castor

Kulinářskou show trio Forejt, Punčochář a Kašpárek významně pozvedlo, od MasterChefa si odskočili k poutavému letnímu formátu, ve kterém se pitvoří, rozdávají kuchařské rady, vtipkují a staví proti sobě v gastroduelu, který koučuje třetí z nich. „Kdybych tě v průběhu provokoval, věř, že i tak tě mám rád. Ale doufám, že se pořežeš.“

Sedmidílná minisérie s Russellem Crowem jako Rogerem Ailesem, republikánským stratégem a pro kolegy hluboce nepříjemným monstrem, které neústupně směřuje k vítězství a které dravě nakládá s realitou. Každý díl je o nějakém významném milníku jeho života, klíčových momentech moderních amerických dějin a o postupném budování stanice Fox News, která byla hladová po ratingu a zisku. Po sérii koordinovaných teroristických útoků se změnilo mnohé. Nejenže se terorismus stal celosvětovým tématem, ale i média musela začít pracovat „jinak“. A my tuhle smutnou událost sledujeme právě očima kanálu Fox News, který už dávno předtím rezignoval na žurnalistickou etiku.

Cesta vlivného mediálního konzultanta na další z vrcholů. Léta páně 1995 se totiž ujímá vedení zpravodajské televizní stanice Fox News, respektive sledujeme pozadí vzniku budoucí zpravodajské konzervativní bašty. Právě stanice se totiž stala za dob vládnutí ambiciózního egomana Rogera Ailese jakýmsi propagandistickým kanálem Republikánské strany. Ale o tom až později. Muži v jeho okolí musejí být zabijácké šelmy, dámy nejlépe vyniknou v krátkých sukních. I přesto, o jaké téma se jedná, jde o svižný a atraktivně uchopený otvírák, vnímáme postupné broušení nápadů velkého stratéga, který je zároveň silně autoritativním a vulgárním hovadem. Nekompromisní Russell Crowe herecky exceluje, radost sledovat.

„Nevím, jestli tohle je správná cesta, víš. Já chci prožít jako svoji lásku, víš, nechci jako kazit tvoji lásku!“ Kucííí skočí do fitka, holky zase vyměnit plavky za ještě titěrnější. Parta z plakátu údajně hledá lásku. Nehledá. Hodlá se jen zviditelnit (kdo ví před kým asi) a ideálně odejít s tučnou výhrou domů. Tak či onak začíná boj o přežití. Dokáží se sami najíst? Nespadne na některého z nich činka? Zvládnou přečíst textovku, když v ní bude nějaké cizí slovo? Bude jejich outfit dostatečně provokativní? Utáhne jejich srdce příliš velký nápor emocí? Zvládnou počítat do dvou, aby se mohli spárovat?

Velké ambice jsou sice fajn, ovšem mnohdy vedou ke vzniku slabého filmu. Temná věž platí přesně za ten typ snímků, které si do poznámkového bloku prostě nezapíšu. Obavy se v mnohém potvrdily. Tvůrci nakousnuli řadu témat, ovšem jejich epický svět plný jiných dimenzí a monster si mě prostě nezískal. Chybí tomu jakýkoliv dramatický oblouk. Výsledkem je obyčejná fantasy, která i přes krátkou stopáž nudí, skáče od jednoho k druhému a je plná prázdného plkání.

Nejprve to pozitivní. Mozaika jakýchsi mikropříběhů je dobrým (samozřejmě jinde mnohokrát viděným) nápadem. Sledovat se dají díky solidnímu řemeslu a zvoleným pražským lokacím. Rovněž herci zmiňované příběhy drží nad vodou. Ovšem pod vodu je tlačí jejich prázdný a povrchní obsah, který se s realitou kolikrát naprosto míjí. Uchopit to celé zhruba tak, že jsme všichni propojeni a že je tohle celé ze života... proboha, vůbec není. Tvůrci se vzhlédli v zaoceánských mozaikách, jenže zvolili zoufale okoukané a slabé příběhy, které dohromady příliš nefungují. A navíc je jich opravdu hodně, takže třeba linie Langmajer-Vlasáková je úplně prázdná a nedotažená. Ano, je to přehledné a divák ví, co sleduje a proč to sleduje, ale jednotlivým příběhům chybí napětí, vtip, dílčí pointa. Potěší snad jen linie Plodkové a Taclíka, kdy ona to dobře sehrála a on je docela vtipný. Což se třeba vůbec nedá říct o Pauhofové a Vetchém. Nejen na nich je vidět, jak je to celé strašlivě špatně vymyšlené. A raději nerýpu do té téměř permanentní kýčovité orchestrální hudby. Snaživý režisér Rudolf Havlík nicméně ode mě dostává konstantně tři hvězdy, tak ho ani tentokrát nezklamu.

Psycholožka a architekt. Mladí a úspěšní. Do vysněného domu se přestěhovali před dvěma měsíci. Do malého města přišli z Bostonu, kde byli zavaleni prací. Jednu z nocí ovšem naruší nevítaná návštěva tria kriminálníků. Vyřešit nečekaný problém pomůže manžílkovi pomůcka schovaná v sáčku v květináči. Prostě další útok na jednu z jistot, že u sebe doma bychom se měli cítit nejbezpečněji. Zatímco on se tváří, jako by se nic nestalo, ona se nemůže soustředit ani na krájení zeleniny. A o nočních vetřelcích začne shánět na vlastní pěst bližší informace. Možné SPOILERY. Předvídatelnost má zelenou, úlisný manžel představuje solidní castingový přehmat (tím ale neříkám, že Logan Marshall-Green hraje zle), kdy každému je hned jasné, oč tu asi běží. A suvenýr bostonských hodin ještě sehraje svou roli. Není to home invasion, jak by se mohlo zdát, ovšem domov se stane důležitým prvkem. Jenže výsledek není ani napínavý a už vůbec ne myšlenkově podnětný. Freida Pinto je sice pořád kočka, ale asi by měla vrátit diplom, když si ničeho u klíčové osoby svého života za 12 let společného soužití nevšimla. Za mě další ospalá a prázdná záležitost od Netflixu.

Vyhraj nebo padni. To si takhle kluk u večeře vyslechne, jak je crack hroznej, že mu hrozí, že do toho spadne nebo že ho zastřelí na ulici, a že heroin má klidnější klientelu, že konkurence je nekonfliktní a že i poldové na to většinou kašlou. Tenhle klučina v tomhle světě vyrostl a i přes svůj nízký věk rozumí systému, který ničí životy těch, které má rád. Vakuum v životě bez pravidel (pokud si je sám neurčí) vyplňuje návštěvami otce, se kterým nesmí po soudním zákazu mluvit a se kterým si dává partie šachu. Pomalé tempo, fajn atmosféra, slušní herci. Jen scénář si v závěru sám podkopává nohy.

Sia. Výborná zpěvačka a autorka. A nyní i filmařka. Drama Music zaštítila jak scenáristicky, tak režijně a jde o muzikál o autistickém děvčeti, kterak hudba dokáže vše pochroumané v lidském životě spravit a zachránit. Kate Hudson má nejeden škraloup z minulosti a měla jiné plány než se starat o svou nevlastní sestru. Tu ztvárnila pravidelná umělecká spolupracovnice zpěvačky Maddie Ziegler. Pravidelně uniká do fantazií, které známe z autorčiných klipů. Právě těmi válcovala konkurenci, pravidelně platily za silný příval emocí a nápadů. Tady úplně nestrhnou. Stejně jako samotný film, který má naprosto průměrný (a navíc dlouhý) příběh aneb nemocná sestra se stává jakýmsi prostředkem k osobnímu růstu. Nejsem odborník na autismus, ale zobrazení lidí se stále se opakujícími vzorci chování a narušenými komunikačními schopnostmi mnohé zvedlo ze židle. Hlubší poselství jsem nečekal, fajn hudbu a herecké výkony ano. Dostal jsem od všeho jen hrst. Dvě až tři hvězdy.

Vážně? Pořád tolik talentů? Soudnost šla dávno stranou. Kdo posoudí, co je talent, co obyčejná píle a co prachobyčejné hazardování s vlastním zdravím? Každé dítě, ač předvede cokoliv, prakticky automaticky postupuje, kdokoliv se „silným“ příběhem á la umřel mi otec/teta/morče zrovna tak. Postup z castingových kol pro soutěžící nemá žádný význam, samotné vyvrcholení každé série je pak ohromný průšvih. Porota dál nepřirozeně huláká, máchá rukama a permanentně stoupá. Zůstává aspoň vtipně trefný Jakub Prachař.