Matty

Komedie rozpaků. Aura se snaží navázat dialog s domovem, kterému přestala rozumět, ale bez kterého zároveň ještě nedokáže existovat. Neví, jak se uchytit v dosud neprobádaném světě lidí, kteří dokončili vysokou. Potřebuje vědět, že někam patří a je někým žádaná. Celý film si snaží vydobýt zpět pozici dcery, získat od matky povolení spát v její posteli, být zase jejím dítětem. Alespoň na chvíli. Nejde z její strany jenom o projev strachu ze zodpovědnosti a citové nejistoty, ale také nesamostatnosti, neschopnosti vidět skrze své vlastní také problémy druhých, potřeby být někým vedena. Mohu-li soudit ze své divácké zkušenosti, pro osobu stejného věku a výchozí pozice, jakou má Aura, je Nábyteček filmem příjemným i protivným současně. Příjemným, protože se v jeho mikrosvětě trapného mlčení, ostychu a nepatřičnosti lehko zabydlí, protivným, protože ji konfrontuje s vlastní nedospělostí, parazitováním na cizím úspěchu a neustálým hledáním cest, jak si usnadnit život. Na co ale skutečně máme ve svém věku a postavení nárok? Proč považujeme za nepřijatelné být osamělí, bez moci a bez peněz? Nepoučitelné, negativistické a sebou samými pohlcené postavy jsou vzorovými i varovnými příklady. Lena Dunham ukazuje holou pravdu (ač ještě ne tak „holou“, jako později v Girls) bez moralizování, ale zároveň bez jakéhokoli romcomového zjemňování. Ukazuje opravdové lidi, jejichž rozporuplné charaktery nelze posoudit a odsoudit jednou větou. Stejně výmluvná a přitom víceznačná je kamera, které se daří kompozicí záběrů a zapojením mizanscény vystihnout rozpoložení i situaci postav (chladně elegantní rámování bytu jako několika aseptických kójí, na nichž není nic domovsky hřejivého). Nebudete-li se cítit trapně kvůli postavám, prostředí, v němž žijí, na vás pocit nepatřičnosti spolehlivě přenese. 85%

When things go wrong… K poznání, že nevěra se nevyplácí a problémy s komunikací mohou mít fatální následky, docházejí postavy Zbytečné krutosti brutálně přímočarou cestou. Coeni ohlodali konvence filmu noir až na dřeň. Nezdržují se uvedením do děje a představováním aktérů, o nichž víme všehovšudy jen to, jak se jmenují (a že Ray sloužil v armádě, čemuž odpovídá jeho uvažování). Vyprávění s jednoduchostí městské legendy, kterou si mezi sebou lidé povídají, je díky tomu otevřené širokému spektru interpretací a zároveň si můžeme na té nejzákladnější úrovni vychutnávat, jak nás film drží v napětí a neřešit psychologii a sociální zázemí bezradných, osudem stíhaných postav. Byť jde o tuctovou historku o nevěře a pomstě, naši pozornost udržuje kromě formálních ozvláštnění (nájezdy kamery, neobvyklé úhly, práce s hloubkou pole) fakt, že se události zdaleka nevyvíjejí podle očekávání. Některé zvraty přicházejí dříve než bychom čekali, na jiné nedojde vůbec (zapomenutý zapalovač nesehraje předpokládanou roli) a události mají vinou neinformovanosti postav velmi nečekané konsekvence (o mistrném vytváření zápletky na základě toho, co která postava ví nebo si myslí, že ví, by se daly psát dlouhé narativní analýzy). Zbytečná krutost je přes zdání jednoduchosti opojně promyšleným thrillerem pro poučeného diváka, který ocení, že se jej tvůrci nesnaží vyvést z konceptu lacinými triky. Namísto nich volí nečekané změny nálady (bizarní dialog o Martyho anální povaze, škodolibě černý humor), scény napínavé svým trváním (a z něj vyplývajícím očekáváním, kdy se „to“ stane) prudce ukončují úsporným střihem, který nás ladně přenáší v čase i prostoru. Nejen rytmicky vyrovnaný, ve vytváření napětí originální a nepředvídatelný film je příkladem zralého debutu filmařů, kteří vědí, co chtějí. Následující žánrové revize od Coenů jsou sice vtipnější a příběhově propracovanější, logicky ale již ne tak krvavě jednoduché a svou jednoduchostí očistné. 85% Zajímavé komentáře: Lavran, ScarPoul, tomtomtoma, TotalFilm

Mělo to skončit kočkou. Chápu, že se tvůrci museli držet knižního konce, ale vyznění filmu není jen v rozporu s proměnou, kterou Katniss v posledních dvou dílech prošla (zmínka o nočních můrách coby připomínce PTSD je s ohledem na kýčovitou stylizaci scény dost nepřesvědčivá). Zároveň umrtvuje veškerý „emancipační“ potenciál celé série, když za ideální stav vydává ten nejpitomější genderový stereotyp. Podobně nedávno Eastwood posledními minutami zazdil Amerického snipera. Jinak přitom jde o vcelku uspokojivou snahu natočit YA blockbuster, který odmítá jisté žánrové konvence (neokázalý začátek, nejepičtější akce dlouho před atypicky intimním koncem, rozmlžená hranice mezi dobrem a zlem) a má co říct i dospělým (válečná propaganda, zánik starého světa, překrývání reálných vzpomínek mediálními reprezentacemi). Film stejně jako první část Síly vzdoru začíná nezvykle temnou a nebombastickou scénou, ve které je stanoven směr vyprávění. Katniss musí získat (v doslovném i přeneseném významu) zpět svůj hlas, který posledně ztratila. Přesto po většinu filmu není její kontrola nad situací tak velká, jak si představuje a jak naznačuje i její heroizující rámování (na střed, aby dominovala celému záběru a zároveň čněla nad ostatními postavami) a časté záběry její tváře přes celé plátno. Katnissina cesta osobní pomsty je z velké části shora řízeným propagandistickým spektáklem pro masy, v podstatě dalším ročníkem Hladových her, s troskami Kapitolu coby novou arénou. Iluze svobodné volby a boje za spravedlivou věc není zničena tak důsledně, jak sliboval předchozí díl, ale film pořád jde o sympaticky netuctovou pobídku k zamyšlení nad velkovýrobou popkulturních rebelů, jimž uniká, že nebojují proti systému, ale v rámci něj. 75%

„Order shall be restored.“ Předposlední díl Hunger Games možná nepředstavuje nejelegantnější ukázku hollywoodského vyprávění – celý film je nakonec nenaplněným příslibem něčeho ohromného –, ale v rovině mediální sebereflexe nabízí dost podnětů, abyste měli nad čím přemýšlet ještě mnoho dnů po zhlédnutí. Nočními můrami stíhaná Katniss nezískává vnitřní klid nalezením spřízněné duše a aktivním převzetím kontroly nad situací, ale akceptováním mediální role, která pro ni byla vytvořena. Pomocí šatů, počítačových efektů a bojovných replik se mění v účinný nástroj revoluce, v aktérku uměle zkonstruované reality, kterou sama postupně přestává vnímat jako něco cizorodého, oddělného od skutečného světa. Postupně se svou rolí přijímá i slovník svých stvořitelů a své chování uzpůsobuje (všudy)přítomné kameře a zájmům revoluce („Tady netoč. Nemůžu jim pomoct“). Ze situací, v nichž se trpně ocitá a z toho, jak se k ní vztahují ostatní postavy (i za její přítomnosti o ní mluví ve třetí osobě, starají se primárně o to, aby dobře působila na propagačních videích), je zřejmá její pozice pouhého symbolického objektu. Na city hrající příběh je uzpůsobován jejím spontánním rozhodnutím, což ji v podstatě znemožňuje vystoupit z příběhu. Neuvědomuje si přitom, že její osud zrcadlí osud Peety, že se sama stala kočkou tupě nahánějící světlo (možná zbytečně nápadná metafora, ale zároveň dost jasná indicie, že je chybou přistupovat k filmu jako ke klasické žánrovce). Vyrábění rebelky a prodávání revoluce se přitom děje paralelně na dvou úrovních (vnětextové a mimotextové) a film nám „jakože“ dává nahlédnout do zákulisí vlastního vzniku. Po strhující akční scéně v jinak nezvykle nespektakulárním, pomalém a znepokojivě ztišeném filmu jsou tytéž záběry útoku na rebelskou nemocnici přesazeny do kontextu propagandistického „týdeníků“, který by měl manipulovat davy, stejně jako jsme se před chvíli nechali zmanipulovat (strhnout spektáklem) my. Kamera Katniss „reportážně“ pronásleduje i ve scénách, kdy v diegetickém prostoru nikým natáčena není. Splývání stylu snímání vede k dalšímu setření hranice mezi propagandou pro obyvatele Panemu a pro nás. Zakončení filmu varujícího před zaměňováním autentického a uměle vyrobeného televizním přenosem, který má zakrýt, k čemu mezitím dochází ve skutečnosti, pak můžete vnímat jako vrcholný akt neupřímnosti průmyslu postaveného právě na podobném překrývání reality, nebo jej přijmout jako důmyslnou rebelii v mezích možností velkostudiového hollywoodského vyprávění. Žádnou rebelii by si tvůrci ovšem nemohli dovolit, kdyby nešlo o adaptaci bestselleru těžícího právě z poptávky po příbězích vzdoru proti starému řádu, jehož mnohasetmilionové tržby jsou dopředu zaručené. 80% Zajímavé komentáře: kiddo, Morien, MessiáŠ

„Podojíte Amálku, dostanete zmrzlinu!“ Muž bez vlastností, morálních zásad a politické vize, zato s takřka neomezenou mocí (oslovení „šéfe“, asociující normalizační komedie, například používá zásadně ironicky, jako sebepotvrzení, že skutečným šéfem je pouze on sám). Klusák nepředkládá nezaujatý portrét Babiše, ale varování před hrozbou, kterou všepožírající „žraloci“ Babišova typu představují pro demokracii (vyprávěcí oblouk výstižně poskytlo Babišovo „pozření“ Rady). V souladu se svým názvem film rozkrývá zejména síť vztahů, které „českému Donaldu Trumpovi“ pomáhají udržet se na vrcholu. Valnou část materiálu tak tvoří Babišova setkání s lidmi z oblasti politiky, byznysu nebo médií („nezávislí“ novináři z ČT a Novy, Macháček z Lidovek). Podlézavost lidí, které si Babiš drží ve svém okolí, vyvažují mluvící hlavy jeho oponentů, sloužící také jako pojistka proti monotónnosti. Mnoho jiných možností, jak dokument učinit konfrontačním, Klusák vzhledem k Babišově neochotě vést dialog (natož připustit něčí opačný názor na věc) zřejmě neměl. Zároveň je třeba dát Babišovi za pravdu, že nebylo úplně košer požádat ho o přímé vyjádření až poté, co byl film dokončen. Závěrečná názorová výměna s režisérem na druhou stranu nijak nenarušuje obraz Babiše jako amorálního populisty, který namísto argumentů ve svůj prospěch napadá ty, kdo stojí proti němu, a které si nemůže koupit za peníze, knihy a koblihy. Kromě toho je pravděpodobné, že kdyby Klusák šel proti protagonistovi stejně otevřeně od začátku natáčení, Babiš by si dříve uvědomil to, co jej nejvíce znepokojuje – svou absenci kontroly nad vlastním mediálním obrazem. Právě nejistota ohledně toho, jak navenek působí, co a jak říká (a možná i obava z kritiky a jejích důsledků), je zřejmě jedním z důvodů jeho neochoty být viděn a slyšen někým jiným než lidmi, jejichž přízeň si koupil. I díky pohotové kameře, vytvářející včasným užitím zoomu nebo zaměřením pozornosti mimo jádro dění (zívající muž na poradě) vtipný doprovodný obrazový komentář, má film ostřejší satirické hrany než se navenek zdá. Kamera zároveň svým „stíháním“ netrpělivého, pořád někam spěchajícího Babiše dává za pravdu Krnáčové, která obdivuje politikovu pracovitost, děsivou ovšem tím, k jakému cíli je napřena. Nejlépe jej pojmenuje jeden přeřeknuvší se občan, když promluví o tom, jak by měl Babiš řídit „svůj stát“. Důvodů, proč by jiní lidé měli vynaložit nemenší úsilí k tomu, aby Babiš žádný stát nikdy neřídil, nabízí Matrix AB nepřeberné množství.

Deppův bostonský upír zosobňuje v příběhu s nápadnými náboženskými podtóny neodolatelně svůdné zlo, které si vás díky svému charismatu získá na svou stranu snáze než nudné dobro. Stejně jako ambiciózního, ale prozatím neúspěšného Connolyho. Nedá se ale říct, že by agent FBI představoval protagonistu příběhu, jehož očima bychom dění sledovali a s kterým bychom se měli sžít. Kamera si od něj drží stejný odstup jako od ostatních postav, do jejichž vnitřního světa také nemáme přístup (například v podobě flashbacků nebo vnitřních monologů) a vnímáme je pouze zpovzdálí, spíše jako pozoruhodné objekty k pozorování než jako aktéry vyprávění. Výjimku, kdy vidíme tváře herců zblízka, představují scény násilí. Zděšené výrazy těch, kdo jsou svědky Burgerova sadismu, svědčí o jejich vědomí, že se sami mohou lehko stát příští obětí. Do tváří vidíme také obětem, které jsou společně s manželkami, vystavovanými psychickému nebo fyzickému násilí, jedinými postavami, s nimiž můžeme soucítit. Příznačně jde o postavy nejbezmocnější, které nemohou nic ovlivnit, a nezbývá jim, než se na příchod zla připravit třeba četbou Vymítače ďábla (jako Connolyho žena). Odměřený vizuální styl filmu, založený na velmi pomalých jízdách kamery, statických širokoúhlých záběrech a slabém nasvícení, odpovídá snaze o odměřenou procedurální rekonstrukci toho, proč bylo výsledkem spojenectví mezi FBI a Bulgerem tolik mrtvých, a přispívá k plíživě pomalému tempu vyprávění. V přístupu k faktům dokumentaristicky věcný, maximálně popisný film, který si od postav drží zdrženlivý odstup, namísto uceleného vyprávění nabízí fragmenty, jež si musíme sami pospojovat, a svět organizovaného zločinu rámuje bez snahy o podmanivou podívanou. Nenabízí očekávané žánrové potěšení a vyžaduje více spoluúčasti než byste od filmu s Johnnym Deppem očekávali, ale tím spíše s vámi zůstane déle než snímky, které jdou divákům vstříc a nekladou na ně velké nároky. 75%

Spielbergova buranská variace na Dr. Divnolásku (k němuž přímo odkazuje postava Slima Pickense) je podobně přepálená jako některé příliš ambiciózní ansámblové válečné filmy z 60. a 70. let (Příliš vzdálený most, Tora! Tora! Tora!, Nejdelší den). Oproti nim si ale 1941 svou nabubřelost dobře uvědomuje a počínaje úvodní scénou, parodující pouze čtyři roky staré Čelisti, dává na srozuměnou, že se scenáristé i režisér drželi motta „anything goes“. Pokud po celou dobu zůstává klíčovým slovem „nestřídmost“, pak ve snaze oživit anarchistický odkaz slapsticku a zároveň předvést hyperbolizovanou verzi toho, co Hollywood běžně provádí s historickými fakty (právě Hollywoodu je v souladu se sebe-shazujícím humorem filmu hlavním terčem japonské ponorky). 1941 je zaručeně nepravdivou rekonstrukci událostí, k nimž v LA (ne)došlo v únoru 1942. Zatímco generál se v kině dojímá na Dumbem, vojáci namísto nepřátel nahánějí holky a do držky si dávají mezi sebou navzájem. Jak dokládají dobové recenze, americká společnost na tohle znevažující, „italské“ chcete-li, pojetí války nebyla připravena. Neúcta k historickým faktům ale není hlavním problémem filmu (naopak mě mile překvapilo, že právě Spielberg použil americký patriotismu jako základ pro ryzí frašku). Více vadí, že ztřeštěné řetězení různě zkázonosných nedorozumění navzdory zručné režii, slušným trikům a znamenité hudbě (která se vysmívá i klaní soundtrackům vážných válečných filmů) pro svou monotónnost dost rychle omrzí. Není postavy, natož dějové linie, která by vyprávění scelovala, mnohé skeče jsou natahované a samoúčelné a celkově je film mnohem méně vtipný, než by dle papírových předpokladů měl/mohl být. Přesto je pozoruhodné sledovat 1941 třeba jako nedokonalý prototyp současných blockbusterů, které rovněž vrší jednu atrakci na další. Poetiku animovaných grotesek (a dnes taky mnohých videoher) dokázal Spielberg do celovečerního filmu zdárněji přenést (nepřekvapivě) až v animovaném Tintinovi, v němž nepřetržitý akční chaos působí mnohem organizovaněji. 60%

„Personally, I think you're a fucking idiot.“ Když mi bylo deset, považoval jsem Skálu za nejlepší akční film všech dob. Svůj názor bych s odstupem mnoha let neměnil. Jiné jsou jen důvody, proč Bayův (a Bruckeimerův a Simpsonův) mistrovský kus obdivuji. Stvořil svět, v němž je vše podřízeno maximálnímu akčnímu zážitku. Rozhodnutí postav nemusí (a ani nedávají) moc smyslu – je hlavně potřeba, aby jejich jednání dobře vypadalo (charakteristické kroužení kolem herce z podhledu nechybí) a generovat další akční situace. Skála je i přes ambiciózní délku a poměrně dlouhou, ovšem později plně zužitkovanou expozici (na Alcatraz se definitivně přesouváme až po hodině) strhující od první do poslední minuty. Ať díky souběžně probíhajícím akcím, hned zkraje stanovenému a průběžně připomínanému deadlinu nebo neúnavně šlapajícímu soundtracku, který filmu mění v hotový Zimmerfest. Šanci na vydechnutí nemáme zejména díky bravurní rytmizaci filmu. Nejprve každých deset minut, ke konci v ještě kratších intervalech se objeví nová překážka/postava učiní klíčové rozhodnutí/situace zvážní. Různorodé akční scény (automobilová honička, přestřelky, souboj muže proti muži) odhalují nové informace a posunují vyprávění. Kromě horizontálního pohybu vpřed dochází k vertikálnímu prohlubování pouta mezi Goodspeedem a Masonem (dynamika jejich vztahu se ve druhé polovině stává jedním z motorů vyprávění) i našich znalostí o postavách a jejich motivacích (Ed Harris rozhodně nehraje jednorozměrného superpadoucha, první záběry naopak naznačují, že by mohl být hrdinou filmu). Film, který ve druhém plánu tematizuje otcovskou zodpovědnost a nabízí svérázné vypořádání se s vietnamským traumatem, se zkrátka neustále mění a vyvíjí, nepřestane nás držet v napětí a překvapovat a na okamžik neustrne. Connery hláškuje ostošest, drahá auta jsou vesele demolována, padouši invenčně zabíjení. Vtip a důvtip vybroušeného scénáře (na kterém se kromě mnoha jiných podílel i Aaron Sorkin) přitom Skálu nemění v lehkou zábavu, ve které by o nic nešlo, ani v přechytralou sebereflexivní dekonstrukci žánru. Obojí hlavně pomáhá se zlidštěním a lepším prokreslením hlavní dvojice (v kontrastu se smrtelnou vážností vojáků nebo lidí z vedení FBI). Za všemi těmi okázalými výbuchy, troufalými heroickými činy a šílenými plány na vyhubení lidstva po celou dobu vnímáme uvěřitelný lidský element, díky kterému nás nepřestává zajímat, co se děje a co se bude dít dál. Dokonale vyvážený mix bondovky, westernu a buddy movie. 95% Zajímavé komentáře: POMO, Marigold, Niktorius, SeanLSD, Vronsky Acrobat

Intelektuálové sobě. Martin Scorsese opět píše milostný dopis (za asistence střihače Davida Tedeschiho). Jeho adresátem tentokrát není Elia Kazan ani žádný jiný americký či italský režisér, ale redakce kulturně-společenského magazínu The New York Review of Books. Nejde o snahu rozkrýt politicko-ekonomický kontext, v němž časopis vznikal a vzniká, nýbrž o vyjádření obdivu k jednomu konkrétnímu titulu i k serióznímu kritickému psaní jako takovému. Namísto lineárního přehledu událostí tvůrci po úvodním shrnutí vzniku NYRB skáčou v rámci vágně vymezených tematických bloků od jednoho článku, který vyvolal rozruch, k dalšímu. Kde je to možné, nejsou opoziční pohledy na dobové dění prezentovány jenom čteným slovem a komentáři autorů, ale také obrazem. Díky archivním materiálům z různých pouličních nepokojů tak film netvoří jenom mluvící hlavy, jakkoli jim stále patří největší prostor. Formálně ani obsahově není film srovnatelně konfrontační jako živé diskuze, které vzbudily některé texty. Namísto vyvolávání polemiky The 50 Year Argument jen z jednoho (liberálního) úhlu pohledu rekapituluje, co se stalo. Pro čtenáře NYRB půjde o 97 minut strávených v příjemné společnosti oblíbených autorů. Diváci neznalí newyorské intelektuální scény párkrát souhlasně přikývnou, ocení, že někdo natočil dokument o inteligentních lidech živících se psaním nepopulárních názorů, ale předplatiteli NYRB se pravděpodobně nestanou. Srovnatelně elitářská záležitost jako Scorseseho portrét Fran Lebowitz Public Speaking, který rovněž neprojevil moc snahy jít vstříc lidem, kteří se vezou na jiné myšlenkové vlně. 65%

Odměřená kamera funguje jako pojistka proti exploataci chudoby, jaké se dopouštějí tvůrci jiných sociálních dramat. Obrazy bídy, ve které Koza žije, navíc nikdy nepodbarvuje patetická hudba. Kromě úsečných replik typu „Nežúvaj, žer,“ slyšíme jenom zesílené ruchy prostředí. Nejlépe je pak neochota dělat z příběhu boxera vracejícího se do hry působivou podívanou patrná ve snímání zápasů v celcích, s kamerou daleko od boxerů. Oproti filmům jako Zuřící býk, v nichž se ocitáme přímo v ringu, zde kamera zůstává netečně stát vpovzdálí a k boxerům se postupně nepřibližuje. ___ Někdy je větší pozornost než vlastnímu zápasu věnována divákům, žijícím zjevně v lepších podmínkách než Koza. S tím souvisí další odchylka od konvencí boxerských dramat. Tělo tady nepředstavuje průběžně zdokonalovaný bojový nástroj, ale objekt exploatace o hodnotě pár stovek eur. Sebedestrukce za peníze druhých je rámováno jako činnost stejně málo důstojná jako sběr starého železa, čímž je nepřímo podtrháváno Kozovo sociální vyloučení. Jeho izolovanost, zřejmá i v tom, že jej v záběru zpravidla vidíme osamoceného, ještě zesílí v jiném jazykovém prostředí. Anglicky dokáže sotva napočítat do pěti, natož aby vedl smysluplnou konverzaci. ___ Oproti Cestě ven ale Koza nebojuje proti systému a jeho romský původ není přímo tematizován. Je takzvaně „out of sync“ se zbytkem společnosti a světem boxu. Chybí mu síla, mazanost i bezohlednost druhých. Díky tomu jde o existenciální příběh muže, který se jakž takž naučil přežít v daných podmínkách (třeba díky sběru a prodeji železa), ale zároveň je už tak dlouho z formy, že okolní svět nemá šanci dohnat. Neustále zůstává o několik metrů pozadu: vícekrát jej vidíme utíkat za jedoucím automobilem, jednou nestihne přívoz a musí čekat na další. ___ Z iluze, že sledujeme neinscenované situace, nás jen občas vytrhne scéna, ve které se Baláž snaží sdělit to, co mu předepisuje scénář. Jeho neschopnost vžít se do předepsané role odhaluje limity metody rozostřující hranici mezi dokumentárním a hraným filmem. Ostrochovský si ale Balážových hereckých rezerv zřejmě byl vědom a namísto něj nechává co nejvíce promlouvat obrazy. ___ Jakkoli je strukturou „zápas-jízda autem/trénink-zápas“ úmyslně monotónní (stejně jako samotné boxování), dokáže Koza udržet diváckou pozornost odtajňováním informací z hrdinovy minulosti přibližně v desetiminutových intervalech a upozorňováním na Balážův průběžně se zhoršující zdravotní stav. Protagonista se nám svou přezdívkou z titulu filmu představí až téměř po půlhodině filmu, když lakonicky pronese „Volajú ma Koza.“ Podobně se teprve postupně a jakoby mimoděk ze strohých konverzací dozvídáme o tom, že Nikolka je Kozova nevlastní dcera (a proto by chtěl vlastní dítě) nebo že jej vychovávala babička, která ho krmila kozím mlékem (a odtud ta přezdívka). Semknutá struktura ale zároveň nevede k tomu, že by film působil jako pečlivě vysoustružený konstrukt, který jen naplňuje dopředu daný plán. Situace odpovídají charakterizaci postav a přirozeně vyplývají z vnějších podmínek, čemuž napomáhá i přítomnost nahodile působících událostí, s nimiž se ve vyprávění dále nepracuje (svezení a okradení stopařky). ___ Koza je filmem uspokojivé stylistické čistoty, který se nevydává na dosud neprozkoumané území a svým sdělením ani provedením nebere dech, ale bez přehnaných ohledů může být poměřován s festivalovou tvorbou jiných evropských zemí, což je nakonec největší vítězství Kozy-filmu i (za dlouhou dobu) Kozy-boxera. 65%