Matty

„Divadlo je jako hajzlík a hřbitov. Když musíš, tak musíš.“ Až přehnaně vybalancovaná tragikomedie, která není nikdy příliš komická, nikdy příliš tragická, zato věčně rozkročena mezi světem na jevišti a světem okolo. První by nemohl být bez druhého, mohl by být druhý bez prvního? Hledání odpovědi komplikuje zdejší postavení režiséra. Musí se stále skrývat, přitom symbolicky nemůže od „svého“ díla utéct. Příznačně je to opět (stále?) on, kdo v poslední, sjednocující scéně režíruje osudy dvou hlavních postav. Korunu prazvláštnímu milostnému trojúhelníku nasazuje Marioninu pomyslné přijetí obou svých milenců – toho spíše fiktivního i toho spíše reálného. Život jako jedno velké divadlo (umělost exteriérů je úmyslně zjevná), lidé jako herci (velká gesta také mimo jeviště). Koneckonců, vždycky hrajeme podle něčích pokynů. 80% Zajímavé komentáře: liborek_, sportovec

La Chambre verte, The Green Room, Zelený pokoj, Ztracená milenka, Mizející snoubenka a díky překlepu v televizním programu dokonce i Zatracená milenka – to jsou jenom některé názvy údajně nejintimnějšího snímku F. Truffauta. Ani jeden z nich mi však nepomohl proniknout hustou mlhou, jež celý film obestírá. Podivný muž, který píše výborné nekrology (samotný Truffaut) truchlí nad smrtí své milé a nedokáže se smířit s tím, že to co bylo, již není a to co je, jakoby ani nebylo. Je tak špatné zapomínat na zesnulé? Máme se utápět v žalu tak dlouho, až se v něm utopíme zcela? Několik scén je prostoupena nesmírně silnou atmosférou a třebaže mne zbytek filmu vůbec neoslovil, zapálení poslední zbývající svíce bylo nádherným okamžikem. 60% Zajímavé komentáře: betelgeuse, Jeanne, liborek_

Muž, který měl ženy rád a v knize, kterou napsal, je miloval. Byl tohle také přístup Truffautův, který místo psaní natáčel filmy? Anebo si čestnou roličku na hrdinově pohřbu střihnul pouze z obdivu k Hitchcockovi, jenž ve svých dílech činil totéž? Propojenost schopnosti nemilovat příliš vroucně, ani příliš málo, s „věčným“ a vyzpytatelným uměním, především literaturou, není tak elegantní jako v dřívějších filmech, ale několik nápadů (police bez knih jako sex bez lásky) opět svědčí o režisérově mimořádně citlivém přístupu. Film je bohužel dlouhý jako nohy Bertrandova vysněného objektu. Spíše ještě delší a jelikož šikovněji nevyužívá nabízející se možnosti vícero-násobného čtení (jedné knihy), působí poněkud stereotypně. Nejvíce v posledních třiceti minutách, jež pro mne byly, s morbidní jiskrou v oku přiznávám, pouze čekáním na to, jak přesně Bertrand zemře. Což je škoda, protože z toho mohlo vzejít nádherná óda na – po inteligenci a úsměvu – nejkrásnější část ženského těla (ano, taky jsem dolňák). 70% Zajímavé komentáře: DaViD´82, genetique, Trisha

Stejně jako Americká noc na mne i tento film „o rodičích a dětech“ působil z nedefinovatelného důvodu neskutečně příjemně. Přitom jde „jenom“ o naoko náhodné řazení notně zjednodušených (bizarní pád dítěte) epizodek z městečka Thiers. Ale je toho v nich tolik! Lidská dobrota i zloba, výtržnictví úsměvné i vážnější, láska i nenávist – vše spojuje režisérův obdivuhodný humanismus, jeho víra v ty lepší stránky lidí, především dětí, a ochota jim naslouchat. Trochu Obecné školy, trochu Olivera Twista a hodně, hodně Truffauta. Krásný film bez sentimentu. 85%

Šíleně, celým srdcem a celým tělem milující žena na svém příkladu dokazuje, že ryzí láska ve své podstatě není normální. Adéla nedokáže iracionalitu stavu zamilovanosti skrývat a postupně se vzdaluje okolnímu světu. Okolní svět, reprezentovaný duchovně i hmotně režisérem (ten jeden přímý pohled, který Adéle věnuje, není zrovna chápavý) si zas od nemocné hrdinky drží zdravý odstup. Své varování, kam až může jindy vlídněji pojímána oddanost zajít, Truffaut opět obohacuje (expresivními) románovými prvky. Nešetří dopisy ani knižními popisy a díky propojenosti hlavní postavy s jistou významnou osobností literatury mohl příběh zničující lásky obohatit o zamyšlení nad nelehkým údělem umělcovým. Je to film drásavý, vzhledem ke svému knižnímu charakteru dobře čtivý, navzdory svému knižnímu charakteru velmi autentický a především výtečně obsazený. Proměna Adjaniové bere dech a žádá slzy. 85% Zajímavé komentáře: Tsunami_X, Cushing

Napoprvé jsem párkrát zaváhal, zda nesleduji pokus Damiena Cockburna o novodobý Jih proti severu. Po druhém zhlédnutí je mi naopak záhadou, jak může Austrálie ponechat chladným kohokoli, kdo má rád filmy a vyprávění příběhů obecně. Stačí věřit na čaroděje a nebát se velkoleposti. 85% Zajímavé komentáře: Cival, Psema, Rogue

Nenapadá mě přesnější výraz než „hemžení“. Neustálé hemžení lidí, kteří žijí filmem, lidí, kteří žijí ve filmu. Scházejí se a rozcházejí, domlouvají a dohadují, pomlouvají a chválí. Jsou roztomilí, směšní i nešikovní. Jsou obyčejní a přesto je na nich něco zvláštního, něco, co jim dodává punc jedinečnosti. Jsou jací jsou, žádná z jejich chyb mi nevzala touhu být členem stejné rodiny, dělat stejně marnivou práci. Milovat film. ___ Americká noc se léty vychvalování mezi cinefily propracovala do pozice „opovažte se ho nemilovat“ filmu, přitom k oslovení diváka sama používá nanejvýš nenucených prostředků. Truffaut si svých diváků, hýčká, nikdy se nesníží k vykonstruované hře na city. Proto všechny ty mikropříběhy mohou na někoho působit neučesaně, některé dokonce zbytečně. Mě svou pestrostí bavily a po dlouhé době jsem si u nějakého filmu přál, aby trval déle. Otázkou je, jste-li nutně odsouzeni do role zachmuřeného pozorovatele, když vás bavit nebudou (jako manželka produkčního, pletoucí uprostřed všeho vzruchu nevzrušeně svetry)? Ukojí vaši touhu po vyšším umění scénář, protkaný v druhém plánu nádhernými odkazy na slavné tvůrce? ___ Muset si v rámci filmů o filmu vybrat mezi propracovanějším, cyničtějším, ale hůře stravitelným Hráčem Roberta Altmana a Americkou nocí, už jen za vizualizací Ferrandovy vzpomínky na promyšlenou krádež fotosek Občana Kanea (který údajně změnil Truffautův život) dám přednost filmu, u nějž jsem ani okamžik nezapochyboval, že vnikal s radostí a pro radost. 90% Zajímavé komentáře: Douglas, Jeanne

V jednom rozhovoru shrnul Truffaut poselství filmu větou „Člověk bez druhých není ničím“. Jindy by toto poznání vyznělo banálně, Divokému dítěti s jeho přímostí přidává na naléhavosti. Černobílá kamera zdůrazňuje dokumentární nádech (stejně jako u Divotvůrkyně, kterou chtěl Truffaut původně režírovat) a zároveň jakoby symbolizovala jakousi čistotu, upřímnost filmu. Striktně chronologicky řazený záznam proměn vztahu mezi neobyčejně chápavým učitelem a nadobyčejně aktivním žákem se maximálně drží reality a končí přesně v okamžiku, kdy si oba uvědomí to nejpodstatnější. Zásluhou autentických hereckých výkonů i dělení do určitých vývojových etap (kruhové zatmívačky představují jediné formální zpestření) utekl snímek nad očekávání rychle. Divokému dítěti je snadné porozumět již během prvního sledování a společně s Nikdo mě nemá rád, Americkou nocí a Kapesným patří k divácky nejpřijatelnějším počinům milovaného režiséra. Což neznamená, že by bylo méně hodnotné než filmy vybízející bezprostředně po zhlédnutí k přečtení jejich mnohastránkové analýzy. Péče mu byla věnována stejná. 80% Zajímavé komentáře: Jeanne, Stilicho

„O hajzla míň!“ Truffautova snaha o syntézu vícero žánrů s sebou nese velmi nemilý přechod od precizního krimi thrilleru k tuze nevěrohodnému melodramatu. Uctívání klasických milostných románů (a románů obecně) se všemi jejich výlevy emocí a naivní, zcela vážně míněnou vírou v čistou lásku příliš nekoresponduje s hravou, jako vždy mile nadsazenou režií. Filmařské postupy z děl Truffautových učitelů (celý film je věnován Jeanu Renoirovi), nenápadné náznaky budoucího dění (opakovaný motiv klece, do které se oba milenci symbolicky zavírají) dávají při zapojení knih (mj. Šangrénová kůže od Balzaca) i kreslených komiksů (rozkošně cynické užití stripu ze Sněhurky) dohromady snímek mimořádně inteligentní, který se svými postavami nakládá všelijak, ale vždy stojí na straně diváka. Potěšující, třebaže to nijak nekompenzuje bolestně zjevnou absenci děje v druhé polovině. 75% Zajímavé komentáře: sportovec, agathon

Moc šikovně vystavěný thriller – nový střípek z minulosti je vždy odtajněn dříve, než film sklouzne k monotónnosti – , který v neobvyklých úhlech reflektuje tvorbu Alfreda Hitchcocka, ale zároveň řeší Truffautovy osobní morální rozpory, více rozpracované v docela nežánrovém Zeleném pokoji. Soustředění veškeré lásky a víry v jedinou osobu se stává osudným pěti „nevinným“ vrahům, nikoliv oddané hlavní hrdince, jež spravedlnosti dosahuje těžko akceptovatelným způsobem. Krutost, s jakou systematicky likviduje ty, kteří ji vzali všechno životní štěstí, nikdy nepřeroste mimo režisérovu kontrolu a těžko z pozice diváka pociťovat holou nenávist. Vlastně jsem jí ve skrytu duše držel palce. Rychlost, s jakou Julie odhalí útočiště všech pěti mužů a jak snadno v ní oni nacházejí postrádaný ideál ženskosti, samozřejmě postrádá logiku, věrohodné krimi ovšem Truffaut netočil (a Hitchcock většinou také ne). Z mistrovsky natočených scén, podmaňujících si bez užití slov plně jazyk filmu, mne k nejširšímu potutelně-cinefilskému úsměvu přiměla ta úplně poslední. Všechno víme, stačí zařvat. Apendix: Taky jste vycítili ty zárodky Kill Billa? 80% Zajímavé komentáře: pshimi, genetique, sportovec, Cushing