castor

Vyhrát, ale neublížit ostatním. Platí, že ve třetí sérii se rozdílnost (ale i podobnost) a desítky let trvající rivalita mezi ústřední dvojkou daří prodávat na jedničku. Krapet traumatizovaná Sam už se nechce po nedávných událostech ke karate vracet, naopak Miguel je zpět ve škole. Po svých. Jenže záhy zjišťuje, že v Cobra Kai převažuje stádo slepých ovcí. Johnny mezitím shání nové prostory pro dojo. A chce přivést „staronové“ žáky.

Bojovali už jiní, určitě budou i další, ale teď se pere kdesi v Japonsku jistý fotograf za oběti chemického znečištění vod vlivem vysoce toxických látek v těle mořských živočichů a ryb. Po jejich konzumaci se u místních obyvatel rozvinula otrava rtutí a značné neurologické potíže. Není právník, není zavalený bednami dokumentů, ale fotoreportážně zachycuje následky chemického koktejlu, který prokazatelně zabíjí, a logicky čelí útokům mocných zástupců chemického průmyslu. Kauza ho probere z životní mizérie, jeho práce zase dostává smysl. Ač podle skutečné události, problém je v tom, že jsme zhruba v polovině, karty jsou jasně vyložené a očekávání malá. Tvůrci se nedokáží divákům zavrtat pod kůži, emočně to nefunguje. Johnny Depp je možná na nějakém černém seznamu (celá ta záležitost je úsměvná), podává ovšem skvělý výkon, který tenhle malý film tlačí alespoň do průměrných čísel.

Vliv Johna Kreese dál roste, dosáhl svého, ovšem Eli ze svého minulého boje radost nemá. V dojo se navíc objeví noví rekruti. A nebude s nimi žádné slitování. Mnohem odlehčenější je pak Johnnyho snaha zorientovat se v sociálních sítích. Vtipné chvíle. Solidní jsou i flashbacky z Vietnamu, kdy se podíváme na (a máme pochopit) mladého Kreese. Platí, že ve třetí sérii se rozdílnost (ale i podobnost) a desítky let trvající rivalita mezi ústřední dvojkou daří prodávat na jedničku.

„Nemám facebook, zahodil jsem telefon!“ – „Víte ale, že je i na počítači, že?“ Ale ale, ze Sam je rebelka, která ignoruje pravidla a usiluje o návrat Miyagi-Do. Danielova cesta za dalšími technikami a sebepoznáním na Okinawě pokračuje, navíc se potká se starým nepřítelem. Pokračuje rovněž snaha postavit se na nohy. Paní LaRusso drsná. Jestřáb udeřil (ale radost z toho nemá). Právě karate souboje neplatí za hlavní tahák seriálu, když ale přijde jejich čas, prakticky vždy jde o výborně uchopenou choreografii.

Životní filosofie mistra Miyagiho trvá. Daniel totiž na služební cestě zamíří i do jeho rodného města na Okinawě. A my se díky tomu dočkáme dalšího milého návratu. A celkově tenhle výlet sehrál Macchio krásně. Johnny se pokusí urovnat vztahy s Robbym, ale dál se mu to nedaří. To samé platí o rivalitě obou dojo na školní půdě.

Miguela čeká po školní rvačce nejistá budoucnost. Zatím mu zbývá doufat, že klapne náročná operace. Ovšem ta něco stojí. Jeho konkurent Robby dostal mírnější trest. Zase přijdou nějaké ty třenice (jeho syn vs. jeho žák) a pak i fakt, že Danielův byznys je kvůli pošramocené pověsti ve vážném ohrožení. Na dálku přispěchá na pomoc – kdo jiný – pan Miyagi. Návštěva u otčíma cool. Mám radost, že se překvapivě elegantně „vracíme“ do doby, která svou zlatou éru prožila v 80. a 90. letech.

Kompas se k němu vrátil. Bere to jako znamení. „Velké“ dobrodružství je tady, ale nejprve se musíme prokousat faktem, že jde sice o jeden ostrov, ale dva kmeny. Jeho část je totiž domovem smetánky, která je odříznutá od jižní strany, která je zase domovem dělnické třídy. Hned od začátku to nevypadá, že by šlo o vrchol scenáristického umu, hlavní hrdina je přesvědčený, že ví, co ho dovede k dávnému pokladu a k pohřešovanému otci. Jde po něm sociálka, brzy i policie. Onen poklad zmizel ve starověkém vraku. 150 let po něm pátrali. Neúspěšně. Parta šestnáctiletých mládežníků se do jeho blízkosti dostala neuvěřitelně snadno. Díky troše napětí, troše humoru a retro nádechu jsem vydržel. Čekal jsem, že někdo konečně (opravdově) přijde k úrazu a že se hrany přeci jenom zostří. Poslední tři díly PRVNÍ série už ale byly velký průšvih, protože se začali tahat hodně divocí králíci z klobouku. Zejména logika šla na hodně dlouhou procházku. Čekal jsem seriálovou oddychovku ve stylu limonádového Do hlubiny (2005), kdy se budou před voyeuristickou kameru cpát urostlí mládenci, děvčata vrtící se v plavkách a průzračné moře. Nedočkal jsem se. Soutěž, kdo se zachová jako největší idiot, měla nakonec víc vítězů. A tenhle festival náhod a špatných rozhodnutí opravdu nemůže nalákat na sledování druhé série. Alespoň mě těžko.

Jakmile Bolo Yeung převrhne v nočním podniku tác s alkoholem, je vymalováno. Jenže on už naneštěstí dál nic nepředvede. A tak je to celkově. Víc se střílí, než pere, což je s ohledem na obsazení velká škoda. Souboje přicházejí a podivně končí. Brandona Lee tu mezitím zradí nejlepší kamarád, kvůli čemuž skončí ve vězení. Jejich přátelství ale už dřív nabourávala láska k jedné dívce. Souvislejší akce se dočkáme až v posledních deseti minutách, o vydařené choreografii bojových sekvencí jako například u Leeova Rychlého jako blesk zdaleka nemůže být řeč. Navíc tady zřejmě vůbec nefiguroval nějaký dramaturg. Místy chaos, navíc viděno s „kouzelným“ českým dabingem.

Jakmile Maya ve sklepě objevila lístky na fotbalové utkání svého milovaného Olympique Marseille, muselo být všem jasné, koho na zápase Matt Damon spatří. Právě Matt se spojil s režisérem novinářského dramatu Spotlight Toma McCarthyho, aby předložili další hutné komorní drama, kterak zoufalý otec jezdí už pět let za dcerou do francouzského vězení kvůli vraždě, o které tvrdí, že ji nespáchala. A záhy se ocitne na morální křižovatce. Původně jsem si myslel, že to bude rozkročené mezi dvěma styly (protože ropný dělník se zdá být horkou hlavou, která nepůjde pro ránu daleko), ale nakonec je to plíživý příběh o hledání odpovědí, o překonávání jazykové bariéry, o Bohu, nové rodině a obavách z vlastních chyb. Pomalé tempo vyprávění mi nevadilo, McCarthy znovu zvolil trochu nevstřícný přístup a mnozí by určitě ocenili, kdyby si víc pohrál s emocemi. Francouzské duo Lilou Siauvaud a Camille Cottin skvělé. Matt samozřejmě také.

„Velké“ dobrodružství je tady, ale nejprve se musíme prokousat faktem, že jde sice o jeden ostrov, ale dva kmeny. Jeho část je totiž domovem smetánky, která je odříznutá od jižní strany, která je zase domovem dělnické třídy. Hned od začátku to nevypadá, že by šlo o vrchol scenáristického umu, hlavní hrdina je přesvědčený, že ví, co ho dovede k dávnému pokladu a k pohřešovanému otci. Jde po něm sociálka, brzy i policie. Onen poklad zmizel ve starověkém vraku. 150 let po něm pátrali. Neúspěšně. Parta šestnáctiletých mládežníků se do jeho blízkosti dostala neuvěřitelně snadno. Díky troše napětí, troše humoru a retro nádechu jsem vydržel. Čekal jsem, že někdo konečně (opravdově) přijde k úrazu a že se hrany přeci jenom zostří. Poslední tři díly už ale byly velký průšvih, protože se začali tahat hodně divocí králíci z klobouku. Zejména logika šla na hodně dlouhou procházku. Čekal jsem seriálovou oddychovku ve stylu limonádového Do hlubiny (2005), kdy se budou před voyeuristickou kameru cpát urostlí mládenci, děvčata vrtící se v plavkách a průzračné moře. Nedočkal jsem se. Soutěž, kdo se zachová jako největší idiot, měla nakonec víc vítězů. A tenhle festival náhod a špatných rozhodnutí opravdu nemůže nalákat na sledování druhé série.