Matty

Nicole Kidman jako dokonalá manželka se zálibou v nedokonalosti a Robert Downey Jr. jako mobilní továrna na paruky excelují v životopisném dramatu naruby. Avšak! Hned úvodní text praví, že Imaginární portrét v žádném případě nemá být biografií Diane Arbus (o které se nedovíme prakticky jedinou relevantní informaci), čím tedy? Volnost, kterou nám Shainberg pro pátrání po správné interpretaci poskytuje, je zprvu potěšující, ale s přibývajícími minutami čím dál více frustrující. Nemáme žádnou jistotu, neženeme-li se svým chápáním příběhu do slepé uličky. Sám nemohu tvrdit, že by to dezorientované bloudění přineslo kdovíjak lahodné ovoce, ale ta prazvláštní směs tajemnosti a perverze udržela moc pozornost po celou dobu čilou. Důkazem budiž následná kreace tří možných odpovědí na otázku, jež budou někteří pravděpodobně formulovat kouzelným výrazem „WTF?“. Interpretace č. 1: Ta ženská nebyla normální. Interpretace č. 2: Moderní variace na krásku a zvíře. Interpretace č. 3: Poslušná domácí hospodyňka musí po freudovsku skrze sexualitu objevit nejprapodivnější zákoutí svého podvědomí (Lionel je jenom jejím temnějším já), aby se dokázala odpoutat od stávajícího života a mohla začít svobodně tvořit. Jakákoliv verze je správná, bude zahalena v kožichu. Anebo odhalena až na kůži. 75% Zajímavé komentáře: kleopatra, Nick Tow, mrksik

Přišel o parťáka, přišel o holku, ale nepřišel se mstít. Mlhavá noc je jako film o pomstě bez pomsty, jako vyšetřovací detektivka bez vyšetřování (v klasickém smyslu). Je na ní cosi zvláštního, cosi fascinujícího. Jakoby ani tvůrci nevěděli, natáčí-li realistické krimi, nebo nějaké polo-snové mystérium s výraznou příchutí filmu-noir. Všechno je příliš jednoznačné, příliš jasné a přitom zahalené v mlze. Ani bolestné finální odhalení, které mě přimělo výrazně zvednout hodnocení, nevyznačuje tlustou čarou hranici mezi sněním a bděním. Filmu to překvapivě prospívá, činí jej to tajemnějším a divákům umožňuje vnímat totéž ve vícero rovinách. Nemohu ovšem vyloučit ani možnost, že mělo jít cíleně o přímočarou žánrovku bez překvapení, zato se spoustou zbytečných postav a vět, vysvětlujících těm pomalejším divákům, co právě viděli. Ani v takovém případě bych Mlhavou noc nezatracoval, Ugut Polat má úžasné charisma a technické provedení je rovněž excelentní. Nemohu než doporučit nechat se touto nocí pohltit. 85%

„Když přijde, upírají se na ni všechny pohledy. Když nepřijde, je předmětem konverzace.“ Keira Knightley na sebe plným právem stahuje veškerou pozornost a vyniká-li toto veskrze obyčejné kostýmní drama něčím, pak jí. Ze stejné doby a o podobném osudu bych dal přednost formálně mnohem odvážnější Marii Antoinettě. 70% Zajímavé komentáře: Renton, Nathalie, Lavran, gejzuško

Jak snadné, stačí se paktovat s komunisty, s mafii, být zapletený do zosnování nějaké nájemné vraždy… a natočí o vás hodinový dokument. Sice nijak kvalitní, tento působí jako předčítání dobře připraveného „shrnujícího“ článku z Reflexu nebo Respektu, ale taky nic, za co byste se měli stydět, nemáte-li se zač stydět. Šlouf má, akorát nevypadá na jednoho z těch, kdo by něčeho litovali. Zcela určitě ne veřejně.

„Jsou tady a chodí mezi námi.“ Dokument s extra vysokou nutriční hodnotou. Několik masitých profilů individuí, jejichž filmové verze vyznívají jako veskrze neškodní, distingovaní gurmáni. Řeší se jejich činy a také, proč nás fascinují, proč je máme sklony iracionálně mytizovat (jsou výjimečnější než prachobyčejní zloději). Nejvíce mne znepokojil fakt, že většinu zrůd, jež si ve sklepě opéká sousedovy děti, tvoří inteligentní běloši ve středních letech. Najednou na ulici potkávám samé masové vrahy. Vegetariánům, starostlivým rodičům a lidem, kteří omdlévají během odběru krve doporučuji sledovat nanejvýš se zavřenýma očima a vypnutým zvukem. 80%

„Poslušnost bez pochopení je slepá“. Nic nevidět, nic neslyšet a napsat o tom knihu – při čtení životních osudů Helen Kellerové se neubráníte němému úžasu. Jako první hluchoslepá vystudovala vysokou školu, načež bylo její jméno po dlouhé roky spojováno s bojem za práva žen, dělníků a … a tak dále, Wikipedie je ostatně přístupna každému. Divotvůrkyně mapuje její „převýchovu“. Za obrovského psychického i fyzického vypětí učitelky Annie Sullivan (více než skvělá Anne Bancroft) se z rozmazleného a zbytkem rodiny jaksi neúčastně tolerovaného divocha stává dítě chápající základní souvislosti světa a především života v něm (závěrečná scéna s kapkou vody vychází také z reality). Teprve druhý režijní počin Arthura Penna (a zároveň jeho třetí zpracování téže látky, po televizní a divadelní adaptaci) je sugestivním snímkem o nesmírném odhodlání a touze zvrátit status quo. Nutil mě klást si neustále otázku, jaké to je. Jaké to je, nemoci vnímat svět okolo sebe zrakem ani sluchem. Nevím, stále nevím a nedokážu si to představit, ale Divotvůrkyně bez sentimentu dokazuje, že i s podobným handicapem lze žít. Jenom přetrpět krušné počáteční chvilky, zde zastoupeny scénami, jež vážně není příjemné sledovat, přestože tušíte, že jinudy cesta nevede. Snad patnáctiminutový „teror“ v jídelně, jehož výsledek může někomu vzhledem k množství vynaloženého úsilí připadat malicherný, nedokážu pro jeho působivost připodobnit k žádné jiné scéně z dříve vzniklého filmu (teprve o čtyři roky později dosáhl podobného „psychicky-deptavého“ efektu Mike Nichols ve Virginii Woolfové). Ve scéně snídaně, mající charakter otevřeného boje, se krásně snoubí Pennova nekonvenční režie, „živá“ kamera Ernesta Caparróse a herecké výkony obou protagonistek (ne, Patty Duke ve skutečností není hluchoslepá). Vědom si faktu, o jak ojedinělý zážitek je připravuji, citlivějším jedincům sledování Divotvůrkyně stejně nemohu doporučit. 85%

William Wyler patřil k hrstce režisérů, kteří dokáží natočit klenot v kterémkoliv žánru. Romantická komedie, muzikál, film-noir, historický velkofilm a zde psychologické drama o maloměšťáckých předsudcích, inspirované skutečnými událostmi. V hlavní roli exceluje Audrey Hepburn, která rozhodně není jenom tou roztomilou tvářičkou, jakou známe z Prázdnin v Římě. Talent pro vážné role zde po zazáření v Bytu předvádí také Shirley MacLaine, nemluvě o silných hereckých kreacích ve vedlejších rolích (měl jsem sto chutí zavřít tu malou vztahovačnou dívenku do chladné sklepní místnosti bez oken – tak intenzivně mi šla na nervy). Wyler dbá pečlivě promyšleného rozestavení postav v každém záběru, díky čemuž dosahuje nečekané působivosti. Svůj cit pro různé hloubky ostrosti (a tím pádem různé emoce, jež záběr vyvolává) předvedl Franz Planer již ve Snídani u Tiffanyho, také zde mnoha záběrům dominuje Audrey Hepburn, přičemž v samém závěru, kdy nedělá nic jiného, než že jde, jakoby jí ležel u nohou celý svět. Šance na úspěch Dětské hodinky u dnešního diváka je vysoká, Wyler zabalil silný a autentický příběh do hávu, který ani po čtyřiceti letech nepůsobí obnošeně. 85% Zajímavé komentáře: betelgeuse, Eddard

Tohle je kárný tábor, tohle je pahorek a jestli nechcete vypustit duši na jeho vrcholu, koukejte poslouchat! Jasné?! JASNÉ?!!! ___ Poslouchat rozkazy. Poslouchat rozkazy a nehledět na jejich nesplnitelnost. Dezertéři, zloději, zbabělci a slaboši – pěkná sebranka. Co se z nich stane během následujících dní? Zocelení muži, zcela věrní své vlasti či pološílené trosky?___ Z lidí, kteří mají plnou hubu keců a přitom si nevidí na špičku nosu, mi vstávají chlupy na zátylku. V Pahorku jsou hned dva takoví a co je na nich nejhorší – mají pravomoc buzerovat své podřízené. Ty oslovují výhradně zvýšeným hlasem plným pohrdání. Copak na to mají právo, takhle deptat muže, kteří se prohřešili pouze snahou nezcvoknout z na hlavu postavené války? Jistěže ne, ale koho to zajímá? Kdo je vyslyší, kdo ví, k čemu dochází „za zdí“?___ Pahorek nemá zápletku v obvyklém slova smyslu. Vychází z faktu, že britské kárné tábory strašily své svěřence hromadou písku. Asi pětimetrovou hromadou písku, jejíž zdolání vypadá jako hračka. Nikoliv, běháte-li nahoru a dolů s plnou výzbrojí, v tom největším vedru, kdy vám slunce seškvařuje kůži. Člověk si až říká – raději schytat kulku na frontě než tohle. Lumetovi se za vydatné pomoci kamery Oswalda Morrise a herců, jež si jistě vytrpěli své, daří přenést na diváka část z nepředstavitelné fyzické a psychické zátěže. Nelidské zacházení s vězni a po většinu filmu ani náznak naděje ve změnu k lepšímu u mne vyvolávalo krajně nepříjemné pocity, o pár řádů převyšující zážitek z jiných, subtilněji zaměřených „vězeňských“ dramat. Scénář (nepřekvapivě podle divadelní hry) slovy neplýtvá. Buď jde o monolog kódového označení „buzerace“, či o dialogy, jež stejně nic neřeší a prohlubují celkovou beznaděj. Potěšující je snaha nekritizovat armádu jako instituci (neboť ta občas slouží svému účelu), nýbrž jednotlivce. Na Pahorku mě mrzí jenom tři věci. Bohužel právě ony tvoří neproniknutelnou bariéru mezi čtyřmi a pěti hvězdičkami. 1. Až do absurdně vypjatého finále jsem se nemohl zbavit dojmu, že by celý snímek bylo možné zhustit do nějakých osmdesáti minut. 2. Nepříjemnost neúnosných teplot by lépe vynikla v barevném formátu. 3. Vzniknout Pahorek o dva roky později a nebýt vázán původní divadelní hrou, mohly by být hrany některých již tak nepříjemných buzerkeců výrazně přiostřeny (po Kdo se bojí Virginie Wolfoové padla v této oblasti spousta tabu). 85% Zajímavé komentáře: Radek99, genetique

Velká, všepohlcující obluda oděná v šedé. Město, jehož kdysi pohlednou tvář připomínají jenom odrazy v oknech. Davy lidiček pobíhají a předstírají, že vědí, co dělají. Před otevřenou komunikací s ostatními se schovávají do svých mikrokanceláří. V prosklených obchodech prodávají a nakupují tuze zbytečné, leč módní zboží do svých prosklených bytů. Večery tráví v čerstvě otevřených podnicích o jepičí životnosti. A mezi nimi svou chůzi à la alkoholik na ledě bezmocně bloumá pan Hulot. Nechává se unášet proudem, netuše, kde jej vyplivne. Jeho spontánní chování působí výstředně. Playtime je groteskou zasazenou do světa, kde pro grotesku není místo. Je smutnou satirou o zmechanizované společnosti, o tradicích pohřbených pod vrstvami skla, kovu a plastu. Nejspíš již v době svého vzniku nešlo o film vizionářský, nýbrž reflektující stávající trendy. Po čtyřiceti letech už ani ty momenty kdysi zábavné svou absurditou nebudí smích (protože „tak to je“). Tati dává distanc v mezilidských vztazích a osekávání individuality najevo také formálním pojetím snímku, žádnou tvář nikdy nevidíme v detailu, takže si třeba Hulota v některých scénách snadno spletete s jemu podobnými (muž v autobuse). Slova ztrácí svůj význam, prim mají všelijaké zvuky a ruchy okolního prostředí (ozvučení je mimochodem vynikající). Diváka nikdo nevede za ruku, nikdo mu nedodá manuál k použití, zvysoka se na něj kašle, mnozí tudíž v tom labyrintu ošklivé moderní architektury snadno zabloudí. Ti šťastnější potkají automat na sladkosti, z něhož po pár minutách možná vypáčí pár lahůdek. Ale nedoporučuji spoléhat výhradně na své štěstí. 85% Zajímavé komentáře: zputnik, Oskar, Eddard, anais

Poameričtělá „rohmerovina“. Náhodné setkání, volné tempo, nepravidelný rytmus. Romantika bez pompy. Pohodový tón, vážná témata (kulturní a genderové stereotypy, smrt, láska, žít pro sebe x žít pro druhé). Dva lidé sevření časem, uvědomující si jeho pomíjivost (opakovaně se vrací k minulosti, přemítají nad budoucností a znepokojují se tím, že přítomnost brzy odezní). Ona důvěřuje, on zpochybňuje. Oba Vídeň opustí. Zůstanou jenom místa, která navštívili, vzpomínky, které spolu vytvořili. Velmi pohodový film, pokud dokážete neřešit. Neřešit, že Vídeň je vykreslena jako město umělců, čarodějnic a dobrosrdečných barmanů, kteří (všichni) hovoří obstojnou angličtinou. Neřešit snahu propašovat do každého započatého rozhovoru nějakou filozofickou otázku. Neřešit marnotratné rozhazování peněz dvojicí zjevně nepříliš majetnými mladých lidí. Nejvíce mne ovšem rušila mne interakce s ostatními postavami, jejichž umělost a účelovost je v přímém rozporu s nenuceností ústřední dvojice, která žádný cíl nesleduje, žádnému cíli neslouží. Byť okolo pravdy jenom krouží, jde o ojedinělý portrét zrodu jednoho vztahu. 80% Zajímavé komentáře: Tom Hardy, ad-k, wipeout