Matty

Zajímalo by mne, co distributora po dvou přehlédnutých Apatowových filmech přimělo koupit do kinodistribuce právě Vykolejenou, která vyžaduje jisté povědomí o americkém sportu a celá stojí na osobě komičky, kterou v tuzemsku téměř nikdo nezná. V tom, nakolik titul připomíná dosavadní tvorbu Amy Schumer, tkví jeho výjimečnost i většina nedostatků. ___ Vyprávění má nápadně skečovou povahu. Nadbytek vedlejších postav, nikam nevedoucích komických scének a cameí slavných sportovců dost zásadně narušuje rytmus a film, už tak chudý na nosné dějové konflikty, trvá o dobrou půlhodinu déle, než by zápletka potřebovala. Stejný problém mají ovšem všechny Apatowovy filmy (i většina filmů z jeho produkce), upřednostňující improvizované scénky herců před soudružností a zacíleností vyprávění. Vykolejená je přitom jedním velkým komediálně-dramatickým výstupem Amy Schumer, která svůj humor zakládá na brutální upřímnosti ke všem okolo, ale hlavně k sobě samé. ___ Koncept sexy blondýny v minisukni, která má svůj sexuální život plně pod kontrolou a nezdráhá se o něm dlouze mluvit, je vytěžován méně nápaditě než v některých skečích z Inside Amy Schumer, ale stále jde o příjemné rozvíření stojatých hladin romantických komedií. Sexuálním predátorem zde oproti konvencím není muž, nýbrž žena, jejíž dilema spočívá v otázce, zda nadále odolávat monogamii a děsit se myšlenky na děti a manželství, nebo se začít chovat méně promiskuitně a více zodpovědně. Podobný problém ve filmech zpravidla řeší a metodu „sveď a smeť“ mnohem častěji aplikují muži. Sympatické také je, že film protagonistčino manipulativní jednání, sklony k alkoholismu a nedostatek empatie sice neomlouvá, ale na druhou stranu ani neoslavuje. Je prostě taková, jaká je. ___ Konvencím se film podřizuje až ve finále, které ovšem také pracuje s myšlenkou, že se Amy za svou sexualitu nestydí a neváhá ji využít k získání toho, co chce. I kdyby se při tom měla strašlivě zpotit a ztrapnit. Zcela generická ženská postava se z ní nestává. Přesto má Vykolejená podstatně "měkčí" konec než mnohé předkodexové filmy o náruživých a svéhlavých zlatokopkách, zkažených natolik, že pro ně spása a náprava již nepřichází v úvahu. ___ Muži jsou oproti Amy od začátku do konce velmi dobře čitelní a předvídatelní. Zatímco u Stevena to slouží ke hře se stereotypy (kulturista s homoerotickými sklony), Aaron zůstává po celou dobu Panem dokonalým, vinou čehož není ve vztahu mezi ním a Amy mnoho překážek k překonání. Lépe paradoxně funguje chemie mezi Aaronem a LeBronem Jamesem, jejichž vztah má tak funkční dynamiku, že jsem čekal, zda se film nezlomí v další Apatowovskou bromanci. ___ Svou vlastní žánrovou identitou si Vykolejená není tak jistá, jak by její propagování jako přisprostlé komedie napovídalo. Linie se sestrou (která se jmenuje Kim, stejně jako skutečná sestra Amy Schumer) a otcem (který stejně jako skutečný otec Amy Schumer trpí roztroušenou sklerózou) rozhodně není linií vedlejší a zanedbatelnou. Ve skutečnosti má mnohem větší emocionální náboj než sbližování Amy a Aarona, když nám protagonistku ukazuje bez obranné cynické masky jako zranitelnou, citově nejistou ženu. Scéna, ve které se Kimin nevlastní syn Allistera na chvíli promění z komické figurky v nebývale empatické lidské stvoření, patří k tomu nejdojemnějšímu, co dosud Apatow natočil. Stejně civilních, nikoli lacině sentimentálních okamžiků je ve filmu více a zamrzí, že netvoří jeho těžiště namísto dialogů o velikosti penisů a vytahování kondomu z děložního čípku. ___ Upřímnější než v oblasti sexuálních vtipů, z nichž jsou některé poněkud nucené, je tak Vykolejená nakonec v oblasti citové. Oproti jiným romantickým komediím se v ní – alespoň chvílemi – objevují skuteční lidé s autentickými city. To považuji za hlavní přínos scenáristky Amy Schumer pro filmografii Judda Apatowa. Pro vlastní filmovou kariéru, a nepíšu to rád, by herečka Amy Schumer udělala lépe, kdyby se prozatím držela kratších a přednostně komediálních výstupů. 75%

Nicholas Sparks pro dospělé divačky a diváky s nostalgickými sklony a slabostí pro staré věci. Často se nevidí film dodávající si na důležitosti předstíráním, že je adaptací románu. Rozvětvené vyprávění, mnoho postav, mnoho flashbacků nebo vševědoucí vypravěč s velmi knižním vyjadřováním nejsou nejvhodnější prostředky k natočení hladce a přirozeně plynoucí romance. Rozhodně ne v rukou dvou začínajících scenáristů s příliš velkými ambicemi. Věčně mladá by mohla být výborným melodramatem klasického střihu (vnějškově charakterizovaná, pasivní a trpící hrdinka, bezchybné postavy versus neúprosně plynoucí čas, mnoho šťastných i nešťastných náhod, neschopnost vyjádřit své pocity), kdyby se držela vztahové problematiky a nesnažila se kromě emocionálních konfliktů řešit nekonečnost vesmíru a nevyzpytatelnost osudu. Výsledkem je hybridní literárně-filmový útvar. S románovou osnovou, ale bez dost širokého tematického záběru a s dost bohatým obsahem. Rozmáchlost vyprávění nemá své opodstatnění a filmu kvůli němu chybí spád. V jádru jde přitom v podstatě o pohádku, čemuž odpovídá i lehce nadreálný výtvarný styl (zvlášť nasvícení některých scén, ale také výpravné záběry s kamerou vznášející se vysoko nad hlavami herců). Vizuálně je to půvabné, svou naivitou kouzelné a Blake Lively protagonistce dodává náležitý staromódní šmrnc (nejen nošenými šaty, ale i způsobem, jak se pohybuje a jak se vyjadřuje), aniž by působila strojeně. Hlavní přínos přesto vidím v ochotě jít proti anti-aging trendu a přiznat, že nestárnout není přirozené. Jde o tak záslužné, přitom tak banální a přesto tak málo vídané uvedení věcí na pravou míru, že mám chuť odpustit filmu i předstíranou hloubku a rádoby-sofistikovanost konstrukce, která toto sdělení nese. 70%

Woody už se ani nesnaží maskovat, že celý příběh představuje pouhou ilustraci k určitému myšlenkovému konceptu a záminku k autorově filozofické disputaci. Aby si ulehčil práci, své úvahy střídavě artikuluje hned skrze dva vypravěče (z nichž jeden k nám promlouvá kdovíodkud) a v nepřeberném množství „walk and talk“/„sit and deliver“ slovních výměn. Marně si – vyjma finále, nabízejícího jediný úsměvný moment filmu – snažím vybavit scénu, která by nestála na tom, co slyšíme, nýbrž na tom, co vidíme (jakkoli jsou Khondjiho romantické záběry zapadajícího slunce krásné, vyprávění slouží jen minimálně). Nedovařené zápletka by vydala možná na jeden segment v povídkovém cyklu. Dějové zvraty jsou tak předvídatelné (jediné překvapení tkví ve volbě vražedného nástroje, neboť je zprvu naznačeno, že by jím mohlo být něco jiného) a zároveň hitchcockovky nepravděpodobné (ovšem bez propracované vyprávěcí struktury, která by nás vtáhla a odvedla pozornost od jejich nepravděpodobnosti) a děj je posunován vpřed tak líně, že jsem v kině pocitově strávil dobré tři hodiny. Po nadějném úvodu se film mění v únavné rozmělňování jedné ideje, se kterou Allen mnohem lépe naložil ve svých dřívějších filmech (Zločiny a poklesky, Match Point). S Allenovou pozdní tvorbou Iracionálního muže kromě literárního charakteru a velmi odbitého vyprávění pojí klišé neodolatelného mužského hrdiny, do kterého se okamžitě zamilují všechny ženské postavy – milé, ale naprosto nepřesvědčivé (ne vinou hereček). Herci přesto zůstávají jediným důvodem, proč se s Iracionálním mužem neseznámit pouze ve formě novely (kdyby nějaká existovala). Woody by udělal lépe, kdyby se pro příště nezdržoval s režírováním a diváky netrápil vyprávěním bez napětí a překvapení a své myšlenkově podnětné scénáře prezentoval pouze v textové podobě. 55%

„Good luck!“ Postmoderně sebeuvědomělá vysokooktanová špionážní akce se široko daleko nejlepšími akčními scénami, vtahujícím vyprávěním, hodně nepříjemným záporákem, velmi příjemnou ženskou postavou (vzhledem i jednáním) a množstvím nostalgických aluzí na seriál (kde se poprvé objevil Syndikát) i předchozí filmy (Moskva, králičí packa, motorky, zmínka o infiltraci do centrály CIA). Spokojeni by tak teoreticky měli být diváci, kteří za nejlepší z dosavadních dílů série považovali libovolný z předchozích čtyř. ___ Přes víceméně epizodickou strukturu je film semknutý nejen na úrovni menších dějových bloků, ale i díky jejich provázání. McQuarrie pro větší přehlednost neustále opakuje a do nových kontextů zasazuje klíčové informace, neztrácí ze zřetele ústřední téma osudovosti a náhody, díky němuž jsou některá rozhodnutí Hunta a Loana ospravedlnitelná (je snazší odpustit množství náhod filmu, který nahodilost osudu tematizuje), a nezapomíná, že natáčí akci týmovou, nikoli sólovou. Vztahy mezi členy týmu, ztrácení a získávání důvěry mezi nimi, nahrazují běžnou romantickou vztahovou linii, které se film k mé velké radosti dokázal zcela vyvarovat. (Postavě neohrožené dvojité/trojité agentky by podlehnutí Huntovu živočišnému charismatu pouze ubralo na věrohodnosti.) Skoro všechny akční scény jsou dynamizovány prostříháváním mezi více postavami a Hunt se opakovaně ocitá v situacích, z nichž by bez cizí pomoci ve zdraví nevyváznul. Sjednocení týmu zhruba v polovině filmu, kdy všichni čtyři poprvé sedí u jednoho stolu, je přitom klíčovým bodem obratu. Dochází k žánrovému posunu od „exotického“ akčního dobrodružství směrem ke špionážnímu thrilleru, čemuž odpovídá i změna barevného tónu (teplé barvy jsou vystřídány chladnými). Nadále sice jde hlavně o získávání a vyhodnocování informací, jenom už ne tak adrenalinovými cestami. ___ Potěšující zpestření v záplavě hlučných a rychle stříhaných akčních scén je také McQuarrieho pojetí akce. Scény jsou relativně přehledné, díky natáčení „naživo“ velmi fyzické a silný pocit nebezpečí vyvolávající (ta potápěčská si svou intenzitou nezadá s některými momenty z Gravitace) a znamenitě pracují také se střídáním delších a kratších záběrů, hluku a ticha. Každá z akčních sekvencí má mimo to vlastní vývojový vzorec a zároveň posouvá hlavní vyprávění (pověst IMF, dopadení Loana). ___ Kromě rozehřívací funkce plní parádně vygradovaná předtitulková akce úlohu posledního hřebíku do rakve IMF. Následující dvě velké akce jsou nejprve po vzoru seriálových epizod samostatně uvedeny (klasická hudba u Benjiho hrajícího na Xboxu předjímá scénu v opeře, Ilsino potápění v bazénu pak Huntovu podvodní misi) a každá z nich je strhující díky odlišnému způsobu distribuce informací. V prvním případě víme stejně málo jako hrdinové, a následně jsme stejně tolik jako oni překvapeni. Ve druhém je nám naopak plán dopředu podrobně vyložen a napjatě čekáme, kdy a jak moc se zvrtne. Třetí výraznou ukázkou chytré práce s diváckým očekáváním a nespolehlivým (resp. vše důležité neříkajícím) vyprávěním je akce v Londýně, naznačující nám, že víme více než některé postavy (Brandtův telefonát), aby se vzápětí ukázalo, že jsme ve skutečnosti byli navedeni na falešnou stopu. K obezřetnosti vůči tomu, co vidíme, co slyšíme a co si z toho na základě znalosti klasických vyprávěcích norem vyvodíme, jsme přitom vedeni již od vtipné scény na Kubě, která je Kubou jen napůl. ___ Podstatnou část zápletky můžeme vnímat jako jeden velký MacGuffin, jenž postavy akorát svádí z cesty vedoucí rovnou k cíli. Ale podobně jako třetí díl, i Rogue Nation je akčním filmem o akčních filmech, který na konstrukci nesoucí jeho akční scény sám upozorňuje. Ví, že my víme. Zná pravidla hry stejně dobře jako diváci a proto je uzpůsobuje vlastním potřebám a nebojí se od nich ani výrazně odklonit (zklidnění tempa a „multiplikace“ padouchů ve druhé polovině). Pro nás je ovšem podstatné, stejně jako u Hitchcockových filmů (se srovnatelně nepravděpodobným zápletkami), nakolik je tato hra s pravidly zábavná a napínavá. Za sebe mohu napsat, že maximálně. 90%

Radost ze smutku. Radost z animace. Radost z objevování nového světa. Postupné poznávání pravidel Rileyina vnitřního vesmíru (nejsdílnější je film v tomto směru ještě před úvodními titulky), zábavného tím, jak vypadá a k čemu všemu svou odkazuje (psychoanalytické metafory typu továrny na sny, moderní výtvarné umění, disneyovky z 50. let) je nenásilně zakomponováno do dobrodružného příběhu o vznikajícím přátelství. Legrační pády, napínavé akční scény, vtípky s „údržbáři“ mysli nebo blbnutí s Bing Bongem – který sice představuje "jarjarbinksovsky" otravnou postavu, ale tvůrci si to uvědomují – nejsou samoúčelné a pomáhají v zevrubnějším poznání Riley (všimněte si, nakolik je její identita určována hraním z podstaty velmi akčního a kontaktního ledního hokeje, který rozhodně nepředstavuje tradiční zábavu dívek z amerických filmů). Bavíme se tak paralelně dynamikou vztahů mezi postavami, tím, co se děje i tím, jak to celé funguje. Dění „uvnitř“ má přitom přímý vliv na dění „venku“ a vztahová i dějová linie jsou tak zdvojeny, takže je stále čemu věnovat pozornost a nehrozí, že by filmu spadnul řetěz. Své opodstatnění má skutečnost, že ani jeden z paralelně běžících příběhů nenabízí tradičního padoucha. Řešení dívčiny vnitřní emocionální krize netkví v překonání/odstranění překážky, ale v jejím akceptování za součást vlastní osobnosti (totéž v dospělé verzi jsme nedávno viděli v Divočině). Málokterý americký, natož americký animovaný film, si kdy dovolil takto zpochybnit materialisticky orientovanou ideologii individuálního štěstí a tvrdit, že bychom si měli vážit i negativních emocí (nikdy nevíte, kdy vám zlost proměněná v letlampu může zachránit život). Pocit štěstí zde oproti většině feel-good žánrovek není cílem a řešením, ale pouze prostředkem k nalezení vnitřního klidu. Ten přitom nevyplývá výhradně z vlastních rozhodnutí jednotlivce. Jak si Riley uvědomí díky vzpomínce na hokejovou prohru následovanou utěšováním rodičů a povzbuzováním kamarádů, radost a smutek nejlépe spolupracují tehdy, máme-li se komu svěřit. Jak si ve skutečném životě často uvědomíme až zpětně, mnohem později než Riley, štěstí jsou ti druzí (a peklo též, ale o tom v nějakém jiném filmu). Díky tomu nová pixarovka promlouvá ke všem generacím, aniž by byla na okamžik návodná a okatě nás poučovala, jak správně žít. Přesto nedokážu odhadnout, nakolik si film tematizující (a velmi nápaditě vizualizující) nostalgii za dětstvím, užijí děti. Pro mne zatím jeden z nejsilnějších letošních filmových zážitků. Ano, byl jsem dojat. V tomto případě to ale nevnímám jako své podlehnutí citové manipulaci, nýbrž jako důkaz toho, že film bezchybně fungoval na všech úrovních a dovedl mne přesně do toho emocionálního rozpoložení, o něž tvůrci usilovali. 85%

Fight Club meets The Virgin Suicides. Podobně jako v případě TFiOS jde, v mezích žánru, o vkusnou zábavu se sympatickým obsazením, chvályhodným poselstvím a patrnou snahou dekonstruovat některé konvence filmů pro teenagery. Podobně jako ve TFiOS zde dospívající mluví jako dávno dospělí, tón vyprávění není konzistentní, vypravěčův knižní komentář předžvýkává všechny důležité myšlenky, mnohé scény nadbývají a některá klišé jsou porušena jen za tím účelem, aby mohla být naplněna klišé jiná. Pokud bychom ve srovnávání s předchozí adaptací Greenova románu pokračovali, Papírová města mají díky hudbě a přesnému střihu rozhodně lepší rytmus a svou neobvyklou vyprávěcí strukturou (prolog, tři akty s vlastními překážkami a vyvrcholením, epilog) nás neustále drží v očekávání, co bude dál. Na „záškodnickou“ komedii o pomstě plynule navazuje komedie středoškolská, která vyústí v road-movie, jejíž tečku tvoří kritika stereotypních rolí, které dívkám v teenagerských filmech zpravidla náleží. Ačkoli cca po 40 minutách zmizí z příběhu, Margot de facto zůstává až do konce hlavní a nejzajímavější postavou vyprávění, která zdánlivě určuje směr Quentinovy cesty k objevení sebe samého a představuje klíč k ústřední myšlence (jak naznačuje i filmový plakát nebo obálka prvního amerického vydání knihy). SPOILER. Teprve ve finále vyjde najevo, že celé dobrodružství ve skutečnosti nebylo předem připravenou hrou – tu z něj ve vlastních očích učinil Quentin, zaslepený vlastním konstruktem ideální dívky. Právě sebe-uvědomělé závěrečné upozornění na ambivalentní postavení žen v teenagerských filmech (díky nim se mužští hrdinové mění, ale samy svůj příběh nemají) mi na Papírových městech přijde nejpodnětnější. KONEC SPOILERU. Aby byla metaforická rovina příběhu (důležité nejsou nereálné cíle, za nimiž se ženeme, ale to, co máme) srozumitelnější, vypomáhají si tvůrci midcultovými odkazy na Bílou velrybu. Jinak se ovšem přehnané důležitosti a předstírání hloubky dokázali vyvarovat komediální nadsázkou a odbočkami ke gross-out komedii. Také jejich zapracování do vnímavého příběhu o vystoupení z naší komfortní zóny dělá z Papírových měst osvěžující přírůstek do kategorie filmů pro teenagery. Spadat do cílové divácké skupiny, byl bych nadšen. Takhle jsem "jen" příjemně překvapen. 70%

Debutující scenárista Kurt Sutter dává originalitě hned v prvním kole tvrdé K.O. (Vše podstatné je vlastně prozrazeno již v úvodních titulcích, z nichž není těžké odtušit, že Whitakerovi připadne důležitější role než Rachel McAdams, pročež jen čekáte, kdy se objeví na scéně a zda doopravdy bude hrát tu roli, která by mu logicky měla připadnout.) Po úvodním dějovém zvratu, který je prozrazen v traileru, následuje učebnicový příběh o vykoupení a druhé šanci. Protagonista musí nejprve padnout na dno, aby se mohl znovu postavit na nohy, najít vnitřní rovnováhu a utkat se s antagonistou. Dílčí úspěchy ve sportovní linii jsou tlumeny neúspěchy v linii vztahové (odcizující se dcera), takže hrdina má stále co řešit a divák je stále „zaháčkován“. Od prvního Rockyho se Bojovník liší pouze tím, že vzestup boxera, který nebojuje o srdce své milé, ale o důvěru dcery, začíná až poté, co se z bohatého stane chudým. Jestli tím chtěl Sutter, jenž sám pochází z chudé rodiny, sdělit, že opravdoví boxeři nebojují kvůli slávě, ale z lásky ke sportu, není jednoznačné. Billy se totiž očividně nehodlá spokojit s tím, že by měl po zbytek života trénovat kluky z chudinských čtvrtí. Stejně málo kritický je film vůči sebedestruktivní povaze bojových sportů (nejen ve srovnání se Zuřícím býkem nebo nedávným Honem na lišku). Zápasy jsou sice díky reportážně dotěrné kameře a naturalistickému herectví Jakea Gyllenhaala nepříjemně kontaktní, ale ve výsledku přinášejí hlavně katarzi, nikoliv bolest. Aneb jednou bojovník, navždy bojovník. Plně chápu a uznávám existenci podobných sebeaktualizačních a sebepotvrzujících melodramat, zvlášť když nejsou urážlivě hloupá a řemeslně ani vypravěčsky jim nelze nic moc vytknout, zároveň si ale říkám, k čemu jinému je v dlouhodobější perspektivě dobrá další variace téhož tématu a téhož schématu, než k tomu, aby pár hercům vynesla nominaci na Oscara. Zvlášť u odměřeného Whitakera, který začíná hrát podobná zosobnění stáří a moudrosti jako Clint Eastwood (jehož Million Dollar Baby nabízí mnohem méně samoúčelný dějový zvrat), by mi ani nevadilo, kdyby nezůstalo jen u nominace. Gyllenhaal se o nějakou cenu chvílemi snaží až moc. Jako ostatně celý film. 60%

Wilderovsky uzavřený příběh, kdy nevíme a ani nepotřebujeme vědět, před čím manželé prchají na venkov. (Za čím přijíždějí, vidíme v závěru, v karikatuře idylického vidlákova.) Humor není, oproti obyčejným buranským komediím, založen výhradně na konfrontaci upejpavých měšťáků s křivozubou venkovskou verbeží. Jedni i druzí jsou stejně směšní a stejně málo lítosti jsem cítil, pokud šlo o násilí na nich činěné. Soucit by řadu drsnějších slapstickových gagů (rybaření) zazdil, což by byla vzhledem ke zručnosti, s jakou Hill pády, skoky a údery servíruje, veliká škoda. Plynulému komediálnímu toku nemálo pomáhá vyšší produkční hodnota, slyšitelná díky Bernsteinově hudbě a viditelná díky Ondříčkově kameře (ony těžko popsatelné scény vtipné zásluhou souhry nedění v popředí a dění v pozadí). Venkovská krajina je zde především místem setkání se smrtí, tedy určitým návratem k přirozenosti zakryté nánosy civilizační přetvářky, což ovšem nestaví do příznivějšího světla Andyho pitomé chování u krbu, ve skutečnosti pouze neobratnou scénáristickou kličku, způsob, kterak posunout příběh do vážnější roviny (ochlazení vztahů symbolicky přichází s podzimem). Na city působící poslední třetina z výše uvedených důvodů (proč se dojímat nad člověkem, kterému jsme se dosud smáli) selhává a s tím drhne i tempo. Finále, nesoucí cynické poselství, že peníze smrdí méně než zetlelý nebožtík, ovšem mnohé napravuje. Milovníci grotesek a dobře načasovaných vtipů obecně nechť se nenechají odradit zdejším průměrným hodnocením. 80% Zajímavý komentář: Oskar

Slow west, young man. Jestliže většina westernů sleduje ustavování civilizačního řádu v divočině, Slow West se tomuto schématu nezpronevěřuje, ale zároveň jej problematizuje. Stejně jako řadu dalších klasických westernových elementů. MacLean zobrazuje Divoký západ bez lesku a idealizování, ale zároveň s respektem k zákonitostem klasických zástupců žánru – od Forda a Hawkse po Peckinpaha (podobně jako u Forda je zde například středobodem vyprávění žena). ___ Jay se od Silase učí, jak pít, střílet a přežít v divočině, na kterou je díky cestovatelské příručce možná připraven teoreticky, ale rozhodně ne prakticky. Aby zůstal naživu, musí přijít o svou nevinnost, přestat být naivním romantikem. Silas na druhou stranu díky mladíkově nesobeckému uvažování (na rozdíl od všech ostatních postav mu nejde o vlastní prospěch, ale o život Rose) opatrně přehodnocuje svůj nihilistický postoj ke světu. Možná civilizace ještě není odsouzena k zániku. Vývoj obou postav potvrzuje slova jednoho ze Silasových bývalých parťáků o padajícím andělovi a ďáblovi na vzestupu. ___ Kontrast mezi oběma muži, mezi divočinou a civilizací, mezi dynamickými kompozicemi a statickou kamerou, mezi naturalismem a magickým realismem (zvláštní náhody, podivná setkání, nápadné biblické odkazy), mezi syrovým násilím a fraškovitým humorem, pohání vyprávění spolehlivěji než přestřelky a fyzická akce. Většina příběhu se odehrává ve zvláštním zastaveném čase před akcí, před tím, než se něco zásadního přihodí. Když pak konečně zaútočí Indiáni nebo přijde déšť, je to svou náhlostí překvapující a hodně to pomáhá rytmu nepříliš dějového, do značné míry epizodického filmu, který je sice pomalý, ale zároveň velmi živý. ___ Nečekaná setkání a střídání obtížně slučitelných nálad (strach, humor, patos) zároveň odpovídá Jayově prožitku z (doslova) Nového světa. Je zmaten a nepřipraven, a protože se nechová jako protřelý kovboj, opakovaně se ocitá ve značně nestandardních situacích, na něž reaguje odlišně, než bychom ve westernu čekali (lovcům Indiánů, kteří na něj míří zbraněmi, se zdvořile představí, když omylem zabloudí do cizího tábora, zůstane v něm dost dlouho, aby si vyslechnul historku jako z Jarmuschova Mrtvého muže apod.). ___ Setkání akcelerující proměnu obou ústředních postav jsou – jako i zbytek filmu – natočena se stejnou úsporností, s jakou mezi sebou Jay a Silas komunikují. Sdělují si jenom nejnezbytnější slov a cokoli je řečeno, má význam pro vyprávění. Strohý styl filmu dává vyniknout nejen suchému (a někdy krutému) humoru, ale i režisérovu výtvarnému citu. Ví, kam výmluvně rozmístit figury, jak výstižně pracovat s barvou, kdy záběr projasnit nepřirozeně jasným světlem a kdy jej ponořit do tmy. Díky kompozicím připomínajícím malby amerických krajinkářů je radost film sledovat i tehdy, nezobrazuje-li nic výživnějšího než dva muže jedoucí na koních pomalu krajinou. ___ Vyladěnou malbu bez barvy nebo tahu navíc asociuje celý Slow West. Má mnoho vrstev, které jsou spolu v harmonii, jaká u debutů nebývá obvyklá. Apendix: Milovníky poezie by mohlo zajímat, že Silas ve filmu recituje báseň The Haunted House od anglického autora Thomase Hooda. 80% Zajímavé komentáře: Anderton, eye candy

„Kdo má moc?“ Schorm s Mášou svou skepsi ohledně společenského vývoje přenesli na postavu posledního velkého idealisty, muže, který ještě věří. Čemu ale vlastně? Hesla, jichž užívá, ztratila svůj obsah. Společnost, k jejímuž vybudování chtěl přispět, se ukázala být nedosažitelnou utopií. Převážila maloměšťácká morálka. Každý si hledí svého. Hlavně, aby bylo co jíst, co pít, a s kým spát. Mladí veškerými ideály nihilisticky pohrdají, je v nich nahromaděná jenom energie negativní, neproduktivní. Životní cíle ještě nemají. Starým chybí k provedení změn vůle a síla. Životní cíle už nemají. Generační paralely jsou zřejmé, nejde o záležitost určitého věku. Společnost ztratila kontakt s autentickým životem (proto působí tak komicky výlet městských intelektuálů na venkov) a utápí se v přízemnosti. Jarda může tomuto vyprchání ideálů a masovému vzdání se zodpovědnosti buď bezmocně přihlížet, nebo se přizpůsobit. Jakkoli se ale rozhodne, nebude tím popírat vlastní individualitu? Protagonistovo střízlivění je pomalé, bolestivé a Schormem pozorované bez zaujatosti. Nahlíží sice do hrdinova soukromí a neopouští jej ani ve chvílích blaženosti nebo naprosté beznaděje (první, uvolněnější herecká poloha podle mne Kačerovi svědčí lépe než druhá, záměrně teatrální), ale činí tak v zájmu větší plasticity překládaného morálního profilu. Nesoudí. Podobně jako v jeho pozdějších filmech, na Schormovu posedlost ústřední myšlenkou, filtrovanou skrze hlavní mužskou postavu, doplácí postavy vedlejší. Zejména Věra, která navzdory dobře odstíněnému výkonu Jany Brejchové zůstává jednorozměrnou figurou utěšovatelky, šířící okolo sebe veskrze pozitivní vlny (černou barvu ke zvýraznění její bělosti do filmu vnáší absolutně marnotratný Bořek Josefa Abrháma). Přes dílčí zjednodušení a formální prostotu jde v jádru o silnou a nadčasovou výpověď o člověku a zničujících důsledcích jeho dialektické vazby na společnost. 75% Zajímavé komentáře: Radko, Hwaelos