Nábyteček

Jedna zásadní chyba na mé straně, že jsem tohle viděla až po dvou sériích Girls. Protože víte proč? Ono je to v podstatě úplně to stejné. Stejní herci (na tom by nebylo nic tak špatného, hodně režisérů má své oblíbence), ale oni dokonce hrají stejné postavy jako v Girls. Ta Charlotta (ta tu dokonce použila naprosto shodnou frázi "Don't do anything I wouldn't do."), Jad a Aura mají úplně stejné povahové rysy jako postavy ze seriálu. Jde vidět, že tedy nejprve si Dunhamka zkusila film, a pak si řekla, je to dobré, zkusím z toho udělat seriál. Kdy ale musím říct, že seriál je možná o kapinku lepší, protože je tam více postav s odlišnými vlastnostmi. Každopádně ale i tak je to vtipné, charaktery jsou tu velmi dobře umístěny a mnoho lidí zde píše, že se v tom mohou vidět všichni ti, co vystudovali humanitní obor, což je v podstatě taky pravda. Jinak bylo něco, co ta její matka neměla v těch bílých skříňkách? A už vím, jak označit jisté osoby - type "I have to go home" (každý má mezi svými přáteli aspoň dva takové). Hodně dlouho jsem si taky lámala hlavu nad tím, kde jsem viděla Merritt Wever a pak mi to docvaklo v New girl, jenže to chudinka nemá napsané ve filmografii. 3.5* (12.01.2014)

Hemingway v povídce Vojákův návrat vypráví o mladém vojákovi, který se po válce vrací do rodného města. Vrací se do rodného domu ke své rodině, znovu chodí známými ulicemi a potkává staré známé. Ale něco se změnilo. Zkušenost, kterou zažil mimo domov, mu už nedovoluje se do něj úplně vrátit. Nepatří tam a zároveň neví, kam patří. Neví co dělat a neví, jak začít, jak se odpíchnout. Lena Dunhamová v Tiny Furniture vypráví aktualizovaný příběh pro začátek 21. století, ve kterém se návrat z vysoké školy rovná návratu z války za začátku století 20. (05.05.2018)

Pokud se u Nábytečku, potažmo u Girls, nesmějete, dělá si pravděpodobně legraci právě z vás. Lena Dunham exceluje ve schopnosti napsat postavy, které jsou sice na jednu stranu obyčejně sympatické, ale na druhou až nepříjemně narcistické a sobecké. Mnoho situací, do kterých Dunham sama sebe i ostatní postavy dostává, sice můžou působit roztomile trapně a vtipně, ale současně v tom je zřetelná, často nemilosrdná satira privilegovaných bílých twentysomethingů, kteří vystudovali humanitní školu a teď neví, co se sebou. Nemyslím si ani, že by tahle sebekritika vycházela z ironických pozic, jinak velmi typických pro dnešní faux-hipster generaci. Když Aura bez mrknutí oka žádá matku o peníze nebo se vzteká, že nikdo nechápe její potřeby, je na tom nejvíc tragické a znepokojivé to, že si tuhle svoji sebestřednost neuvědomuje. Chápu, že se na tohle někdo dívá a přitom ho vlastně konejší, že někdo jiný (navíc ve filmu nebo televizi) má stejné problémy jako on, ale pokud přitom přehlíží tu kritickou rovinu, je chyba spíš v něm a ne ve filmu (seriálu). (16.08.2013)

Měla jsem tuhle nelogickou teorii, že když by moji rodiče byli newyorští umělci, život by byl mnohem jednodušší. Asi nebyl. Moc se mi líbí, jak Leně funguje, že si do příběhu napíše postavu, co se jí nastěhuje do bytu a každou noc spí blíž a blíž a pak ji nechá jen tak beze všeho odejít, aniž by s dějem jakkoli zatočila. Nálepka "Znáte ze svého života". To chcem. (12.05.2013)

Komedie rozpaků. Aura se snaží navázat dialog s domovem, kterému přestala rozumět, ale bez kterého zároveň ještě nedokáže existovat. Neví, jak se uchytit v dosud neprobádaném světě lidí, kteří dokončili vysokou. Potřebuje vědět, že někam patří a je někým žádaná. Celý film si snaží vydobýt zpět pozici dcery, získat od matky povolení spát v její posteli, být zase jejím dítětem. Alespoň na chvíli. Nejde z její strany jenom o projev strachu ze zodpovědnosti a citové nejistoty, ale také nesamostatnosti, neschopnosti vidět skrze své vlastní také problémy druhých, potřeby být někým vedena. Mohu-li soudit ze své divácké zkušenosti, pro osobu stejného věku a výchozí pozice, jakou má Aura, je Nábyteček filmem příjemným i protivným současně. Příjemným, protože se v jeho mikrosvětě trapného mlčení, ostychu a nepatřičnosti lehko zabydlí, protivným, protože ji konfrontuje s vlastní nedospělostí, parazitováním na cizím úspěchu a neustálým hledáním cest, jak si usnadnit život. Na co ale skutečně máme ve svém věku a postavení nárok? Proč považujeme za nepřijatelné být osamělí, bez moci a bez peněz? Nepoučitelné, negativistické a sebou samými pohlcené postavy jsou vzorovými i varovnými příklady. Lena Dunham ukazuje holou pravdu (ač ještě ne tak „holou“, jako později v Girls) bez moralizování, ale zároveň bez jakéhokoli romcomového zjemňování. Ukazuje opravdové lidi, jejichž rozporuplné charaktery nelze posoudit a odsoudit jednou větou. Stejně výmluvná a přitom víceznačná je kamera, které se daří kompozicí záběrů a zapojením mizanscény vystihnout rozpoložení i situaci postav (chladně elegantní rámování bytu jako několika aseptických kójí, na nichž není nic domovsky hřejivého). Nebudete-li se cítit trapně kvůli postavám, prostředí, v němž žijí, na vás pocit nepatřičnosti spolehlivě přenese. 85% (10.12.2015)