filosofie mistra Miyagiho, ostatně Daniel při služební cestě zamíří i do jeho rodného města na Okinawě. A my se díky tomu dočkáme dalšího milého návratu. Předchozí události zamávají i s Johnnym, nakonec se otřepe a nehodlá své sny hodit jen tak přes palubu („Orlům nikdo na hlavu nesere. To oni serou ostatním.“). Také ten se dočká úžasné společnosti (však si počkejte) a my s ním dalšího velkého vzpomínání na staré dobré časy. A víc, než kdy dřív platí, že se ve třetí sérii rozdílnost (ale i podobnost) a desítky let trvající rivalita mezi ústředním duem daří prodávat na jedničku. Ačkoliv karate souboje neplatí za hlavní tahák seriálu, když přijde jejich čas, prakticky vždy jde o výborně uchopenou choreografii. Je s podivem, že ústřední dvojka (Ralph Macchio a William Zabka) roky sbírala jen filmové drobky a pak přikluše s něčím, v čem funguje naprosto přirozeně. Čtvrtá série snad brzy zaklepe na dveře.

Setkání ze střední na vánočním večírku. Daniel, Johnny a Ali spolu, zatímco u prvního jmenovaného se doma dějí nehezké věci. Vracíme se flashbacky do Vietnamu, kde dál pokračují nemilé osudy mladého Kreese. Závěr není nakonec tak úderný, nicméně se tři senseiové potkávají/utkávají v jednom dojo. Čtvrtá série snad brzy zaklepe na dveře.

Robby si vybral špatného senseie, Johnny zase špatnou objednávku v restauraci. Společnost má ale luxusní. Díl o velkém vzpomínání na staré dobré časy a snaha spojit dvě dojo proti Cobra Kai. Je s podivem, že tahle dvojka (Ralph Macchio a William Zabka) roky sbírala jen filmové drobky a pak přikluše s něčím, v čem funguje naprosto přirozeně. Radost!! Dál navíc velmi sympaticky demonstrujeme, jak mohou křivdy minulosti i po mnoha letech plodit nové a hlubší sváry.

Po roce jsme zpět. Školní rok se blíží a Harry se nemůže dočkat. Znovu pláchne svým odporným pěstounům a ve škole v Bradavicích potkává dobráckého obra Hagrida, velkého soka Malfoye a především šibalského kamaráda Rona a bystrou knihomolku Hermionu. Nově na něj čeká i nebezpečný učitel obrany proti černé magii, a aby toho nebylo málo, slyší výhružné hlasy. I dvojka je věrná předloze. Potíž je v tom, že mnozí byli okouzleni jedničkou, protože byla nová a velmi očekávaná, v pokračování to nicméně chtělo víc invence a rafinovanosti. Prostě Chris Columbus, který byl pro své vydařené rodinné kousky tak trochu logickou volbou, nastolil nějaký standard a moc se nesnaží, aby jej někam posunul. Ale ať nerýpu, famfrpál vypadá lépe, obecně se triky vydařily víc než napoprvé, z dospělých herců je znát, že si své role užívají, cukrovatost a infantilnost jsou taky lehce na ústupu. Prostě je to krapet dospělejší.

Mladá neústupná novinářka se zakousne do okolností nalezených milostných dopisů a chce zjistit, jak v druhé polovině 60. let dopadla láska dvou lidí, kterým nebyl osud zrovna nakloněný. Zatímco jeho vlak pomalu mizí v dáli, k ní se dostáváme v době, kdy se vrací domů k manželovi z nemocnice: po dopravní nehodě, se ztrátou paměti, s jizvou na srdci. Neříkám, že padám na zadek, ale obě časové linie jsou samostatně docela zajímavé a působivé, i když je málo pravděpodobné, že vykouzlí nějaké hlubší emoce nebo dokonce slzy. Úplně totiž nerozkvete ani vztah z minulosti, ani ten lehce nucený ze současného Londýna. Ta pravá romantika tak nějak zůstává pouze na papíře. Svéhlavá a okouzlující Felicity Jones nicméně znovu baví.