Matty

Trtkajú tam, ale to je asi tak všetko. 2,6*

Syrová exkurze do mého oblíbeného historického období nesází na žádné masové scény, „pouze“ na (snesitelně) věrohodné vykreslení doby a osob, jež ji měnily. Moudré vybrání Adamse za hlavního hrdinu umožnilo dát prostor všem významným bojovníkům za nezávislost Spojených států amerických. Tom Wilkinson například učinil ze slovutného Benjamina Franklina mazaného dědulu, který má rád děvčata, o jejichž plnoletosti bychom mohli vést spory. Obdobná obyčejnost vdechla život také ostatním jménům z učebnic dějepisů. Výborní herci a solidní výprava k produkcím HBO neodmyslitelně patří, trochu rušila jenom kamera, s níž je to v rámci většího dramatického efektu občas poněkud nahnuté. V expresionistickém hororu bych s tím problém neměl. 85%

Kdybych viděl jedinou epizodu a nevěděl, že je valná část dialogů improvizovaná, hledám za hodnocením na IMDb (9.4) komplot Davidovic rodiny (se zapojením prastrýce z druhého kolena). Ale s každým dalším dílem mi Larryho trapné příhody přišly úsměvnější a nenápadný humor, jimž je obaluje, srozumitelnější. Některé momenty jsou vtipné okamžitě, jiné až poté, co jim je dodaná pointa. Trapnost naplňující ty prodlevy činí seriál ještě ležérnějším a vtipným jaksi mimoděk. Jen o málo víc, než je život váš nebo můj. (Pakliže ve svém každodenním životě nenacházíte mnoho důvodu ke smíchu, omlouvám se za mystifikaci.) Experiment, který vyšel, ale žádá si pozorovatelovu trpělivost vůči pozorovanému. 80%

„Už je tady!“ Oficiální stránky praví „Dokument si neklade za cíl odpovídat na složité otázky víry a dětské psychologie. Režisérka Nvotová chce ve své prvotině otevřít dveře další diskusi a do děje téměř nevstupuje.“ V takovém přístupu nevidím žádný problém, dokonce je mi bližší než násilné podsouvání autorových stanovisek, pasivita režisérky ovšem zapříčiňuje také jistou monotónnost filmu, který nakonec není zdaleka tak „hustý“ jak nasvědčuje jeho anglický název. Nevím nakolik sarkasticky byl míněn on a nakolik uvedení Boha coby duchovní podpory v titulcích, na mnoho dalších vtípků si Nvotová ale netroufla (snad ještě ten prostřih na automat na coca-colu). Ve svém nadějném debutu ctí vážnost tématu a třebaže filmařsky (zatím) nejde o žádný zázrak, ty dveře k diskuzi opravdu otevírá. Nekomentované zobrazování názorů a praktik té druhé, perspektivou většinové populace„nenormální“ strany, nemusí nutně způsobit její rezolutní odmítnutí. Alespoň v mém případě vedlo k zamyšlení, proč začnou někteří lidé hledat útěchu v náruči boží a co jiného může člověka odvést od chmurných myšlenek na smrt. Jako ateista jsem si tuhle otázku hodně dlouho nekladl, ale živě vzpomínám na svůj dětský strach z jakési „nekonečné tmy“. Při pohledu zpět nenacházím žádné racionální zdůvodnění, proč již strach nemám, což mi přijde zvláštní a malinko znejisťující. Stejně tak vyděračský brainwashing představených organizací, jejichž jediné pozitivum bych viděl ve schopnosti poskytnout legální náhražku za lehké drogy. Jinou věcí zůstává, že ten chechot pod závěrečnými titulky byl dosti ďábelský. 60%

Jestliže bylo loňské předávání Oscarů "české", letošní Glóby musí být dle stejné logiky "britské": nejvíc perlili (a nejvíc lidí pozuráželi) Angličané Ricky Gervais a Sacha Baron Cohen, čtyři ceny si odnesl anglicko-americký Slumdog Millionaire, dvě Angličanka Kate Winslet (stále doufám, že předváděla jenom parodii dojaté děkovačky), po jedné ceně Angličan Tom Wilkinson, Angličanka Sally Hawkins a Ir Colin Farrell.

„Nikdy se s nikým nebij, ale když si nezačneš, bojuj až do konce.“ Angelina Jolie bojuje úplně jinými prostředky, než jsme u ní zvyklí (v čerstvé paměti mám její abnormální akrobacii z Wanted) a i pokud bychom se shodli, že nakonec vítězí, určitě ne nějak drtivě. Na filmech Clinta Eastwooda, potažmo na Eastwoodovi samém, oceňuji neochotu přijímat kategorické soudy. Nic není jednoznačné, každé rozhodnutí může být zpochybněno. Byl jsem dokonce ochoten akceptovat, že Christine, představena jako trochu tajemná, samotářská žena, ve skutečnosti nikdy syna neměla, že šlo pouze o výplod její fantazie. Vnímám to jako důsledek režisérovy šikovné hry s více žánry, z nichž ani jeden nezaujímá dominantní postavení a – co potěší – „povinná“ romantická podzápletka chybí docela. Muset mermomocí škatulkovat, přijde mi nejpříhodnější označit Výměnu za „caprovský“ film. Eastwoodův silně humanistický souboj jedince proti mnohem mocnějšímu, zkorumpovanému systému, vyznívá podobně rozporuplně jako u Capry a ani kladná hrdinka není zosobněním ryzího dobra (dává přednost práci před synem). Ryzí zlo oproti tomu představuje policejní kapitán Jones, jenž mi byl v podání Jeffreyho Donova krajně nesympatický a jehož hloupě zákeřné chování mi přišlo takřka úsměvné. Útrapy, jimž je kvůli němu Christine vystavena, lze společně se zvratem ukončujícím druhou dějovou linii sarkasticky označit za expozici zaručeně oscarových témat. Osobně bych to viděl spíše jako snahu vytřískat ze silné dramatické látky co nejvíc. Bohužel, s přivěšováním dalších těžkých ozdob se větve zpočátku pevně stojícího stromu ohýbají až k zemi. Film nakonec nemá dost síly zasadit stejně přímý úder jako komornější Million Dolar Baby. Mít Výměna o třicet minut méně, anebo (při její výpravnosti spíše) o třicet minut více, asi bych v kině zůstal sedět ještě dlouho po doběhnutí závěrečných titulků. Konec, který jim takto předchází, stejně zůstává skvělým důkazem Eastwoodovy vyzrálosti – osobní i filmařské. 85% Zajímavé komentáře: Mahalik, Jordan, Phillo, Antek

„MŇAU!“ Ze žravého caparta se po ne zcela ideálním dětství stává maniakální tučňák uvězněný v lidském těle… Tak mě napadá, čím si v dětství musel projít Tim Burton, režisér s aprobací na morbidní vyprávěnky pro dospělé děti a odpůrce vánočních svátků. Od Vánoc se hlavní příběh začíná odvíjet a jsou to Vánoce vskutku atypické, svou stylizací v mnohém připomínající Nightmare Before Christmas. Poklidný průběh vánočního večera v Gotham City totiž naruší výstřední cirkusové zrůdičky, jež si kouzlo Vánoc přebraly po svém. Tim Burton také mnoho věcí přebírá po svém a je to ten hlavní důvod, proč tolik obdivuji jeho tvorbu. Mít podobnou imaginaci, neprodleně si kupuji litr absintu a letenky do Paříže. Gotická vizuální stránka, hravé slučování roztomilého s nechutným a štědrá nadílka černého humoru jsou jednou stranou mince, pak je zde druhá, jinak označována jako „vyprávění příběhu“. Ne, Tim není z nejschopnějších vypravěčů, kdyby ovšem byl, těžko by v Hollywoodu hledal konkurenci. Batman, hlavní hrdina filmu, se na scéně například objeví cca po dvaceti minutách filmu, aby vzápětí zmizel zpět v útrobách své rezidence. Tvrzení o vlivu padouchů na výsledné filmové kvality jistě nejsou zcestná a padouši v druhém Batmanovi patří k těm obzvlášť lahůdkovým, což ovšem neospravedlňuje upozadění titulní postavy a naprostou rezignaci na její pečlivější charakterové prokreslení. O nějaké promyšlené dramaturgické struktuře rovněž nemůže být řeč. Dobře se na to kouká, ale dost se to loudá. Je to jen střídání úchvatně ponurých výjevů a požitkářsky šílených nápadů, ke kterým často a hlasitě hraje Elfmanova specifická hudba. Sorry Time, ale takhle si nadprůměrný film nepředstavuji. 70% Zajímavé komentáře: Marigold, Mr.Apache, Faidra, Vitason, Aiax, PALINO, Yojimbo

Začíná-li vaše křestní jméno na „N“, po němž následují přesně tři další písmena, buď jste nebo se stanete režisérem smutných komedií o sociální retardaci intelektuálů. K tomuto jednoduchému hypotetickému soudu mne přivedli Noah Baumach s jeho Olihní a velrybou a Noam Murro s jeho Chytrými lidmi. Asi hloupost, ale ty filmy mají dost společného. Předně – jsou to filmy bez života. Jinými slovy jsou přesně jako jejich hrdinové, což je možná záměr, možná neschopnost režisérů jim ten život vdechnout. U Smart People spíše to druhé. I při nijak extrémní délce se film pohybuje vpřed s obratností mnohatunového behemotha. Nadto jej brzdí spousta zcela zbytečných záběrů či scén (oblékání) a postrádá děj v klasickém slova smyslu. Osmdesát minut se v podstatě jenom seznamujeme s postavami, jejichž náhle proměně (přesněji náhlé proměně jedné, max. dvou z nich) je vyhrazena závěrečná desetiminutovka. Ty postavy přitom nejsou vůbec špatně „rozvržené“ a rád bych s nimi strávil více času, poznal je z více úhlů. Být film jenom pilotem seriálu, dává dokonalý smysl. Takto jakýkoliv smysl postrádá. Škoda, neboť Mark Poirier dle některých moc pěkných momentů umí psát a hlavně se zdá, že dobře ví, o čem píše. Jenom jaksi neví, čeho se chce dobrat. Například problematický vztah přemoudřelé dcery a jejího jediného vzoru, otce, nikam nevyúsťuje. Neujasněnost cílů poznamenává i výkony jindy mnohem lepších, mnohem skutečnějších herců. Nenést film myšlenku, kterou bez výhrad akceptuji, ať je formulována jakkoli nešikovně, žehrám teď nad ztraceným časem. Prokletím chytrých lidí je hloupost, o které ví. 55% Zajímavé komentáře: Psema, ScarPoul, hudy78

Přiléhavý název. Špiónské hry se zatajováním pravdivých a sdílením zavádějících informací hrají postavy mezi sebou i film s divákem. Pozornější vyhrává. Cokoli se dozvíme, sehraje dříve či později svou roli. Tři mise, které Muir ve flashbacích rekapituluje, zachycují vývoj komplikovaného vztahu obou mužů, kteří se k sobě mají jako otec k synovi, ale zároveň hájí neslučitelné světonázory. Náznaky, jak se Muir vůči Bishopovi na základě svých dřívějších rozhodnutí zachová, nás drží v nejistotě, nakolik se veterán CIA idealismem svého učně ve skutečnosti nakazil a zda jej v kritické situaci podpoří. Kromě nutnosti vyhodnocovat ve vícero časových rovinách velké množství informací a sledovat, jaký cíl která postava momentálně sleduje, jsme do hry zapojováni záměrně diskontinuitním střihem. Záběry na sebe vždy přímo nenavazují, něco mezi nimi chybí nebo přebývá, opakovaně dochází ke skokům v čase tam a zpět. Některé scény tak připomínají skládačku s rozhozenými dílky, které si sami musíme poskládat do souvislého obrazce. Spy Game je sice převážně interiérová konverzačka s brilantně napsanými dialogy, ale nebyl by to Tony Scott, kdyby nevytěžil každé příležitosti nakopnout vyprávění kromě dynamiky mezi postavami také nějakým audiovizuálním ozvláštněním. Tradičně střídá různé objektivy a barevné ladění jednotlivých sekvencí (každý z flashbacků má vlastní vizuální i hudební styl), občas použije expresivně vychýleného úhlu kamery a v jednu chvíli si neodpustí ani poctu Čelistem v podobě velmi podobného použití vertigo efektu. Přes rychlý střih a vizuální rozmanitost je Spy Game slastně kompaktní podívanou, na níž by se dramaturgové mohli učit, jak neztrácet čas s jinými než kompozičně motivovanými vyprávěcími prvky. A kromě toho jde o nádherně stylovou (byť ne poslední) Redfordovu rozlučku s rolemi mužů, kteří i ve světě s rozostřenými hranicemi mezi dobrem a zlem bezpečně vědí, co je správné. 90% Zajímavé komentáře: Gemini, Pohrobek, zputnik, Hal_Moore

Krásná a prestižní cenou čerstvě certifikovaná herečka – všichni po ní touží. Jsou Vánoce a ji čeká trojnásobná nabídka ke sňatku. Než se však rozhodne, pro koho vlastně tluče její srdce, mnoho jiných srdcí tlouct přestane. Jakkoli námět i název nasvědčuje opaku, Veselé zabíjení není jedním z těch „zlých“ jihokorejských filmů (Die Bad, Barking Dog Never Bite), nýbrž rozvernou vánoční komedií. Pravda, oproti jiným vánočním komediím je v téhle o nějakou tu mrtvolu více, ale když už nic jiného, muzikálově rozšafné závěrečné titulky vás přesvědčí, nakolik vážně to tvůrci celé mysleli. Jednotlivé „nešťastné náhody“ jsou výborně propojené a je jich dost, aby pokryly celou stopáž. Kvalita vtipů nikdy zbaběle nepodlézá předem stanovenou laťku, naopak si ji sem tam dovolí ladně přeskočit („Samara“ vylézající z televize) a jako všem jikorokejským filmům je i tomuto vlastní maximální formální vypiplanost. Začnou-li se vám během vánočních svátků zajídat české pohádky a kapří kosti, objednejte si suši a koukněte na tuhle relaxační delikatesu. V mžiku vám spraví náladu. 85%